JitkaCardova

Budu teď pár měsíců na cestách po Jižní Americe, tak se tu po ten čas odmlčím. Opatrujte se, zase se vrátím. *~

Poměrně nečekaně během projekce Sisi & Ich v Lucerně zjišťuji, že máme s filmovou císařovnou stejnou brož s velmi podobným podtextem o svobodě a dychtivosti. Mimochodem, ten film je výjimečný skvost, nenechte si ho ujít, naskytne-li se ještě příležitost. *~ 

Příště to tu budu avizovat ještě o chlup dřív, možná i včas ;) *~
Můj komentář k filmu Musik a k tvorbě Angely Schanelec obecně zde.
FB událost. 

Příště to tu budu avizovat dřív :) 
Můj komentář k filmu zde.
FB událost. 

Jsem ohromená i nadšená z toho, jak Bílý Lotos především v druhé sérii brutálně pravdivě obnažil nezbytně transakční povahu veškerých vztahů a motivací lidí v západní civilizaci a neřešitelné morální dilema (za)prodávání se, před něž kapitalismus ustavičně staví každého člověka. Mike White krutě otevřeně nasvěcuje problém limitů aplikované lidskosti a omezené mezilidské důvěry ve společenském zřízení, kde úspěšně přežívají ti, kdo nelidsky exploatují druhé (ovšem "limitovaná lidskost" i "omezená důvěra" jsou stejně absurdní a jalové koncepty jako "limitovaná láska"), a odkrývá, jak základní inherentní nejistota o míře kalkulu a vypočítavosti diskredituje i nejintimnější partnerské, přátelské a rodinné vztahy, svazky i rozluky (vždycky jsme v soutěžním systému zároveň i ekonomická či mocenská jednotka se specifickou výhodou) a znemožňuje každému člověku upřímně rozeznat i skutečnou míru ušlechtilosti či kalkulu u svých vlastních motivací.
--- To je dnes citlivé téma pro každého, kdo hledá, jak za daných podmínek dobře (lidsky odpovědně, v nepodmíněném vztahovém a sociálním bezpečí, důvěře, vzájemnosti, péči, lásce) žít, a nelze-li to, jak tedy tyto nelidské podmínky společně zavčasu změnit – a co si počít, není-li z podstaty věci mnoho naděje ani na včasnou změnu společenského zřízení.
--- Bílý Lotos je svým sociálním komentářem k limitům lidskosti v dnešní společnosti aktuální trefou do bolavého černého a navrch je to i filmařsky sebevědomý majstrštyk. Must see pro každého, kdo si myslí, že ještě nezlhostejněl.
*~
CHEERS, WHITE LOTUS!

Tohle mi dnes přišlo do pošty. Nikdy jsme si nepsali, neznáme se. Fotku jsem podle jména a přezdívky našla na Twitteru. Pán zřejmě neunesl moje hodnocení nového Top Gunu, a tak měl potřebu pokusit se mě ponížit, sjet, ublížit mi, udělat si líp. Nechci ani přemýšlet o tom, co takový člověk dělá doma ženě, když se mu nelíbí její názory, pokud mu tedy ještě neutekla, nebo jestli vůbec někdy nějakou měl.
Máte někdo podobnou zkušenost? Chceme tady ignorovat takové chování? Nikdo by neměl mít pocit, že smí beztrestně ponižovat jiné, aby si ulevil. Co s tím? Napíšete mu?
Diskuze k tématu zde: https://www.csfd.cz/diskuze/1334912-shaming-hulvatstvi-na-csfd/?_fid=3kmc
EDIT: Ok, zavrženíhodné je to samozřejmě stále stejně, jen jsem doposud neměla tušení, kolik ubožáků se tu podobným či horším způsobem vyžívá a číhá na sebemenší příležitost ke sprosťárnám a urážkám, tak pardon, že jsem do toho trubčího hnízda bodala, člověk se pořád učí. *~

I já mám samozřejmě nostalgii po nich obou a po té lásce silné a pevné jako trám, o to enigmatičtější a chvějivější, že odešli tak brzy po sobě. Pro souvěrce doporučuji povrtat se v ráně nejlépe tímto skvostem, za mě jejich nejlepším vztahovým filmem: PLAY STRINDBERG (1996), kde navíc filmový scénář podle Strindbergovy hry napsal můj milovaný velkodušný ironik a životní filosof Fridrich Dürrenmat. Neuvěřitelná mrazivá vztahová nádhera, síla i slabost, kultivace, vtip, šarm, elegance, bolest, ztráta, ubližování, poznenáhlé a šálivé jevení se hořkých i odvážných pravd, bytí, spolubytí, čelení, unikání, samota i přesevšechno partnerství až za hrob. Famózní a virtuózní český pandán ke Kdo se bojí Virginie Wolfové (1966) - ideální pro všechny držáky samozřejmě je promítnout si oboje v jeden komponovaný večer, jako to v naší rezidenci B12 uděláme my. *~

