JitkaCardova

Klíčové slovo: Kalokagatheia. *** Fatálně uhrančivá a přesvědčivá kamera zprostředkuje fyzično a tělesnost a dynamiku ať už krajiny nebo práce či vztahů a emocí a zpředmětňuje pocity, vjemy, prožitky, skrze něž a jedině skrze něž se tu vypráví křišťálově ryzí, anticky jednoduchý a právě tak neřešitelný příběh konfliktu bratrské žárlivosti a synovské lásky, který nedovolí, aby se mezi dvěma výjimečně citlivými a inteligentními muži rozvinul hlubší vztah, protože je beztak částečně projevem slabosti prvního ze ztráty přítele a mistra (a jen možná i milence) a protože právě tu slabost musí druhý v roli zdánlivě slabšího využít a kousnout ze zálohy, věří-li, že je jeho první povinností chránit svou matku, byť tím jde alespoň částečně proti své vlastní přirozenosti a inklinacím. (Je to tedy ještě spíš power of the underdog.) *** Přestože se tu ale obětuje něco výjimečného a zušlechtěného pro něco profánního a prostředního, zároveň je tu každé jablko někudy červivé, a tím odsouzené minout se s ideálem - ať už je tím červem skrytého užírání se ztráta nebo planá naděje, smysl pro povinnost nebo zahořklost či vzdor, talent nebo neschopnost, dobré nebo zatvrzelé srdce, byť nikdo vlastně nemá zlý úmysl - a je tedy nemožné se v nedobrovolném spolužití vyhnout krizi nebo alespoň zabránit tomu, že vyústí v tragédii... nelze z ní vyjít správně a nelze ani rozhodnout, co je dílem osudu a v čem postavy doběhly jejich vlastní nedostatky a slabiny, protože to spolu ve zpětnovazebné smyčce nedělitelně, provázaně souvisí. *** Mistrně je film protkán ústrojnými odkazy do antiky, ať už jde o dramatický oblouk příběhu nebo o náznaky milostných, ač ne nutně homosexuálních náklonností mezi výjimečnými muži jakožto nositeli vyšší kultury, zjemnělé vnímavosti, ale i v principu kalokagatheia - tíhnutí k zušlechtěnosti těla i ducha a k dobru jako nezbytné podmínce pro hlubší chápání skutečné krásy. V principu, jehož vrcholné dosažení je zde postavám, jež pro něj mají cit, tragicky odepřeno. *** Fantastická je tu i hudební složka a celek je prostě omamný. Vizuálně nejvíce strhující film za hodně dlouho a se silným a umně vyprávěným příběhem, který zvolna zákonitě spěje do neodvratitelného finále. *** Tam, kde si dnes filmy hrají na atmosféru podle osvědčené kuchařky, ji tenhle emanuje úplně přirozeně a osobitě. Ari Wegner je vzácně nadaná kameramanka. Ty kopce, stáda tekoucí po hřebenech, ty koně, ty tisíce mikro-duh na srsti ryzáka, chvění jeho kůže pod dotekem mouchy, nenápadné hrátky s perspektivou, s rámováním, snímáním pohybu, doteků, vůní, pachů, tepla či chladu si budu pamatovat velice, velice dlouho a nevidím tenhle snímek naposled. *~

Po Narušiteli systému, který pořád považuji za jedno z filmových zjevení desetiletí a obří políček do tváře systémové pseudohumanity a pseudomorálky (https://www.csfd.cz/film/692567-narusitel-systemu/recenze/?comment=11263933), jsem byla přirozeně hodně zvědavá na druhý počin téže režisérky. *** Vůbec bych nepoznala, že se jedné o dílo od stejné autorky. Tohle je mnohem více mainstreamové, a přestože téma samo by mohlo stát za ztvárnění, filmu chybí patřičná hloubka a navíc - přestože trvá téměř dvě hodiny - je ke konci i nepřiměřeně urychlený a postrádám minimálně další půlhodinu, v níž by nějak přirozeně dozrálo, jak se mladší sestra dozví všechno podstatné a jak to zpracuje, než