Jeoffrey

Komentář bude obsahovat drobné spoilery, takže ho čtěte jen v případě, že jste seriál už viděli. Ze začátku mě to i docela bavilo, přeci jen první díl, kde místní farmář sestřelí draka obyčejnou mrkví, na mě působil, že bych tu mohl mít takového fantasy One Punch Mana, který vlastně ani nechce být hrdina, ale nějak nemá moc na vybranou. Zajímavý koncept, s kterým by se dalo i něco dělat, ale bohužel… S přibývajícími díly mi to celé přišlo pořád nudnější a stupidnější, plus mě hodně otrávil místní humor, který mi připadal strašně ubohý a hloupý. Navíc ona ta snaha o vtip podkopávala i celý ten OP koncept, protože pokud si hrdina, který v prvním díle sestřelí draka mrkví a bez mrknutí oka si poradí s démonem a kdo ví čím vším ještě, už v druhém díle nedokáže poradit s obyčejným nadrženým orkem a zdrhá před ním jak ten největší panic a trouba (a tenhle samý vtip seriál hned v dalším díle zopakuje), tak mu najednou jeho sílu přestáváte věřit, působí to celé nekonzistentně a jasně, i když víte, že tahle scéna má být vtipná, tak se stejně nemůžete zbavit pocitu, že nic trapnějšího jste v téhle sezóně vlastně asi neviděli. Další část s Helen už mě akorát nudila a způsob, jak bylo vše vyřešené pochybným a nečekaným zásahem nějaké té jakože silnější moci, byl už doslova scénáristická nemohoucnost a já si poprvé položil otázku, proč se vlastně na tohle koukám. No a když následovala Alova cesta domů, kde jeho máma byla ještě otravnější než všichni ti nadržení orkové a já si tak vzpomněl na cringe, co jsem zažíval během seriálu Do You Love Your Mom and Her Two-Hit Multi-Target Attacks?, tak jsem si řekl, že tohle nemám zapotřebí a hodil tohoto farmáře do pomyslného koše po pátém díle, kdy jsem ještě úplně nezapomněl na to, že začátek nebyl úplně marný a proto dokážu dát seriálu alespoň 3/10. Možná se to pak zlepší, nebo ještě zhorší, ale to já zjišťovat fakt nehodlám, co jsem viděl, úplně stačilo. Drop po pátem díle.

Reincarnated as a Sword je seriál, který mě ještě před odvysíláním prvního dílu navnadil na zajímavou premisu, protože mít chlápka, který je přenesen do jiného světa, aby z něj byl meč zapíchnutý někde v šutru uprostřed pustiny, mi znělo opravdu hodně zajímavě a byl jsem zvědavý co s tím autoři vymyslí. Je to také seriál, který mě solidně otrávil prvním dílem, a to tak silně, že jsem po něm dokonce i zvažoval drop, protože uchopení onoho tématu nepůsobilo v úvodní epizodě příliš zajímavě a pracovalo se s tím špatně. SPOILER: Tím myslím hlavně to, že náš meč tu hned začal zvesela levitovat a kosit všechny nepřátele v okolí, čímž se z něj stával stále mocnější předmět. Co je na tom špatně? Především to, že si v tu chvíli začnete říkat, že takovýto létající meč vlastně ani nikoho nepotřebuje, a tak celé setkání s hlavní hrdinkou působí skoro až zbytečně a jen jako snaha o nějakou zápletku ne proto že by byla nutná, ale jen proto aby tu vůbec nějaká byla. Kdyby byl první díl uchopený tak, že divák hned pochopí, že meč zapíchnutý v šutru je sám o sobě k ničemu, pokud ho někdo nevytáhne a nezačne používat, hned by se mi to líbilo o něco víc, dávalo by to větší smysl a Fran by nepůsobila v úvodu skoro až nadbytečně. KONEC SPOILERU Reincarnated as a Sword je však také seriál, který si mě i přes ne moc povedený první dojem (a následnou hromadu klišé) začínal velice pozvolna získávat, až se z něj nakonec stala vlastně fajnová podívaná, takový sympatický relaxační večerníček, u kterého není třeba přemýšlet, ale úplně vám stačí vydávat se s hlavní hrdinkou na nová dobrodružství a sledovat její další vývoj. Jak se mu povedlo tohle? Tak asi hlavně tím, že Fran je