JitkaCardova

Lucrecia Martel opět vystřihla originální magickorealistický příběh se sociálně kritickým poselstvím a niterně alarmujícím apelem. Strefuje se svými svéráznými snímky do aktuálně bolestivých společenských témat a nešvarů, které maří vespolný život v její domovské Argentině, ale přitom míří nikoli na škodlivé okolnosti, ale na to, jak se jim slabošsky podvoluje lidská přirozenost až k vlastní zkáze. V Bažině zviditelnila zhoubnost letargie, v Ženě bez hlavy přehlíživost, zvlášť ve spojení s majetností. Tentokrát natočila dějinnou fresku o liché naději, v níž si člověk může nechat uplynout život, omlouvaje svou nečinnost čekáním na kýžený vnější popud, aniž by se hnul z místa nebo aniž by hnul s poměry - aniž by na sebe vzal odpovědnost za prospívání své i druhých tam, kde právě je, za změnu nebo za odchod. Závěr je sice hořký, ale překvapivě silný a povzbudivý. Ve chvíli, kdy je hlavní hrdina své naděje na to, že by se ještě někdy přece jen mohl chopit pomyslného kormidla, definitivně a surově zbaven, může si přiznat, že v něm je stále ještě přítomna upřímná touha žít. *~

Black Mirror je bezesporu sociálně důležitý a trestuhodně ojedinělý sociálně-osvětový počin a bylo by fajn, kdyby každý člověk musel všechny díly vidět a diskutovat v rámci společenské výchovy dřív, než ho pustí k maturitě. Jen škoda, že jako umělecké dílo je zbytečně kvalitativně rozkolísaný, že nápady nejsou vždycky vytěžené na maximum s adekvátní průraznou silou a tříštivým potenciálem těch nejlepších dílů a samozřejmě také, že jich není rok co rok víc, aby postupně pokryly všechny neuralgické body soudobého lidstva, protože by jinak mohl mít fantastický ozdravný účinek – vracet milionům diváků prožitek či aspoň povědomí původní citlivosti a emočních reakcí právě tam, kde je každodenní realita chce mít otupělé, navyklé a netečné. *** Všechny náměty, představené technologické vynálezy a vize blízké budoucnosti vystavěné na jejich společenském využití/zneužití, jsou bezesporu dobře zvolené (často nejsou originální, naopak: těží z plejády těch nejodvážnějších a nejnebezpečnějších vizí, které se objevily ve světové scifi a anti-utopické literatuře a obstály jako platné komentáře současného světa a jeho nelaskavého vývoje, a jako takové ještě ani zdaleka nejsou vyčerpány – co naplat, prognostická scifi literatura pořád ještě běží mílovými kroky před filmem), ale hodně ztratí na efektu, když jsou ilustrovány na příliš banálním, schematickém příběhu. *** U těch několika dílů, kde se téma potká se správně navrženým a dostatečně komplexním příběhem a s důsledným zpracováním, jež člověka vtáhne a nenechá ho se odpojit, to funguje parádně – na představené vize, na možnosti využití či zneužití konkrétních technologií a případné následky a s nimi spojené prožitky člověk už jen tak nezapomene. Kdežto jiné vize, byť stejně nebezpečné a silné (některé nápady jsou v literatuře dávno prozkoumány a rozehrány mnohem komplexněji a působivěji), bohužel tolik nevyniknou. *** *** Top klenoty (ale je potřeba to vidět celé, žádný díl nejde pod tři hvězdy, většina je na čtyři a zásadní síla je v naléhavé působivosti celého provokativního komplexu): Patnáct milionů meritů (S01E02), Lovná zvěř (S02E02), DJ na odstřel (S04E04). *~

