JitkaCardova

Začínám mít zpětně dojem, že Mistr Hitchcock byl stejně rozjařený a nad věcí filmu vysoko postavený pán jako třeba Jacques Tati, jenom ho na rozdíl od JT neskonale bavilo to rafinovaně vzavinovávat a schovávat do různých pater samotné stavby filmu. Zřejmě mě čeká přehlédnout a přehodnotit celou jeho tvorbu novýma, pronikavějšíma očima. *** Tady dává další rozmarnou lekci ze svého semináře Filmové umění vs. realita (více v mém komentáři k Muži, který věděl příliš mnoho) a tentokrát si před závorku vytknul samo herectví, zastávání rolí, až se pro samé role na (filmovém) jevišti i ve (filmové) realitě málem vytratí příběh, který jste chtěli sledovat. Film je od počátku pomotaný, téměř každá postava zastává více rolí, než je možné naráz zvládnout, a uděluje více rolí ostatním postavám. Role se nezřízeně množí - pomáhá tomu nejen okolnost, že mladá herečka Eve se rozhodne předstírat, že je asistentkou slavné divy, aby přišla na kloub okolnostem vraždy, z níž je obviněn její milý. Nesmírně tomu přispívá skutečnost, že její tatínek má zálibu v detektivkách a v hlavě se mu rojí nápady, do nichž okamžitě všechny kolem sebe obsazuje, právě jako fakt, že její maminka má potíže s pamětí a každý v jejím světě vystupuje v nekonečně mnoha rolích tak vůbec. Čehož její manžel hojně a potěšeně využívá a identity se množí jako houby po dešti. Ale nikdo není jednoduše sám sebou, role se násobí a kumulují a také nazvájem vyvracejí, zmatky rostu a přitom hraní rolí a předstírání je prvotní příčinou katastrofy, k níž došlo, i klíčem k jejímu rozřešení. K pointě budiž dodáno, že je stejně nekompromisní jako nutná. Ačkoli celý film je královsky zábavnou rozjařenou filmovou radovánkou a rafinovaným, vesele filosofujícím komentářem k podstatě, povaze, svobodám i nesvobodám obsazování se do rolí , guilotinově břitký závěr je jediným možným východiskem - z příběhu, v němž se role tak nekontrolovaně rozbujely, že to člověka dohnalo až za okraj sebe, tam, kde se přestává sám chápat a poznávat, za hranice srozumitelné postavy, se nelze v úplnosti vyvázat jinak než smrtí, uštváním. Fanfarónsky zkonstruované dílo, které se pod pláštíkem rozmarné a převelice zábavné etudy dotýká samotné podstavy osobnostní zpronevěry, šílenství a zániku člověka, který propadne kouzlu unikání z role do role, jakmile mu na pokračování v rozehraném příběhu nestačí síly. Čím víc se tu Hitchcock zaobírá herectvím a filmovou/divadelní tkatikou, tím víc toho odkrývá o slabošské povaze člověka obecně.

O mnoho ochuzenější a roztaženější, o mnoho zbabělejší, uhlazenější, melodramatičtější, podbízivější a doslovnější verze původního stejnojmenného noiru z r. 1945. *** Zvláštní efekt: zpětně se mi s každou minutou tohohle seriálu líbil původní film víc a víc, jak jsem byla konfrontovaná s tím, co a jak podtrhnout, zdůraznit, co se musí ukazovat zpříma a neotřele, co se může či má nechat nevyslovené k přemýšlení, a musela jsem mu přiznat obrovskou sílu, rafinovanost a odvahu. Původní pojetí by si bylo rozpracování do takovéhle délky rozhodně zasloužilo, ale dílo by muselo zůstat právě tak svrchované, vypravěčsky nekompromisní, lapidární a náročné na spolupráci diváka, abych mohla zůstat u vytržení – tenhle seriál zničil všechno, co bylo ve filmu až nepříjemně jitřivé, rušivé, málem neakceptovatelné, důstojně svojské, osamělé a odvážné zarputilé jako sama hlavní hrdinka – v seriálu však takovou ženu ani takové mistrné odvyprávění jejího portrétu a osudu nepotkáte. *** Haynesův seriál nejen že fakticky neříká nic nového, ale ani to neříká zajímavěji. Jeho podnik pouze prozrazuje, že Haynes se právě nedovedl smířit s tvrdými, sebejistými