JitkaCardova

Po počátečním ošívání se mě tenhle film pohltil přesně tak, jak chtěl a měl, veškerou svou nepříjemností, až fyzickou naléhavostí, kterou předvádí a nechává pocítit. Skvělý formát, který jednoznačně funguje, nemůže nefungovat. **** Divák má, musí mít, protože to zná z vlastního života či okolí, což samo je na tíživosti mechanicky přidávající vědomí, neodbytný pocit prožívané kumulace, zahlcení, dušení, stupňování tlaku, repetitivnosti - ač přitom reálně jde ve filmu jen o jednoduché řetězení stále nových situací, o sled neopakujících se etud, názorných příkladů, kdy s Anežkou prožijeme typické setkání s každým z lidí v jejím životě právě a pouze jedinkrát. (S babičkou ji vidíme dvakrát, ale podruhé jen proto, že setkání s dědečkem se bez babiččiny asistence neobejde.) **** Film nás repetitivnosti vlastně milosrdně ušetří - o to horší to je. Únava pochází z naší zkušenosti se stejným fenoménem, víme tak dobře, co Anežka prožívá, do čeho se nechává vtahovat a jak a proč ty nešťastné mechanismy fungují - a je to o to těžší, že ona je nezkušená, že se nebrání, ještě to chtě nechtě živí a v nás poučenějších se všechno kroutí, protože my už víme, známe abecedu duševní hygieny a zlaté pravidlo, že topícímu se nepomůžeme, budeme-li se topit s ním, necháme-li se od něj stahovat pod hladinu, nevzepřeme-li se i silou, abychom se mohli nadechnout. **** Životní situace jsou tu přesně odpozorované a minimalisticky odprezentované se vší svou tíživostí, malostí, zasmyčkovaností, absurditou nefunkčních argumentů, malicherných výčitek, míjení či zakrývání podstaty, omezeností rozhledu, zdánlivou bezvýchodností - a právě v té lapidární, lékárnické formě podání nejmenšího možného množství jedu, na němž lze sledovat jeho destruktivnost, se skrývá síla snímku - v tom, jak zkušeně pojednává o pastech pro nezkušené. **** Za těžiště celého odprezentovaného řetězu situací, který po vypnutí kamery, víme, bude prostě pokračovat dál, dál za obzor, dál, než Anežka i z už trochu vyvýšeného stanoviště právě vidí, dokud - a pokud - ho sama aktivně nepřetrhne, k čemuž bude potřebovat ještě větší rozhled, pochopit nápovědu a vystoupat ještě výš, nebo dokud se pod tím tlakem pasivně nezhroutí a nenechá semlít jako jiní - lze považovat scénu u nedůvěryhodné psychoterapeutky, kde ze sebe (pochopitelně) nedostane ani slovo, ale nutně si musí uvědomit dědičné dispozice v ženské linii a porovnat se na životní ose s maminkou i babičkou. **** Rukopisem i silou vyznění - v odstupu i v účasti zároveň - to připomíná nejlepší rané věci Kelly Reichardt (Old Joy, Wendy a Lucy). **** Jenovéfa Boková byla pro tuhle roli vybrána jako dokonalý fyziognomický typ, pokud to pro ni nebylo přímo napsáno. Což zároveň znamená, že zůstávám zvědavá, jestli pod dobrým režisérem bude schopná hrát suverénně i úplně odlišné typy postav, nebo zda se jí film pouze trefil do osobního charakteru (stejně jako pozdější Bláhovcův Karel, já a ty). *~

Věřím, že původní námět mohl být i silný. Škoda, že zpracování vypadá, jako by se ho v českých reáliích chopil na dálku po Skypu Jodorowského netalentovaný a líný syn po rozpadu osobnosti, komunikující se štábem pomocí google translatoru a instagramu, a bez rozpočtu, kromě drobných za Olomouc a architekts bizár placement. Alespoň někteří herci to fakt neměli celé odehrát ve stejných hadrech, a tak dál.