Režijní filmový debut drsného irského dramatika může být romantickým dramatem jen pro slepé mlže bez tlukoucího srdce a nervové soustavy, nikoli pro živoucí, horující a vzdorující lidské bytosti. *** Uživatel Cimr napsal mezi jinými dobrými postřehy i jednu větu, která se mi jeví klíčová: "Celé je to velmi chladné, jako by se O´Rowe dovnitř mezilidských vztahů podíval chirurgickým skalpelem a zjistil, že skutečná láska neexistuje." *** Zároveň ale píše, že je to "jako ze života", a jen tím stvrzuje pocit dalších komentátorů, že je to drama realistické, civilní, psané životem. Jenže – dochází vůbec někomu ten nezáměrně vyzrazený cynismus, beznaděj, rezignace, smířenost s malostí, sebeomlouvačství, s nimiž takto pohlížíme na naši – námi žitou a našimi vztahy utvářenou – současnost? Nic jiného nemáme než ji, sebe navzájem, abychom se společně z lásky, zaujetí i soucitu překonávali a tvořili něco velkolepého, pevného, hrdého, v postupně budovaném prostoru spolehnutí, rozumění, bezpečí, ohleduplnosti, docenění, z nějž může povstávat nadějná, vyladěná budoucnost... Z filmu mi nebylo dobře, ale už znám O’Roweho kritické přístupy a rozuměla jsem, proč tohle téma vytýká, zobrazuje, reflektuje – je to nekomentovaná žaloba, pranýř, veřejné zrcadlo. Až u komentářů, z té neproblematizující akceptace chování postav jakožto běžného a nepohoršujícího standardu, s nímž se lze v klidu ztotožnit, mi tuhne úsměv na tváři. To nízké očekávání, smýšlení o našich vlastních životech, vztazích a vzájemných možnostech, jak tu společně být, k čemu se povzbuzovat a kam směřovat, člověku odčerpává naději a dychtivost, jako by mu brali ze žil krev. Jak běžnou, všepohlcující nákazou v dnešní společnosti je indolence, úzkostná péče jen o to, aby nás nic nerozhodilo, nevyburcovalo k vzepětí, překročení vlastního stínu a proměně... *** O'Rowe je divadelní dramatik, který dal celému světu už svou nemilosrdně strhující hrou Terminus o hloubce a důsažnosti každého lidského osudu, o tom, že i toho nejokrajovějšího a nejnicotnějšího člověka dožene předivo jeho skutků svázaných s ostatními a hrůza z neodčiněného příkoří v nich obsaženého, důrazně najevo, s jakou citlivostí, láskyplným pochopením, vážností a bázní – a tedy s jakou důvěrou – nahlíží sílu bytí dřímající i ve zdánlivě anonymních, v šedi a banalitě zanořených lidských osudech, sílu, jež se bez ohledu na dialekt, výchovu, vzdělání či sociální postavení může v člověku kdykoli probudit a přinutit jej čelit ohromujícímu vědomí o zázračnosti života, jež je zároveň samo už trestem i odměnou, nejhlubší radostí i nekonečným utrpením, v závislosti na tom, jak člověk dostál ve vztahu k sobě i k druhým své lidské odpovědnosti, co stihl s porozuměním odčinit a učinit i jak svěřený dar promarnil, a hloubce závratného pochopení, že nevědomost ani lhostejnost neomlouvá, ničeho nás nezprošťuje a z ničeho, co si nepřipouštíme, nevyviňuje. A ne, nepíšu tu ten morální apel takhle rozvláčně pro nic za nic, jednak je to zanořená pozvánka: jděte se podívat na Termina do Divadla v Celetné, dokud ho pořád ještě hrají, zaručuji vám, že jste ještě nikdy nebyli na představení, při němž by se vámi prohnal život ve své banální i nebanální, jednolitě metafyzické i izolovaně lidské podstatě jako uragán a jež by vám poskytlo tak mocnou katarzi, že je to jako injekce do srdce a svědomí, po níž vám musí oboje aspoň na chvíli doopravdy naskočit, a jednak si tím buduji kontrastní podloží pro následující řádky. *** Ve filmovém debutu O’Rowe naopak pouze zobrazuje a sleduje v lhostejnosti a netečnosti, která se rozlézá dnešní společností jako mor, jako plíživá, ryzí hodnotu odvážné a bezpodmínečně