milá a zvídavá holčina, kterou baví dobrodružství a má ráda souboje, no a díky jejímu přístupu vás ten její příběh nejspíš začne bavit taky, budete chtít objevovat nová místa, zjišťovat, jak se hrdinové popasují s dalším nebezpečím, ale hlavně budete Fran a jejímu meči prostě a jednoduše fandit. Jasně, autoři si vybrali velmi jednoduchý origin, který diváka svádí k tomu, aby k Fran cítil ze začátku hodně té lítosti a soucitu, je to trošku laciné, na druhou stranu to ale funguje a pomáhá to udělat si rychle k hrdince nějaký ten vztah. Ale není to jen Fran, kdo je tu hodně sympatický, protože i ten náš meč je nakonec vlastně velmi dobře uchopený, a tak se z něj stává laskavý a moudrý rádce a parťák, skoro až otcovská figura a jeho vzájemná chemie s hlavní hrdinkou je prostě celkově taková milá. Dále mě ještě potěšil třeba i skoro nulový fanservis, který by se sem vlastně ani nehodil, nebo poměrně slušně zpracované dungeony, či jednoduchý, ale vcelku funkční svět. Seriálu se tedy nakonec podařilo vzbudit můj zájem, a to i přes to, že kromě hlavní dvojice tu byla už asi jen jedna pro mě zajímavá postava a tou byla Amanda (zbytek osazenstva mě bohužel ničím nezaujal). Takže nakonec jsem se bavil, budu i rád, když v budoucnu bude další řada (konec tomu napovídá) a určitě se na ní podívám, a proto nemám problém dát seriálu 4*, i když to jsou zase jednou ty nejslabší 4* co znám. 6,5/10

Zatím nejslabší série seriálu, kde kromě všemožných parodií na Pokémony, Yu-gi-oh! nebo třeba Šokugeki no Sóma vlastně nic moc dalšího zajímavého nebo extra vtipného asi ani nebylo. Nová záporačka byla slabá, jako charakter nic moc zajímavá a finální zápletka taky byla podstatně slabší a méně dramatická, než na co jsem u tohoto seriálu zvyklý. Ubylo OP momentů hlavního hrdiny, jeho ikonická znělka také zaznívala jen sporadicky a když si vezmu o čem vlastně celé finále bylo, tak z toho nejsem ani nadšený, ani pobavený a po pravdě stojím dokonce spíš na Froggyho straně. Jediné, co můžu opravdu hodně vychválit a co bylo super, byl opening, ze zbytku jsem spíš mírně rozpačitý, a i když to nebyl žádný vysloveně průšvih na víc než na 5,5/10 si téhle sezóny necením.

Největší problém, který s tímhle seriálem mám a který mu pro mě hodně láme vaz, je zvolené tempo vyprávění. Autoři se zkrátka rozhodli, že to, co by se běžně dalo zadaptovat jako tři sezóny jednoho anime prostě vezmou a nacpou do dvanácti dílů. Takže tu všechno letí neskutečně svižným tempem, mnohé věci se prostě dějí bez nějaké větší dějové výstavby a spousta překvapivých zvratů je tak jen suše oznámená, nebo zrychleně provedená a ty si to diváku přeber, jak chceš… A tak i když divák sice stíhá vše sledovat a vlastně i vše chápe, je to celé občas takové trošku zmatené a příliš zrychlené, překvapení moc nefungují, atmosféra tím v některých momentech lehce trpí a je to vlastně docela škoda. Krásnou ukázkou je třeba samotný poslední díl, kde se toho najednou semele neskutečně hodně, dojde na různá odhalení (provedená jednou či dvěma strohými větami) a vše se jen tak prostě rychle a stručně rozsekne. Pořád to dává smysl a díky sympatickým postavám si to dost možná i užijete a třeba vás závěr i trošku dojme, ale lepší dojem, než že jste právě dojedli fajnovou jednohubku, na kterou za pár týdnů zapomenete, vám asi nezůstane. A opravdu je to škoda, protože zdejší hlavní dvojice je vážně skvělá. Aileen je sympatická, inteligentní a proaktivní hrdinka, která výrazně ovlivňuje směr celého příběhu, a tak není těžké si jí rychle oblíbit a fandit jí. Claude je velmi charismatický a také do všeho zajímavě zasahuje. No a když u páru ještě skvěle