Jeoffrey

Lucifer and the Biscuit Hammer mě chytil svým příběhem a postavami, ale totálně mě otrávil mizerným grafickým zpracováním. Studio NAZ zde působí doslova amatérsky, a tak souboje, design golemů a jakýkoli rychlejší pohyb vypadají naprosto otřesně. Nevím, jestli to bylo nezkušeností zdejšího týmu, nebo tím, že se do projektu nenalilo dostatečné množství peněz, ale je to zatracená škoda a nejspíš i hlavní důvod, proč mnozí diváci nevydrží až do konce. Já to naštěstí dokázal, protože už v prvním díle mě chytla zdejší premisa, i když jde vlastně jen o cestu party hrdinů a jejich zvláštních zvířecích parťáků k záchraně světa. Asi prvním, co mě tady zaujalo a pobavilo, byla realistická reakce, s jakou hlavní hrdina reagoval na fakt, že se před ním objevil zvláštní ještěr, který mu začal vykládat o jeho nové úloze. Stejně tak mě chytla skrytá agenda hlavní hrdinky, a tak jsem prostě potřeboval vědět, jak to celé skončí. Příběh může sice vypadat docela ploše, přeci jen je to o tom sehnat partu hrdinů a společně postupně porazit stále silnější soupeře, ale hlavní hrdina tu prochází docela sympatickým vývojem, objevují se nové postavy, z nichž některé jsou i poměrně zajímavé a občas se tu i něco příjemně zamotá. Na druhou stranu je to i seriál, který má ty nejokatější death flagy, jaké jsem v letošním roce viděl. Opravdu jsem se dostal hned dvakrát do situace, kdy mi bylo naprosto jasné, že konkrétní postava velmi brzy zemře, a tedy musím říct, že v určitých ohledech byl seriál až příliš průhledný. Finále se docela povedlo, sice bylo občas přehnaně emotivní, ale také třeba předvedlo poměrně povedený time skip, který vše decentně uzavřel. Kdyby adaptaci dostalo lepší studio, nalilo se do projektu víc peněz, nebo se doladil celkový příběh aby to v něm tak neskřípalo, tak bych nejspíš zvažoval i 4*, ale takhle je to zase jen šedý průměr. Zklamaných 5/10

Inu Ó je unikátní film, který rozhodně udělá na diváka dojem. Je to jak velké umělecké představení, které je místy svojí formou tak zvláštní a impozantní, že mě rozhodně nenechal v klidu. Ono obecně většina produkce animačního studia Sience Saru má výrazný charakter a často používá velmi originální animaci a výrazové prostředky. Tady jsem byl chycen a vtažen už během několika minut a film udržel svou originalitou mou pozornost po většinu své stopáže. Navíc má Inu Ó i hodně silnou estetickou stránku, umí pracovat s barvami a vyvolávat náležité emoce a atmosféru. Je tu dokonce pasáž, během které jsem si doslova připadal jak na velkolepém rockovém koncertě a užíval si show, kterou si pro mě tvůrci připravili. Největším problémem Inu Ó je ale to, že zde jasně vítězí forma nad obsahem, a tak je příběh asi hlavní slabinou celého filmu. Zaprvé není to příběh pro každého, protože se dotýká mnoha japonských reálií, jejichž znalost je obrovskou výhodou a neznalost může klidně způsobit, že vás příběh vlastně skoro vůbec nezaujme a ledacos vám uteče. Na druhou stranu je vše relativně slušně vysvětlené, a i když zde hraje částečně roli i tradiční japonská mystika, tak základní kostra se dá bez problému pochopit, i když třeba nic moc nevíte o příběhu klanu Heike. Navíc tam toho příběhu zase tolik není, přeci jen tu není tím hlavním, jak jsem psal, film má diváka hlavně chytit svojí formou, což se mu u mě opravdu povedlo. Také je to hodně zvláštní kombinace historického prostředí a muzikálu, který používá i některé moderní prvky, což se může u některých diváku i trošku tlouct a také nemusí každému sednout zdejší hudba obecně. Takže podtrženo sečteno – Inu Ó je unikátní film s výrazným charakterem, který sice nemusí každému úplně sednout, ale já si ho solidně užil. 8/10