dojde k finálnímu setkání a objetí.... aby mohlo být přinejmenším jasné, co to objetí pro koho znamená. Takhle mám velký pocit asymetrie - film si celkem dlouho připravuje půdu pro finále, které za to nakonec nestojí. A především působí, že ho podle plochých tabulkových instrukcí mohl natočit kdokoli: se Sandrou Bullock, hudbou Hanse Zimmera, s kameramanem a střihačem z velkofilmových štábů namísto parťáků, s nimiž tak úspěšně a svérázně začala... Najednou z toho kouzla čerstvé narušitelky systému  schopné zázraků nezbylo skoro nic. Lze doufat, že to nebavilo ani ji, a poté, co si takovou práci pro manažery z Netflixu zkusila, si zase půjde po svém a po svých. Uvidíme... *~

No jo, bylo to tam všechno a dobře vyvážené. Výborné záběry, odstíny barevnosti, zpomalení, krásně rozpracovaný problém stárnutí i parťáctví, starého železa a tak. Hezky ústrojně rozpracované bylo i to, jak se postupně vzmáhá vlna vzteku vůči Bonnie a Clydovi mezi policisty i rangery, která graduje v překvapivém i pochopitelném a silném palebném finále. Byla tam i dobře odměřená dávka humoru, cynismu a hyperrealističnosti. *** Jenže s tím mám stejný problém jako třeba s Mare z Easttownu (moje zhrzená recenze) - a i z mého hodnocení je patrné, v čem spočívá: dá se to všechno odškrtat jako položky na seznamu ingrediencí na pizzu - co nám tam všechno dali a jestli to byl chutný mix kvalitních surovin. Je to produkt a to trefování se do očekávání je přímo hmatatelné, leží na filmu jako nesloupnutelná fólie, jako nasprejovaný fixační film, kterým jsou potažené všechny přísady, aby se nekazily, a kvůli němuž si nic nejde doopravdy vychutnat - je to práce na zakázku, v níž chybí ústrojné vyvěrání, překvapení mimo povolenou škálu položek, originální vývoj mimo povolené trajektorie. U každé scény, u každého prvku, obratu ve scénáři, mi zní v hlavě soupis požadavků a pravidel, kterým se vyhovělo. Hm. Ok, ale pro mě dobré dílo a dobrá tvorba začínají až tam, kde se tyhle návody a instrukce překročí. Až za kýči a klišé. *~

Od první chvíle je nám jasně dáno najevo, že dospělé vyprávění o Janě z Arku bude - při zachování svobody zero-budget a téměř antifilmařských postupů - jiné než lehkonohá, okouzlující, úsměvná a dojemná muzikálová travestie Jeanette: Dětství Jany z Arku. *** Druhý film zpracovává téma střetu dogmatické církve zastoupené klikou starých seschlých mužských s mladičkou znejistělou dívkou, která už netuší, zda je či někdy byla vedená božím hlasem, když se odvážila s rozpačitými výsledky zasáhnout do velkých dějin, a přitom jí nikdo - ani král, ani armáda, ani rodina a přátelé, a nejméně ze všech paradoxně právě církev - nemůže být v jejím tázání a pochybách oporou. Přičemž tupé a kruté mechanismy systému středověké církve, vedení státu a armády neznají jiné řešení, než ji ze svých útrob jako neústrojné cizorodé těleso vyvrhnout. *** Obsah: téma střetu je silný, znázorněný citlivě, pádně, ale pro tentokrát jsem při dívání se nedokázala vstřebat formu, která mi i přes jízlivě parodické a sarkastické prvky připadala především ubíjející, jak byla záměrně a řízeně retardovaná. Vydat se tomu napospas na dvě hodiny bylo pro mě v každém dlouhém záběru protahované utrpení, a i když to zřetelně bylo režijním záměrem, připadalo mi, že to Dumont tentokrát úplně nevybalancoval a nechal se strhnout za hranu únosné sdělnosti. --- Čím víc dní nicméně od toho prožitku uplynulo, tím víc se mi to chce vychválit víc, a i když odmítám zapomenout, že jsem se v průběhu scén reálně nudila a otravovala a nemohla se dočkat, až to pokročí dál, zpětně se usmívám nad tou ďábelskostí, protože mám dojem, že bych si to dokázala pustit i podruhé. *~

