JitkaCardova

Nechápu, co se později stalo, a nikde jsem se to nedočetla, ale k nějakému zásahu shora po natočení prvních dvou dílů dojít muselo. *** První dvě části trilogie o Homolkových mě přikovaly do křesla a zmrazily mi na hodinu a půl úsměv, dech i tep a řadím je bez váhání na vrchol československé kinematografie všech žánrů a dob nejen jako plnokrevnou existenciální podobenku tragické lidské komedie v našich poměrech, ale i umělecky. *** Filmařsky nepřekonatelná na světové úrovni je pro mě např. v Ecce homo Homolka hned ona dlouhá úvodní scéna, kdy se v lese, prošpikovaném čsl. rodinami na "nedělním romantickém výletě do přírody", začne ozývat volání o pomoc a nepřestává a divákovi, jak plynou minuty a kamera přenáší z hemžení v lese víc a víc, postupně dochází, že se nikdo ze všeho toho lidu, jehož tam celou dobu pohromadě bylo jak na Václaváku, ač si navzájem decentně dopřávali iluzi intimity a samoty, nezvedá z deky, neopouští mlází a nezrychluje krok proto, aby se vydal za hlasem, ale aby utekli, nezapletli se, pročež si to osobní zbabělství vůči bližním v nouzi před blízkými i před sebou všelijak neomaleně - a neomluvitelně - obhrouble a ramenatě zakrývají, nebo naopak úplně závěrečná scéna v bytě o několik krušných hodin později, když se dvě generace manželů pustí zoufale do tance na Ódu na radost, aby si nemusely připustit hrůzu svých nikam nesměřujících životů - a v druhém díle, Hogo fogo Homolka, je to pak jednoznačně nelidsky krutá metaforická scéna soutěžního norování lišky v bednění, pak scéna hádky u stolu u podřimující staré matky a nakonec scéna koupání celé rodiny Homolkových na rybníce, kdy nevědomky zakoušejí určitou volnost, zatímco opodál leží svalený na cestě mrtvý starý pantáta. *** Třetí díl trilogie už nicméně nemá s tou dosavadní svrchovanou výpovědí o malosti a nízkosti obecně lidské a specificky československy buranské nic společného ani hloubkou, ani kumštem. Je mizerně nasnímaný i sestříhaný, jako by snad původní snímek po dokončení cenzoři zrekvírovali a v návalu vzteku hodili do stoupy a Papoušek pak musel místo toho sflikovat něco ze zbytků pozametaných ve střižně, aby to aspoň trochu dávalo hlavu a patu a drželo jakžtakž na nějaké tezi, přičemž vzniklé dílko je ve výsledku jakousi splichtěnou lacinou barevnou komedií, ani ne nijak třeskutě vtipnou, ani mrazivou. Ostatně pokles úrovně ducha díla je patrný už z názvu - předchozí satirické odkazy k existenci na dřeň odkryté v její nízkosti "ecce homo" či následně předstíraně vznešené "hogo fogo" jsou doplněny zcela triviálně se koncovkou rýmujícím slovem "tobolka", které má zřejmě znamenat peněženku, ač je to hodně násilně posunutý význam, a odkazovat na československé škudlení a přepočítávání, které také na horách Homolkovým všechno pokazí. Třetí film je však stejně banální, povrchní, doslovný a upachtěný jako sám jeho název, a pokud autoři za ty dva roky mezi druhým a třetím dílem neprodělali lobotomii či mozkovou mrtvici, dá se jedině usuzovat, že u nich na základě nějaké domluvy shora proběhla zcela autentická autorská kritická sebereflexe. Mrzí mě jen, že už nikdy nezjistíme, jak měla trojka vypadat - či skutečně vypadala - původně. Jisté je, že ten neodvážný paskvil poskládaný ze špatně sestříhaných gagů nesahá svým dvěma předchůdcům ani po kotníky. *~