Když jsem v roce 2016 viděl Šówa genroku rakugo šindžú, tak jsem si rakugo velice oblíbil, a ještě dnes na tento seriál velmi rád vzpomínám. Dokázal mi totiž přesně ukázat, co je na rakugu tím hlavním a proč si zaslouží obdiv. A tak jsem se vlastně docela těšil na další anime, které se tomuto tématu bude věnovat a čekal, že si vše skvěle užiji, ale v My Master Has No Tail bohužel ta kvalita příliš není a kdybych ho viděl naprosto nezávisle, tak by u mě nejspíš příliš lásky k rakugu nevzbudil. Seriál sice dává k dobru nějaká ta představení a jako bonus na konci každého dílu přidává vysvětlení jednotlivých příběhů, aby měl divák větší vhled, ale tragicky selhává v tom, aby udělal samotná představení náležitě poutavá, a i v předvedení toho, co je na rakugu tak úžasné a skvělé – práce s výrazy, a především práce s hlasem. Třeba taková Bunko, dle seriálu jedna z nejlepších vypravěček, tu dle mého předvede pouze jeden solidní výkon, a to až v samotném posledním díle, kde je konečně vidět nějaká větší snaha o práci s hlasem. Zbylá představení a bohužel nejen její, jsou jen rychle vyprávěnými monology s minimem emocí a prakticky žádným výrazem. A tak tam pro mě to kouzlo příběhů prostě není a nepomáhá tomu ani snaha autorů o jejich vizualizaci. Dokonce i takový Akira Išida, který v Šówa genroku rakugo šindžú předváděl naprosto vynikající hlasové výkony tu předvede jen dle mého naprosto průměrné představení. Když k tomu přidám prakticky nulovou práci s mimikou, tak se dostávám k závěru, že jako reklama na rakugo tenhle seriál moc nefunguje. Ono i po stránce animační a hudební jde dle mého o veskrze průměrný, možná až podprůměrný počin. No a když opustím své rozlícení nad nevyvedeným uměním, tak co mi tu zbývá? Docela obyčejný příběh o tom, jak se jedna nezodpovědná, energická a docela milá dívenka / tanuki skrze seznámení s rakugem a lidmi kolem něj v životě o kousek posunula, našla si svůj cíl, překonala nějaké ty překážky, z nichž některé působily docela zajímavě, jiné (třeba ta úplně poslední) možná i trochu pitomě a jako drama pro drama. Dozvěděli jsem se pár věcí o dalších postavách kolem (které zase byly více či méně zajímavé) a jejich vlastních strastech, a to vše vcelku úspěšně opět napojili na rakugo, protože i to je přeci hlavně o lidských příbězích. Tahle paralela se autorům dle mého docela povedla. Také u mě seriál uspěl s předvedením hlavních hrdinek, které jsem si dokázal postupně oblíbit, a tak mě ta jejich cesta a vzájemný vztah zajímaly. Tím pádem končím se svým celkovým dojmem tak nějak uprostřed, byly tu věci, které byly fajn a zaujaly, ale i takové, které mě příliš neoslnily a navíc z tohoto představení cítím i jisté zklamání... 5/10

Akiba Maid War je seriál, kde vám stačí prakticky jeden díl k tomu, abyste si seriál buď zamilovali anebo ho s nepochopením odložili. Zkrátka buď vám přijde koncept "maid kavárenské yakuzy" jako něco svěžího, zajímavého a zábavného anebo budete jen sedět a nebudete chápat co vás na tomhle má vlastně bavit - prostě na hru autorů nepřistoupíte. Stejně tak vám buď přijde závěr prvního dílu jako něco neskutečného, originálního, možná až geniálního anebo si jen budete říkat, že tady sice autoři skvěle sladily akční scénu s hudbou, ale výsledek vám přijde stejně divný, možná až pitomý a budete pochybovat o tom, co na tom někteří vidí a budete se až divit, proč ti druzí mají potřebu o tom pořád dokola někde mluvit a každému to pouštět. Pokud budete mít smůlu, tak vás ani druhý díl nepřesvědčí, nebudete tomu všemu prostě věřit, nezaujme vás to a ani nepobaví a spíš si budete říkat, že tohle téma se stejně rychle vyčerpá, a tak nemá smysl to už zkoušet dál. Já bych měl být podle všeho v té první skupině, jak mi připomněl jeden můj oblíbený uživatel, tak se mi přece líbilo třeba Ben-to, kde je podobně praštěný koncept. Takže mě samotného překvapuje, že končím po druhém díle se zvednutým obočím a již popsanými pochybnostmi, co na tom ostatní vidí. Možná je to tím, že mě prostředí maid kaváren nic moc neříká, možná se mi to celé jen netrefilo do noty, a tak jsem nedokázal plně akceptovat hlavní premisu celého seriálu. No já už se to nedozvím, zkoušel jsem, dokonce dvakrát, ale prostě ne, asi to není pro mě. Sice tam vidím určité solidní produkční hodnoty, ale když mě nechytil příběh, humor… Co si z toho ale má odnést někdo, kdo se dočetl až sem? Překvapivě vám řeknu to samé, co většina těch, kteří seriál milují – zkuste první díl! Bude to stačit k tomu, abyste sami zjistili, na které straně barikády v téhle válce jste.