Možná nejsem cílová skupina, ať už pokud jde o klasické komiksy, tak co se týče superhrdinských vesmírů, nicméně jsem přesvědčená, že u dobrého (i špatného) díla je libovolné, v jakém žánru a na jakém materiálu se realizuje. *** Proto díky uživateli Oscar za jeho trefný komentář psaný z menšinové pozice někoho, koho to také přinejmenším nenadchlo: https://www.csfd.cz/film/224865-strazci-watchmen/recenze/?comment=4704503. K tomu všemu, co píše on o bezduchém převedení možná i kvalitního komiksu na plátno bez citlivosti k dramatickým zákonitostem a potřebám filmu, takže mj. postavy se tam vzdor celkem efektním záběrům duchamorně plácají od ničeho k ničemu, ještě dodávám, že mi celek připadal rozpadlý, jako bych na přeskáčku přepínala mezi kanály se třemi různými filmy, které se liší atmosférou (ta až beznadějně melancholicky a depresivně marlowovská ze začátku, která pak dál provází Rorschacha, a z níž se toho už víc nevyždíme, pak ta - povrchně - odtažitě nelidská, ta plytce a trapně zamilovaná, a pak ta megalomanská, v níž se řeší mírové uspořádání světa o lidech bez lidí) stejně jako zápletkou (vraždění superhrdinů, vztah nelidské inteligence k lidem, trapná zamilovanost, problém mírového uspořádání světa lidí řešený bez lidí), a přitom nedojde v žádném smyslu k jejich setkání, natož skloubení... Což, uznávám, může být i jen další důsledek téhož - nepovedeného přetavení předlohy v ústrojný film. Nešvarů a protivností bych našla hodně - od do zblbnutí jalového znázorňování velké síly superhrdinů (pořád musíme koukat na pěsti rozbíjející zdi a záchodové mísy při rvačkách? to nemůžou svoji sílu aspoň někdy používat i sofistikovaněji?) po vůbec jakýkoli nedostatek přesahu, nadhledu - nejhorší ale pro mě je právě to - že se díváme na film bez nosné myšlenky, která by ho spínala - pokud jí nemá být: jak vyřešit základní problém lidského světa bez jejich účasti na řešení - a tedy ho nevyřešit, ale jen "odložit", než vyvře zase příště. Jaký nezbytný důvod tedy vůbec mělo, aby tenhle film vznikl? Co za přínosnou myšlenku se snaží vyjevit, aby to bylo uspokojivé? **** Tolik lidí Nolanovi vyčítá sebeopájení se schopností narace, gradace, kombinatoriky, technickými možnostmi filmu, to, že se egoisticky předvádí - a přitom je to člověk, který se s největší disciplínou a pokorou dává každým svým filmem do služby k reflexi a řešení bezprostřední současnosti lidské společnosti a jejích etických, existenciálních i existenčních problémů, na rovině jednotlivce i celku, a to vždy s nejlepším možným vybavením informacemi i zkušenostmi, jehož je schopen - a stále se v tom zdokonaluje a vyvíjí. Kéž by se aspoň z desetiny dalo říct totéž o Zacku Snyderovi. Jeho film lidmi opovrhuje, přičemž jeho postavy vlastně nemají žádné ctnosti a nenabízejí ze studené války - či obecnějšího problému lidstva a humanity, který představuje - žádné skutečné východisko a je to pro mě počin veskrze přebytečný a arogantní. Proti tomu se nabízí právě Nolanova trilogie Temného rytíře jako film ve všech bodech na opačném konci hodnotící škály: https://www.csfd.cz/film/252669-temny-rytir-povstal/recenze/?comment=9034320. **** Jako bonus se mi tu chce nechat poznámku, že je to pro mě třetí špatný film na téma studené války a "jak se naučit mít rád atomovou bombu". Prvním byl Kubrickův Dr. Strangelove, tím druhým Failsafe Sidney Lumeta: https://www.csfd.cz/film/5397-dr-divnolaska-aneb-jak-jsem-se-naucil-nedelat-si-starosti-a-mit-rad-bombu/recenze/?comment=11655494. *~