rysy výlučnosti a břitkosti původního díla, a tak je „uvedl na pravou míru“: znásilnil a ochočil si je plytkým, hladkým převyprávěním, přidal americkou romantiku a schematičnost, přebarvil vyznění, vystavěl oslí můstky z hladkých fošen a přivedl po nich ovečky sociálně čitelných a přijatelných vysvětlení pro chování postav původně zcela jinak motivovaných. Z nepřístupné, neústupné, zásadové hrdinky, milenky a matky s jistou hrdostí, kterou nelze zaměňovat s planou pýchou, udělal právě takovou ucuchtěnou a malověrnou hospodyňku, šedou myš, kterou její vyrůstající dcera může poprávu opovrhovat, kterou milenec může tuctově využít. Vznešená bytost, jejíž pravdivá a hluboká tragédie spočívala v nemožnosti přenést na své nejbližší a milé ono ušlechtilé vědomí velikosti, které řídí její zdánlivě provokativní kroky, v nemožnosti s nimi v té velikosti splynout, srůst s nimi, a se svou vlastní dcerou především – stát se její živnou půdou, umožnit jí, aby se stala prohloubeným pokračováním. Prokletá a nezdolatelná je propast mezi lidmi vysokého a nízkého stavu, a zvlášť bolestivě prožívaná je její sráznost tam, kde srdcem urozená je matka, s přirozenou touhou probudit stejnou moudrost a rozvinout ji ještě dál i v té sprostě poživačné, neurozené osobě, která je její jedinou dcerou. Skutečné matce nezbývá než do konce života poskytovat své dceři, krvi své krve, možnosti, znovu a znovu odpouštět necitlivost a doufat, že právě ten další krok možná natvrlé srdce porozevře. Naděje umírá poslední, až chvíli po člověku. *** Haynes však tuhle vznešenou tragickou dualitu nepochopil a Mildred představuje jako hrdinku od plotny v sociálním melodramatu všedního dne, naplňujícího všechna směšná dobová klišé. Mildred tu je trochu hloupá, trochu hysterická, je to průměrná americká puťka, která v sobě jako mouku na koláč smete do hrstky trochu síly a s kvoční shánčlivostí a průbojností si jde vydobýt svoje právo na místo na slunci. Důležité změny v pojetí tématu, ústupky zásadně měnící smysl i výši dramatu, jsou nenápadně rozeseté, ničí však dokonale veškerou původní originalitu ak hlavní hrdinky, tak i filmu samotného, umetají cestičku snazšímu, podstatně méně kontroverznímu vnímání. *** Zlomky: V původním filmu například Mildred s Wallym nikdy nespala, což z něj dělalo mnohem zajímavější a vznešenější postavu. -- Vedě nikdy ani v duchu, a už vůbec ne výslovně, melodramaticky, nahlas, nepřiznala nezadatelné právo na hrdopyšné a povýšené postoje. -- Mladší dcerku nepřeváželi do nemocnice, ale nechali ji u manželovy milenky, a Mildred té ženě byla upřímně vděčná, cuž znovu přirozeně prohloubilo všechny postavy i jejich velikost. -- Nemuseli jsme se dívat, jak chudinka Mildred omdlévá na trávě před domem, aby se doložilo, jak ji bolí, že jí dcerka zemřela. Původní film tu naopak uplatnil snad vůbec nejdrsnější střih. Heyes nás nutí dívat se minuty dokonce na pohřeb, ukládání rakve do hrobu, trávník, hlína, sešlost na dhrobem – nic horšího už snad filmař předvést nemůže. -- V původním filmu Mildred její manžel v těch nejtěžších chvílích není oporou, a snad je to známka jeho síly, protože jsou v té době v rozluce a on se nechce podvolit okolnostem. Nechá ji bez prostředků, je u milenky, nezajímá se, jak ona se zvládá postarat o děti, z čeho vyžije. O to silnější a prožívanější je paradoně jeho pozdější příklon k ní. Haynes naopak stvoří slabošského manžela, který Mildred nechá auto, dům, všemožné záruky a ujištění, předem prozrazující, jak se to může mezi nimi vyvrbit dál. -- Ve filmu jsme nepotřebovali sledovat, jak solidně tupá Mildred chodí po restauraci, kde pracuje jako servírka, a v zákulisí