Nechápu, co se později stalo, a nikde jsem se to nedočetla, ale k nějakému zásahu shora po natočení prvních dvou dílů dojít muselo. *** První dvě části trilogie o Homolkových mě přikovaly do křesla a zmrazily mi na hodinu a půl úsměv, dech i tep a řadím je bez váhání na vrchol československé kinematografie všech žánrů a dob nejen jako plnokrevnou existenciální podobenku tragické lidské komedie v našich poměrech, ale i umělecky. *** Filmařsky nepřekonatelná na světové úrovni je pro mě např. v Ecce homo Homolka hned ona dlouhá úvodní scéna, kdy se v lese, prošpikovaném čsl. rodinami na "nedělním romantickém výletě do přírody", začne ozývat volání o pomoc a nepřestává a divákovi, jak plynou minuty a kamera přenáší z hemžení v lese víc a víc, postupně dochází, že se nikdo ze všeho toho lidu, jehož tam celou dobu pohromadě bylo jak na Václaváku, ač si navzájem decentně dopřávali iluzi intimity a samoty, nezvedá z deky, neopouští mlází a nezrychluje krok proto, aby se vydal za hlasem, ale aby utekli, nezapletli se, pročež si to osobní zbabělství vůči bližním v nouzi před blízkými i před sebou všelijak neomaleně - a neomluvitelně - obhrouble a ramenatě zakrývají, nebo naopak úplně závěrečná scéna v bytě o několik krušných hodin později, když se dvě generace manželů pustí zoufale do tance na Ódu na radost, aby si nemusely připustit hrůzu svých nikam nesměřujících životů - a v druhém díle, Hogo fogo Homolka, je to pak jednoznačně nelidsky krutá metaforická scéna soutěžního norování lišky v bednění, pak scéna hádky u stolu u podřimující staré matky a nakonec scéna koupání celé rodiny Homolkových na rybníce, kdy nevědomky zakoušejí určitou volnost, zatímco opodál leží svalený na cestě mrtvý starý pantáta. *** Třetí díl trilogie už nicméně nemá s tou dosavadní svrchovanou výpovědí o malosti a nízkosti obecně lidské a specificky československy buranské nic společného ani hloubkou, ani kumštem. Je mizerně nasnímaný i sestříhaný, jako by snad původní snímek po dokončení cenzoři zrekvírovali a v návalu vzteku hodili do stoupy a Papoušek pak musel místo toho sflikovat něco ze zbytků pozametaných ve střižně, aby to aspoň trochu dávalo hlavu a patu a drželo jakžtakž na nějaké tezi, přičemž vzniklé dílko je ve výsledku jakousi splichtěnou lacinou barevnou komedií, ani ne nijak třeskutě vtipnou, ani mrazivou. Ostatně pokles úrovně ducha díla je patrný už z názvu - předchozí satirické odkazy k existenci na dřeň odkryté v její nízkosti "ecce homo" či následně předstíraně vznešené "hogo fogo" jsou doplněny zcela triviálně se koncovkou rýmujícím slovem "tobolka", které má zřejmě znamenat peněženku, ač je to hodně násilně posunutý význam, a odkazovat na československé škudlení a přepočítávání, které také na horách Homolkovým všechno pokazí. Třetí film je však stejně banální, povrchní, doslovný a upachtěný jako sám jeho název, a pokud autoři za ty dva roky mezi druhým a třetím dílem neprodělali lobotomii či mozkovou mrtvici, dá se jedině usuzovat, že u nich na základě nějaké domluvy shora proběhla zcela autentická autorská kritická sebereflexe. Mrzí mě jen, že už nikdy nezjistíme, jak měla trojka vypadat - či skutečně vypadala - původně. Jisté je, že ten neodvážný paskvil poskládaný ze špatně sestříhaných gagů nesahá svým dvěma předchůdcům ani po kotníky. *~