Vážení, mimo to, že jsem vyznavatelka a nadšená kritička filmového umění jako svého druhu reflexe reality, kterou sdílíme a žijeme, jsem také tělem i duší občanská aktivistka, která se angažuje v celospolečenské transformaci směrem k udržitelnému rozvoji, nerůstu, klimatické a sociální spravedlnosti, rovným příležitostem, feminizaci politiky a veřejného rozhodování, široké občanské participaci, rozvoji lokálního rozměru bytí, etickému podnikání, právu na důstojnost atd.  
Patřím k mezinárodním hnutím prosazujícím nepodmíněný základní příjem neboli občanský plat či univerzální občanskou dividendu jako lidské právo.
23. května 2022 k tomuto pořádáme v Praze velkou mezinárodní debatu o nepodmíněném příjmu jako cestě k udržitelné budoucnosti - se skvělými zahraničními i tuzemskými hosty.
Kromě toho jsme zorganizovali sérii velmi zajímavých přednášek s možností následné debaty, kterých se lze zúčastnit ve vile Grébovka naživo, nebo shlédnout streamované v online prostředí.
Zde je link na FB událost:
https://www.facebook.com/events/2869713306655430 
Pro kohokoli, kdo by se o téma zajímal: napište mi do soukromé zprávy svoji mailovou adresu, pošlu Vám celý infobalíček.  
Upřímně věřím, že to tady někoho zaujme, stálo mě to několik měsíců života a spoustu filmů, které jsem kvůli tomu propásla.
A přeji jen samé dobře prožité jarně-letní dny.
j.*~

Ano ano, mám svůj osobní filmový festival. Neboli jsme ho po téměř dvou dekádách, co tahle tradice v nějaké podobě probíhá, neformálně založili. :) Dříve jsme s mými blízkými lidmi pravidelně využívali volné dny na přelomu roku, za studentských dob to bývalo od Vánoc přes Silvestr a Nový rok i deset dvanáct dní v kuse. Od letoška je JitkaFest v kalendáři ukotven tak, že se intenzivně promítá v 1. kole dva tři a více dnů na přelomu roku a v 2. kole pak první víkend následující po 19. lednu, po mých narozeninách, protože tohle je mimochodem taky nejlepší možný dárek a oslava v jednom. JitkaFEST se totiž odehrává tak, že se sejdeme v naší pražské rezidenci B12, jednu místnost proměníme v kinosál, z další uděláme odpočívárnu, já poskládám dramaturgii a seženu filmy, v kuchyni si společně připravíme a vyskládáme zdravé domácí vege/vegan občerstvení, nachystáme čaje, kávu, vodu, a celé dny a noci si pak promítáme jeden snímek za druhým, prokládáme to debatami a mezitím se tu a tam pár hodin prospíme :) Dramaturgie je přitom jen základní lešení, dynamicky se přeskládává podle toho, kam se stáčí naše hovory, co nás zklame nebo zaujme, jaké souvislosti a vztahy vyplynou a co dalšího nám tím pádem dává smysl bezprostředně prozkoumat. 
A platí, že během celého roku na tyhle rozstřely dál navazují nepravidelně svolávaná debatní promítání na B12 a pozvánky na společné návštěvy slibných snímků v pražských kinech pro všechny, kdo se zrovna cítí být členy „JitkaFEST film klubu“.

Tenhle víkend jsme viděli:
* Kes (1969), nádherný raný film Kena Loache o nelidskosti socio-ekonomického uspořádání na příkladu citlivého chlapce s divokou duší a vyhlídkou na ubíjející práci v uhelných dolech, více ode mě tu: https://www.csfd.cz/film/36166-kes/recenze/?comment=11968559
* V sobotu večer, v neděli ráno (1960), raný film britsko-českého režiséra Karla Reisze (mj. autor geniálního snímku Francouzova milenka) na stejné téma z úplně jiného úhlu pohledu a s ironickým odstupem: https://www.csfd.cz/film/12573-v-sobotu-vecer-v-nedeli-rano/recenze/?comment=11968585
* Svědectví mrtvých očí (1971), vynikající zapomenutá československá detektivka dynamicky budovaná na dramatickém spádu, v němž se v pozdní životní fázi hroutí nerovný mocenský svazek jednoho letitého páru s tragickými důsledky, jimž nelze uniknout – i tady hraje nenápadnou, ale nezbytnou roli socio-ekonomické uspořádání, které žene lidi do svazků, jež by si jinak nezvolili. https://www.csfd.cz/film/128564-svedectvi-mrtvych-oci/recenze/?comment=11968621
* Krotká (1967) – citlivé a strhující ztvárnění Dostojevského povídky nedoceněným režisérem československé nové vlny Stanislavem Barabášem – emocemi nabité drama o nerovném svazku staršího samolibého muže a ještě dětsky naivní a příliš mladičké dívky, do nějž protagonisty ženou socio-ekonomické konvence doby i osobní dispozice a indispozice, byť nešťastné propojení neslučitelného musí mít za následek nezbytně tragický konec. https://www.csfd.cz/film/168399-krotka/recenze/?comment=11969885
* Něžná (1969) – Bresonův slavnější, nepochopitelně přeceňovaný pokus o totéž. https://www.csfd.cz/film/35301-nezna/recenze/?comment=11969939
* Orange is the New Black – zkusmo první tři díly seriálu z ženského vězení – neuspokojivě povrchní, odlehčené, cílící na mainstreamovou diváckou zábavnost. Nebudeme pokračovat. https://www.csfd.cz/film/327673-orange-is-the-new-black/recenze/?comment=11968549
* Přítelkyně z domu smutku – první dvě části čtyřdílného filmu Hynka Bočana na motivy knihy Evy Kantůrkové,  jež ji psala z vlastní zkušenosti politické vězeňkyně z ženské věznice v normalizačním uspořádání ČSSR. Český film to americké bonbónové verzi natírá na celé čáře, Chýlková je v roli na mnoha sotva postižitelných fyzických i psychických rovinách rafinovaně týrané, kolísající, trpící, pochybující, podlamující se, a přesto v sobě nezničitelně pevně intelektuálně i morálně ukotvené osobnosti nenápadně a jemně skvělá. Zbylé dvě části dokoukáme při nejbližší příležitosti. https://www.csfd.cz/film/69385-pritelkyne-z-domu-smutku/recenze/?comment=11970193
* Jeanette (2017) Bruno Dumonta – jedním přívlastkem: ma-sakrální. Nakažlivě formálně 
uvolněné (a hlavně uvolňující) intimní muzikálové drama soustředěné na niterné pochyby a obavy mladičké Jany z Arcu, zdráhající se přijmout svůj úkol. Naprostá formální nepoplatnost pomáhá uvolnit se k soustředění na otázku přijetí odpovědnosti za svůj potenciál, život a osud, která se týká každého jednoho člověka. Brzy navážeme pokračováním: Jeane (2019).

