JitkaCardova

Tři, ale jen za tu nádhernou rvačku na motorkách, kde vedle střihu, kamery a akce fungovala ještě i zajímavá myšlenka, která to držela v napětí, protože se z ní mohlo rozvinout něco ducha-plného. Jenže příběh byl nakonec hodně prosto-duchý, prostě hodně prostoduchý, prostě hodně. Místy až nechtěně komický. A jestli si dopodrobna vzpomenu, jak jsem vlastně zmlsaná MI: Fallout, mohla bych to stáhnout i na dvě... Aj, vzpomněla! ;) *~

Je suis Benni. Narušitel sytému (2019) všem vyrazil dech, věřím, že některým doslova. Hrají v pár kinech, teď, potrvá to mžik. Jděte. Poprvé v životě jsem v kině dvě hodiny bez ustání brečela, ani jsem se to nepokoušela brzdit nebo skrývat. Nepřestoupíš. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili. Benni křičí. Křičí láskou, křičí lásku, snaží se prokřičet k srdcím lidí, kteří je prostě nechtějí otevřít, nemohou si to přece dovolit a nechtějí si to přiznat. Předstírají lidskost. Už to je hrůza, a každopádně – nikdo jiný než samí takoví lidé není. Kolem Benni v ústavech jistě ne – ale nakonec skoro všichni jsme dnes tak či onak placení lásku a péči jen předstírat, dobrovolně zbavení možností, síly něco změnit. A zároveň: my všichni jsme Benni. Jsme v tom spolu, protože náš osud je společný. Cokoliv jste jednomu z těch nepatrných učinili, sobě jste učinili. Křičím jako Benni kvůli nám. Lidskost nepřestoupíš. Křičí to někdy v každém z nás, když čelíme bezpráví. To se nesmí! To nejde dopustit! Otáčíme se kolem sebe, hledáme, kam se obrátit o zastání. Tehdy to víme, že člověk musí být lidský, jinak je zle, jinak se ocitáme někde, kde nemáme být, kde není a nebude dobře nic. Nepřestoupíš. Ale sami lidskost denně přestupujeme za pár stříbrných – necháváme se zbaběle platit za nelidskost, žijeme v čase placené lásky, která není láskou, nic s tím neděláme a nesnášíme ten křik. Mnozí z těch, kdo někdy sobecky předstírali, že mi jsou nablízku, že jsou přátelé, že se snaží a milují, zatímco se jen levně vymlouvali, neochotní doopravdy nasadit život a něco změnit, ví, jak ten Bennin křik zní naživo. ************************************ Devítiletá Benni je tu, dychtivá, lnoucí, vnímavá, milující, učenlivá, nesobecká, chytrá, citlivá, zručná... – a také obezřetná, mnohokrát zrazená, ostřílená, kolující mezi institucemi, urputně vzdorující absurdním pravidlům, provokující, testující, seismograf na faleš a všechny podoby psychického násilí a nátlaku. A nemůže se dovolat lásky, přirozeného projevu lidství, jenž jediný by tišil její křik z hrůzy, že nenachází zastání, že nemá, kde by mohla být bez podmínek, a v nelidských pravidlech ji nic neudrží. Jenže podle „našich“ pravidel si v ústavní ani náhradní péči svěřenec a vychovatel nesmí vytvářet citové vazby, sklapla past. Jsou to zaměstnanci, ne lidé, a tak neposlouchají, co jim říká srdce, ani tváří v tvář té živé touživé bytosti, která se v nich zoufale nemůže dovolat jediné pravdivé odezvy. Ona není zaměstnanec, je živá. A oni to vnímají, marně zavírají oč, ucpávají si uši, zašlapávají svědomí. Ale. ************************************ Každý ví, že placená láska není opravdová láska. Ale málokdo si připustí, že placená péče není opravdová péče, že placená pomoc není opravdová pomoc. Že placená výchova a výuka není opravdová výchova a výuka. Je nebetyčný rozdíl mezi dvěma krajnostmi: povoláním a zaměstnáním, jsou to dva konce škály, jak být či nebýt lidsky druhým k užitku. Jeden člověk odpovědně vnímá, k čemu je povolán, či povoláván, co