Nechápu, co se později stalo, a nikde jsem se to nedočetla, ale k nějakému zásahu shora po natočení prvních dvou dílů dojít muselo. *** První dvě části trilogie o Homolkových mě přikovaly do křesla a zmrazily mi na hodinu a půl úsměv, dech i tep a řadím je bez váhání na vrchol československé kinematografie všech žánrů a dob nejen jako plnokrevnou existenciální podobenku tragické lidské komedie v našich poměrech, ale i umělecky. *** Filmařsky nepřekonatelná na světové úrovni je pro mě např. v Ecce homo Homolka hned ona dlouhá úvodní scéna, kdy se v lese, prošpikovaném čsl. rodinami na "nedělním romantickém výletě do přírody", začne ozývat volání o pomoc a nepřestává a divákovi, jak plynou minuty a kamera přenáší z hemžení v lese víc a víc, postupně dochází, že se nikdo ze všeho toho lidu, jehož tam celou dobu pohromadě bylo jak na Václaváku, ač si navzájem decentně dopřávali iluzi intimity a samoty, nezvedá z deky, neopouští mlází a nezrychluje krok proto, aby se vydal za hlasem, ale aby utekli, nezapletli se, pročež si to osobní zbabělství vůči bližním v nouzi před blízkými i před sebou všelijak neomaleně - a neomluvitelně - obhrouble a ramenatě zakrývají, nebo naopak úplně závěrečná scéna v bytě o několik krušných hodin později, když se dvě generace manželů pustí zoufale do tance na Ódu na radost, aby si nemusely připustit hrůzu svých nikam nesměřujících životů - a v druhém díle, Hogo fogo Homolka, je to pak jednoznačně nelidsky krutá metaforická scéna soutěžního norování lišky v bednění, pak scéna hádky u stolu u podřimující staré matky a nakonec scéna koupání celé rodiny Homolkových na rybníce, kdy nevědomky zakoušejí určitou volnost, zatímco opodál leží svalený na cestě mrtvý starý pantáta. *** Třetí díl trilogie už nicméně nemá s tou dosavadní svrchovanou výpovědí o malosti a nízkosti obecně lidské a specificky československy buranské nic společného ani hloubkou, ani kumštem. Je mizerně nasnímaný i sestříhaný, jako by snad původní snímek po dokončení cenzoři zrekvírovali a v návalu vzteku hodili do stoupy a Papoušek pak musel místo toho sflikovat něco ze zbytků pozametaných ve střižně, aby to aspoň trochu dávalo hlavu a patu a drželo jakžtakž na nějaké tezi, přičemž vzniklé dílko je ve výsledku jakousi splichtěnou lacinou barevnou komedií, ani ne nijak třeskutě vtipnou, ani mrazivou. Ostatně pokles úrovně ducha díla je patrný už z názvu - předchozí satirické odkazy k existenci na dřeň odkryté v její nízkosti "ecce homo" či následně předstíraně vznešené "hogo fogo" jsou doplněny zcela triviálně se koncovkou rýmujícím slovem "tobolka", které má zřejmě znamenat peněženku, ač je to hodně násilně posunutý význam, a odkazovat na československé škudlení a přepočítávání, které také na horách Homolkovým všechno pokazí. Třetí film je však stejně banální, povrchní, doslovný a upachtěný jako sám jeho název, a pokud autoři za ty dva roky mezi druhým a třetím dílem neprodělali lobotomii či mozkovou mrtvici, dá se jedině usuzovat, že u nich na základě nějaké domluvy shora proběhla zcela autentická autorská kritická sebereflexe. Mrzí mě jen, že už nikdy nezjistíme, jak měla trojka vypadat - či skutečně vypadala - původně. Jisté je, že ten neodvážný paskvil poskládaný ze špatně sestříhaných gagů nesahá svým dvěma předchůdcům ani po kotníky. *~