* Marat – Sade (1967) – kterým vrcholí jak moje podprahové festivalové téma, tak i obecněji filmové i dějinné tázání a reflexe možností dosahování (a definování) osobní, vzájemné i společenské ne/svobody a práva na soukromé i společenské "štěstí" uvnitř mocenského systému. Filmovo-divadelní dialog dvou velkých politicko-filosofických historických osobností inscenovaný Sadem po Maratově smrti za pomoci několika režimu nebezpečných postav-pacientů-herců uklizených kde jinde než v blázinci (Foucaoultovy Dějiny šílenství) o věčné otázce po povaze, teoretické dosažitelnosti a praktické realizovatelnosti lidské - a hlavně mezilidské - svobody, o možnostech, záměrech a cílech revoluce i osobní revolty, její ryzosti i zneužitelnosti, o chiméře revoluční proměny společenského uspořádání v takové, v němž by svoboda byla stavem, jehož může dosáhnout mezi – a dokonce spolu s – ostatními každý jedinec ku prospěchu, nikoli na úkor celku. Burcující, rozněcující, drásající dílo, ať už v téhle vyostřené debatě o tom, zda druzí představují potenciál naší větší svobody a vzrušujícího smyslu k sebeuskutečnění, dourčení a dovršení, anebo naopak peklo nemožnosti jakékoli základní svobody vůbec v tom krátkém čase, stresu a chaosu prakticky dosáhnout, o tom, zda revoluce je cesta naděje, anebo beznaděje, o tom, zda většina musí vždycky představovat tupou masu nevědomosti a podvolení se, zastáváte jakoukoli pozici. Dílo, které navíc v každé minutě skrze sebe samo dokazuje spirálovitě stále lépe a přesněji, šíleněji, zároveň pravdivost obou postojů.  Zvedne se vám tep a vaše potřeba něco zásadního vykonat ať už pro sebe, nebo i pro druhé, ať už s nimi, nebo naopak bez nich, vzroste aspoň na chvíli k nepříčetnosti. Tenhle vrchol festivalu jsme se zarudlýma očima, po všech silných prožitcích posledních dvou dní, odložili na nejbližší možný termín, až zase nabereme trochu víc sil a energie nechat se rozervat. *~

Dění dějin, Světlo a tma, Odpovědnost odpovídání...
Vůbec nerozumím, ale raduje mě to, jak mohlo být tak nekompromisní a dravé představení pro vše živoucí po čtrnáctkrát vyprodáno. Hlavně ale jděte a vydejte se všanc, v říjnu máte ještě dvě příležitosti!
---
Pane profesore, když budou všichni jako oni, vymodlíme si pořádné peklo. A je to nutné? Máme to dopustit? Musíme to dopustit?
---
Je noc: teď hlasitěji mluví vše řinoucí se studny. A také má duše je řinoucí se studna.
Je noc: teď teprve procitají vše písně milujících. A také má duše je písní milujícího.
Jsem světlo: ach kéž bych byl nocí! Ale to jest má samota, že opásán jsem světlem.
Já však žiji ve vlastním světle, plameny z mého nitra šlehající, nazpět do sebe vpíjím.
Neznám blaha těch, kdož berou.
Ó kletbo všech, kteří rozdávají!
Berou ode mne: ale dotýkám se ještě jejich duše?
Ó samoto všech darujících! Ó mlčenlivosti všech svítících!
Je noc: ach, že mi je souzeno býti světlem!
Je noc: teď hlasitěji mluví vše řinoucí se studny. A také má duše je řinoucí se studna.
Je noc: teď procitají vše písně milujících. A také má duše je písní milujícího. -
*~

HH&KK
Měla jsem dva neotřesitelné vzory, úběžníky stálice, na hudebně-sociálně-politické scéně našeho vezdejšího života: Karla Kryla a Hanu Hegerovou.
A teď i Hana jede domů tmou a já to prožívám tak moc osobně, že se k tomu už čtvrtý den nemám jak vyjádřit. Připadá mi, že se to přešlo příliš potichu, a že to ani nejde jinak, a že je to strašně nespravedlivé, hořké, byť v pokřiveném řádu věcí srozumitelné. Nedokážu nijak vysvětlit, jak hluboce, z duše intimně blízká a zásadně důležitá mi odjakživa byla právě a jedině její specificky odvážná a uhrančivě krásná ženská osobnost, její vědomá, neiluzorní, poctivá, tvrdé pravdy pojmenovávající, a přesto poeticky ironická a zamilovaná odhodlanost k životu, kterou prezentovala. Kolik mi dodávala energie k vlastní vnitřní smysluplné jistotě, k ženské právosti vnímání v tomhle tvrdém, bezprávém a v základu vymknutém řádu věcí, který kontroluje potenciál našich životů. *~