milující lidské existence pohlcující znicňujícnost, uplývající životy izolovaných, nesolidárních, sobeckých a zbabělých jednotlivců. Dokud se vzájemně nepoznáme dost statečně, jsme si nahraditelní, vyměnitelní, nepředstavujeme pro sebe navzájem výzvy k překonávání, k tomu, abychom se stávali lepšími, ušlechtilejšími. A O'Rowe rozhodně nenatočil romantické drama ze života partnerů, kteří se musejí vypořádat s novým milostným vzplanutím. On ukazuje pseudovztahy lidí, kteří se ani neobtěžovali se navzájem znát dost, aby jim na sobě skutečně záleželo a o něco usilovali, ukazuje lidi bez idejí, bez ryzí sebeúcty a sebereflexe, bez ochoty a motivace překonávat kvůli něčemu většímu, přesahujícímu, těžkosti, lidi povlávající a narážející na sebe ve víru pudových rozmarů, orientované jen na uspokojování svých potřeb, k čemuž uzavírají (nefunkční) manželství a zakládají (nefunkční) rodiny, ukazuje vztahy, jež jsou skrz naskrz náhražkovité, nitkovité, chatrné, povrchní, nevybudované, nicotné, žádné – o žádné nevěry zde samozřejmě nejde, ani v původním názvu nejsou zmíněny, autor tematizuje naši trestuhodně běžnou západní současnost vztahové a rodinné praxe jako "dobu delikventního chování", nezáležení, to, jak jsou všechna ta vztahová škatulata nakonec bezpodstatná, protože se jimi nic nemění k lepšímu, nenarůstá pochopení, jen se prohodí figury, nějaké zmizí, zase se to utřepe v iluzivním klidu, odkud postavy nic nevytrhává, emoce jsou ploché a zástupné, přesvědčení o nich krátkodechá, podněty k rozpadům malicherné, věty o lásce a osudovosti směšné a licoměrné, snadno se usadí prach, přejde touha či pláč, zamilování, odmilování, nikomu na nikom konkrétním doopravdy nezáleží, jsou si navzájem jen věšáky na nezpracované emoce, sobecké potřeby, jež si po každém zásahu rychle a bez zamyšlení najdou jiný objekt k uspokojení a chatrnému milostnému ujišťování a přesvědčování, neboť v nikom neožívá opravdová láska k přenášení hor, vitální síla vznešených idejí, ani opravdová bolest nebo žal, protože nikomu nejde o nic velkolepého, ryzího, co by ho přesahovalo, čemu by se obětoval, pro co by trpěl, k čemu by vzhlížel, nikde žádná šlechetnost, velkorysost, sbližování se, spolupráce, a mezi všemi těmi roztěkanými sobeckými rošádami neprožitě zapadne třeba i vážná nemoc, chátrání a smrt lehce nahraditelného, protože chabě poznaného partnera... o dětech, které v tom nezájmu vyrůstají a k čemu, nemluvě. V kontrapunktu k Terminu, ale se stejným apelem, O'Rowe natočil film místy snad až jízlivě zobrazující životní malost zbabělých konzumentů, kteří znehodnotí bytí své i druhých dřív, než se své existence doopravdy ujali, a místo chápání se údělu svého a své doby v pletivu lidstva se nekonzistentně zaměstnávají jen vzájemnými drobnými ústrky a pohodlím, aniž by se někdy doopravdy pokusili cokoli pochopit. A trvám na tom, že O’Rowe nenatočil tenhle film proto, abychom u něj souhlasně přikyvovali a krčili rameny, ale proto, aby se nám nad ním pěnila krev. *~