Jednoduché dílo nemusí být vždy prvoplánové ani povrchní, a Nevyplněný prostor, jak by podle mě zněl adekvátní překlad, toho budiž vynikajícím příkladem. *** Aktuálně lze shlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=JQ-q9dYkMd4 *~

Televizní Rédl a Bez vědomí a kinosálová Amnestie jsou společně ideálním, byť těžko stravitelným menu k hořkým česko-slovenským oslavám polistopadového takzvaného nástupu demokracie, vlády práva a vítězství pravdy a lásky nad cynismem a penězi. *** Přesný rámovací komentář Radek99, tak si ušetřím práci. *** A k výtkám, jež v komentářích tu a tam padaly – já ani při nejlepší vůli nenacházím, co vytknout. Kvituji, že to nemá být příjemná a odsýpající podívaná, je to (mně velice sympaticky) divácky nevděčné už tím, kdo je hlavní hrdina, na kolik způsobů už je tou dobou vnitřně podlomený, jak svou dávnou tragickou minulostí a přímo románovou (čti romantickou) „vinou“ na smrti svého milence, tak nynějším skrýváním milostných preferencí, a celkovou bezvýchodnou rozháraností mezi defétismem, rezignací na naději a bytostnou neschopností přiznat systémovému zlu jeho absolutní nelidskost, zvrácenost a bezbřehý pragmatismus a zároveň si ve stejném světě dál hledat cestu, jak smysluplně žít. Což jednak znamená, že se osobně angažuje o to vehementněji, oč méně chce chápat rozměry a kvalitu zla, proti němuž bojuje, a má neadekvátní očekávání od druhých na temné i světlé straně Síly, čímž se stává nebezpečným všem, na jejichž stranu se postaví... A jednak to z něj dělá nadčasově archetypální křehkou postavu, je jako porcelánová figurka z řecké tragédie, která si svou nevyhnutelnou zkázu ve zdejším světě nese napsanou přímo ve vlastním genomu. A slouží mu jedině ke cti, že to nakonec pochopí – a vyřeší. Důvody k sebevraždě jakožto poslednímu možnému východisku snad ještě nebyly v žádném příběhu tak průzračné, pádné a ušlechtilé. Člověku se přímo uleví spolu s ním, a je to hodně divný pocit. A jednoznačně soudím, že v podání Ondřeje Sokola byl tenhle charakterní, utahaný a opotřebovaný sebeštvanec naprosto famózní. *** Nepřipadá mi ani, že by ve scénáři či jeho ztvárnění bylo cokoli přitaženého za vlasy, naopak jsem úplně ponořená oceňovala, v jak realistickém nepříjemném tempu, upachtěnosti, nevábnosti, ne-vznešenosti, eskalaci, specifických koloritech a soubězích okolností a překážek je vyobrazena každodenní praxe a obstarávání tolika typově různých postav a jak přirozeně je ta společensky výmluvná skládanka křížících se záměrů a souborů hodnot v jednom brilantně vyhmátnutém dobovém námětu a na něm hodinářsky jemně naroubovaném nadčasovém dramatickém příběhu pospojována. Scénář mi po několika úvahách připadá naprosto vynikající, mistrně komplexní a logicky i pocitově bezchybný – až mi nad tou precizností a záběrem zůstává rozum stát. *** Pachuť výpovědi přetrvává nesmírně silná. Rédl není zapomenutelná kriminálka, Rédl je transformační vryp do kolektivního i individuálního vědomí, napořád. *** Jako bonus odemykám výživný informační text o postavě generála Lorence, dost možná nejmocnějšího, nejinteligentnějšího (z mocných), a tedy nejnebezpečnějšího muže Československa: https://denikn.cz/208482/svedomi-posledniho-sefa-stb-netrapi-lituji-spis-toho-co-jsem-neudelal-rika-alojz-lorenc/?cst=07638600c03d562fb8be31b5e9e9c78e9b4eaef3 *~