Moji velkorysí stateční,
pokračuji v notě nasazené na Štědrý den delším a sytějším rozjímnutím, a ještě Vám k tomu odemykám článek (vizte link na konci), který je – jak vysvětluji –, o to důležitější, oč banálněji a plytčeji se autorka knihy nastolenému tématu věnuje, aniž by se něčeho dobrala. Není zač :) Mám vás přestoproto upřímně ráda, chásko, jinak bych nic nepsala a jen vám mělce popřála, ať se na tom našem společném Titaniku máte ještě chvíli ve své bublince fajn.
~~~~*~~~~~
 
Chápu dialog (dia logos – napříč řády, uspořádáními) jako vrcholné společné umění spřádání jednotlivých řádů či rozumění v celek vyšší harmonie. Jako životní umění, jímž se neustále obrábíme, kultivujeme si vědomí i svědomí, prohlubujeme empatii i tříbíme bystrost ducha, a na jehož základě pak také s odvahou, ale i vyzískaným mandátem, s ohledem na spění celku a vlastní talenty a schopnosti jednáme. Chápu dialog jako nástroj, díky němuž se nemůžeme příliš a příliš dlouho plést, nic podstatného tragicky opomíjet, dlouhodobě ubližovat, chybovat.
~~~~~*~~~~~

Před patnácti lety jsem o nebezpečném potírání dialogu mluvila a k jeho vzrušující podstatě lákala ještě jako svébytná filoložka a myslitelka, nepohodlně, ale přitažlivě a poctivě převracející ustálené licoměrné perspektivy z hlavy na nohy, nakročená ke zdárné kariéře, na doktorátu, psala jsem o tom, že se co do výhodnosti a zajištěnosti postavení v systému lidem víc a víc přestává vyplácet dialog rozvíjet, pěstovat vzájemné mezilidské pochopení, obohacování a zahrnování, jež by až potom otevíralo společnou, smysluplnou cestu dál, která se musí pokaždé znovu nechat trpělivě vyjevit. Že absence takového dialogu má kumulativní destruktivní účinky pro naše spění a vyspívání. Na mikroúrovni rodinných, přátelských, pracovních či jinak tvůrčích vztahů to bralo horempádem špatné konce, všichni se hnali odškrtávat si rychlovky a generovat krátkodechý osobní prospěch, a do společenských makrostruktur se vítězně propisovalo individuální bytnění egoismu, narcismu, mikroizolacionismu, mocenských spojenectví, ignorance a necitlivosti i tam, kde by mělo jednoznačně vládnout inkluzivní přemýšlení, spolupráce, loajalita, solidarita, humanita.
~~
Moje vlastní myslitelská práce byla nutně dialogická a naléhavá jako celá moje bytostná podstata, životní cesta, vinoucí se v prohlubujícím se rozumění, neustále citlivě a rozechvěle přepisovaná s ohledem na celek i nejbližší okolí, potřebovala jsem ji rozvíjet rozumem i citem ve vzájemné živoucí respondenci s vámi, s ostatními. Vidět se vědět navzájem, pokračovat za horizonty známého společně. Na katedrách a pak i jinde ale už tehdy málokdo chtěl opravdu rozumět, nač poukazuji, co nabízím, na čem trvám. A nikdo se neodvažoval dost. Ve všeobecném trendu se to jevilo příliš složité, pracné, morálně náročné, a tudíž zdržující, nevyplácející se, a hlavně stále obtížněji srozumitelné. Každý hledal, jak všechno, včetně mě, bez námahy využít pro své plány, rychlý zisk, a dopřát mi odměnou, co sami považovali za výhodu, a na mé principiální argumenty a námitky nebylo kdy brát zřetel v tom krysím závodu. Bylo tolik lákavějších, snazších, rychleji dosažitelných možností, jak si odfajfkovat výkon, zařídit místo, popularitu, vylepšit image, ideálně u toho ještě být za progresivce, inovátory, dokonce napravovatele starého systému, ovšem odsud-posud.
~~
Věrna dialogické cestě a svému svědomí i inteligenci jsem nemohla jinak než odejít, vydala se do světa hledat soukmenovce, pátrat po živém, kde a s kým tedy dříčsky, nekompromisně pěstovat a kultivovat moudrost, tříbit jazyk, cizelovat vlastní, leč vyššímu celku a smyslu spění poctivě odpovídající tvar. Jenže lidé mého ražení, jak už vím, nemají veřejně silný hlas, jsou skrytí v podzemích, propastně od sebe systémovým utlumováním izolovaní.
~~
Od té doby nabíral závod ke dnu na rozměrech i obrátkách, a já musela odejít z tolika institucí, pozic, skupin pracovních, zájmových i aktivistických, vztahů pracovních i osobních, jež byly a jsou nakonec všechny přiznaněji či zastřeněji natolik zaměřené na krátkodobá sobecká "neřešení" naší základní společné životní situace, na „uklidňující dobrý pocit“ a zprofanované odčiňování jen těch „malých zel, na která právě stačí“, že to právě takhle pokrytecky pojato nestačí, že se ti všichni nepřiznaně stávají organickou součástí problému – tváří v tvář tomu, že se dál proudem ze všech oborů lidské činnosti vytrácí vyšší hodnota, absentuje záchranná síť morálního rozvoje, jenž by šlapal na paty sebedestruktivnímu zneužívání ekonomiky, nadprodukce a nových technologií, tváří v tvář tomu, že se dál zmarňuje a potlačuje jediný skutečně vzrušující a uspokojující smysl spolubytí, ta prazákladní výzva, jež je na otevřeném životě v odpovědnosti a přijetí teprve tím elektrizujícím, excitujícím kladným nábojem, který nám umožňuje se přerůstat –, že už všechna ta zklamání ani nespočítám.
~~
Kolikrát jsem zadupaná sama vstávala z popela, tahala se za límec z bažiny, abych o to vynalézavěji a pokorněji, trpělivěji a zvědoměleji prošlapávala cesty zpátky k dialogu, o další závit složitějšímu a hůře dosažitelnému pro všechno to stále urputněji potlačované kolektivní vědomí rostoucího odpadního zla, pro ty haldy bezpráví a hrůz, vršené do příkopů podél prohrabaných cest „úspěšných“ projektů tak vysoko, že už se na nás hrozí překotit, zadusit nás i s celou planetou, a byla o to agresivněji vyháněna dál na okraj, čelila o samotě o to hlubším a delším stmíváním, v titěrné práci na nápravě té bídy alespoň tam, kde se mě osobně dotýká, a zároveň v uchvácené radosti z důvěrné jistoty tisíckrát s údivem obnovného vědění, jakou životodárnou a scelující silou je nepodmíněná láska, v prokutávání nových a nových podzemních cestiček od jednoho vědomí k druhému, jež se tu a tam vynořují kolem mě jako slabá naděje, jak se přece jen zkusit zdola společně domluvit, jak obnovu dialogu a svědomí nastolit jako základní veřejné téma, kterému už se nelze dál vyhýbat, jako úhelník veškerého našeho konání.
~~
Dnes už je tenhle komplexní, desítky let eskalovaný systémový problém profanace, devalvace, planýrování a odmítání dialogu svědomí tak hluboký a naše dialogicky netříbená vědomí o důsledcích tohoto problému jsou už tak plytká, že ti, kdo v dnešní společnosti ještě vůbec získají hlas a pozornost, ekonomickou pozici a popularitu se k tomu veřejně vyjadřovat, jsou sami tak deformovaní, plytcí, ujařmení a podvolení, že už nemají sílu ani kvality dobírat se kořenů a jsou s to psát už jen tak banální publikace, jaká je představena v rozhovoru s autorkou a jaké si najdou místo na trhu a odloví část těkající pozornosti čtenářů. Bavit se o tom složitěji už by zkrátka nebylo průchozí.
~~
A já už teď jen váhám, zda bych se to ve svém exilovém zoufání měla či neměla sebezáchovně pokoušet považovat za náznak svítání.
~~
Do nového roku sobě i vám všem úpěnlivě přeji konec toho zbabělého kumulativního šílení, zachraňování se a prosazování na úkor druhých a celku, odhlížení od kořene zla, konec izolování problémů od jejich příčin a vynalézání populistických dílčích pseudořešení, konec vázání potenciálně dobrých sil na špatných a nedostatečných úkolech, konec ignorance a komplexní obrat k lidskosti. Je to i na každém z vás, na všem, čemu se den po dni, krátkodobě i dlouhodobě věnujete a nač při tom myslíte.
 