ho šlechtí v jeho konání, co dobrého a pravdivého zmůže právě on ze svého místa, a je toho poslušen. Jiný se naopak nechává zaměstnávat něčím, co ho od jeho vlastního povolání, rozpoznávání toho, jak má poslušen svého svědomí konat, odvádí. Povolaný, povolávaný člověk koná s láskou, s odvahou, neúnavně, jeho práce povznáší a zušlechťuje, je darem pro druhé, dobrodiním, z nezbytnosti, náležitá, a může být odměňována, odvděčována, mecenována, se ctí honorována, ale i kdyby nebyla, musí se vykonávat. Povolaný člověk může být chudý, avšak nikoli duchem. Do zaměstnání se naproti tomu chodí za prachy. Člověk za mzdu, úplatu, ze zbabělosti prodává svou povolanost a lidskost, svého ducha, přihotovenost, odpovědnost za vlastní i vzájemný rozvoj v čase a prostoru, účast na sounáležitosti. V tomhle smyslu žádná práce námezdní, pro peníze, není opravdová, vlastní a dobrá. Tak jako ani žádná jiná práce motivovaná zbabělostí a umlčováním svědomí (je to klasická triáda: ze zbabělosti sebe prodávat lze za peníze, moc či oblibu). Takový člověk není svobodně poslušen vlastního nitra. I kdyby nakonec dělal pro peníze to, k čemu sám tíhne, ale přistupoval na cizí instrukce a nekonal volně podle svého srdce, i pak ubližuje, místo aby pomáhal. Poslušnost vnitřní motivace na základě soucitu, empatie, klidné vnímavosti vůči tomu, co se právě jedinečně děje, je to jediné, čím lze bezpečně rozlišit dobrodiní od zločinu. Prosazovaná modla ekonomické nezávislosti jedinců vede lidi k umělé lhostejnosti, odvádění pozornosti, otupování vnitřního hlasu, odstřihávání se od vzájemnosti, odpovědnosti být svobodně sebou pro druhé a být s nimi v neustále dosahovaném souladu. Možnost dosáhnout takového souladu se svým nitrem a druhými je ale vzájemně podmiňovaná, jeden člověk jí nedosáhne: i kdyby setrvával přihotovený, jen ukazuje cestu, ale pokud ti kolem něj jsou ve velké většině zaměstnaní a nehodlají naslouchat, je s nimi v pasti, z níž není cesty ven. Placené zaměstnávání se, nechávání se za žold najímat, prodávání se, nešlechtí, nevybrušuje ducha, ale odvádí od vlastních přirozeně lidských povinností, otupuje připravenost, zbavuje cti i svědomí. Člověk se tím jen zdánlivě vyviňuje z odpovědnosti za svou práci a za její dopad na druhé, zvlášť tehdy, kdy s ním lidsky nesouhlasí – kdo by stál dvanáct hodin u pásů s umírající drůbeží, kdyby mu za to neplatili –, ale přitom je jen člověkem výmluv, staví se lidsky neodpovědným, otrokem, a vyviněn není. ************************************ Můžeme se vymlouvat na systém, nátlak, že chodíme jako automaty či zombie do práce a musíme poslouchat nadřízené, i když bychom to či ono rádi udělali jinak. Vzali si Benni k sobě, místo injekcí a spaní o samotě ji objali a přitiskli a nenechali už nikdy zoufale křičet a utíkat před lhostejností – ale každý se přece musí dnes nějak uživit a co kdybych, ó hrůzo, kvůli projevu lidskosti přišel o práci. Ale. Systém jsme my. My všichni jsme v tom spolu, my všichni jsme – anebo nejsme – takový systém. V nás všech jsou zároveň i potlačovaní narušitelé takového systému, kteří křičí, že se na nich, jimi, děje nelidské bezpráví. A potlačujeme je také my sami, když zrazujeme takové jako Benni, ubližujeme sami sobě. Vyděláváme vymyšlené částky, které nijak reálně nevyjadřují skutečnou hodnotu naší práce, ani její dopad, ale vyjadřují velmi přesně cenu, za niž se prodáme. Za niž prodáme možnost vychovávat si a vzájemně si učit a vést své děti, trpělivě pečovat o své staré, o své nemocné, o