2,5 *** Kdyby se to celé udrželo na úrovni chytré politické satiry v pohádkové travestii, těžící v organické symbióze to nejlepší z obou žánrů, byla by to pecka a je škoda, že to zůstalo zbaběle nedotažené na půli cesty - je jisté, že Najbrt a spol. podlehli tlaku, aby nenasadili laťku s kritickým myšlením, ostrovtipem a neotřelostí příliš vysoko, protože cílili na širší publikum, popularitu a finanční návratnost - ale bohužel si s tím poradili tím nejhorším možným způsobem: chytrý námět a tematickou linku neúčelně oslabili pokleslou a nejapnou formou a sadou neomluvitelných lapsů (některé zásadní v komentáři poctivě vypočítává třeba Adam Bernau, ať už jde o neústrojné vmontovávání rádoby milostných, nepřitažlivých písniček, o nelogicky vystavěný charakter Lucifera, na němž hrubě selhává dějová výstavba, nebo třeba neadekvátní obsazení některých herců atd.). *** Satirická linka, mající sama o sobě z povahy věci vyvolat společenskou reflexi, nemůže fungovat, pokud výsledek srážejí na kolena různé současnému nenáročnému trendu naopak poplatné žánrové nešvary a úlitby, laciné zkratky, odbyté, nedotažené a nekonzistentní prvky, které z toho činí film o dvě úrovně hloupější, otupující, vyžadující od diváků rezignovanou benevolenci a hrající na populistickou notu právě tak nedůstojně a nepoctivě, jako to mají ve zvyku politické praktiky cílící více na krátkodobou oblibu než na pracné pozvedání kultury, do kterých se film snaží satirickou linkou strefovat. Bez nároku na důslednost se ovšem morální ani rozumově kritické schopnosti publika pozvedat nedají, a apel tak vyznívá pokrytecky a falešně, zneužitě. Čiší z toho, že se na prvním místě přece jen snažili vydělat. *** Koule na to dodat revoluční obsah v revoluční, byť přese všechno ironizování důstojné a laskavé formě měli zatím jen Prušinovský, když vystřihl nekompromisní sebevědomou pohádku Kdyby byly ryby (https://www.csfd.cz/film/372901-kdyby-byly-ryby/komentare/?comment=10818167), a kupodivu Pokorný s Procházkovou v poněkud punkové Slíbené princezně (https://www.csfd.cz/film/436486-slibena-princezna/komentare/?comment=10948525). S těmi tenhle nedomrlý Najbrtův pokus srovnání nesnese, ale oba zmíněné skvosty jsou pochopitelně silně nedoceněné - většinové diváctvo ji přijalo nelibě. *** Aniž bych ale apelovala u vánoční pohádky mířící do českých kin na podobnou žánrovou nezávislost a bezuzdnou ekvilibristiku, jsem si jistá, že existovala poctivější autorská cesta, jak si nezadat, a Najbrt se jí nezhostil bez ztráty několika kytiček. Na moderní pohádku, která by si dokázala podmanit srdce i vkus většinového obecenstva a přitom nesla aktuální morální apel v duchu typického krutě i úlevně sebeironického českého humoru, si tedy zas ještě počkáme. *~

Temný snímek, přeneseně i doslova. Co se divákovi podává, je mlhavé, rozostřené, zastřené, nekonzistentní, střípky ze života slavné ikony se vynořují těžkopádně, skrze cizí gesta a odvozené repliky, přepsané záznamy, interpretované písně, útržky vzpomínek, šumy, přeryvy... Je to náročné jako prohlížet ohořelé pomíchané tmavé diáky. Postupně však vychází najevo, že Barbařin život snad ani jí samotné nikdy nebyl jasnější, neměla k němu bdělý vztah, nevnímala ho, živoucí byly jen její písně, prací na nichž a jejichž předváděním na koncertech jej trávila (přeneseně i doslova). Herečka, jež ji ztvárňuje, se propadá do podobné nejasnosti a režisér jen chvílemi ohromeně chápe, že byl celý život fascinován přízrakem a že ten jeden polibek, který jako jinoch dostal, byl dost možná jedním z mála, jež Barbara rozdala, a ani tak nebyl zapamatovatelný. Pro mě je to hořký film o umělcích míjejících se s životní podstatou a nesnadno stravitelný, ale překvapivě špatně vymazatelný z hlavy. A velmi hořká, srdce zastavující Amalricova výpověď, zdá se mi. *~

