JitkaCardova

Jedna z nejlepších povídek žánru (filosofická scifi, spec-fiction), které jsem zatím měla tu čest překládat, byla rozhodně světově oceněná Ledová nevěsta od Willa McIntoshe (publikováno v XB-1) a tohle téma je v ní rozpracované do strhujícího a doslova mrazivého příběhu. Díky Black Mirror (zdaleka nejen) za tak výtečný tribute tomuhle nápadu! *~

Televizně a prostředně (místy trapně a banálně) zrežírovaná i nasnímaná, avšak všemi čtyřmi hlavními herci velice uvěřitelně a citlivě zahraná etuda o ztroskotaneckém přístupu k životu a jeho banálnosti a trapnosti, jež vyvstávají zvlášť křiklavě, když si takovou kontumační prohru volí jedinci s neobyčejným nadáním. Divák se nemůže zbavit neodbytného dojmu, že režisér o tom musel něco vědět. Což v tomhle případě není jen povedený vtip - právě díky tomu tenhle snímek paradoxně chvílemi překračuje svůj skromný stín a mrazivě tne přímo do živého. 3,5*

Hodně emotivní a vizuální - ale zároveň v tomto směru nevybočující - film, kde scénář je jen málo racionálně propracovaný. Věřím, že někomu to v tomhle případě vadit nemusí, ale mě to kontinuálně rušilo a přispělo k tomu, že mi snímek připadá povrchně vypočítavý a silně ignorantský. Nejhlubší zklamání pro mne plynulo z toho, že přestože má jít o scifi, nedozvěděla jsem se pranic konkrétního o situaci, do níž se lidstvo dostalo, o důvodech ani o možnostech řešení či o motivacích kterékoli zainteresované strany, natož jednotlivců. Nedozvíte se to základní, na čem musí být drama založeno, takže žádné drama nesledujete. Dokonce ani o vztazích kterýchkoli dvou postav se nedozvíte nic. Zprostředkované emoce tak neměly žádný jedinečný podklad a všechny byly tím pádem obecné a tuctové, nevtahující. Bez jedinečného příběhu jim nelze udělit žádnou pádnou sílu. Na zařazení do žánru scifi tohle dílo nárok jednoznačně nemá, ničím se k tomu nekvalifikuje, je to pouze tuctový výjev z libovolné válečné a chaotické apokalypsy. *~

Po uhrančivě krásném, po čertech inteligentním (řada dějových mind fucků ve scénáři, který vám nabídne pokaždé! složitěji a zajímavěji převyprávěný příběh, přičemž ta poslední verze je po různých alternativách jednoznačně nejlaskavější a nejlepší), precizní, sofistikovanou kamerou nasnímaném a pohříchu nedoceněném majstrštyku Paláce lítosti (https://www.csfd.cz/film/323740-palace-litosti/komentare/) přichází stejná tvůrčí dvojice až po sedmileté přestávce s novým filmem, který se dá chápat i jako protestní reakce - především na tristní nedostatek ochoty lidí přemýšlet, kriticky reflektovat a také soucítit, zkrátka na nedostatek vnímavosti a ochotné vstřícnosti v dnešním světě. ***** Přestože oba tvůrci mají co říci a mají k tomu i obrovský talent, jak už prokázali, mají také všechny důvody po své první zkušenosti už publiku nevěřit a diváky nepřeceňovat - a tomu podřídili svůj nový film, jistěže s notnou dávkou ironie, humoru a nadsázky. ***** Je natočený až extrémně (a komicky) ledabyle, jen hrubými a přibližnými nástroji, vyprávěný je pomalu, hodně hlasitě, po lopatě a dvakrát (jako když mluvíte na policajta), hlavní hrdina je prostoduchý imbecil s rozvinutým soucitem a všechny postavy mluví v jednoduchých proklamacích a pořád se opakují - aby to bylo jasné úplně všem - ro-zu-mí-te. Stejný účel ostatně plní i ta nejinfantilnější ústřední symbolika něžné lásky na světě: chlupatá štěňátka a miloučké koťátko a neochota se nějak moc babrat se zápletkou a rozuzlením (proč se s tím mazat, stejně nad tím nikdo nebude přemýšlet). ***** Snímek přitom i tématicky pojednává nejdůležitější problém dneška - nedostatek přemýšlivosti, vnímavosti a bezelstného, přirozeně soucitného chování, absenci vzájemnosti, která nejkřiklavěji ústí i v to, že lidé na Západě už doopravdy neprožívají a nevnímají ani skutečnou nouzi a zoufalství lidí ve válečných konfliktech a životní bídě, která je nutí stávat se "prchlíky", a nenabízejí pomoc a porozumění, pouze s nimi tak či onak licoměrně kalkulují ve svůj banální a krátkozraký prospěch. ***** Snímek Diamantino onu absurditu odráží v plné síle - nejen myšlenkou, ale i povrchním způsobem svého ztvárnění reflektuje, jak jeho tvůrci smýšlejí o myšlenkově i emočně zbanálnělém, otupělém světě, ve kterém žijeme a z něhož si vzájemně děláme nelaskavé a nehostinné, ostudné místo k životu. Přestože by to tak samozřejmě a jednoduše šlo jinak a lépe. Je mi líto, ale míním, že všichni, kdo tenhle film odsoudili pro jeho banálnost, infantilnost či (je) urážející naivitu atp., by se měli zahledět nejprve do zrcadla a potom do svého srdce, a mají-li na to kapacitu, tak se také pořádně zamyslet. *~