potřebné a slabé ve svém okolí, o poutníky, kteří poprosí, o své génie, umělce, učitele, o své léčitele, o své další dobrodince, připravujeme se o možnost adekvátně se odvděčovat a nechat se přirozeně oceňovat.... Platíme ze svých bezectných mezd absurdně jiné ústavní zaměstnance, cizí lidi, které s námi nic nepojí než stejný strach a zbabělost, pro něž je to jen zaměstnání, s umělými pravidly a tabulkami, a jim svěřujeme své děti a rodiče a hlavně si přejeme, ať příliš nekřičí a rychle otupí. My všichni jsme Benni. Nejen odložené děti, my všichni spolu žijeme v čím dál zvrhlejším systému absurdně placených služeb a výrobků, v němž všechno je na prodej a nepravé, včetně umění jógy a trauma panenek s příběhem, a máloco je už vlastní, lidské, zušlechtěné, podané k odvděčení, k vzájemnému zlepšování, prospívání a tříbení, k dobrému životnímu družení – a i to málo je nedoceňované, nezrozpoznávané, a skomírá v pasti „našeho“ systému, kterým jsme, pokud se prodáváme. I ti, kdo myslí, že za peníze v takovém systému pomáhají, jsou ve stejné pasti a pomáhají především mazat a brousit její železa. Pomáhací profese, profesionální péče je kontradikce, protimluv. Jakožto zaměstnanci i oni uvíznou v systému nelidských pravidel institucionalizované. paušalizované výkazové činnosti, která s ideou pomáhání nemá nic společného, jen trýzní sebe i své svěřence, protože si nemohou dovolit dávat jim dostatečně pocítit lásku, záležení, péči a možnost spolubýt, protože si nesmí vytvářet skutečné pevné vazby, lnout k sobě a žít spolu na jejich základě, ačkoli právě o to jediné v životě a práci má a musí jít, jak Benni věděla. Jinak ze své práce dělají v „našem“ světě i oni účinnou vývěvu lásky a záležení, další skrytý zdroj sílící deprivace a frustrace z izolace a ponechanosti zlu a lhostejnosti, výrobnu povrchních náhražkových vztahů, v nichž své možnosti vymezujeme primárně penězi, tj. tím, co nám zaměstnanost dovolí, a pomáhají i oni prohlubovat nelidskost tohoto finančně výnosného systému placeného ubíjejícího společného zmírání v zaměstnané a ústavní izolaci namísto přirozené družné pospolnosti, odpovědné povolané vzájemnosti a skutečného tvořivého odvážného starání se o všechno a všechny přirozeně tak, jak to k nám přichází, v celé těžkosti, nečitelnosti a nezaručenosti takového bytí. Všichni jsme Benni a všichni si společně ubližujeme v systému, který za peníze pomáháme vytvářet. Anebo ne. Stačí tak málo, aby někde těch povolaných k dobrodiní začalo přibývat. *~

Naprosto nečekané, strhující překvapení. *** Podle zdejších hodnocení, komentářů a vlastně i zavádějící a reputaci filmu škodící anotace bych vůbec nepředpokládala, že se bude jednat o tak zásadní filmovou záležitost. Jako by nikomu nestálo za to důkladně zmínit, že se ve skutečnosti nejedná o žádný historický romantický snímek, ale o mnohem náročnější reflektivní žánr filmů o natáčení filmu, kde se složitě, ale pochopitelně a uhrančivě, propojuje a vzájemně ovlivňuje žitá realita herců s realitou postav natáčeného příběhu. *** Čili děj se rozumově vzato odehrává v moderních osmdesátkách 20. stol. - jenže s postupem času sledování je možné to úspěšně zpochybnit - co spolu oba hlavní protagonisté prožívají při studování rolí a nevěře, má zřejmě vliv i na to, co a jak uvěřitelně se odehrává mezi postavami v natáčeném filmu - a kam to povede (Jak to vlastně skončí? Slyšel jsem, že scénář se neustále přepisuje.). Pak je tedy těžké rozhodnout, která linie by měla být hlavní, anebo dokonce