si s vidinou amerického snu snaživě zapisuje do notesu poznámky z provozu, aby se z ní jednou mohla stát úspěšná podnikatelka – jako si pak podle zápisníku odškrtává, jestli koupila petržel i cibuli i salát – na tyhle edukativní vycpávky vážně není příjemné se dívat, kvůli tomu se to do seriálu natahovat nemělo. -- Monty Brogan byl v původní verzi dědicem domu, který si Mildred sama od sebe všímavě vyhlédla pro svoji restauraci, a sama ho také přesvědčila, aby jí dům svěřil bez záruk a de facto se do ní zakoukal pro její bystrost a kuráž. Jak Wally, tak i Monty Brogan jsou v původním filmu mnohem složitější, hlubší, a přitom srozumitelné postavy, na rozdíl od plakátových, stereotypně nedůstojných milenců, jaké z nich udělal Haynes. Na rozdíl od Haynese původní režisér Wallymu třeba žádnou rodinu ani manželku nepřisoudil, stejně jako ho ve skutečnosti nikdy neusvědčil z žádné špinavosti, ba naopak, vždycky se ukázalo, že Wally vlastně jedná střízlivě rozumně a bez zlých úmyslů, a nechal ho nebezpečně samotářského balancovat na hraně sympatičnosti – ne tak Haynes, který ho nejen zčernobílil, ale vlastně tu postavu nesmírně očernil. A ona každá minuta stopáže by se dala de facto rozebrat se stejným výsledkem. *** Dá se říci, že původní film v té kratičké stopáži svoje postavy obnažil do mnoha vrstevnatých hlubin, ať tím, co zamlčoval (truchlila Mildred po dcerce v soukromí? dovolila si to? co doopravdy cítila k Wallymu? Kdo vlastně Wally byl a co chtěl, chtěl vůbec něco pro sebe? ...), či co nesmlouvavě odhaloval. Ukecaný a polopatický Haynesův počin je v ubíjející stopáži naprosto zplacatil a ploše zbanálněl. *** Navíc je třeba mít na paměti rozechvívající fakt, že původní noir byl vystavěn jako Mildredina vlastní výpověď na policejní stanici, pod tlakem a za dané situace přirozeně eklektická a zbavená soukromých emocí a myšlenek, které nechtěla zveřejnit – rámec vyprávění tak poskytoval vzrušující, byť nijak okatě zneužitou, licenci, nejen ohledně motivů k vraždě, ale i k celku vyprávění a popisům chování svého i druhých... Kdežto Haynes si toho ani nevšiml a naservíroval divákům „objektivně“ vyprávěný, dobovou módou šmrncnutý příběh z růžové knihovny.

Jen chvíli trvá, než se v slepotě rozkoukáte, film si Vás rafinovaně vede citlivým dávkováním, přivodí Vám celou řadu interpretačních prožitků, než Vás nechá naplno přistoupit na tu hru a pak už si ji po krátký zbytek času užívat, místy za výbuchů úlevného smíchu, místy s mrazivým trnutím, nebo dokonce s něhou a dojetím, když si uvědomíte, že to je opravdu cesta, že to úplně vážně funguje. ***** Pochopit, že hlavním problémem, s ním se hrdinka vypořádává, není slepota, chvíli trvá. Dalším krokem je pochopit, že slepota vůbec není problémem, se kterým se hrdinka vypořádává. Že slepota byla do jejího světa naopak zakomponovaná tak snadno a rychle, že se jí stává nevyčerpatelně kreativním, záživným a místy až krutě zábavným nástrojem, jak se vypořádat nejprve se svou osobní krizí, a posléze a především i s krizí manželskou a nechutí k životu vůbec. To je fenomenálně odvážné myšlenkové salto, přímo mortale pro vražedně zaběhaná paradigmata příběhů o chudácích slepcích, o slepotou "postižených" lidech, které je nutné udělat, abyste si film užili, abyste ho docenili. Neboť pro tuhle chytrou ženskou je slepota dar z nebes, vytržení ze zaběhanosti a nezáživnosti všude kolem sebe zřené reality, dar, kterým se rozhodne transformovat, zkultivovat a zhodnotit jak život vlastní, tak i docenit možnosti života jako takové a radikálně proměnit svůj původně trpný vztah k jeho zvoucí, lákavé matérii. ***** Jakmile vám přestane v rozhledu překážet