Téma je zcela zásadní. Nevyhýbat se informacím o životě obecně a reálném současném světě dnes zvlášť, ponořit se až k podstatě problémů a stát se součástí řešení (submerge into the deep of it and become a part of the solution). Kdyby se film dostal k podstatě věcí aspoň z desetiny tak hluboko, jak zeširoka kolem toho dokáže klouzat po povrchu a žvanit, byl by to nářez. Takhle je to místo ponoru jen utopený čas. *~

O'Roweův rukopis. Uff. Ačkoli psal scénář na motivy cizí knihy, ta silná přetahovaná nimbu a vezdejšnosti o lidskou duši a její úkol v závěru filmu je tak jasně jeho, tak zřetelně upomíná na onen klíčový moment z Termina, kdy postava umírá a loučí se s jednou vzpomínkou po druhé, aby se s tou poslední její hasnoucí vědomí znovu narodilo na vezdejší svět a její poslední výkřik Mami! se stal prvním výkřikem novorozeněte, neartikulovaným, plným předvědomí, povědomí, odmítnutí, vzdoru v předtuše poznané hrůzy, neúměrné těžkosti a zároveň - přestoproto - touhy. Mami! - A tady: Tati! *** A ne, výjimečně jsem nic neprozradila. Ten film je nádherný. A jestli si chcete dopřát ještě stokrát silnější katarzi, vyrazte do Divadla v Celetné na O'Roweho Termina, dokud tu neuvěřitelnou hru ještě hrají. *~

Cynická črta o cynismu využívajícím ke svým záměrům lidí, kteří v sobě pořád živí naději, že bude líp, byť by byla sebevíce lichá, nebo dokonce mrtvá. Není to organický, plnokrevný film, postavy a jejich motivace jsou velkou měrou nevyjasněné, jejich hrubě načrtlé nesourodé rysy netrasují žádné uchopitelné osudy, s nimiž by se dalo sympatizovat či se vůči nim vymezovat, nedá se ve skutečnosti ani usoudit, která z postav reálně vidí do dění, dost možná žádná a všechno je to jen takové plácání, ale ani to není zřetelnou scelující výpovědí. Snímek nicméně nenudí a prozrazuje jak filmařský talent (zaujme kamera, střih, vystavění scén, ačkoli samotný scénář silnou stránkou není), tak určitou lidskou netrpělivost, nespokojenost a občanský apel, což je primárně sympatické. *~

"Vlastníci jsou debutem zkušeného tvůrce, divadelní hrou podanou velmi filmovými prostředky, burácející komedií se strukturou klasické tragédie a s drtivou katarzí. Z těchhle (téměř) oxymóronů vyrůstá snímek Jiřího Havelky, pevně spojeného s divadelním uskupením Vosto5, jako monolit – děsivě trefný kolektivní portrét lidí vzpírajících se nutnosti dojít ke vzájemné shodě." Tentokrát máme všichni štěstí. Já vás - kdo jste to snad ještě neviděli - můžu poslat na Vlastníky, aniž bych to provázela hutným, překombinovaným textem, který jsem nemusela půlku noci potit a vy půl dne luštit - hodila jsem ho rozepsaný do koše. Vojtěch Rynda totiž napsal klidnou, soustředěnou recenzi, kterou bych téměř slovo od slova byla chtěla napsat já - jenže já bych se to samé pokusila říct na polovině formátu a v každé větě všechno najednou, kdežto on je ke čtenářům galantní a dal si tu práci, že všechny důležité postřehy poskládal a rozvinul v po sobě jdoucích čtivých a spolehlivě výmluvných odstavcích. Odemykám tu na své náklady v odkazu níže placený článek z Deníku N, celou Ryndovu recenzi, a Vy čtěte, šiřte - a kdo jste nebyli, jděte se na to modelové drama předvádějící v akci tristní konsensuální potenciál jedné namátkové české občanské buňky, z jakých se dnes bohužel většinově stále ještě skládá naše společenská základna, podívat. *~ https://denikn.cz/241647/filmova-prvotina-jiriho-havelky-vlastnici-je-panoptikem-v-akvariu-kde-dochazi-vzduch/?cst=c23fde70d8ffb6ee25a87af65ba7908b88452e8b