zda je vůbec možné je uvažovat oddělitelně. My lidé nežijeme nikdy mimo říši příběhů, jsme (bez)nadějně narativní, ať chceme nebo ne, a všechny příběhy jsou svým způsobem univerzální a všeplatné, v prostoru i čase, a posilují se v kontinuu navzájem. *** V obou rovinách však obecněji vzato muž i žena tíhnou k naději na nějaký opravdovější život, ať už jim k tomu má dopomoci jiný vztah, anebo pouhý únik z těch dosavadních - ať už reálných nebo smyšlených. A každá z obou zdvojených hlavních postav těm ostatním třem něčím přispěje k jejich finálnímu rozhodnutí - je to složitá escherovská čtverylka -, byť není vůbec jisté, pro koho se nakonec co a zdali vůbec změní k lepšímu a jaká nepoctivost koho nakonec stejně dožene. *** Otázka možnosti dosažení zralé upřímnosti výjimečných, citově i rozumově silně založených jedinců k sobě samým, jinak pojednaná ve fikční historické rovině, která odráží romantické ideály a naděje a kde je na všechno v životě ideální dostatek času a prostředků, a jinak v moderní době, kde není potřebný čas a klid vůbec na nic, a možnost následného dosažení zralého, upřímného naplňujícího vztahu s někým druhým - a s kým - se tu důkladně pojednává v archetypálních i stereotypních varietách v jediném plasticky propleteném obrazci, ale naštěstí se nijak jednoznačně a banálně nerozřeší. Tuhle otázku si musí každý položit ve svém životě sám, včas, a vydat se poctivě do téže nejistoty, aby měl na takový vztah vůbec naději, ač nikdy nebude mít záruku. *** Francouzova milenka je velké filmové dílo, ve světě zřejmě jednoznačněji ceněné a správněji uchopené, na ČSFD nespravedlivě nedoceněné, podhodnocené a především trestuhodně špatně anotované. ***PS: V románové předloze je oním malířem, do jehož domu se Sarah uchýlí, aby se zde v ústraní zklidnila a našla, Dante Gabriel Rossetti - a když si vygooglíte, jaké obrazy žen tento prerafaelita maloval, bude vám jasné, odkud se vzala estetická stylizace postavy Sarah. *~

Ode mě tři a půl, bez chlupu - a jako bonus k vysvětlení nevyžádaná rada na závěr. *** Není to milostný trojúhelník, ale milostný čtyřúhelník složený ze dvou trojúhelníků tak, aby se dohromady neživotně zaklesly na těch nejtuctovějších (ale proto neméně tragických) životních schématech: Leonardo má na výběr mezi hodnou, milou a tupou holkou, svazek s níž spustí oboustranně kýženou rodinnou a podnikovou fúzi a dopřeje mu pevnou obchodní kariéru na jedné straně a na druhé s jedinečnou, charismatickou, ale nespolehlivou sousedkou se sklony k závislostem nejen na lidech, která souzní s jeho rozháranou, křehkou, ale také odvážnou a vzletnou duší. Michelle i Leonard potřebují někoho druhého, kdo by jim dal impulz, motivaci, aby se odhodlali k velkým, neobyčejným věcem, kdo by jim stvrdil právo žít bláznivě a byl jim v tom partnerem. Ale jinou částí svého nitra Michelle tíhne k životu v obvyklém sebeklamu vydržovaných milenek, které roky a roky o samotě v zaplaceném bytě čekají, až jejich plešatící milenec s vlivem a postavením bude mít čas na chvilkové potěšení s nimi a snůšku omílaných slibů, doufají, že je to láska a že kvůli nim opustí ženu a děti a rozvrátí si úspěšný život, a jsou ochotné si donekonečna stavět vzdušné zámky, raději než vykročit do úplné nejistoty. Leonard svou intenzitou, ryzostí, naléhavostí a oporou dá Michelle sílu chtít ten sebeklam opustit a začít jinde, jinak, a ona, byť nechtěně, se mu stane impulzem k důvěře v novou životní etapu. Možná jsou to u obou jen nepodložené křehké chiméry, ale