Překvapení. *** Do půlky se film tváří nevinně, jako další hořkoironický český rodinný snímek v řadě, nepříliš originální, žánrově i tematicky trochu se rozpadající, společenské a mezilidské soužití bezzubě bilancující hořkosmutná komedie, aby pak nečekaně a překvapivě nabral grády jako veskrze provinční a důchodcovsky didaktická a doslovná verze Tarantinových Osmi hrozných šmrncutých Jarmuschovými Hranicemi ovládání a Sedmilhářkami - a tahle na domácí poměry, kde není zvykem nakládat filmařsky se zlem a odplatou v kombinaci se vztahovým a společenským humorem zároveň takhle drsně a neuhlazeně, nezvyklá podívaná, s čitelnou nadsázkou se promítající i do práce s hudbou, střihem a kamerou, ve výsledku vlastně poskytuje podobnou katarzi, úlevu a rozjaření, jako když se se společenským zlem a bezprávím ve filmech vypořádávají právě Tarantino s Jarmuschem - jenže tady je to po lopatě pro české důchodce, a to včetně filmových odkazů. *** Není lehké hned uchopit, proč tahle banálními archetypy, klišé, frázemi a učebnicově názornými obrazy a dovětky přeplněná parabola o uchu, které se utrhne, o poslední kapce, kterou přeteče pohár a o jen zdánlivé nekonečné bezbrannosti "slabých kusů" vůči násilí a bezpráví, čili o momentu, kdy svědomí celoživotně dbalý občan nešťastně zjistí, ale zároveň lapidárně akceptuje, že nastal čas, aby místo novozákonního nastavování druhé tváře aplikoval podstatně krutější starozákonní přístup a sáhl k odplatě, funguje, ale částečně právě proto, že se tu všechna ta klišé, banality a archetypy a všechno to provinční společenské bahníčko zla připomíná a zrcadlí a proto, že se film zároveň vtipně vypořádává i s jeho bagatelizováním, humorizováním a ohlazující ironizací v českých rodinných snímcích, ke kterým se sám řadí jen z počátku a jen na oko, a protože zkrátka v nadsázce poskytuje svěží a neokoukanou katarzi a protože jedním zdrojem vtipu je tu stejně neotřele i právě ona didaktická doslovnost (film díky tomu v jedné rovině s nadsázkou zároveň působí jako pomalu čtený a dvakrát opakovaný návod pro důchodce, jak se bránit proti bezpráví, včetně pomalých a opakovaných záběrů na to, jak složit nebo rozložit střelnou zbraň, podle čeho si vybrat vhodný typ a jak si ho opatřit). *** Soudím, že to tenhle film schytá ze všech stran, že někomu nebude dost umělecký, někomu dost intelektuální, někomu naopak dost lidový a nabitý hláškami a někomu dost laskavý a morálně čistý, ale myslím, že neprávem a že jeho originalita i hodnota spočívají právě v tom, že šlo ve skutečnosti o ironický pokus zprostředkovat tarantinovskou katarzi společenského zla z pohledu sociálně slabého jedince v éře kapitalismu bez servítků - české důchodkyně s mravním zákonem v sobě - vtipně se maskující jako další typický rodinný snímek v řadě. Za mě velice svěží a pozoruhodný pokus. A jestli se fatálně pletu a režisér chtěl natočit další typický český rodinný snímek s hláškami v řadě a jenom se mu to vymklo z ruky, tak to tentokrát na půvabu filmu a mém upřímném a rozjařeném potěšení z té podívané nic nemění. ;) *~