Dík. j.*~

Článek zde:
https://denikn.cz/474309/nesouhlas-nas-mozek-desi-stejne-jako-rozzureny-medved-proc-si-uz-neumime-naslouchat/?cst=cda008c698473fc34544627f1de9ade7a2551407

Úplný dostatek bezpodmínečné lidské lásky, bdělé, stranou neupírané pozornosti, neodklonitelného vědomí sounáležitosti a z toho plynoucího uvolnění toku sil a energie na všechnu tu zanedbanou práci k nápravě, kterou to obnáší, ve všech podobách si s vámi všemi přeji naplno zažívat kvůli všemu tomu soustavně dnes přehlíženému, opomíjenému, popíranému, bolavému, kvůli všemu tomu křehkému, podlomenému, vzácnému, nadějeplnému, co samo z podstaty věci nemá dost silný hlas, aby se prosadilo a ochránilo, ale na čem jediném ve společenství hodném toho jména záleží. A dobré síly ať s námi jsou a pomáhají nám být lidmi ve vší důstojnosti a lidskosti, jaksepatří.
Promiňte mi tu krkolomnost, ale je záměrná - hladké, snadné, dobře poslouchatelné fráze už nejsou na místě -, zdá se mi plně adekvátní kostrbatostem a neurvalostem, přes které zatím stále vyčerpaněji a toporněji, bezmyšlenkovitěji a lhostejněji kráčíme jako celek směrem, který se mi pranic nelíbí a z něhož mě svírá na duši a v hrdle mi vázne stále tišší hlas. Má to své příčiny, že o mně a ode mě slyšíte den po dni stále méně. Blížíme se střemhlavě bodu, v němž se depresivní přetlačovaná mezi vyprázdněnou a vyčerpávající lacinou a pokryteckou kvantitou a v potu tváře i svědomí dobývanou lidskou hodnotou bude muset s konečnou platností rozhodnout v každém z nás i v celku našeho součinu. A jestli se to převáží na špatnou stranu, pak s námi buďte všichni svatí. Přeju si, aby ne. Mám vás ráda a chtěla bych pro změnu zažít naplno odbržděnou tu vzrušující emanaci souhry, tvořivosti a péče, co v nás doutná k rozfoukání. j.*~

PS: Ten obrázek není ilustrační. Je to moje fotka. Někdo - představuji si jasnozřivé děcko, jeho urputnost, soustředěnost i snivost do nitra zalétlou a v kolektivní paměť předobrazů obrácenou (koruna moudrosti, vidoucí oko a živoucí srdce) - ho vyškrabal na zeď cestou ke Strahovskému klášteru, k zahradám Bartolomějek pod ním...