možná ne, a možná že by se spolu dokázali vymanit a posílit k souladnému životu ve vyšší citlivosti a jejich zdánlivě labilní osobnosti by se ustálily v té excitované, nadšeně okouzlené rovině, kde jim je oběma dobře a odkud by se už nemuseli propadat do beznaděje, kam by je už - spojence - nemohla srážet přízemnost a nepřiléhavost okolního světa, v němž se necítí být přijatí pro svoje kvality a cítění. Stačí však málo a jeho i její - možná právě proto od počátku liché - naděje berou za své a nad křehkým a přinejmenším z její strany ničím nepotvrzovaným spojenectvím vítězí pro danou chvíli příklon k jistotě stereotypu a sebeklamu. Leonardo pak místo dalšího pokusu o sebevraždu volí navenek stejně - nalinkovaný rodinný a pracovní život vedle tuctové holky, o níž ví bezpečně, že mu nikdy nebude rozumět a nebude v něm probouzet dychtivost a nadšení. *** Přestože film tady končí, nepřináší svým postavám klid ani smíření, nic se tím neřeší a je jasné, že trýzeň a nedorozumění budou v tomhle nastavení jen beznadějně pokračovat dál. *** Byť celý film je o stereotypech a klišé, nelze mu upřít onu ambivalentní polohu, že totiž všemi prostředky snímání, zobrazování a budování atmosféry dává najevo, že jeho hrdinům jejich závěrečná rozhodnutí nemohou přinést úlevu. Tohle mu u mě vyneslo půl bodu nad průměr, ale ani při tomhle vědomí mě film vlastně celou dobu spíš otravoval, protože chtě nechtě z těch nejobecnějších klišé a stereotypů prostě nevystoupí a nic na hlubší úrovni nenabídne. Na rozdíl od mnohých zde komentujících jsem v něm právě proto neviděla dospělé drama, ale naopak - drama dospělých lidí, kteří zůstali v zajetí prvotních nezralých pubertálních představ o štěstí, přijetí a souznění, nepřekonali nikdy prvotní šok z rozbití nejnaivnějších snů o snadných osudových vztazích, nezpracovali bolest a neprodrali se skrze ni dál, k hlubšímu rozumění lidským dramatům, ale zůstali zaskočení na prahu, doufající ve vysvobození někým zvenčí. To je sice slušný námět na film, ale pak bych od něj čekala mnohem víc než prodlužování tohohle rozdírání se o stereotypy a nabíhání na jejich hroty. *** Pokud už ale divák vážil svůj čas u tohoto snímku, zcela jistě by se mu vyplatilo jeho porovnání s Francouzovou milenkou, kde se vlastně řeší úplně stejné téma i stejný propletenec dvou milostných trojúhelníků - jenže tam se nejedná o jednoduchý čtyřúhelník, ale spíše Escherovy propletence dvou různých realit a všechno je o několik řádů výživnější. I konec je poctivěji nejednoznačnější, pokud jde o skutečnou naději na opravdový zralý vztah zralých lidí v žité realitě a ne jen na filmovém plátně. *~

Tohle není film pro mě a viděla jsem ho omylem, protože se zrovna víc zaobírám Maryl Streep. Vtipy vystavěné na toleranci nelogičnosti, nedůslednosti a nedomyšlenosti a jednoduchá zápletka sloužící jako věšák na "směšné gagy" k popukání neudrží moji pozornost, když je to celé samoúčelně nastrojené a banální. To není nic proti satiře či ironii, ale ty mají sloužit vyššímu smyslu a naopak musejí být důsledné, pravdivé, aby měly sílu. Např. ve filmu Brazil jsou téměř navlas stejné situace, postava, která se brání zestárnutí čím dál absurdněji a protismyslněji, ale v celku spletitého filmu s širokým společenskokritickým přesahem má tahle tragikomická satirická linie nepoměrně větší hloubku, smysl i závažnost a člověk se u ní směje i pláče mnohem upřímněji a bolestivěji, zasaženěji. Tenhle film je pro mě slabý, prostořeký, neambiciózní odvar nápadů, které byly natočeny mnohokrát lépe, pro ty, kteří se rádi bezmyšlenkovitě baví. Chápu, že si najde svoje příznivce, a nepovažuji ho za špatný, jen za zbytečný. *~