to obyčejné a známé, to, co vidíte, protože to očekáváte a všichni kolem zřetelně dělají, můžete v sobě objevit smysl pro zajímavější, spletitější variace reality. Když zhasnete v prázdném pokoji, najednou může být plný hrozeb nebo příslibů nebo obecněji nových možností. Až iracionálně hladce to funguje, musíte rozsvítit, abyste se těch zneklidňujících představ zbavili. Ale jste-li v jejich světě "uvězněni" nadobro, dá se to otočit ve vlastní prospěch, v duševní ozdravění. Máte nové možnosti, jak si vyprávět realitu, jak ji žít, jak si kdykoli odžívat, co je právě potřeba. A možná pak ve tmě vysvitne i cesta, jak díky "hendikepu" zdravěji pokračovat dál. Jak se nenudit - a jak nenudit. A je to ženský film, odvážná pocta fenoménu ženy - pátému elementu, film, v němž se novým, rafinovaným způsobem předvádí a připomíná, že ženská smí a má v životě využít jakýchkoli prostředků a lstí, pokud jedná s otevřeným srdcem, vedena prastarou a ryzí ženskou intuicí, aby se vymanila a osvobodila a mohla dál měnit všechno k lepšímu, zúrodňovat a zúročovat, ozdravovat a krásnět svůj i okolní svět. ***** Chápu, že v distribuční verzi ta poslední, závěrečná věta, která celý koncept prozradí a film do správné koleje usadí i méně vnímavým divákům, řečena být musela. Director's/art film cut by měl být právě o tu půlminutu kratší, končit tím momentem, kdy si ona na dřevěné podlaze svléká džíny mezi slunečními skvrnami. Pak by zůstal vzrušujícně dráždivý, jako byste přišli potmě, odcházeli potmě, a zpátky na denním světle svého všedního života pak nevěděli jistě, čeho jste se to zúčastnili, ale zůstala ve vás vydrážděnost, vlastní touha provokovat a jistá uspokojivá slast. Přitom všem se nesmí zapomenout, že to byl moudrý, vhledový film o tom, jak skrze pochopení a aktivní uchopení neutuchající dráždivosti a slibné nejistoty života najít sebe, a v sobě vnitřní tvořivou rovnováhu a klid. ***** Norská kinematografie se alespoň jedním nekorektně vtipným, stejně řízným jako niterně vnímavým pronikavým dílem vymaňuje ze svojí zbytnělé komfortní zóny. A netřeba zdůrazňovat, ale sluší se podotknout, že řemeslně byl snímek natočen tak, jako by s tím konceptem kamera dýchala, jako by ho milovala, jako by to sama byla zmoudřelá a sebejistá ženská. A filmová hudba, ten obezřele zvolený a načasovaný výběr několika málo písní, byl ďábelsky citlivým počinem.

Hitchcock si tu s nekrývanou pobaveností opět dělá zálibně srandu z žánrových i vlastních postupů a vychází mu z toho jeden z nejlepších a nejveselejších filmů vůbec. Začínám ale zpětně uvažovat, jestli H. vůbec kdy natočil prvoplánově vážně míněný film a jestli nejde jen o to k té jeho rafinované hře a umné hříčkovosti v klidu dozrát. *** V tomhle snímku jako by si vytknul, že předvede a patřičně přežene, jak vypadá v konstruovaném díle návodnost. Seminář Filmové vyprávění vs. realita: lekce z retuše. Pakliže přistoupíte na tu laskavou i odrzlou hru s vyretušovanou logikou příběhu, logikou chování postav, záběrů kamery, s tou okouzlující návodností, která je zároveň přesmíru doslovná i rozmarně ekletická, a po svém způsobu si neochvějně spěje k rozhodně dojemné a předem neodvoditelné a tedy divácky uspokojující (a v rámci vlastních nastavených pravidel i nesporně logické) pointě. *** Poslední památečná věta ve filmu korunuje takto vybudované dílo, neboť žertovně zdůrazňuje, že a) hosté celé dva dny vytrvale, věrně a otrocky bezmocně čekali v hotelovém pokoji, až se jejich hostitelé vrátí, a že b) taková věta může v takto rozjíveně střiženém příběhu dobře posloužit jako společenská ex post omluva. *** Vtip a šarm, elegance a hravost tu prosvítají celým způsobem sestavování snímku, svérázným přístupem k filmování, který nese striktně originální rukopis a je zde autorem blaženě, rozpustile i ironicky zreflektovaný. Ostatně jemná společenská i filmařská ironie laškovně šplouchá o břehy snímku téměř v každém záběru. *** A marná sláva, tesklivá melodie Que sera sera mi ještě dlouho nepřestane znít v uších... ***