Zatím nejlíp napsaný článek, na který jsem připadla, je na A2larmu od Michala Breganta (NFA): 

"Karel Vachek se stal roku 2002 vedoucím katedry dokumentární tvorby na FAMU. Když se později instalovaly názvy všech kateder na vstupní dveře do budovy FAMU na Smetanově nábřeží, musely se některé názvy rozdělit, takže z Vachkovy katedry se stala Katedra dokumentární tv orby. Pomiňme teď žert se zkratkou tv a zaměřme se spíše na orbu. Tohle vlastně Vachek v akademickém prostoru začal: provzdušňovat půdu, obracet stereotypy a rozorávat autority. Jestli mu to někteří nikdy neodpustí, bude to spíš proto, že to Vachek dělal dobře, než proto, že by jenom bořil modly."

Celé tu: https://a2larm.cz/2020/12/dokumentarni-orba-karla-vachka/

Tak jsem tedy vyrešeršovala tu lehkou přes-stovku filmů, které letos Febiofest uvádí, včetně dostupných trailerů a fotogaleriií, včetně prvních ohlasů na ně a včetně předchozí tvorby režisérů a ohlasů na ni etc., a sice bych si jich ze zvědavosti a dílčích důvodů dokázala vybrat možná i třicet, ale už bych nezvládla zařídit, aby se jejich projekce v rámci nabídky časově nekryly a na Hermionu si zrovna hrát nechci, hrátky s časem mají své následky... A tak je mi ctí s Vámi pro inspiraci sdílet své rozvážně okleštěné dietní menu (jsou tam i guilty pleasures, ale celkem myslím, že jsem vyhmátla pozoru hodné počiny, i když chytrá z toho budu až zpětně).
Přehrávám to sem včetně Fahrplanu, kdybyste se někdo chtěl přidat, nebo se mi naopak toužil obloukem vyhnout, ať to nemáme zbytečně složité. *~
K filmům najdete víc na ČSFD nebo tu:
https://www.febiofest.cz/filmy
19. 9. 10:30 Vlci (Mexiko, 95‘) SLOVANSKÝ DŮM
19. 9. 16.30 Výjimeční přátelé (USA, 109 minut) SLOVANSKÝ DŮM
19. 9. 20.00 Komety (Gruzie, 72‘) SLOVANSKÝ DŮM
20. 9. 13.15 Kdo zabil Isaaca (Litva, 104‘) SLOVANSKÝ DŮM
20. 9. 15.15 Vita & Virginia (Velká Británie, 110‘) SLOVANSKÝ DŮM
20. 9. 21.00 Greener Grass (USA, 101‘) KINO PILOTŮ
23. 9. 17.15 Zasloužená odplata (Kanada, 85‘) SLOVANSKÝ DŮM
23. 9. 19.30 Žít a zpívat (Čína, 105‘) SLOVANSKÝ DŮM
23. 9. 21.30 Nic než krása (dokument, Německo/Rakousko, 116‘) SLOVANSKÝ DŮM
24. 9. 15:45 Opičí muž (dokument, Indie, 97‘) SLOVANSKÝ DŮM
24. 9. 18.00 Oroslan (Slovinsko, 72‘) PONREPO
24. 9. 21.15 Marianne & Leonard: Slova lásky (dokument, USA, 97‘) SLOVANSKÝ DŮM
25. 9. 15.00 Šťastná babi (USA, 87‘) SLOVANSKÝ DŮM
25. 9. 17.00 Žáby bez jazyka (ČR/SR, 116‘) SLOVANSKÝ DŮM
25. 9. 20.30 Martin Eden (Itálie, 129‘) PONREPO