funguje vzájemná chemie, tak je z toho vlastně docela solidní a příjemná romantika, která bavila i mě a byla hlavním důvodem, proč jsem na seriál koukal. Zbytek postav je sice jen takové hodně rozvětvené křoví, ale tady vlastně docela sympatické křoví, v kterém bych si dokázal najít i pár oblíbenců, o kterých bych třeba chtěl vědět i něco víc, ale na to tu prostě není prostor. Hudební režie nebyla špatná, a hlavně v posledním díle bylo opravdu znát snaha o pozvednutí celkového dojmu a dokreslení důležitých scén. Animace je spíš průměrná, postavy a některá pozadí se povedly, jenže pak je tu zase jednou CGI použité třeba na některé dopravní prostředky, které vypadá dost otřesně. Takže kdyby seriál tvůrci trošku natáhly, víc rozpracovali jeho děj a dali ještě více prostoru hlavní dvojici, která to pro mě táhla, nebo třeba i rozvedli některé postavy vedlejší, mohly to být pěkné 4*. Takhle je to spíš jen takový výcuc toho nejdůležitějšího, který sice pořád drží narativně solidně pohromadě, ale příběh nemá takovou sílu a zajímavost, jakou by dle mého mít mohl… 6,3/10

Začnu tím, co asi nikoho moc nezajímá, ale co je potřeba hned na úvod objasnit – Dragon Age: Origins je moje nejoblíbenější hra ze všech, kterou jsem k dnešnímu dni dohrál 17x, což je vzhledem k faktu, že dohrání bez datadisků, kdy ale vše důkladně prolezete, trvá nějakých 30-35 hodin (s datadisky cca + 3-5 hodin navíc), vlastně asi solidní výkon (nebo minimálně hodně utraceného času). DLC Dragon Age: Awakening mám dohrané 4x (má to slabší příběh), Dragon Age II pouze 2x (nemám rád co tu provedli se soubojovým systémem a jak recyklují lokace) a Dragon Age: Inquisition 3x (ze série má druhá nejoblíbenější hra, ale je vážně dlouhá, což v praxi znamená, že jí mám ještě asi 2x rozehranou). Jako celek tuhle herní sérii zbožňuji obdobně jako třeba Zaklínače, The Elders Scrolls, nebo Mass Effect a proto si nenechám ujít prakticky cokoli, co z tohoto světa vyjde. Jsem zkrátka zatracený fanboy a loremaster, což znamená, že jsem si tenhle seriál užíval asi o něco víc než kdokoli, kdo o Dragon Age nikdy neslyšel a komu z toho všeho nakonec vyjde třeba jen průměrná fantasy s docela povedeným příběhem, zajímavými postavami, průměrnou animací, která má občas své až příliš dobře viditelné nedostatky, patrné hlavně při používaní CGI u některých monster (drak) a během některých soubojů, především těch, kde se používá magie. Takže jsem tu dokázal ocenit to, že mnohé potvory přesně poznávám a že autoři snad kromě oživlých mrtvol (které tu z nějakého důvodu vypadají jak divní stínoví skřeti) přesně zachovali jejich vizuál. Taky jsem poznal spoustu použitých kouzel, ocenil nahlédnutí do Tevinteru a jeho problémů, které mám opět tak nějak docela zmáknuté a doufám, že v dalším pokračování herní série půjdu i tam udělat trochu toho vlastního pořádku… Obdobně jsem hned poznal původ většiny postav, jejich rasu a classu a až na pár drobností jsem i s tímhle zdejším vyobrazením a širokou paletou, která se tu sešla, byl velice spokojen. Téma otroctví a svobodné vůle mě taky bavilo, přeci jen už v DA:O jsem za městského elfa zažil ledacos, takže mi to nebylo cizí a příjemně to se mnou rezonovalo. Stejně tak mě nemohlo hned ze začátku překvapit, že se tu mají rádi také holky s holkama a kluci s klukama, protože tohle bylo ve hrách od BioWare vždycky úplně normální a než o nějakém nutném zastoupení menšin to bylo spíš o tom, že vám vývojáři chtěli prostě dát co nejvíc rozmanitých možností, aby si ty hry užil opravdu každý anebo i jen vy, ale pokaždé třeba trošku jinak – což je smyslem RPG. A i v seriálu je vše naprosto normálně a přirozeně