Payne není nikdy ani slabý, ani tuctový. I tenhle snímek přináší všechno možné, jen ne klišé. Pozoruhodný je snímek v tom, že nedostanete příběh, Payne se analyticky zaměřuje na jednu konkrétní prožívanou životní situaci, nedostanete nic předtím, nic potom, jen velice precizně diagnostikovanou přítomnost, a navíc specifickou v tom, že jak jsou karty rozdány, Matt je od svojí ženy odloučen na několikrát - poprvé její nehodou a ortelem a podruhé, když zjistí, že už předtím žila jiný příběh než on, chtěla od něj odejít, a i když to byla jen její naivní, milencem neopětovaná představa, ona a Matt už si to nikdy neřeknou, nesjednotí svoje verze - ona umřela s jinou představou a touhou a Matt jí ani nemůže odpustit, aby se k němu mohla vrátit. Nestihli se synchronizovat. A její tajemství může Matt sdílet se starší dcerou, ale ne s mladší, ani s tchánem a tchyn, s většinou příbuzných. Nemůže, a ve své vnitřní upřímnosti ani nechce. Za takových podmínek se dost těžko dosahuje smíření s osudem a stavu, kdy se člověk odhodlá pohnout dál, do nové etapy. Ale postavy ve filmu to spolu zvládnou jako skutečná rodina a není to ani tolik tísnivé, jako by mohlo a jak to Payne (jemuž občas v duchu přezývám Pain) umí. Dokonce i ty odlehčené komediální okamžiky tu občas přijdou, jako by Payne bral po delší době diváky na milost, jako by jim chtěl dát milý dárek, protože jinak to, čemu se u Paynea říká komedie, mívá k veselosti a odlehčení daleko (byť komedie to svým drsným způsobem jsou). A přitom, jakkoli lehce tu některé momenty můžeme přestát, nijak jim to neubírá na existenciální obtěžkanosti, jen nám ji to nenutí tak, abychom si nemohli vydechnout. Pěkný a vůbec ne obyčejný film.

Payne v nejlepší formě. Mistrně propracované, ďábelsky komplikované a na jedničku fungující dílo, kterému stojí za to věnovat veškerou pozornost. A k tomu Mattyho bravurní, vše důležité ve správných proporcích a vztazích postihující komentář, který mi tu ušetřil hodně lopocení a dopřál výlučný pocit sdílené radosti. Dva dárky v jednom, Díky, světe. *~

Sarkasmus a ironie z tohoto filmu rozhodně nedělají komedii. Opravdu není veselý, ale není ani minimálně odlehčený, naopak.Scény přitažené za vlasy vzbuzují jen o to větší tíseň, i proto, že zobrazené mechanismy a výjevy, byť se zdají chvílemi až absurdně přehnané, při porovnání s historickými dokumenty popravdě zase tolik přehnané nejsou. Co do způsobu natočení film sice notně zestárl, ale svůj význam má a pro příznivce Laury Dern je tahle role v jejím rejstříku nepominutelná.