Zásadní článek k výbušnému tématu, který bych slovo od slova mohla podepsat, napsal a bohatě výživnými zdroji opatřil Ján Simkanič. Jeho text odemykám k volnému přečtení zde: https://denikn.cz/419553/kunderuv-zivot-je-dobrym-prikladem-odmitane-ceske-sebereflexe/?cst=6782e9dfa2bbaac58f194e38b8238cf3fcea41f6 
Za tohle odvážné, poctivé, střízlivé a pro drtivou většinu české zainteresované veřejnosti velice protivné sepsání patří Jánu Simkaniči velký dík. Kunderu takhle vnímám už víc než 15 let, od své první soustředěnější filologické seminárky, kterou jsem mu věnovala, od chvíle, kdy jsem mj. pochopila, proč si nepřeje, aby se český čtenář dostal k překladům jeho knih, jak úzkostlivě si brání vlastní sebeprezentaci a hlídá sebeinterpretace všude tam, kde na to dosáhne, jak odděluje světy, které ho znají v odlišných světlech a jak se bez dialogu izoluje od těch, které ho nevidí tak, jak si přeje a potřebuje on sám. ----- Snad ani nechci vědět, co všechno provedl a vzal svojí ženě, aby se z ní stala taková psí oddaná obránkyně jeho umělé slávy, o níž si jako o mnohém dalším spolu dělají iluze, za něž skrývají hořkost a zbabělost, protože nic moc opravdovějšího jim želbohu nezbylo. ---- Já sama si navíc na rozdíl od mnohých kolegů ani za nehet nevážím jeho literárních děl, jsou to krutě umělé a dosti ploché nedialogické lovecké hry, šovinistické intelektuální konstrukty vznikající z choré sebeizolace pseudodemiurga, stejné jako jeho vlastní život a nahlížení druhých, bez empatie, hlubšího pochopení povahy reality, stejně nemilosrdné jako zbabělé, nikdy ho nezajímal ženský svět (ale ani svět mužů, kteří ženský svět v potaz upřímně berou a svět rovnocenných, doplňujících se vztahů, svět, kde funguje vnímavost a bezpodmínečná láska atd.), ženský pohled a vhled, skutečná role a jí v různě nastavených pravidlech společnosti poplatný úděl žen, je to chodící kalkul a jeho knihy jsou stejně křivé, neživotné, nedynamické, eklektické, ubližující a indolentní vůči zázraku tvůrčího dialogického spolubytí a podstaty života jako on sám. Dřív mě zaráželo, že to nikdo nevidí, hádala jsem se o výklad jeho díla se svými učiteli i kolegy, než mi došly širší rámce fungování společnosti a došlo mi, že řada jeho obhájců staví na stejně vratkých a křivých základech a řada jeho obdivovatelů prostě jen neprohlédne zaumnou, upachtěnou a jalovou složitost jeho konstrukcí (není to Eco, jehož složitost je věcná, důvtipná a originálně nasvětlující základní principy lidského hledání a rozumění), pochopila jsem, kde všude nás bota tlačí víc než na literárním poli a kolik se toho musí od základu změnit obecně, než přestaneme produkovat, tolerovat, či dokonce obdivovat a na piedestal stavět takové nebezpečně vlivné demagogy a zbabělce. *~
Související odkazy hodné pozoru:
Josef Chuchma: Nesnesitelná snadnost mluvení paní Kunderové: https://art.ceskatelevize.cz/inside/komentar-nesnesitelna-snadnost-mluveni-pani-kunderove-qi2X2
Marek Vajchr: Umělci v ohýbání: http://www.bubinekrevolveru.cz/umelci-v-ohybani
Chtěla jsem to vidět na vlastní oči (nejen o „kauze Kundera“ hovoří s Markétou Dvořáčkovou Adam Hradilek): http://www.bubinekrevolveru.cz/chtela-jsem-videt-na-vlastni-oci-nejen-o-kauze-kundera-hovori-s-marketou-dvorackovou-adam-hradilek 
Promarněná příležitost (Jaroslav Formánek hovoří s Adamem Hradilkem o „kauze Kundera“ po deseti letech): http://www.bubinekrevolveru.cz/promarnena-prilezitost-jaroslav-formanek-hovori-s-adamem-hradilkem-o-kauze-kundera-po-deseti-letech 

K přečtení zde: http://www.iliteratura.cz/Clanek/43095/martin-george-r-r-tuttle-lisa-vetrny-pristav
Narazila jsem na ni dnes náhodou a udělala mi radost, nejen proto, že v ní můj překlad vychválil, ale i celkově poctivým a obšírným posouzením. Jen bych opravila vstupní informaci, že se jedná o soubor ex post propojených povídek - je to opravdu román, sestavený ze tří na sebe navazujících novel psaných na pokračování a zarámovaných ústrojným prologem a epilogem - kompaktní literární dílo, vzniklé specifickým experimentálním formátem spolupráce obou autorů, který je popsán v čerstvé předmluvě Lisy Tuttle pro toto vydání. Výsledný text tvoří homogenní celek s jedním smysluplným dramatickým obloukem a finální pointou, v němž jednotlivé oddíly korespondují s životními etapami hlavní hrdinky, zatímco předěly mezi nimi dávají o to účinněji vystoupit morálním posunům v Marisině optice i reálné transformaci celé svérázné a křehké lidské společnosti na divoké a nebezpečné planetě, zápasící s neústrojnými změnami ve svém fungování, jež Maris svou někdejší umanutostí a mladickou neprozíravostí nechtěně nastartovala, přičemž jednotlivé části nemá smysl mezi sebou srovnávat jinak než jako oddíly jednoho románu s jedním sdělením, stejně jako byste nenazvali prostým souborem povídek třeba Bradburryho Marťanskou kroniku.
Značná, až naivní zjednodušenost v popisech koncepcí technických i politických řešení tu dle mého nakonec vůbec není na škodu, protože jednak je bohužel dojemná naivita a nedůslednost v řešení koncepčních otázek lidem i lidským společenským uspořádáním niterně vlastní a jednak to umožňuje o to větší odstup od technicistních pohledů a místo něj nabízí spíše reflektivní zamyšlení nad hybnými silami v proměnách společnosti ve vztahu k jedinci a soustředění se na posuny osobní perspektivy člověka a jeho očekávání od společnosti a od druhých v závislosti na tom, jak mu plyne životní čas a unáší s sebou většinu možností realizovat své velké počáteční i mnohem skromnější pozdní ambice, za což výměnou nabízí snad jen prchavé odpoutání se a laskavě ironické smíření v posledních okamžicích před koncem. A to vůbec, vůbec není málo, i když netvrdím, že toho autoři od počátku zamýšleli dosáhnout, ale přesně o tomhle paradoxu celá kniha nakonec pojednává a svědčí. *~