Průměrná romantická pohádka – 5/10. Že vám to nestačí a že chcete vědět víc? No řekněme že na to, aby to byla fajn a příjemná pohádka, kterou bych si užil, tam bylo hned několik věcí, které mě docela solidně štvaly. Začnu tím, že hlavní hrdinka je většinu času jak zmatené štěně, které se motá příběhem, až příliš často nemá tušení, co se kolem ní děje a má tak mizerné sebevědomí, že jen neustále o něčem pochybuje, nejčastěji sama o sobě, a tak jí dokáže rozhodit a uzemnit třeba i rozmazlená malá holčina, kterou by každý normální člověk poslal do háje už po pár větách, nebo alespoň ignoroval... Prvních pár dílu naši hrdinku poznáváme, zjišťujeme že má ráda knížky, ale také si najednou uvědomuje, že má asi ráda i prince. A do toho se tam z velké části off screen udá velké spiknutí, z kterého my vidíme pouze samotný trapný závěr a zíráme nechápavě, stejně jako hlavní hrdinka, o co že jsme to mimo záběr vlastně přišli. A tím se dostávám k největšímu problému, který s tímhle seriálem mám – skoro všechny úspěchy, objevy atd. - prostě věci které později ovlivní příběh, se tu dějí mimo záběr a o tom, že Elianna vlastně udělala něco jiného, než že jen celou dobu četla knížky anebo se jen zmateně motala příběhem, se dozvídáme akorát tak z vysvětlení jednotlivých postav, a to ještě formou vět ve stylu „Pamatuješ, jak si tehdy zkoumala XY? A pamatuješ, jak jsi mi říkala o XX? No tak se ukázalo že…“. Seriál prostě neukazuje podstatné věci, jen je pak (do)vysvětluje, žádné „show not tell“ tady je to úplně obráceně. Vše je díky tomu pak neskutečně ukecané a divák musí věřit, že hlavní hrdinka je něčím užitečná a není jen zmatené štěňátko, které se potácí od problému k problému, prolévá potoky slz a topí se v pochybnostech, z kterých jí pak musí někdo další (většinou náš princ) vyvést. Ještě že aspoň ta vzájemná chemie mezi hlavní dvojící a vůbec romantika celkově tu aspoň trochu funguje, jinak bych šel s hodnocením asi ještě o bod níž. Samozřejmě může být i chyba ve mně, že očekávám od hlavní hrdinky seriálu / pohádky, že projeví nějakou vnitřní sílu častěji, než jen cca dvakrát za dvanáct dílů… Následné problémy, které mi na tohle všechno navazují, jsou pak logické, nevěřím hlavní hrdince a nefandím jí, na rozdíl od všech postav okolo, protože oni si na rozdíl ode mě pamatují, jak Elianna mimo záběr četla o XX a pak jim tím pomohla s... Zbytek už je jen čistá pohádka s hezkou animací, kde se vše řeší jak po másle, padouši jsou vždy potrestáni, všechna nedorozumění se vysvětlí a všichni pak budou šťastní až do smrti, zkrátka příběh v tomhle období vlastně ideální a potřebný, když vypnete mozek, nalijete si kakao a podíváte se na stromeček, kde krásně svítí ozdoby, které přece určitě taky vymyslela Elianna – i když opět mimo záběr!