Komedie to není v žádném případě, je to umně zkonstruované a vystupňované dusivé rodinné drama s prvky psychologického hororu. *** Je záměrem snímku, aby vám od počátku přivodil kolmou vrásku na čele a stáhl koutky úst dolů a pak už vám nedal příležitost je povolit. *** Nejdřív se v tom hluku, šumu a chaotickém hemžení budete snažit něčeho podstatného se zachytit, rozeznat, co je důležité, vyznat se v situaci, v ději, pak alespoň v místech a osobách... ale film vám to nedovolí, provádí vás rovnou tím dusivým, nepřehledným, úmorným mumrajem, nechává vás zažít tu všeobecnou letargii a bezvládí, nechává vás pocítit tu ztrátu sil, to zeslábnutí vůle se v takovém únavném a nezvládnutelném hemžení o něco zřetelného pokoušet, ať už o myšlenku, čin nebo o spásné vyproštění se z toho bahna... nedopočítáte se dětí ani matek, nevyjasníte si beze zbytku, kolik je tam dospělých a jak se k sobě navzájem mají, které děti či náctiletí jsou spolu příbuzní, co přesně se mezi kterými dvojicemi odehrává, které vztahy jsou přátelské, sourozenecké nebo milenecké, které aktivity či expozice překračují hranice obvyklé morálky a naznačují něco zkaženého, kde jsou ty hranice, za nimiž se čirá voda mění v bažinu... intimita v horku sdílených postelí, sprchových koutů, bezvládně odhalených těl, kousků spodního prádla a ledabylých doteků vám nic přesně neodhalí, dusno a nepřehledno, podporované utišujícím alkoholem, všechny oslabuje a nikdo si z ničeho nic nedělá, nikdo nemá sílu si nic vykládat jako závadné, protože následné řešení přiznaných situací by stálo další kvanta sil, které v sobě nikdo nenachází... a možná je to i tak, že nikdo s nikým ani nic moc nemá, nic se tu intimně nesdílí, protože v tom dusivém, lepkavém malátnu by se nikdo natolik nevzepjal, aby se pokusil fyzicky či psychicky vnímat ještě někoho druhého... Nepřehledno je posílené i tím, že stejná malátnost tíží i kameru, která je ledabylá, roztržitá, rozhrkaná a přímo tu únavnost prostředí na diváka přenáší. *** A v tomhle nezřetelném prolínání dvou nebo tří spletitých rodinných klanů, které tráví prázdniny v několika blízkých domech a bytech a navzájem si přehazují povinnosti a péči o děti, pak bez dozoru podroušených a ospalých dospělých běhají malé děti se psy a zbraněmi po lesích, puberťáci se povalují v cizích postelích, jezdí bez řidičáků auty, motají se po klubech a ocitají se v šarvátkách, a nikdo na nikoho nedává pozor... *** Film nemá děj, ale co ho jako tikající nálož pohání kupředu, jsou drobné i větší nehody, zranění, čerstvě utržené jizvy, traumata, újmy i tragédie, které se sčítají a nevyhnutelně přibývají jako kuličky na počitadle, a vráska na čele diváka se prohlubuje, koutky se stahují ve stále větším napětí, jak tohle může skončit, jak tohle musí dopadnout... *** Úvodní scéna filmu sleduje opilou manželku a matku, jak malátně sbírá vinné skleničky z vratkých stolků u zahnívajícího bazénu, až je nakonec všechny upustí a popředu spadne v plavkách do střepů ... zakrvácená, pořezaná hruď, a nikdo z dospělých kolem páchnoucího bazénu, v němž se nedá koupat, si toho valně nevšímá... starají se jen vyjukané pubertální děti, které to berou jako svého druhu divoké dobrodružství a podle toho se chovají... A nehod přibývá, tu a tam některé mladší děcko přijde o oko, další má