Moje hodnocení je pro každou z obou sérií diametrálně odlišné - vizte oba jednotlivé komentáře pod nimi. *~

Překvapeně koukám, že si pro jednou můžu ušetřit vlastní analýzu. Víceméně (sic!) bych se pokoušela zformulovat tutéž kombinaci základního zklamání a dílčích okouzlení, jak je tu vypsal uživatel Spiker01, samozřejmě až na tu jeho ryze soukromou zášť vůči Meryl Streep, kterou nesdílím. ***** Dál už jen několik dílčích poznámek. K tomu podrazu, který Kelley s Valléem ušili na režisérku, když se na ni domluvili, ve finále jí ve správnou chvíli sebrali dohled nad konečnou podobou série a všechno si to přestříhali, předělali a zprodukovali podle svých představ a proti dohodě, už jsem vyplakala do Deníčku. Po shlédnutí dvojky musím říct, že stejně vnímám proti jedničce citelný rozdíl v režii, kameře, střihu, sekvencování i celkové výstavbě mindfucků a struktury příběhu, a Andreu Arnold tam zároveň necítím - a na škodu je obojí. Nevyšla jim ani ryba, ani rak. Buď si to měli chlapi natočit zase sami, až na to najdou ve své honbě za vyděláváním čas, nebo to nechat v rukou jí tak, jak to slíbili. Ale je zřejmě pořád ještě v řádu mužského světa, který filmovému průmyslu vládne, že k tomu ve skutečnosti neměli odvahu, chtěli jenom pořádně vydělat a dosáhli toho i násilím na autorce a podvodem na divácích. Je příjemnou ironií, že i druhá série přitom názorně předvádí, že i na ně dojde a jednou se nějaká nerespektovaná obětavá ženská nasere a vezme na ně a jejich hračky a lži pomyslnou baseballku jako Laura Dern a všechno jim to rozmydlí. Dost by mě zajímalo, jestli je tohle vyústění dvojky u nich projevem takové sebeironie, nebo takové bohorovně ješitné samolibosti. Těžko rozhodnout. ***** PS: Meryl Streep tu manipulativní mrchu skrývající se za starostlivou tchýni a zablokovanou, zdeptanou matku (že její postava nebyla ani jedno, myslím jasně dokazuje scéna, kdy svému právníkovi chladně a zamyšleně vysvětluje, že v té soudní při o svěření dětí do péče je jí úplně jedno, že se s tak špinavým přístupem definitivně připraví o případnou lásku obou dětí - že je chce dostat za každou cenu, nějaká láska je jí ukradená) zahrála tak přesvědčivě, až jsem se s hrdinkami propadala do stavů naprosté bezmoci a v duchu žehnala světu, že v reálném světě stojí Meryl Streep na světlé straně síly, protože kdyby ne, tak s námi se všemi byl neodvratně už dávno ámen. ;) *~

Všechno, co v Orlandovi čtenář zakouší a teprve si v plynutí dourčuje, objevně a dobrodružně, živoucně, rozechvěle, dál a dál, všechno to netušené, nepředpokládané, odhalované se zrychleným dechem, co ze sebe vyplývá až v běhu, sledu, toku, noří se panensky z mlh textu i vlastní odvahy k přemýšlivosti a životu, je tady od začátku popsané, vysvětlené, pojmenované, zařazené do škatulek, vyložené jednoduchými slovy a názornými obrazy, zjednoznačněné, zpřehledněné, srovnané v bodech na osu časovou, mužsko-ženskou, filosoficko-sociální, abychom nedejbože netápali, nemýlili se. Umrtvené, ukotvené, odhalené a zbavené kouzla překvapivosti v ne-smělém vlastním odhalování - co a kdy už se odvážíme si sami pojmenovat a odhalit, co stále silněji probleskuje mezi slovy. **** Režisérka se s předlohou nemíjí, ale místo filmu, v němž by se odvážný, rebelský, osvobodivý proces sebepoznání hrdinky a její doby, extrapolovaný do několika ér a ústící