podané, vztahy mají logiku, je vysvětlené, nebo ukázané, jak vznikly a já jim tak dokázal fandit. Většina postav mi tu byla buď sympatická, nebo mě minimálně něčím zaujala a na poměrně malém prostoru šesti dílů se podařilo vysvětlit jejich motivace, které jsem neměl problém pochopit. Příběh byl na začátku hodně přímočarý, svižně odsýpal, ale v závěru mě některými svými zvraty dokázal překvapit. Ve výsledku – pokud neznáte hry a dáte tomu šanci, pak zklamaní asi nebudete (je to minimálně lehce nadprůměrná fantasy), ale pokud hry znáte, pak si to asi stejně jako já poměrně užijete, a i přes nějaké ty nedostatky nakonec skončíte třeba na takových 8/10 a budete zvědaví, jestli bude nějaké další seriálové pokračování (dvířka jsou otevřená dokořán), případně jestli se to, co se tady děje, v budoucnu nějak promítne do Dragon Age: Dreadwolf.

Jsou asi jen jedni další Vikingové, kteří mě takhle dobře bavili. Většina věcí, co bych chtěl napsat už tu padla, takže stručně za mě - vizuálně podmanivé, hudebně perfektní, příběhově zajímavé (i v pasážích, kdy se toho zase tolik neděje), akce velmi dobrá. Po stránce postav a jejich psychologie dost slušné. Nejoblíbenější postavy: Askeladd, Thors a Thorkell - přesně v tomto pořadí. 9/10

Tokyo Revengers se mi líbí, má to zajímavé prostředí, dobrý nápad, i když je to zase jen trochu variace na "Zachraň roztleskávačku, zachraň svět" a sympatické postavy. Také nám zdařile ukazuje za co je nutné v životě bojovat a z jakých důvodů by člověk neměl utíkat z boje, i když třeba nemá šanci ho vyhrát. Přeci jen Takemiči není nejsilnější ani nejchytřejší postava v seriálu, jen prostě má určitou možnost, jak věci změnit a díky své sympatické tvrdohlavosti a občasnému přesvědčení, že hlavou zeď prorazíš, si zasloužil mé sympatie. Jsou tu ale dvě věci, které za sebe moc nechápu a které mě možná trošku štvou. Zaprvé cenzura. Cenzurování určitých symbolů, které mají nějaký význam jenom proto, že je někdo v minulosti zneužil a dal jim význam jiný, považuji za hloupost. Neměli bychom spojovat dvě různé věci a tabuizovat nějaký symbol jenom proto, že si ho kdysi vybrala jedna parta magorů, obzvlášť když sám o sobě má význam úplně jiný a i tady je používaný z úplně jiných důvodů. Po pravdě jsem nikdy nepochopil ani cenzurování hákových křížů v některých zemích v Doomovi, kde ten symbol má přesně ten rádoby špatný význam, ale dobově a logicky do té hry prostě patří. Tahle globální snaha o to někoho nenaštvat a být maximálně korektní je někdy opravdu přehnaná a tady zrovna za mě až pitomá. Druhá věc je samotné cestování v čase. Pokud jdu do minulosti a něco v ní změním, především pokud změním svojí budoucnost, pak když se vrátím zpátky, nemělo by mě to taky nějak ovlivnit? Tady to funguje přímočaře, hrdina se vrátí do minulosti, provede změnu, vrátí se zpátky a neví, jaké měla ta změna následky. Jeho současné já je tím psychicky naprosto nepoznamenané. Na jednu stranu to dává seriálu jistý nádech tajemnosti, kdy nikdo, včetně hlavní postavy, netuší, jak to v přítomnosti bude teď zrovna vypadat, na druhou stranu se nějak nedokážu dokopat k tomu, abych takovému cestování časem plně věřil. Stejně tak divné je i to, jak tyhle změny (ne)vnímá Naoto. Kdybych to chtěl rozebírat podrobně, pak bych nejspíš narazil i na nějaké ty paradoxy (pokud vyřeším to, proč jsem šel zpátky a to se nestane, tak by se vlastně nestala ani samotná cesta zpět?). Ovšem co já vím o cestování časem... Ale i tak je Tokyo Revengers dobré drama s fungujícími emocemi, které stojí za sledování a nemám problém mu dát 8/10 a těším se na další díly, protože nezvratný osud je nezvratný osud!