namále, některý puberťák se opije, porve a probudí se plný modřin, kluci v lesích na sebe uprostřed nekontrolovaných her míří zbraněmi, mezi nimi běhají psi s vyceněnými tesáky... Brzy se v tom hemžení nedopočítáte ani osob, kterým se ještě nic nestalo, ať už jde o újmu fyzickou nebo psychickou, všichni začínají být poznamenaní... A letargie, otupělost a nevšímavost vedou ke zbytečné krutosti a k větším tragédiím... Při pomyšlení na úvodní scénu se hrozíte, jak bude vypadat ta závěrečná, kam to vyústí. *** Jediná dospělá postava, jeden z manželů a otců, z toho všeho nemá dobrý pocit a má dost sil a jasno v hlavě, aby to nahlas říkal, aby se pokoušel něčeho dosáhnout... Ale sám mezi všemi nic nezmůže, nezíská vládu ani nad svou ženou, ani nad svými dětmi, nikdo ho neposlouchá, když je nechce pouštět do domu té druhé rodiny, všechny jeho snahy přicházejí vniveč, děti utíkají jako voda mezi prsty, manželka ho nevnímá... A všechny to táhne ke zřídlu malátnosti a dusivého chaosu toho domu s bazénem, k té zahnívající bažině, močálu, v němž se nesmyslně plácají a který je pak už ze svého bahna nepouští a stahuje je hlouběji... A nehod přibývá... A za vysokou zdí dvorku tam štěká a zuří veliký zlý pes a malý chlapec z něj má vítr... představuje si ho, jeho fantazii umocňují hloupé vtipy druhých, kteří nevnímají, jak vážná chlapcova úzkost je... nemůže spát... A na žebřík opřený o zeď se nesmí lézt... Ale nikdo ho nehlídá... žebřík, ani dítě, které se chce možná poprat se svým strachem, protože jako jedno z mála na to ještě má dost sil... A jak jsem psala, nehod přibývá... A jestli se na konci stala ta největší tragédie, anebo ne, se přesně nedozvíme, protože žádná z postav není ve stavu, aby ji to vůbec zajímalo, aby se šla podívat, co je s dítětem... ***

Jakmile překonáte první nevěřícné a trapné okamžiky, kdy se bojíte, že je to všechno míněno doslova, objeví se všeříkající pohádková hvězdná obloha, jakou odnikud na Zemi nelze spatřit, a když do ní mladý Jay navíc vystřílí "Orionův pás", můžete se uvolnit a začít se z hloubi duše radovat. *** Maclean nenatočil western, ale jeho fantastickou, precizně a něžně ironicky posunutou reprezentaci: řekněme, že je to dokonalý, hladce (až na kost) oholený western pro hipstery (a je mi v bídě té pravdy jasné, že spousta lidí bude o tomhle filmu dozajista jako o westernu smýšlet se vší vážností). *** Celý narativ, ale i všechny vizuální detaily a dourčení jsou vymyšleny, rozvinuty a patřičně posunuty s přísnou ironickou licencí, která dbá na to, aby každý výjev i prvek byl co do interpretace především naprosto nekomplikovaný, křišťálově zjevený a tím pádem ad absurdum přepjatý a nemožný. Děj sestává z logického sledu ryzích poetických zkratek, metafor, ideálních abstrakcí, prostých jakékoli reálné nedokonalosti, situačních šumů, komplikací... (Chápejte a představujte si v ryzích idejích : "oblohu posetou hvězdami"; "naivního holobrádka"; vymydleného mladíčka; mladíčka celého(!) i s koněm zacákaného od bláta; zkušeného pistolníka; modrokabátníky a indiánobijce; mazaného spisovatele; jak vypadá zastřelení, jak vypadá neškodné postřelení šípem; jak vypadá tragický omyl v lásce; jak vypadá praktická životní realita, když jsou kolem vás všichni mrtví (totiž všichni ti, kteří si to pro svou krátkozrakost donebevolajícně jasně vysloužili) a zůstane jen odvážné děvče v rozpuku, ostřílený (opět doslova, jednou ho ostřelili do ramene, jednou do lýtka) pistolník a dvě blonďaté siroty á la Jeníček s Mařenkou. Etc. *** Vzniká tak rozkošně svěží, neustále vnitřně příjemně napjaté a nesmírně originálně vtipné dílo, které přitom ze stále stejné vzdálenosti