v neklidnou vyhlídku zdrcující svou neuspokojivostí a omezeností a finálním nezvítězením - ale také neprohrou a nepodvolením se - stejně jako v reálném životě a době Virginie Woolfové, jakkoli nově rozežil, sledujeme jakýsi zjednodušený animovaný výtah, výklad, jako by ta nepodmanitelná předloha autorku filmu tak rozčilovala a znepokojovala, že si ji musela schematizovat a podmanit - a zabít. A zabití dovršit uspokojivým koncem, který ji nebude děsit. **** A pak se pokouší to prodat světu jako to, čím právě Woolfové Orlando je, aby pokud možno ho svou interpretací překryla, zahladila, vyhladila, protože její verze je bezpečná a s kýženou odměnou za životní hledání - v Orlandině "nalezení se" a "vrcholné seberealizaci" v zaměstnání i v dítěti. **** Nezamýšlený, tragický výsměch Virginii Woolfové, jež poukazovala na to, jak to vypadá, když ten nejsvobodnější duch toho nemůže ve své době pravdivě dosáhnout - výsměch, který však má své nepopiratelné kouzlo - protože i umrtvená a zpřehledněná ta struktura, ty výjevy, jak následují za sebou, pořád nesou stopy okouzlivosti - pokud vyloženě nejste z těch, kteří Woolfové Orlanda plně docenili v jeho nabitosti odvahou i za cenu bezútěšnosti, a nepotřebují se tudíž do života chlácholit slíbenou vyhlídkou na konečnou satisfakci. Pro takové by se tenhle film měl přejmenovat na "Je třeba zabít Orlanda" nebo "Jak je důležité zabít Orlanda". *~

Bony a Clyde jinak, svým způsobem. Nádherně natočené, zahrané a prožité sociálně politické drama, v němž Meryl Streep exceluje v roli složité postavy ve složité situaci ve složité době. *** Doplněno po čase: Ta její role živelné mladé ženy, svobodomyslné a alergické na každou malost, přestože žijící v naprosto malých poměrech, je nezapomenutelně nádherná. *~

Kromě toho, že je to kvalitní biják, poctivě zpracovávající poctivá témata (právo na informace, povinnost mít svědomí i na vysokých postech a riskovat všechno, rovnoprávnost žen atd. atd.), o čemž je toho napsáno víc než dost, bych za sebe ráda na okraj uvedla, že mě okouzlil tou nenápadnou prezentací vysokého stylu, úrovně dotčené sorty lidí, na níž si přes veškerou neokázalost dával záležet. Prezentací jejich morální jakosti, esence rozumu i citu, smyslu pro rodinu, povolání ve vlastním smyslu slova i cti, nakonec tehdy ještě i u těch bankéřů bylo znát, že je to zasahovalo, že byli důstojní a obměkčitelní, a i ti, kdo stáli se svými názory a postoji proti sobě, se dokázali ctít, a také jejich decentního, ale vytříbeného vkusu a kulturní zušlechtěnosti. *** Jeden nenápadný příklad, který hovoří za všechno: Když dámy opouštějí pánskou společnost, která zavedla řeč na soudobou politiku, cestou do salonku vedou "dámské" řeči o tom, že Lawrence Durrell vydal půvabnou věcičku a že prý píše další sadu románů (a ano, ohlíží se po čtvrté ženě)... Dnes si nedokážu vůbec představit, že bych narazila na čtyři pět dalších vrstevnic obeznámených s Alexandrijským kvartetem, Avingnonským kvintetem a vůbec s osobností Lawrence Durrella, středomořského diplomata a geniálního spisovatele, a to jsem vystudovala literární vědu a ty knihy, stejně zásadní, uchvacující a s ničím nesrovnatelné jako třeba Proustovo hledání ztraceného času, jen ještě s mnohem větším záběrem i geopolitickým a geofilosofickým, neznali už ani mí učitelé. Nikdy by mě nenapadlo, že se s tak případnou narážkou na Lawrence Durrella setkám zrovna ve Spielbergově bijáku. A podobné okouzlení mě v tom snímku potkalo vícekrát. Smekám klobouček. *~