Ocenila jsem střelenost i přetaženost jednotlivých nápadů a výjevů, stejně jako sebeironickou upřímnost v obnažování podstaty herectví, která spočívá odnepaměti v tom, že dobrý herec je zároveň vždycky kurva i světice, přičemž za kritických společenských podmínek se obě polohy často k nerozeznání překrývají. Zároveň ale nebudu popírat, že mi provedení připadalo banálně nedotažené, šité horkou jehlou a plné hluchých míst, a umím si představit, že by se toho Dejvičtí mohli zhostit i mnohem krutovtipněji. Jestli šlo i ve skutečnosti o zoufale spíchnutý pokus o rychlý výdělek kvůli vylepšení rozpočtu a zachování souboru a jedná se o jakousi "Synekdochu, Dejvice" (á la Synekdocha, New York, jenomže směrem ven), pak klobouk dolů a budiž jim to přáno, ale na slabším celkovém vyznění jednotlivých skečů a absenci point to nic nemění a ne, nejsem příznivce toho hledat v tom za každou cenu místo slabin přednosti - i když by se o tom daly psát eseje, faktem zůstává, že rozpačitá a nespokojená jsem byla často, hluchá místa a nedotažené nápady mě nudily, a ne proto, že by mi vadilo, když je něco funkčně trapné nebo nudné a sedne to, ale že mi vadí, když to svou funkci přeroste. ****** Co si ale budu pamatovat napořád a za co skládám velký dík, je mrazivě výstižné předvedení loutek ze Spejbla a Hurvínka a podtržení všeho absurdního, hororového a děsivého, čím mě jejich interakce odmala děsily.

Jeden z nejnevděčněji zde ohodnocených skvostů českého filmu. I po několika letech ve mně jeho nálada vyvstává ostře. Existuje minimálně jeden další zasvěcený člověk, s nímž se shodnu, že tenhle film je ryze českou svébytnou obdobou Tarrova Turínského koně, samozřejmě s vlastním způsobem podání, co do vztahu ke každodenní existenci i k existenci "an sich" ve stále bezútěšnějších vnějších podmínkách.

Vari vari: Nečtěte tyhle moje osobní poznámky dál nikdo, kdo jste to ještě celé neviděl. *** Fingovaná ztráta paměti jako geniální nápad, jak si vyřešit případ svého života a ušetřit všechny milované toho, aby za moje chyby a přehmaty trpěli víc, než už tak musí. Detektivka, která je ve skutečnosti učebnicí rodinného a partnerského života, jehož nejšťastnější a nejdelší část se odehrává od chvíle, kdy Wayne případ řešit přestane - a proto z ní také uvidíme za celou sérii jen dva záběry (první dojemná scéna, jak odváží svoji milovanou dceru na univerzitu, druhá, jak se přijde na manželku podívat do školy, když ona už zase předčítá básně svým studentům). *** Není náhoda, že Wayne se potřetí k případu vrací až ve chvíli, kdy jeho žena zemřela a obě děti jsou dospělé a žijí samy, a není náhoda, že právě tehdy jej "postihne ztráta paměti", díky které mu prochází, co by jinak musel pracně vysvětlovat. Klíčová je scéna se synem - když mu na základě životní zkušenosti poradí, aby se své ženě nesvěřoval s něčím, co ona vědět nepotřebuje, jen proto, aby se jemu ulevilo od výčitek. A pak ta závěrečná, kdy mu sám předá papírek s adresou Julie a Lucy, aby mu došlo, že dobře věděl, kde byl. A samozřejmě ta, kde se oba manželé dohodnou, že to důležité mezi nimi nenechají pokazit vnějšími okolnostmi (případem) a oba se rozhodnou k novému začátku a prožijí šťastný rodinný život. Když Wayne nakonec případ vyřeší, potvrdí se mu, že se rozhodl správně, protože je to právě fungující partnerská láska a fungující rodina, v čem najde Julii šťastnou i proto, že její případ dál neřešil - jak mu řekl tehdy v lese Hoyt, když po ní budete pátrat dál vy, jiní lidé budou nuceni pátrat po ní také, a ona nikdy nebude mít klid, ale v opačném případě vám to můžu téměř zaručit. Wayne se rozhodl potlačit ješitnost a vsadit na rodinu a manželství (nikdy nepůjdeme do postýlek bez mám tě rád) - na rozdíl od svého partnera, kterému zbyla po celou tu dobu zahořklost z nepochopení, chlast a láska oddaných psů - a už nikdy svého rozhodnutí nebude litovat. Zvolil správně. *** Příběh je to na interpretaci dost složitý a nebylo jednoduché ho scénáristicky odvyprávět a párkrát se stalo, že mi tvůrci nechtěně zamotali hlavu víc, než bylo potřeba. Například všemi těmi náznaky, že mezi Waynem a jeho dcerou Rebeccou došlo k nějakému hrozivému rozkolu, takže ona se tam nechce vracet a nechce ho vidět, právě jeho milovaná dcera, když právě pro lásku kvůli svým dvěma dětem a výjimečné ženě ze sebe, vzteklého rapla a vybíjejícího se lovce divočáků se vzpomínkami na Vietnam, udělal jiného, mnohem lepšího, laskavějšího a trpělivějšího člověka - bez kariéry detektiva. Nakonec ale tahle linka, která mě nutila rozvíjet i dost šílené teorie, vyjde téměř naprázdno. Ale jinak musím přiznat, že mě oproti první sérii, která svému narativnímu potenciálu nakonec ani trochu nedostála, trojka dostala úplně opačně. Nejen svojí umnou propracovaností, ale i silným příběhem o smyslu života, důvodech nabývání životních zkušeností a síle vztahů, které tak či onak překonají čas (povím ti příběh, jméno toho příběhu je čas, ale pamatuj, že je nesmíš nikdy vyslovit). ***