Do It Yourself!! je sympatický a milý seriál o zajímavém koníčku, který jsem si velmi příjemně užil. Sice se dá říct, že je to jen další z těch běžných příběhů o tom, jak mají dívčiny nějaký ten svůj klub, v kterém dělají roztomilé a zábavné věci, ale tady je toho pro mě zase jednou trošku víc, co se mi líbilo a co dokážu vyzdvihnout. Třeba jen to samotné téma a zasazení příběhu. Jsme v blízké budoucnosti, kde je technologie ještě o kousek dál, a tak nějaké to řemeslné vyrábění si různých drobných věcí působí jako zbytečnost a přežitek, vše se přeci dá objednat, vyrobí a doručí to stroje. No a jakožto asi už klasický boomer, který ještě velmi dobře pamatuje dobu, kdy nejrůznější kutilství bylo velice populární, každý víkend běžel v televizi Receptář a většina starších lidí kolem mě dokázala opravit nebo vyrobit všechno možné, jsem až skoro zamáčkl slzu, když mi zdejší seriál prezentoval kutilství jako zábavu a užitečnou kratochvíli, díky které si můžeme s trochou šikovnosti opravdu vytvořit mnohé a ještě ušetřit. Vzpomněl jsem si na strýce, který mi kdysi neustále opakoval, že ta dnešní mládež už nic neumí, za všechno si budou muset platit a řemeslo bude mít stále zlatější a zlatější dno. Takže pokud alespoň u jednoho diváka probudí seriál chuť do vytváření nejrůznějších předmětů a učení se něčemu novému, pak měl dle mého jednoznačně smysl a dává tomu všemu přidanou hodnotu. Není to ale jen to, Do It Yourself!! vyniká i velice hezkou a zapamatovatelnou animací, která má svůj vlastní styl, který se mě osobně velice líbil. Ano, sem tam si animátoři něco až příliš okatě ulehčují (hlavně při kreslení postav), ale vše bylo vynahrazeno krásnou prací s barvami na pozadí, kdy mnohé záběry působily spíše jak obraz než jak záběr ze seriálu. Stejně tak hudba odváděla vynikající práci, byla slyšet a vše parádně doplňovala. Pak tu máme sympatické a opět velice dobře zapamatovatelné postavy. Tohle jsou přesně charaktery, u kterých jsem si jistý, že i za měsíc budu přesně vědět kdo byl kdo a proč se mi líbil. Jistě, někdy je to udělané hodně jednoduše, a tak třeba u Kokoro mi zůstane v hlavě, že to byla ta energická holčina, co každou větu zakončovala „mňau“, ale ono mi to nevadí. Další zajímavý detail, který jsem ocenil, bylo chování Džobko. Přišlo mi, že se konečně zase jednou dívám na seriál, kde autoři dokázali dobře zachytit naprosto logický fakt, že cizinec ze západu se v Japonsku bude v určitých situacích chovat prostě jinak. Co tím myslím? Spousta seriálů, kde se objeví nějaký ten zahraniční student, mi tohoto prezentuje tak, že nepoznám rozdíl v jeho chování a návycích – zkrátka anime cizinec v Japonsku se většinou chová jako běžný Japonec, klaní se přesně kdy má, ví, co se přesně sluší a patří. A to je podle mě tak nějak nereálné. Jistě, můžeme se připravit na cestu do Japonska, projít si všechny jejich zvyky, ale stejně se vsadím, že každý cizinec udělá už během prvního týdne hned několik přešlapů. A Džobko, i když zase jednou mluví docela zvláštní "japangličtinou" i když se snaží o angličtinu, tu nějaké ty viditelné přešlapy udělá, často míchá dohromady oba jazyky, ale díky tomu na mě působí mnohem sympatičtěji a reálněji, než většina dalších „anime cizinců v Japonsku“. Do It Yourself!! ovšem není dokonalé anime a dokážu na něm najít i něco, co mě trochu štvalo a hned jako první se mi vybaví nadužívaní některých vtipů. Zkrátka když už podesáté slyšíte Do It Yua Serufu!! a je to opět myšlené jako slovní hříčka se jménem hlavní hrdinky, tak si skoro až říkáte: „Stačilo! Vtipné to bylo jednou, roztomilé tak třikrát, ale teď už to je prostě moc…“. Ale i tak zde celkově jasně převažují pozitiva nad negativy, seriál jsem si skvěle užil a určitě bych se nebránil nějakému přídavku, klidně i se vším tím Do It Yua Serufu!!! Spokojených 7,5/10.