Asi bych s těmi řadovými číslovkami měla být opatrná, ale je to každopádně můj PRVNÍ přeložený román (byť nikoli první kniha, nehledě na to, že už mám na kontě na padesát literárních překladů povídek ze stejného žánru spekulativní fikce pro časopis XB1 a do knižních antologií), dlouho jsem si vybírala, a zatímco jsem řadu jiných nabídek odmítla, tenhle příběh si mě získal z mnoha souběžných důvodů. Přeložit ho mě stálo rok života a hodně osobních i profesních bojů, nelehkých voleb a značného úsilí, a teď už mám prostě jen radost z výsledku a z možnosti sdílet i s Vámi plody své práce. *** 
Překládala jsem Větrný Přístav vloni, kdy se ještě nedalo tušit, jak aktuální bude ve chvíli vydání tento příběh o zásadní společenské proměně jednoho lidského světa, o nenápadně započatém, nevratném rozpadu starého uspořádání, jistot a zvyklostí a o nově se otevírajících, obavy i naděje budících obzorech.
Přináší inspirativní a k přemýšlení provokující vhled do dramatického přerodu lidské společnosti vybudované na křehkých základech v nehostinných podmínkách cizí planety, během jednoho lidského života - života, který shodou okolností není obyčejný, ale patří houževnaté hrdince, jež je se společenským zřízením svého světa odmala bytostně nespokojená a netouží po ničem jiném než změnit zkostnatělá pravidla. Když se jí to ale povede, předem neodhadnutelné následky prvotních změn ohrozí celý starý svět a v době, kdy nové uspokojivé uspořádání není v dohledu, všechno bezpečné končí a nikdo neví, co ze starého světa přetrvá, nastává chvíle nelehkého bilancování. Jinak hodnotí věci člověk mladý, dychtivý a ve svém rozletu nezkušeně sobecký, jinak člověk v půli svého žití zralejší, zkušenější a také potlučenější, a ještě jinak člověk velice starý, který už má život za sebou a ohlíží se, co po sobě vlastně zanechal. Kniha je citlivě členěna do tří hlavních částí, jež spolu s prologem a epilogem časují vývoj lidské společnosti na cizí planetě i tímto obloukem hrdinčina života a pohledu a jejím zvnitřněním, zmoudřením a smířením, byť nikoli podvolením se. Doporučuji tento nevšední klenůtek Vaší milé pozornosti zdaleka nejen proto, že jsem ho měla tu čest přeložit právě já. *~

Sice se pořád ještě nestíhám v téhle koronadobě dívat ani na upoutávky, natož na celé filmy, ale aspoň můžu prezentovat filmek, který vznikl o nás, zatímco vedu dílnu a šiju roušky a šiju roušky. (Ano, bohužel jsou pořád ještě potřeba, oficiální žádosti přes město Praha a ČČK chodí po stovkách denně, bez ohledu na to, co se hlásá na tiskovkách a v médiích.)
Už jsme načali druhý měsíc a druhou tisícovku roušek a vytvořila se skalní parta lidí, kteří společnými silami zvládnou opravdu hodně. Celá ta mezinárodní banda lidí, co v mém opečovávaném životním prostoru na rouškách už druhý měsíc dobrovolničí, si zaslouží obrovské uznání. A hlavně, to video, které vzniklo jako inspirativní dokumentace naší činnosti, je tak rozmarně uvolněné a nádherné, že se chtě nechtě budete usmívat i vy a je radost se o ně podělit. Čiší a sálá z něj všecka ta klidná pohoda, dobrá vůle a hezká energie, kterou je to v naší Rouškárně prostoupené vždy, když se sejdeme ke společné práci. Na výsledku je znát, že se tou náladou nakazil i editor Matěj Turek, který to ze surových náběrů od nás celé zkompletoval sám, a třeba se závěrečným výběrem a sledem fotek a záběrů, které provázejí všechna jmenovitá poděkování, si vyhrál mnohem víc, než bylo nezbytné, a za celou práci mu patří uznalý dík.
Komu se po mně stýská, nechť se aspoň takto pokochá. Až bude roušek dost, zase si sednu na správnou stranu filmového plátna či monitoru a vydám, co dlužím. j. *~
https://www.youtube.com/watch?v=lZVbkKM5DVw

...pět elektrických strojů různého stáří, značek a zemí původu a dochází mi sem na ně šít (a stříhat látky a žehlit sklady) na 20 dobrovolníků stejně jako já organizovaných přes Červený kříž a další iniciativy a také různého stáří a zemí původu.
Od minulé soboty jsme spíchli už skoro 300 roušek, většina odchází přes koordinovaný dispečink ČČK, Život90 a Město Praha, které shromažďují urgentní požadavky, do nemocnic, domovů důchodců, léčeben apod., ale také ke starým a osamělým lidem ve všech městských částech, k bezdomovcům a vůbec všem potřebným.  
Veřejně přístupné reportážní album na FB je v připojeném odkazu, i s výživnými popisky. Díky za každé vyjádření podpory, ti lidi, co sem chodí šít, jsou neskutečně zlatí:  
https://www.facebook.com/JitkaCardova/media_set?set=a.10216522960413818&type=3