Jen sem přesouvám komentář z března 2014, kdy existovala teprve první série: Další seriálový pokus, který nakonec nedostál svým prvotním šancím. Zpětně, po konci 1. série, je patrné, že autoři ani neměli ambice budovat a prohlubovat atmosféru logicky propracovaným příběhem - naděje vzbudili spíš náhodou, především oním dílem, kde Rust cynickými vhledy a komentáři nepříjemně zalézá pod kůži vyslýchajícím policistům, a zdá se, že jeho individualita analytického psychopoustevníka bude prototypem nové postavy, temným, svými pronikavými vhledy a jejich nepoužitelností v okolním světě unaveným chlapem, který má navíc na krku protivného a vyloženě tupého parťáka a podle všeho sleduje nějaký vlastní cíl, proč ještě být na okolním dění zainteresován, a proč právě jako kriminální dekektiv v případu s poněkud mysticizující zápletkou. Autoři seriálu se však mínili skutečně jen svézt na povrchovém napětí temné struny, natažené vlastně dost lacině a na jistotu: vymysleli si dostatečně temný a poměrně zatemněný případ, který si nakonec nepřáli příliš do hloubky vysvětlovat - a ni jeho pozadí, ani jeho rozplétání. Nakonec se ukáže, že horlivý divák si všechny náznaky vykládal příliš sofistikovaně, nechce se tu říct nic víc, než že ve společnosti se vyskytují různí degenerovaní magoři, které je lepší se nepokoušet pochopit, a stačí snažit se je eliminovat, kam až zákon a vlastní síly dovolí. Zdánlivě slibné postavy se od čtvrté epizody začínají rozkližovat, jejich osobitá psychologie se hroutí do tuctových forem a nic znepokojivě nového už nepřinese. Slibný duševní vývoj Rusta končí v žumpě opileckých keců a sebelítostí z traumatu bolestí a drogama rozjebaného mozku, z původně sympaticky nesympatického a dobře zahraného děvkaře a rabijáta Martyho se nakonec dost nevěrohodně stane trapně napravený milující manžel, otec, pracant a citlivý přítel chmurnějšího, depresivního parťáka, až z toho člověka samým dojetím rozbolí ledviny, dospívající dcery a moderní samoživitelka se k němu vrátí s úsměvem na tváři, a na všechny ty logické trhliny v příběhu se nad sociálně šťastným koncem poklidně zapomene (doteď přemítám, jestli ta scéna z třetího dílu, v níž se po louce prochází bílý obr v plynové masce, pozorovaný Martym a Rustem z policejního auta z přilehlé dálnice, která totálně boří všechny naděje na souvislé logické poskládání linky příběhu, tam zůstala omylem, jako důkaz fatální nedbalosti o konzistenci, a nebo jako diverzifikantní akce zklamaného a zdravě nasraného střihače. Nebudu ani vybírat, jestli nad tímhle počinem zaplakat nebo se pousmát, adekvátní je obojí, a briskně přesunu pozornost k něčemu novému, jinak nic. (15.3.2014)