Tak Mob Psycho 100 nám definitivně skončil a tahle třetí série pro mě byla jak na houpačce. Byly tu díly, na které jsem se opravdu těšil, kde jsem si užíval příběh i vývoj postav, ale byly zde i pasáže, které mě nijak extra nezaujaly, a tak třeba o významu dvojdílu s mimozemšťany tak nějak přemýšlím ještě doteď... Stejně jako u předchozích sérií i tady mě z velké části míjel jakýkoli humor, který mi seriál nabídl. Mob pro mě zkrátka jako komedie nikdy moc nefungoval. Na druhou stranu mě bavilo, jak seriál pracuje s hlavními postavami, kam a jak se vyvíjí. Animačně to byla opět kombinace osobitého stylu autora, na který jsem si už asi i zvykl a perfektní řemeslné práce odvedené v soubojích a celkovém snímání pohybu, opět obohacená o spousty ukázek umělecké kreativity, například v nápaditém používaní barev. Se samotným závěrem jsem na jednu stranu spokojený, líbila se mi ta celková myšlenka o smíření se sám se sebou, na druhou stranu jsem ale opět, asi u tohoto seriálu již tradičně, čekal něco trochu víc. Ovšem celkově je Mob 100 slušný seriál s dobrým příběhem a pár zajímavými postavami a pokud vás chytne i jeho humor, pak si ho výborně užijete. Já však končím jen potěšen, ale nepobaven a z určitých částí téhle třetí sezóny i trošku v rozpacích. 6,6/10

Když v roce 2013 vycházela první série, tak jsem jí vůbec nedal šanci, v té době jsem nebyl zrovna fanoušek krátkých anime seriálů s pětiminutovými epizodami a taky jsem tehdy, vlastně ani nevím proč, nabyl dojmu, že tenhle seriál bude o horolezectví (skály, lana, mačky…). Další série jsem pak logicky taky nesledoval, ovšem letos během procházení nové anime sezóny mě zaujal trailer na poslední řadu, a to tak moc, že jsem si až řekl, jestli mi tu náhodou neutíká něco vážně dobrého. Zaujala mě hudba a animace, hlavně všechna ta nádherná panoramata a příroda. Taky jsem konečně zjistil, že Jama no Susume není o horolezectví, ale spíš o vysokohorské turistice, což je mě osobně velice blízké, protože procházení se po kopcích a vůbec chození v přírodě vždy byly jednou z mých oblíbených kratochvílí. Také jsem se dočetl, že první čtyři epizody budou opakováním předchozích tří sérií, takže se vlastně v pohodě dá naskočit do rozjetého vlaku a po první epizodě a rychlém projetí první řady seriálu jsem i usoudil, že tyhle recap epizody mi asi budou stačit, a tak není potřeba narychlo dokoukávat předcházející sezóny. No byla to pravda jen napůl, sice jsem se dokázal dostat do příběhu a solidně se seznámit s hlavními hrdinkami a některé si i mírně oblíbit. Na druhou stranu tam pár věcí evidentně chybělo (třeba linka o tom, že Aoi měla na začátku strach z výšek) a tak jsem při prvním novém díle (epizoda 5) docela koukal a netušil, kdo je polovina postav, které se tu právě objevily. Naštěstí pochopení všeho kolem i tak nebylo příliš obtížné, a tak jsem si mohl tuhle sezónu nakonec docela užít. Seriál mi díky svým kvalitám dokázal prodat to, co je na výšlapech hor krásné i obtížné, stejně jako mě zvládl přinutil fandit hlavní hrdince v její cestě na každý nový vrchol. Na druhou stranu u mě ale pořád zůstal pocit, že kdyby bylo Jama no Susume zpracované jako 2-3 