Benedek Fliegauf neuvěřitelně sebejistě pokračuje na své originální cestě. Má ohromující, až magickou schopnost senzuálního zprostředkování vyprávěného, nabízí téměř noetický prožitek, jeho kamera a práce se zvukem jsou vtahující (tady naprosto přirozeně střídá perfektní snímání reality s domácími skype záběry a s těmi minulostními, příběhovými, které mají nejvíc podobu archetypálních energií...), a vypráví důležité a pozoru-hodné věci. A umí fantasticky pracovat s civilností, takovým tím způsobem, kdy prostě vnímáš, že jde zároveň o klidné soustředěné vrcholné umění. *** A tenhle film se dost nečekaně vyjevuje jako film o zárodečném dobru, intuici, o silné záchranné ženské intuici, o dozrávání v silnou ženu-matku, ženu-dceru, o jedinečném procesu nelehkého, ne právě líbivého, ale jednoznačně ozdravného procesu a hojivým vypořádáním se s minulostí tak, aby se nepřenášela na další generaci žádným skrytým traumatem... Je to nádherně nehrané, civilní, přitom každým coulem filmové umění. (rezidence B12, domácí promítání) *~

Jedinečný troufalý počin geniálního Petera Brooka, jímž svým způsobem teoreticky i prakticky vrcholí filmové i dějinné tázání a reflexe možností dosahování (a definování) osobní, vzájemné i společenské ne/svobody a práva na soukromé i společenské "štěstí" uvnitř mocenského systému. Filmovo-divadelní dialog dvou velkých politicko-filosofických historických osobností inscenovaný Sadem po Maratově smrti za pomoci několika režimu nebezpečných postav-pacientů-herců uklizených kde jinde než v blázinci (Foucaoultovy Dějiny šílenství) o věčné otázce po povaze, teoretické dosažitelnosti a praktické realizovatelnosti lidské - a hlavně mezilidské - svobody, o možnostech, záměrech a cílech revoluce i osobní revolty, její ryzosti i zneužitelnosti, o chiméře revoluční proměny společenského uspořádání v takové, v němž by svoboda byla stavem, jehož může dosáhnout mezi – a dokonce spolu s – ostatními každý jedinec ku prospěchu, nikoli na úkor celku i sebe. Burcující, rozněcující, drásající dílo, ať už v téhle vyostřené debatě o tom, zda druzí představují potenciál naší větší svobody a vzrušujícího smyslu k sebeuskutečnění, dourčení a dovršení, anebo naopak peklo nemožnosti jakékoli základní svobody vůbec v tom krátkém čase, stresu a chaosu prakticky dosáhnout, o tom, zda revoluce a revolta je cestou naděje, anebo beznaděje, o tom, zda většina musí vždycky představovat tupou masu nevědomosti a podvolení se, zastáváte jakoukoli pozici. Dílo, které navíc v každé minutě skrze sebe samo i prakticky dokazuje spirálovitě stále lépe a přesněji, šíleněji, zároveň pravdivost obou postojů. Zvedne se vám tep a vaše potřeba něco zásadního vykonat ať už pro sebe, nebo i pro druhé, ať už s nimi, nebo naopak bez nich, vzroste aspoň na chvíli k nepříčetnosti. Tenhle vrchol festivalu jsme se zarudlýma očima, po všech silných prožitcích posledních dvou dní, odložili na nejbližší možný termín, až zase nabereme trochu víc sil a energie nechat se rozervat. *~