Pěkný námět, a snad i záměr. *** Mít představu o tom, jak a čím by scény měly působit, žel není totéž jako toho neupoceně dosáhnout. Některé moudré knižní deklamace směrem do věčnosti pootočených hlav jsou přímo na zabití, banální práce s kamerou a obecně s řešením scén a vůbec celková doslovnost a prvoplánovost (včetně herectví, viz Báru Štěpánovou, agenty, papaláše a celkově typová klišé, nebo dramaticky temných či impresionisticky laděných tónů doprovodné hudby, podle situace) to místy srážejí k neukoukatelné trapnosti, byť člověk toho evokovaného, leč nenaplněného potenciálu zároveň lituje a věřím, že mnozí spokojenější diváci ve snímku díky té sugestivnosti, jak významně se to všecko tváří, viděli víc, než v něm je reálně přítomno. A to především díky povrchnosti, absenci prokreslených osobních příběhů, vztahů, kauzalit a vodítek, pod níž si hloubku možného dramatu může každý doměřit podle svého - to je ovšem velký zápor každého díla sázejícího na nedořečenost, neboť ta je každopádně bezpracná, nic důležitého sice nezkazí, ale ani nedosáhne. S tím také souvisí nečitelný výraz Hrušínského-Františka - on přísně vzato ani jiný být nemůže, protože nemá jaké konkrétní emoce jakožto osobnost konzistentně vyjadřovat, není, jak mu jako člověku rozumět, jeho příběh a vztah k životu neznáme, ve scénáři je za ním prázdno, neřeší, jestli je to dobrý nebo zlý člověk, uměřený, apatický, nebo dusící hněv, přemáhající zklamání, jaké má s kým úmysly, co se ho dotýká, si od toho, co dělá, slibuje, jestli ho to uspokojuje a proč, a až zúčtuje, jaké vlastnosti a schopnosti bude moci v jiné životní etapě nabídnout, jakým člověkem bude... nada, nula, nic. Jeho vnitřní život je autorům ukradený, a stvořili tak vlastně velice arogantní postavu a film, jimž jsou ukradení diváci - ať si o nich myslí cokoli, nezáleží na tom, film žádnou interpretaci neocení víc než jinou, je to zbytečná práce, ztráta času. *** Film zkrátka nestojí o hlubší pozornost, a především proto také za hlubší pozornost nestojí, byť se člověku nechce ten přitažlivý námět a nedostatečné náznaky jednoho zvláštního životního osudu a příběhu, který by stálo za to odvyprávět důkladně, opustit. Přímo to volá po nějakém poctivějším ztvárnění. *** Podle mého dobrá příležitost pro remake. *~

Nevidím, jak by skutečná po-etika směla být proti-etická ve vztahu k žité zkušenosti, zakoušení reálného světa, o němž a o vztahu autorů k němuž tento "milý" a krotce poslušný filmeček na krátkém pozlaceném vodítku chtě nechtě vypovídá. Mně se z té nestoudné výpovědi udělalo jen zle. I reklama může být neretušující, nezastírající, nepotlačující svědomí a vědomí souvislostí, reflektující, pravdivá a humánní, společensky uvědomělá a odvážná, je-li její autor a jeho cíl takový. Ovšem v prvé řadě musí takový být produkt sám. Taková by mohla být jen reklama na velice striktně solidně a solidárně zaměřené produkty či služby, na nichž neulpívá uvrhování nižádných životů do ještě horší bídy a veřejného zapomnění. Tahle anestetizace svědomí a tlumení humánnosti a citlivosti vůči bezpráví jsou jenom odporné. *** Pusťte tohle místním lidem přemisťujícím se v reálných lokálních vlacích třeba v onom zmiňovaném Darjeelingu. Pusťte to milionům lidí prožívajícím právě teď humanitární krizi na vlastní tělo, milionům lidí po celém světě v kterékoli válce, za níž prosvítají