regulérní série s klasickou stopáží 25 minut na díl, že bych si vše užil podstatně víc a nemusel bych řešit, jestli se mi vyplatí dohánět ztracené série (tady bych se na ně určitě podíval). Také když se nad tím zamýšlím dál, tak většina hrdinek tu sice byla sympatická, ale nebyly až tak výrazné, že bych si byl jistý, že si za měsíc vzpomenu na někoho jiného než na Aoi. Ale dost už, nechci si dalšími úvahami ještě víc kazit ten příjemný zážitek, kterého si určitě cením minimálně na velmi silné 3*. 6,4/10

Asi jediné, na co mi byli tihle moderní nindžové dobří, bylo zabíjení času… Po pravdě jsem se totiž většinou nudil a nějak tu nenašel nic moc zapamatovatelného nebo zajímavého. Nějaký příběh tu sice byl, dával i docela smysl (s přivřenýma očima), ale užíval jsem si jeho sledování, zajímalo mě to? Ani moc ne! Přitom koncept moderních nindžů, kteří bojují o moc, mají vlastní školu, vyspělé technologie a všechno maskují za nejrůznější obchody a podniky, nezní úplně špatně. Ale provedení a vyobrazení toho všeho je v mnoha ohledech zkratkovité a seriálu se ani nepovedlo mě přesvědčit, že tihle nindžové mají v té naší společnosti nějaké důležité místo, nebo alespoň smysl. Ve škole jsem byl chvíli a moc toho z ní neviděl, boje o moc mezi klany se prostě tak nějak děly, ale jejich výsledek mi byl vlastně ukradený. Ani k postavám jsem si tu nenašel cestu, hlavní hrdina mě nezajímal, jeho vývoj mě nepřesvědčil a ani nikdo z jeho okolí mě příliš neoslovil, snad kromě strýčka Tokisady. A to je pak průšvih, protože když jsou vám postavy ukradené, tak jejich příběhy neprožíváte a emocionálně to funguje asi jako koukat do zdi. Dokonce i ten záporák mi přišel celkově takový slabý a nudný a ani mu tentokrát nepomohlo, že měl božský hlas Kendžira Cudy. Celé to bylo prostě mdlé a asi jediné, co dokážu vzít mezi pozitiva, je fakt, že animace byla ucházející. Takže je to barevné, hýbe se to, dá se na to koukat, ale nic víc jsem tu asi nenašel = neurazí, nepotěší, nezaujme… 4/10

Management of a Novice Alchemist je takové docela pohodové a sympatické fantasy slice of life o holčině, která si otevře krámek kdesi v zapadlé vesnici, kde lišky dávají dobrou noc, tady konečně potká nějaké ty kamarádky a vyřeší pár ne moc dramatických problémů. Vše si plyne až příliš poklidně, nic zásadního se tu vlastně nestane, nebo spíš když už se něco stane, tak je to podáno a vyřešeno tak, že máte dojem, že se nic důležitého neudálo. Podobné je to i s charaktery, na jednu stranu jsou docela fajn, ale rozhodně to nejsou nějak komplikované nebo zajímavé postavy, není na nich asi vůbec nic, díky čemu by na mě působili nějak zapamatovatelně. A tohle je asi i problém celého seriálu, sice se na něj docela dobře dívá, animace je fajn, hudba taky ujde, ale není tu nic, o čem byste měli potřebu někomu nějak extra vyprávět a je obrovská šance, že za týden si na Sarasu a spol. prostě ani nevzpomenete. Takže ucházející večerníček, kde není žádné velké drama (o nikoho a o nic se nebojíte), žádná příliš zajímavá nebo složitější zápletka, nějaká výrazná dávka originality – prostě takový OK průtokový seriál co příliš neurazí, ovšem potěší jen mírně… 5,5/10