Nebylo bez zajímavosti pustit si český film jako pandán k současné americké bonbónové seriálové reflexi ženské věznice, tedy k Orange is the New Black. Už po prvních minutách se dalo říct, že ta česká to americké natírá na celé čáře. Chýlková je ve své roli na mnoha zjevných, ale i sotva postižitelných fyzických i psychických rovinách rafinovaně týrané, kolísající, trpící, pochybující, podlamující se, a přesto v sobě nezničitelně pevně intelektuálně i morálně ukotvené osobnosti nenápadně a jemně skvělá (zaujal mě v této souvislosti komentář uživatele Oskar). *** Až fyzicky přesvědčivě funguje i postupné doléhání praktik týrání, rozvinutých socialistickým vyšetřovacím a vězeňským aparátem, na hlavní hrdinku. V tomhle ohledu to graduje do třetího dílu, kdy divák chtě nechtě už sám cítí, jak se vkrádají otázky po ceně života, po smyslu jakéhokoli odporu vůči systému, když se z toho stává chtě nechtě sebedestrukce, a zároveň i přesvědčivé vědomí, že není kam uhnout - mimo sebe  a svoje hodnoty, protože to by byla sebedestrukce ještě zrůdnější. *** Problém vidím jen v tom, že čtvrtý díl už to nevystupňovává, a tedy kvůli němu celek spíše degraduje, rozmělňuje se a rozlévá do amorfnosti a zbytečně mu to ubírá na síle. *~

Co jsem objevila o dva roky dřívější zkomponování Krotké  Barabášem, odsuzuji Bressonův necitlivý pokus ještě příkřeji. Řada jemností by mi vůbec nemohla v jeho pojetí dojít, chová se v příběhu jako slon v porcelánu, natočil ho bez hlubšího pochopení toho zvláštního oboustranně silového, a přesto jednostranně mocenského pouta, řada gest tu vyznívá nelogicky, prázdně a zbytečně matoucně (příklad za mnohé: když Bressonův zastavárník radí dívce, jak si má podat inzerát, vyznívá to tak, že sama není jednoduše schopná napsat, že hledá místo služky v domácnosti - když ale dívce radí Barabášův starší muž, s jemným úsměškem jí osvětlí, že pokud do inzerátu napíše, že bude ráda docházet do domu postaršího vdovce, sežene místo do večera - a pak si vychutnává svou převahu, pase se na dívčiných rozpacích, s rozkoší sleduje, jak dívka hrdě odchodem reaguje na to, že ji urazil) stejně jako nesmyslné přesazení vztahu do svobodomyslné Paříže šedesátých let. Nerovný vztah mezi protagonisty vzniká z celé osudové souhry nejen vnitřních puzení, ale také vnějších ekonomicko-společenských tlaků, které Bresson tímto přesazením nepochopitelně zbořil, takže celá řada sil, které Něžnou do náruče staršího zajištěného muže vehnaly, najednou odpadla a jejich svazek - natož zoufalé finále, do něhož Něžnou tíseň a stupňující se stres z bezvýchodnosti vehnaly - vůbec nedává smysl.... ech, cože, napsala jsem "postaršího"? Jasně, Bresson přece zrušil i tuhle nerovnovážnost  a převahu. Nejdřív jsem si říkala, že je odvážný, pokud chce té přesilové chemie mezi Něžnou a jejím manželem dosáhnout bez těchto nezbytných vnějších faktorů, ale věc se má tak, že Bresson ji prostě ignoroval. Jeho příběh má blíž k Nabokovově Lolitě, dívka má muže v hrsti pouhou svou sladkostí - ačkoli Bresson ji dokonce obral i o tu nezletilost a bezelstnost (vypadá na šestnáct, říká o ní, ale je dospělá - kdežto Barabášova Krotká vypadá na čtrnáct a je jí stále teprve šestnáct, když si ji postarší zastavárník bere - formálně i fyzicky - za ženu).  