disciplinovaně dodržuje, stopuje a v rozmarných kruzích opisuje westernový řád, avšak každého diváka, který by v něm chtěl spatřovat vážný westernový kus, bude neustále a s železnou pravidelností vyhazovat ze sedla, dokud si dotyčný neuvědomí, že nesedí na koni, ale na důkladné a ad absurdum v každém ohledu dotažené atrapě, k níž je pomyslné sedlo připevněné dvoumetrovou rozhoupanou násadou ujařmeného bystrovtipu. *** Vděčná, že se autor tohoto geniálního nápadu nenechal unést ani neustoupil, že nevznikla žádná bláznivá ulítlá fraška, ale že ten žert dotáhl rovnoměrně a zodpovědně, se stále stejně střídmě, ladně i suše odměřovaným humorem až do konce samého. *** Jedná se o vnímavý experimentální celostní komentář k westernu, posunutý na druhou stranu od jádra, než kam se vydala taková Kelly Reichardt se svým Meek's Cutoff, přičemž nezávislý, inteligentní divák by si měl umět užít až na tresť oboje. ***

Reálný příběh exfiltrace mohl být dramatický a skutečně dojemný, a jistě je zajímavé nahlédnout za plentu, jenže filmová ilustrace vrství klišé na klišé, sladkobol na sladkobol. Nejtrapněji přitom vůbec netěží emoce tam, kde sleduje akci samotnou, ale ve vatě na pozadí. Tradiční rodinné hodnoty dojdou uvědomělé obnovy, manželka tajného agenta přestane trucovat a smíří se s životem po boku amerického hrdiny, i když tento tu a tam nestihne synkovu narozeninovou oslavu, a pak už spolu žijí šťastně až do smrti (na venkově v Marylandu). Při jejich finálním objetí vlaje do záběru před rodinným domkem zabodnutá americká vlajka, a není v tom za nehet sarkasmu. V tomhle ohledu, reklamě na americké rodinné štěstí, je to snad ještě o fous trapnější než třeba Syriana. ***

Narážku na film, samu o sobě vtipně a hloubkově propracovanou, jsem objevila v jednom z posledních socio-scifi románů Neala Stephensona, v REAMDE. A protože tím pádem bylo jasné, že a) narážka na právě tenhle snímek není v knize nahodilá, b) nepůjde o prvoplánově romantický film, ale o netuctové, a zřejmě i nedoceněné dílo, stala se pro mne z Love Actually povinnost hned toho večera. Nu a výsledek rozhodně stál za to, aneb jak jsem to napsala těsně po shlédnutí do esemesky jednomu dobrému příteli: *tak uz je to rozlousknuty, pochyby stranou, ten film jsi tehdy pred lety jeste ani nemohl docenit, zato ted se budes blahem smat nahlas i do hrsti*je to nenapadne, ale peclive vypiplana pyramida radosti, film jako umne seskladana kaskada vanocnich darku k rozbaleni, scenar, scenky, pisnicky, pointy, a navíc tam hraje uplne kdekdo krasnej a slavnej, mj. si predstav v jednom filmu Hugha Granta, Martina Freemana, predstavitelku Betty Draperove z Dead Men, a treba takovy Billy Bob Thorton tam ma vytecnou rolicku, ale i myriady dalsich hvezd se blysknou na tom vanocnim nebi*da se rict, ze v tomto snimku opravdu neni malych roli...*ale nechci Ti z obsazeni prozradit vic, nedivej se do informaci, at si nekazis prekvapeni, ale je to prehlidka lahudek, cukrarstvi, asi takhle: vybav si, jak se Andy Kaufman rozhodl usporadat velkolepou vanocni show ku potese vseho lidu v Carnegie Hall, kam se rozhodl pozvat uplne vsechny osobnosti, ktere mohou potesit lid, tak tohle je toho dustojna filmova obdoba, vytvorena se stejnym zapalem i nadhledem*jsem nadsena, chytlave rozjasana jako prskavka, a Ty budes taky*stastne a vesele!!* Co ještě zbývá dodat? Budete-li si chtít nadělit dárek čiré radosti, pak vězte, že je tu ještě jeden stejně málo doceněný a stejně nakažlivě krásný a famózně ujetý film na stejné téma, a sice TRUE ROMANCE z r. 1993 s Patricií Arquettovou v něžné hlavní roli. Tak si ty dárky rozbalte rovnou dva. ***