Kdybych to měl shrnout jen do pár slov, pak mi naprosto stačí – je to blbost! Ovšem alespoň ze začátku mi to přišlo jako docela zábavná a originální blbost, u které jsem minimálně u prvních dílů ještě dokázal najít nějakou tu logiku s fajn nápady a chvilku to u mě i zabíralo. Dokonce i celá romance s gorilou mi přišla docela zábavná, ale v momentě, kdy Seiči a Saria opustí les, už to začíná být jen solidní nuda plná žánrových klišé se snahou v každém dalším díle o větší a větší kraviny. Stejně tak nějaká logika levelování a získávání nových schopností jde strašně rychle do háje a hlavní hrdina dostává schopnosti přesně podle potřeby a stylem, jako kdyby je po něm někdo doslova házel. A úplně stejně to funguje i s harémem. U Sarii to ještě bylo docela OK, Artorie taky budiž, ale pak už to začne vypadat úplně stejně jako se schopnostmi, zkrátka i ty waifu jako by autoři hlavnímu hrdinovi doslova házely na hlavu a působí to pak už jen pitomě. A Seiči se všemu neustále diví, a to s hlasem Hira Šimono a vám hned dojde, že to je prostě jeho další Zenicu a uši krvácí. Ze zábavné blbosti se stane obyčejná nudná blbost a pak šílená blbost, na kterou koukáte jen proto, že vás zajímá, jak moc velká blbost to ještě bude. Na druhou stranu seriálu se nedá upřít, že ví, že je blbost, a tak se nebere nějak extra vážně a jen se snaží vymýšlet další a další kraviny, aby vás zabavil, což se mu ale ne zrovna daří. S trochou dobrého scénáře to mohla být super parodie, kdyby se autoři místo jízdy v zaběhnutých klišé kolejích pustili do jejich bourání, což se jim alespoň na pár chvil na začátku povedlo, ale takhle – je to jen blbost! Sám nevím, jestli bych chtěl další díly, nejsem si jistý, jestli mě zajímá, zda má příběh i nějakou promyšlenou linku na pozadí s králem démonů, protože spíš čekám, že to bude ve výsledku jen další haluz. Stejně nevím, jestli chci vidět, co bude, až se Seiči potká se svým ansámblem s nudným zbytkem své školy. Spíš si myslím, že už mám dost… 4/10

Původní komentář z 26.9.2020: Tohle přeci nemyslí vážně, nebo ano? Už jsem toho o tomto anime napsal hodně ve zdejší diskuzi a i ve svém deníčku, ale pořád si připadám, jako kdybych ještě neřekl vše. Když si tak rovnám v hlavě letošní sezónu a hledám anime, které mě bavilo nejvíc, tak ten neposedný, zlomyslný malý chlapec ve mě, který miluje zábavu a ulítá na divných věcech, prostě křičí, že tohle anime bylo něco úžasného! Občas v dlouhých chvílích jsem si říkal, kým bych chtěl být, kdybych byl reinkarnován do nějakého fantasy světa a ještě nedávno byla moje odpověď Momonga (protože být drsný, silný dvoumetrový kostlivec s vlastním harémem a strategickou genialitou by bylo sakra fajn, navíc mám slabost pro záporáky), ale dnes si říkám, že bych možná chtěl radši být Anos Voldigord. Házet krutopřísné hlášky ve stylu "opravdu sis myslel, že tohle zabere", donutit tsundere dívku, aby se v mé přítomnosti chovala roztomile, mít vlastní fanklub, který o mě skládá písničky a být tak silný, že mě nikdo a nic neporazí - to je overpover fantasy nového levelu. Viděl jsem hodně anime se silnými hrdiny a žádné nebylo takhle zábavné a pitomé zároveň. Dlouho jsem se u něčeho takhle nesmál a zároveň mi vše přišlo tak zatraceně cool. Roztočit hrad jako káču, s písní fanynek v zádech předávat poselství míru