Lepší tři, a když člověk rychle přistoupí na tu melodramatičnost, která místy vyzrává v sarkasmus s přesahem, baví se hned líp a je to za čtyři. Thomas Brodie-Sangster v roli Paula Harrisona je beze zbytku okouzlující. A jeho úvodní třicetivteřinový nástup/výstup je nesmrtelně dobrý: https://www.youtube.com/watch?v=sNKY4NHM2gI. *~

Po Potomcích lidí a Gravitaci jsem byla přesvědčená, že Cuarón má velký problém se scénáři, vyprávěcí logikou, přirozeností. Šustilo všechno či bylo konstruované na tezích. Ale protože jsem věděla, že jiné kvality má, cit pro emoce, atmosféru, kameru, vizualitu, a že s kvalitním příběhem (Dickensovy Nadějné vyhlídky) si poradit umí, zadoufala jsem, jestli se v tomhle filmu třeba potká se svým formátem, nenuceně, a byla zvědavá, co z toho vyjde. A ráda uznávám, že mě na celé čáře překvapil, i když mi dlouho - půlku filmu - trvalo, než mi začalo být jasné, že v dobrém. *** Řada věcí ve způsobu vyprávění mě především první půli rozčilovala, drhlo to, neplynulo... výjevy a situace se řadily schematicky, toporně, nevytvářely spojitý proud vyprávění, symboly byly doslovné a otřepané (ptáci v kleci, klecovitý dvorek, dům), nedalo se pochopit, že by jeden pes s věčně prázdnou miskou denně nadělal tolik hoven, černobílost mi připadala umělá, bezdůvodná, zdálo se, že v nativních barvách by všechno bylo přirozenější, žádoucnější... kostrbatost, přitaženost za vlasy, násilnost... a pak na to člověk, ani neví jak a kdy, přistoupí jako na psí hovna, nerozporuje realitu, magickou i v nepochopitelných komplikacích a těžkostech, přijme bez zbytečných tázání úděl, vršení, a celá druhá půlka plyne už sama, byla jsem vtažená... momenty smíchu i ustrnutí fungovaly bez odtažení, přijala jsem ten příběh za svůj jako obě jeho hlavní hrdinky přijaly svoje postavení. A začalo mě to těšit, prožívat s nimi úděl nás, žen, které vždycky na všechno zůstanou samy, prostě proto, že ženy zůstanou, zvládnou to a budou pracovat (=milovat), dokud se budou moci hnout. "Být mrtvá se mi líbí," vzdychne si slastně a vstane k další práci. *** A na konci mi zbyl pocit silného filmu, blízkého, intimního prožitku, a všechna ta vyprávěcí drhnutí a komplikovanosti k němu patřily jako jeho nedílná součást (Jak můj známý případně poznamenal: Drží to pohromadě jako chatrč ve slumu.), jako by odrážely fakt, že v reálném životě také nic nejde snadno, hladce, ideálně a leckdo to až údivně zbytečně a nejapně komplikuje a ani to vždycky nedopadne dobře, ale že pokud to je životní proces zkušenosti, pak člověk zůstane obohacený, silnější, prožitější, vděčnější a víc milující, víc usilující o dobro, umanutě a pokorně dál jako tráva trpělivě prorážející betonem... Nakonec jsem to tedy všechno trpělivě přijala a nechala se obohatit, věčná a chápající a smířená a posílená ženská. *** Prožitek cesty, kterou jsem během snímku urazila díváním se, od počátečního nepohodlí a rozmrzelosti k závěrečnému naprosto ryzímu pocitu obdarování a vděku, že jsem viděla silné, dobré nekompromisní dílo odrážející krutou laskavost a milost neustále drhnoucího žití, je zcela jedinečný. Spjatý právě s tímto filmem a žádným jiným. Nezaměnitelný. A víc ani nejde žádat. *~

Šustí to tak hlasitě, že ke mně žádné komorní drama nedoléhá. Na Vinklářův koncert se těšila, i na Heřmánka a ostatní, ale v tak tristních podmínkách to prostě vůbec nevyzní. Od plynutí děje odchlíplé tezovité dialogy, redundantní a doslovné, šémátka, kazí veškerý dojem, nedovolí nechat se vtáhnout, zaujmout. Škoda. *~