Záznam stand-upu je určitě dobré shlédnout na úvod, k seznámení se s C. K. Louisem ve formě jevištní tresti, k ochutnání výtažku z jeho nejbřitčích charakteristických smečů, k pochopení úhlů, z nichž míří a zasahuje do citlivých, prohnilých míst západoevropskou pakulturu, kterou si bere na paškál v jejích nejbizarnějších, všednodenních a ve své absurditě všeobecně souhlasně přehlížených projevech, za jeden z nichž považuje i sám sebe, svoji roli v životě (rozevedený se závazky, stárnoucí rozbolavělý chlap, který kolem sebe pod povrch pronikajícím zrakem vidí samé rozumné důvody, proč se cítit bídně), svoje maligní slabosti i to, jak zdrchaně, rozbolavěle a nemohoucně se po většinu bdělého času cítí a vypadá. Nemilosrdný, logický, analytický, důsledný, bleskurychlý satirik, který se provrtává prohnilými slabinami naší upadající civilizační etapy s pronikavostí červotoče na speedu. ***** Ovšem o mnoho raději mám právě jeho seriál Rozvedený se závazky, kde se C. K. Louis představuje jako postava v toku svého vlastního, "reálného" života, kde jeho vývody spolu s ním zažíváte v jeho každodenních situacích - a nemyslete si, není to o nic pomalejší ani nemilosrdnější než ta tresť na podiu, jen o nekonečný rozměr hlubší a důvěrnější - on, jeho dvě holčičky, když je má o víkendu v péči, jeho opuštěnost, když je nemá, jeho triky, jak se sebou, svojí línou povahou, nezměrnou vnímavostí i opotřebovaným zjevem vydržet v proudu dní, jeho zoufalství z absence logiky všude kolem a v mezilidské komunikaci zvlášť, a pak všechny ty průkazdé detaily, postřehy, jež v toku bdění reflektuje, cítí a precizně vyhmatává a komentuje až k zbláznění. A ano, pak taky ta láska k téhle velké lidské komedii, láska, něha a absolutní vědomí, že nedokáže nikomu a ničemu ublížit, které z něj přestoproto cítíte plynně vyvěrat. *****

Na úvod je dobré shlédnout záznam stand-upu, doporučuju Louis C. K.: Shameless, k seznámení se s C. K. Louisem ve formě tresti, k ochutnání výtažku z jeho nejbřitčích charakteristických smečů, k pochopení úhlů, z nichž míří a zasahuje do citlivých, prohnilých míst západoevropskou pakulturu, kterou si bere na paškál v jejích nejbizarnějších, všednodenních a ve své absurditě všeobecně souhlasně přehlížených projevech, za jeden z nichž považuje i sám sebe, svoji roli v životě (rozevedený se závazky, stárnoucí rozbolavělý chlap, který kolem sebe pod povrch pronikajícím zrakem vidí samé rozumné důvody, proč se cítit bídně), svoje maligní slabosti i to, jak zdrchaně, rozbolavěle a nemohoucně se po většinu bdělého času cítí a vypadá. Nemilosrdný, logický, analytický, důsledný, bleskurychlý satirik, který se provrtává prohnilými slabinami naší upadající civilizační etapy s pronikavostí červotoče na speedu. ***** Ovšem o mnoho raději mám právě jeho seriál Rozvedený se závazky, kde se C. K. Louis představuje jako postava v toku svého vlastního, "reálného" života, kde jeho vývody spolu s ním zažíváte v jeho každodenních situacích - a nemyslete si, není to o nic pomalejší ani nemilosrdnější než ta tresť na podiu, jen o nekonečný rozměr hlubší a důvěrnější - on, jeho dvě holčičky, když je má o víkendu v péči, jeho opuštěnost, když je nemá, jeho triky, jak se sebou, svojí línou povahou, nezměrnou vnímavostí i opotřebovaným zjevem vydržet v proudu dní, jeho zoufalství z absence logiky všude kolem a v mezilidské komunikaci zvlášť, a pak všechny ty průkazdé detaily, postřehy, jež v toku bdění reflektuje, cítí a precizně vyhmatává a komentuje až k zbláznění. A ano, pak taky ta láska k téhle velké lidské komedii, láska, něha a absolutní vědomí, že nedokáže nikomu a ničemu ublížit, které z něj přestoproto cítíte plynně vyvěrat. *****