Bressonova Něžná je lhostejná a vypočítavá, Barabášova upřímně se snažící i si zoufající (odtud střídající se záchvaty radosti  a štěstí přecházející v pláč a zoufání, jak se té ještě v mnohém čisté holčičce nedaří se stát upřímně a autenticky takovou ženou, jakou by přece měla ve vztahu, jemuž se podvolila, být).  Atd. Dalo by se pokračovat do nekonečna. Barabášovy záběry na vytahané punčošky Krotké, na její příliš velké střevíce, opravdu vzbuzují směs touhy a potřeby chránit, i mocenských nároků. Bresson nic podobného vyvolat nedokáže. Bressonova studentka z 60. let nemá jediný důvod ke skoku z okna - stejně jako celý její svazek se zastavárníkem nebo flirt s oním druhým mužem nevyplývají z žádné nezbytnosti, zájmu a už vůbec ne z bezvýchodnosti. Poukazuje-li Něžná pohrdavě na to, že "se stali párem podle mustru", ale vnitřně to tak necítí, zrovna v šedesátkách, v desetiletí svobody a volné lásky,  a v Paříži, kde si svoje kruhy zakládaly svobodomyslné ženy dávno předtím, než to bylo cool, to fakt nedává smysl - může se realizovat jakkoli jinak, sehnat si brigádu, bydlet společně s jinými studenty, experimentovat, je moderní doba. Barabášova dívka je nicméně obětí tuhých konvencí své doby a kruté chudoby a jiné příležitosti než prodat se jí společnost nenabízí. Také Bressonova stará služebná Anna je pouhou figurou do počtu, bez skutečné role, jen poslouchá mužův monolog, a není nijak zvýznamnělá. Je tam stejně, jak oje tam postel nebo skříň. To Barabášova služebná Lukerie je silnou svědkyní i účastnicí dramatu Krotké. A nechtěnou soudící, před níž se muž snaží svým vyprávěním alespoň obhájit, když ne očistit. A tak dál. Pokud už si zkrátka budete pouštět Bressonovu Něžnou, učiňte filmovému umění a spravedlnosti zadost a podívejte se i na Barabášovu Krotkou - budete skoro jistě strženi, zasaženi a nadšeni. (Obě ztvárnění shlédnuta v rámci JitkaFest, rezidence B12, 2022.) *~

Nečekaně strhující, skvostné dílo. Bravurní využití formálních postupů odkazujících k éře němého filmu, včetně jeho emoční exaltovanosti a dějové a vyprávěcí střídmosti a sekvencovanosti, mezerovitosti (mezititulky), umožňuje v kombinaci se sofistikovanými vstupy jednostranně zaujatého vypravěče přiblížit z jeho hlediska příběh nesourodého a nerovného páru, vehnaného si vzájemně do náruče celým souborem složitých vnějších tlaků a vnitřních puzení, velice znejisťujícím způsobem. O pokřiveném vztahu s tragickým koncem vypráví už jen on, maje tak nad Krotkou moc i po její smrti, a vypráví tak, aby přese všechno, co potřebuje přiznat, z čeho se potřebuje vyzpovídat a vyznat, z toho vyšel s jakousi ctí, aby obrázek, který z toho vystoupí, mu umožnil dál snesitelně žít.  Přesto si divák udělá obrázek svůj a na konci nespolehlivého vyprávění má poměrně ostře jasno o tom, k čemu došlo i proč. *** Vynikající herecké, obrazové i režijní podání dělají z Krotké strhující originální film, jeden z největších skvostů československé kinematografie. Vůbec nerozumím, že jsem ho objevila náhodou, když jsem hledala Bressonovo převedení Něžné - které mimochodem, prkenné, mechanické a nevnímavé k složitější chemii celého vztahu ve srovnání absolutně neobstojí, a neobstojí ani samo o sobě, a vůbec nerozumím, že Bressonova Něžná je z obou slavnější. Konkrétnější srovnání obou pojetí a upozornění, v čem všem Bressonovo kulhá, jsem si dovolila rozepsat zde. (Obě ztvárnění viděna v rámci JitkaFest, rezidence B12, leden 2022.) *~