ekonomické cíle, milionům lidí v Africe, kterým korporace berou lokální půdu a soudržnou obživu nucenou výměnou za peněžní závislost, zotročení, chudobu a hlad, pusťte to domorodcům v Indonésii zaplavené plastovým odpadem a zahlcené mikroplasty, pusťte to ve stanech na severních hranicích Sýrie s Tureckem, kde se rodiny válečných uprchlíků střídají o místo na spánek vestoje. Pusťte to třeba i těm 900 000 českých obětí dluhových pastí, pusťte to dětem z extrémně chudých rodin, které naše úřady suše odebírají jejich rodičům, již z ekonomických a systémových důvodů v sociálních podmínkách, které si nevybrali, nedokáží vytvořit a udržet zázemí stabilního a bezpečného domova, protože chudoba je u nás tak drahá, že leckdo bohatý by si ji nemohl dovolit. A tak dál, nekonečně a vrstevnatě dál. *** Díky H&M, díky Wesi, fakt dík za tyhle miloučké, esteticky úpravné lži schovávající bídu, tíseň, ponižování, vykořisťování (tohle slovo nutně potřebuje rehabilitovat) a setrvalou degradaci kvality života 90% lidí na planetě, všech stávajících společenstev i stavu planety samotné oproti hrstce mocných a superbohatých, která o nich rozhoduje podle svých sobeckých a krátkodobých cílů. Jenže takovéhle retuše nejsou nevinné, jsou kolaborací s mocí, jsou nástrojem jejího upevňování a ubližují nám všem - nerozumím tomu, že zrovna Wes Anderson tohle nechápe, aspoň intuitivně. A nebudu se ptát, na kolik si takové fundamentální nerozumění a zaprodání svých diváků a budoucnosti jejich dětí u H&M nacenil. *~

Střízlivé televizní doku-drama, jehož působivost a silná stránka tkví právě v tom, že prvoplánově nevyužívá situace, emočně nevydírá, nepřehrává, návodně nezdůrazňuje, podbízivě nefabuluje, nehysterizuje, ale spíše zůstává - aniž by se v něm cokoli zlehčovalo - až lakonicky odtažité a mírně opovržlivě nad věcí, stejně jako nakonec i jeho hlavní hrdinka. Což vůbec neznamená, že by na zobrazovaném případě nedávalo dostatečný prostor citovému prožívání a uvědomování si hrůznosti komunistického režimu, jen do toho diváka nenutí. Mně je zvolený přístup sympatický a bez ohledu na to je každopádně legitimní a funkční. *** Zároveň se jedná o poslední snímek z Polesného volného triptychu o svědomí národa a jedince, kam patří ještě Zločin v Polné a Monstrum. Všem třem dílům je ve zdejších komentářích tak či onak často vyčítána doslovnost s podotknutím, že náměty se daly využít k hlubším, silnějším a originálněji pojatým psychologickým dramatům apod., nicméně to prostě nebyl Polesného záměr. Nenechal se unést tvůrčími možnostmi, spolehl se na přirozenou působivost námětů, nedělal z nich biják a toliko důstojně, věcně, s vysokou kvalitou režie, scénáře, obsazení a vedení herců, ad. zprostředkoval divákovi střízlivě i citlivě realitu doby i podstatu a okolnosti každého z oněch jedinečných osobních příběhů tragicky kolidujících s vůlí a představami režimu, pro nějž jedinec neznamená vůbec nic. Osobně celému triptychu přiznávám znatelnou finesu, bravuru, a stejně jako ve mně zůstává hluboko vryto, co se tehdy stalo v Polné, nezapomenu už nikdy ani na zakázku, která semlela Otakara Švece, umělce s nepochybným zápalem a géniem, a ani na herecký i lidský osud Jiřiny Štěpničkové. *~