silnější než celé hnutí Hippies, být krutý, ale spravedlivý. Anos je splněným snem o dokonalém hrdinovi se stoickou povahou, přelevlené postavě, která ale nepůsobí hloupě, muži který se umí chovat k ženám. Jeho tresty jsou přísné, ale uspokojivé. Navíc tolik meme materiálu a podivného cringe jsem v anime seriálu taky dlouho neviděl. Miluji originalitu a tady jí dostávám spousty, je to hromada splněných snů z jiných klišé fantasy anime, kdy jsem si říkal, co by teď udělal opravdu dobrý hlavní hrdina. Ale je to hodně o hlavním hrdinovi, zastiňuje všechny a pouze když sám dovolí se nějaká postava dostane na výsluní. Jediný, kdo s ním trochu drží krok, je Lay, který mi přinesl během pár dílů lepší romantickou linku než celé Stmívání a jejich vzájemné souboje už od toho prvního mají opravdu jiskru i pár hodně divných momentů (takže je to i trochu bromance). Líbila se mi i akce, mělo to spád. Prostě tohle pro mě byl zážitek - každou sobotu, hned jak vyšel nový díl, jsem byl u toho a většinou jsem odcházel dobře pobaven a plný očekávání, čím mě příště překvapí. Bál jsem se, že se ta míra bláznivosti vyčerpá, že to spadne do nějakých klišé, že to Anos se svým charizmatem neutáhne - nic z toho se nestalo a v každém díle bych našel něco z čeho mi šla brada dolů a já padal do kolen, jak moc přepálené, pitomé, nebo naopak skvělé to bylo. Na druhou stranu je tu ale ten klidnější hlas v mé hlavě, který říká, že tomuhle přeci nemůžu dát pět hvězdiček a postavit to mezi ty nejlepší seriály, které jsem kdy viděl, vždyť to přeci byla přehnaná blbost. A tak se obě tyto části mé osobnosti shodli na kompromisu, dám teď ty nejsilnější 4* co znám a budu o tom mluvit kde se dá a s kým se dá a třeba najdu někoho, kdo z toho byl také tak unesený jako já, i když tady to asi nebude. Ale hodnocení na jiných databázích mi dávají naději, že jsem se nezbláznil, že můj vkus možná není až tak šílený a že to bylo vážně super anime a až se mi to rozleží v hlavě, pak se vrátím, plný sebevědomí a se slovy "snad jste si nemysleli, že mě něco zastaví" to hodnocení možná zvednu (minimálně až se na to někdy brzy ještě jednou podívám). Absolutně absurdních 8,4/10

Na In/Spectre mě nejvíc baví, že nejde v klasických šlépějích nadpřirozených detektivek, kde se někdo snaží vyřešit nějakou záhadu. Ne tady tolik nejde o vyřešení samotné záhady, ale spíš o různé možnosti jejího vysvětlení. V posledním díle zazní cosi o tom, jak je lidská mysl silná a že dokáže skoro u všeho stvořit nespočet různých možností a přesně tohle mě opravdu hodně fascinovalo. Hlavní hrdinka dokáže servírovat více či méně pravděpodobné verze toho, co se mohlo stát a zároveň postupně nahlodávat vaše přesvědčení tak, až vás vlastně přesvědčí třeba i o tom, že nebe není modré, voda není mokrá... To jak to dělá je opravdu hodně ukecané a tak fanoušci čiré akce budou asi strádat, ale pokud rádi přemýšlíte, spekulujete, nebo vás alespoň baví se na různé věci dívat z vícero pohledů, pak budete uneseni a bude vás to bavit. Když k tomu přidám, že nadpřirozeno funguje, hlavní postavy mezi sebou mají tu správnou chemii (ano, i já si vzpomněl na Gosick), tedy anime je zajímavé i když se neřeší žádná nadpřirozená záhada, pak máte opravdu nadprůměrný zážitek i pro náročnější diváky a celkově chytrou a zajímavou podívanou. 7,5/10