Nejsem modelový divák vánočních dojáků, na druhou stranu miluju pro jeho lehkost, vtipnost, inteligenci, brilantní scénář a hutný výskyt mých oblíbených herců film Láska nebeská, takže i tohle umím ocenit, když to funguje, navíc si užívám britskou angličtinu a všechny od toho se odvíjející žerty a ekvilibristiky s jazykem, Emmy Thompson si vážím jednak jako skvělé herečky, jednak jako inteligentní laskavé dámy a od mládí členky různých spikleneckých společností pro vysoké umění ve spojení s lidskostí a humorem, a byla jsem upřímně zvědavá na její scénář, protože bylo jasné, že to nemůže být jen tak banální... Banální to sice není, ale zklamaná jsem z toho, jak je to nedomyšlené a nedotažené. Není to - právě na rozdíl od třeba Lásky nebeské - dárek pro radost nikomu, Emma k Vánocům zklamala nároky obou možných cílových skupin těch, kdo by si shlédnutí jejího dílka riskli k prožití předvánoční atmosféry darovat. Ty méně náročné musí nutně zklamat vyústění, které mění zařazení filmu z romantického žánru v bajku s morálním apelem, ty ostatní, jak jsem já, pak zklame hlavně to, že od chvíle, kdy se poprvé promluví o operaci (což je ještě dost brzy), máme jasno - Emma vykradla stokrát provařený námět a nemohlo to být jinak. A s tím se pak musí pro obě skupiny vědomě či nevědomě pojit rozčarování z toho, že film s až arogantní povrchností předvádí, jak cokoli, co se dlouhé roky mezilidsky odehrávalo strašně špatně, jde s dobrým úmyslem napravit až banálně (tak přece) snadno a rychle, takže jako mávnutím kouzelného proutku je všechno zapomenuto, vytěsněno, deprese a nevraživosti a zoufalství mizí a všichni se smějí a objímají a radují a navzájem se přece milují, protože stačí malinko a najednou jsou všichni chápaví a empatičtí a připravení odpouštět a rozumět, stačilo to v nich nějak drobátko uvolnit. To není dárek, to je výsměch všem opravdovým snahám milovat, napravovat a zoufat si z toho, když lidé v nejbližším okolí nejsou schopni lásky a porozumění. Od Emmy Thompson jsem ve všech ohledech čekala víc než takovou nelaskavou krutost vepsanou do stránek scénáře spolu s morálním ponaučením, které nemůže v žádném konkrétním ohledu v příběhu fungovat a působí jako vytčené před závorku. Je to nesoudržný paskvil plný milých momentů a hezkých obličejů, u něhož lituju vyhozených peněz za lístky do kina. Nicméně je to moje chyba, měla jsem si líp pamatovat, jak mě dráždil už její vyděračsky napsaný a zahraný Vtip - kdybych to měla s něčím srovnat, tak s Cenou za něžnost, která mě kdykoli rozesměje i rozbrečí stejně jako život sám, když těžkými a vyloženě blbými situacemi procházejí lidi, kteří nejsou dokonalí a neumí vždycky všechno správně podat ani pochopit, ale v jádru jsou milující a opravdu dělají, co můžou, a navíc - přes všechno zapírání a alergie a de facto i kvůli nim - prostě nemůžou zapřít, že jsou rodina a že si rozumějí víc, než si chtěli a dovedli přiznávat. Na tom se dá nejlíp ukázat, jak to vypadá, když člověku se srdcem a rozumem nechybí nadhled a skutečná empatie. A právě nadhled, empatii a smysl pro organicky se odvíjející komplexní dění Emma Thompson bohužel postrádá - jen si nejsem jistá, jestli tím ty scénáře kazí až poslední dobou, nebo to tak bylo odjakživa. Čili jestli chcete doopravdy prožít to, na co v Last Christmas Emma Thompson láká, ale co vlastně funkčně k prožití nenabízí, pusťte si radši doma Lásku nebeskou a Cenu za něžnost (možná raději v opačném pořadí) a za ušetřený peníz za lístky do kina si k tomu dopřejte třeba pečené kaštany. *~