Malé komorní drama se zvratem perspektivy, které by - kdybychom chtěli takhle brzy vyzradit pointu - mohlo nést podtitul "Kdo je tady pedofil?" *** Barbara stárne v úplném osamění, a přestože je sama prosta soucitu a neschopna skutečné lásky či oddaného a nesobeckého přátelství, přeje si nad nesnesitelnou samotou ztíženou i její sexuální orientací zvítězit alespoň za pomoci intrikářství a kalkulu. Ta druhá, mladá žena se zamotaným osobním i citovým životem, ale jednoznačně schopná a ochotná milovat, však není tou snadnou, dokonale využitelnou kořistí, již Barbara více než polovinu života vyhlíží. A není ani její první, ani poslední obětí. *** Batsheba je jméno neodmyslitelně spjaté s hrdinkou románu Daleko od hlučícího davu. Ozvěna téhle postavy i jejího životního údělu je tu jednoznačně na místě, jako tklivý leitmotiv jednoho z těžkých témat věčně rezonujících v partituře lidské tragikomedie. *** Není tu nic špatně, herecky je to krásná podívaná, jen to není v žádném smyslu velký nebo důležitý film. Podívala jsem se ale ráda, a kdyby se některé mé oblíbené divadlo rozhodlo uvést ho jako hru a obsadilo některé mé dvě oblíbené herečky, neváhala bych a koupila si lístek na deštivé odpoledne do první řady. *** A řekla bych, že tu svoji kočku Barbara postupně otrávila sama, v rámci své nemocné strategie.*~