Tomuhle filmu prozaická, tvrdá, neuhýbavá doslovnost ve skutečnosti sluší, je to chytré zpracování, vhodně zvolený materiál pro ztvárnění specifického námětu, stejně jako tvrdá a hrubá žula pro veřejný prostor opanujícího, dozorujícího Stalina. *** Přitom se však tím přímočarým vykreslením kontur dohledu moci uvolňuje moře nerozlišeného, spojitého nedohledného prostoru zneviditelňovanému, soukromému, ale vším prosakujícímu jemnocitu, němým škálám neartikulovaných, polykaných, do sebe se navzájem slévajících a prolínajících hořkostí, bolestí, bezmocí, zoufalství, a z toho všeho emanující blyskotavé smutné ironii a těžce zkoušené, zkalené lásce. Na televizní film v té jednoduchosti překvapivě silné a působivé a zdařilé i jako pocta umělci a medailonek. *** O to víc pak vrtím hlavou nad zdejším slabým hodnocením a vyčítáním doslovnosti, když si vzpomenu na nezaslouženě přechvalovaného a opěvaného Sedláčkova Palacha, což je pro mě ukázkové dílo blbé doslovnosti spočívající v návodné a vyděračské filmařině, v loutkovosti neživých postav a ve frázemi napěchovaném scénáři, kterým to nepřestávalo šustit ani na okamžik. Není zkrátka doslovnost jako doslovnost.

Jako někteří i já přidávám jednu hvězdu za odvahu, ale ani s ní mi to u Zelenky nestačí na tři. Pokud jde o téma a základní nápad, jak ho rozpracovat, Zelenka zase nezklamal a skvěle vyhmátl, co by mohlo mít výbušný světový i tuzemský potenciál (české právo na mapě světa a jeho teoretické možnosti už od časů Charty dosahovat mezinárodní spravedlnosti versus pragmaticky tristní aktuální domácí realita, konzistence občanských či politických postojů a jejich naplňování činy, reálné dodržování lidskoprávních úmluv, možnosti a limity realizace občanských svobod, korupce, eroze hodnot a ideálů etc.). *** Co se ale týče samotného provedení, pak už to bylo jen samé zklamání vzbuzených očekávání, jako by se ta kritizovaná bezzubost promítla i do filmu samotného. *** Zelenka umí až s neurochirurgickou soustředěností pracovat s chytře zvoleným tématem napříč rovinami jako s nepříjemně ostrou, nepříjemně hluboko pronikající vývrtkou (Ztraceni v Mnichově, Karamazovi, ale i Knoflíkáři nebo Rok ďábla), takže nechybí odraz jak na povrchu, tak ve složitějších vrstvách pod ním, osobních i celospolečenských, jenže tentokrát je jeho vývrtka stejně jako to české právo a odvaha k reálné svobodě v praxi tak přizpůsobivá a ohebná, že působí zcela neškodně až jako gumová atrapa. Přičemž to samé se tentokrát dá říct jak o obsahu, tak i o formě. Když už si tedy vybral drony, celé to mělo být natočené mnohem svižněji a odvážněji, tak virtuózně, aby to zamotávalo hlavu a vyvolávalo euforii, závrať i mrazivé trnutí. Ale ono jako by to nesmělo ani naznačovat osvobodivou chuť skutečně svobodných možností, ani u práva, ani u dronů. *** Přemýšlím, proč to Zelenka natočil takhle umírněně a bez drajvu. Rezignace? Připadalo mi, jako by mu ze scénáře mocný byznysman-producent vytrhl sto stran v místech, kde se děj začne zahušťovat a na scénu nakráčí plnokrevné hlavní postavy, s cynickým poukazem, že by to platící většina neocenila, a tak Zelenka natočil místo svého bolavě ostrého filmu jen banálně směšné povrchní pozadí, kontrastní druhý plán osazený místo hrdinů komicky naivními jednoduchými karikaturami, celou dobu tak neživotnými, že nás jejich osud ani nemůže zabolet. A jestli je to od Zelenky pragmatická autocenzura, tím s námi hůř. *~