Je to tedy na dvě hvězdy, ale bylo by škoda, kdyby s nezvládnutým filmem úplně zapadla i nosná myšlenka. Marie Magdalská jako žena, která nemůže v nitru potlačit bezpodmínečnou lásku a milosrdenství a tíhnutí k vizi opravdového radostného života, jejž by bylo možné v lidech probudit a nastolit nový, spravedlivý pořádek, a nedokáže se podvolit vůli bratrů a otce a přijmout roli další podrobené poslušné manželky ve světě starých obyčejů, poroby, nespravedlnosti, nenávisti, ubližování a strádání, do něhož cítí, že nepatří, tahle Marie Magdalská se setká s Ježíšem a snad lépe než on svou ženskou náchylností k ryzí lásce, neubližování a slitování se slabými, porozumí a ještě poctivěji a neochvějněji přijme a vyloží i druhým jeho učení a v čem - jak v nich a jejich srdcích - záleží a spočívá příchod Nového království. *** Tolik teze. Teď ještě, kdyby to živoucně, bolestně, nakažlivě a přesvědčivě vyzařovalo i ze snímku, který sledujeme. *** Ale ne. Až to nutí dvojnásob silně volat: Bohu žel! Chybí scénáristický talent, schopnost vyprávět, propojovat klíčové momenty, utkat z nich živý osudový příběh - vznikla eklektická, sladkobolná, plytká záležitost, všechno je zjednodušené, vypuštěné, zploštělé, tezovité, jako by z příslušných pasáží Bible jen někdo napsal nevalnou seminárku. A při té strohosti to ani nemá údernost, sílu a spád, osudovost. Především chybí nezbytnost, nutnost vyplývání děje, zkoušek, podloženost toku a zvratů dění jemnou sítí logiky smysluplně a uvěřitelně prokreslených postav a jejich vzájemného působení. *** Kdyby tuhle látku dostal do rukou třeba i náš Zelenka a obsadil Tomáše Bambuška s Klárou Issovou, muselo by to dopadnout krevnatěji a mnohem líp. Tohle byl naprostý vypravěčský i filmařský propadák, včetně nanicovaté klišovité kamery, nudného střihu, bezkrevného ztvárnění postav. Ani Panna Marie si nezasloužila takové zbabičkovatění, jako by to byla kmotřička z Pyšné princezny. *** A druhé stejně veliké a trestuhodné zklamání, které pro mne snímek činí téměř bezcenným, plyne z faktu, že film skončí tam, kde by měl začínat, kde by teprve mělo smysl točit avizovaný příběh o Máří Magdalské. Kde začínají všechny důležité otázky a kam se obrací jediná pravá soustředěnost, ptáme-li se po smyslu a úloze jejího života a jak se svým úkolem naložila, jak obstála. - Její vlastní úkol totiž začíná až ve chvíli, kdy zůstane po Ježíšově odchodu sama jediná na světě se stejným či hlubším vědomím, v čem spočívá příchod pravého Království, kdy jako jediná mezi apoštoly jeho učení lásky k bližnímu pochopila, snad proto, že je žena, ve chvíli, kdy ostatní apoštolové, muži, už z nepochopení a strachu a slabosti plánují zbavit se té odpovědnosti a tíže stát se lepšími a jít příkladem a snovají, jak dají povstat Království podle svých vlastních představ a sobeckých tužeb, ve chvíli, kdy ona jediná jako žena neuteče před bolestivou pravdou a vyloží jim ji do očí a řekne, že nebude mlčet - že její hlas bude slyšet - v tu chvíli končí teprve expozice a mě zajímá, co Máří Magdalská udělá, jak své dny na zemi naplní, jak se s jejich sčítáním bude vršit smutek, bolest a beznaděj z oslyšení lásky, kterou v sobě nese a nabízí, a bude-li nakonec odcházet smířená anebo zoufalá - s tím, co se jí nepodařilo rozežít, jediné strážkyni toho pokladu, jak to den po dni prožije a procítí, až do konce. Jaké budou poslední chvíle jejího života, její myšlenky. Když jako žena cítím a chápu to samé co ona, ale o dva tisíce let později, a vím bezpečně, že dostatečně slyšet nebyla, že zůstala oslyšená, že svou vizi nerozežila, že mužům se povedlo to ryzí učení o lásce, která změní svět, strachem ovládnout a zneškodnit - prozatím - pak je tohle příběh Marie z Magdaly, který mě zajímá. Ten jsem ale nedostala, jen klišovitou naředěnou kaši z těch pár let, kdy kráčela po boku Ježíše a spěla ke svému uvědomění, než s tím vším pochopením a nazřením zůstala na celý svět sama. Co bylo dál, co byl sutečně její příběh, na to režisérovy ambice, fantazie ani smysl pro spravedlivé a smysluplné vyprávění příběhu, po kterém se natáhl, nesahají. *** Vlastně je to celé sotva na jednu hvězdu, ale já vážně nechci, aby ta základní myšlenka, jednoduchá a mocná, kvůli tomu nepodaru zapadla. *~

Tak jako si oba filmy dělají srandu (se satirickým a kritickým podtextem směrem k novinářům, policistům i politikům) z toho, jak lze s toutéž událostí nakládat rozdílně a s jiným vyzněním podle toho, pro jaké noviny či vlivné lidi pracujete, podává i Billy Wilder původní příběh ze snímku Jeho dívka Pátek ve všech možných i málem nemožných ohledech co možná odlišně. On však - na rozdíl od filmem kritizovaných zaprodanců - jen z čiré virtuozity předvádí celý rejstřík svého variačního umu, ale nakonec zůstává poctivě věrný původní pointě, a je to znovu, jen jinak, povedené, vtipné, obsažné a vypointované, a přitom rozkošnicky tvůrčí a zalíbené do filmařiny a vyprávění a s noblesou vzdávající hold originálu. Ačkoli všechny hlavní postavy jsou tak jiné, jak jen mohou být, na vyznění původního příběhu se přes všechno nemění ani chlup. Mistrovství. A jak z mého komentáře nezbytně vyplývá, silně doporučuji nepřipravit se o zážitek z prvotřídního a netradičního remaku a shlédnout nejprve původní, neméně bravurní a sžíravý film, jinak se připravíte o víc než o polovinu celé té důmyslně vychytané a inteligentní legrace. *~