JitkaCardova

Takový duchem chudší sourozenec posledního zfilmování Vraždy v Orient Expresu. *** I zde má detektiv projevit vnímavost pro ryzí dobro a ušlechtilou krásu srdce, jež jsou nadřazeny striktnímu a omezenému vnímání toho, co se běžně chápe jako pravda a spravedlnost, a jedině díky tomu se mu podaří případ jednak rozlousknout (skoro stejně tak rychle jako vnímavějším divákům) a jednak i morálně vyřešit. Nicméně kde první zmíněný film byl v tomto příliš subtilní a jímavý až mimo rozlišovací schopnosti či ambice většiny diváků (můj komentář k němu, který mě paradoxně přiměl zpětně napsat až tenhle výtvor, zde: https://www.csfd.cz/film/53978-vrazda-v-orient-expresu/komentare/?comment=11342978), tenhle snímek je pro změnu o to doslovnější a banálnější, jako by byl vyloženě míněn pro pomaleji chápající, emočně oploštělé publikum. *** Záživné to bylo asi jako číst Shakespeara – kam jinam sáhnout, když už srovnávám s počinem Kennetha Branagha – tezovitě převyprávěného v amerických floskulích a komiksových obrázcích na čtvercové stránky omyvatelného leporela tak, že se vytratí veškerá velkodušnost, jemnost a komplikovanost prožívání i utváření. Zápletka sama není vůbec hloupá, ale práce s ní i s vykreslením postav je tak povrchní a deproblematizovaná, že by si divák zbytečně lichotil, že stačil držet krok. *** Za základní problém přitom považuji, že navzdory proklamovanému žánru film ve své klišovitosti, jakkoli mohla být záměrná, nebyl vůbec vtipný, ani obyčejně směšný, komický, ani nijak nenaznačoval, že o to usiluje, natož aby zvolená forma měla nějakou přidanou hlubší hodnotu či satirický pel. Bylo to prostě jen právě tak nevtipně prosté, jak jsme to viděli, milý Watsone, prosté všech mystérií bytí. Jen díra uprostřed donutu, která nezasytí, jen pro nic mnoho povyku. *~

Velkorysá oslava zálibnosti, soukromého požitku z prožívání porozumění kráse plynoucího života, nekonečně laskavého, trpělivě budovaného nekonečně jemného porozumění, jež postupně celý život zrálo a tříbilo se v hlubokém duševním osamění, nedobrovolném, leč vynuceném tím, že člověku tak velké mysli a ducha a schopnosti tak dokonalého ponoru a vhledu není příliš často dopřáno sdílení oněch soustředěných, vzrušujících a výlučných prožitků porozumivého dialogu s komplexní realitou s druhými, jimž vhled překrývají nejrůznější kognitivní limity, emoční bloky či egoistické cíle a často všechno z toho zároveň. *** A chvála efemérnosti a subtility signálů, v nichž se odehrává jak samo vyjevování skutečnosti jakožto velmi cudné a stydlivě i důvtipně v pestrých šátcích zahalené milenky, tak zároveň i její souhlasné přitakávání a milostné zpovolnění, když jí člověk dokáže se stejným dovtipováním se rozumět a jedná s ní, jako by uctivě tančil, aby neporušil řád jejího utváření, ale setrval na každém kroku ve svrchovaném souladu s její vnitřní krásou a mystériem vyšší rovnováhy a spravedlnosti. A mohl si ji právě díky tomu zároveň naplno s rozkoší vychutnat. *** Tento film je tak především nevšedním milostným příběhem. Odkrývá Hercule Poirota v jeho nedobrovolném vnitřním exilu jako stále ostýchavého, milenčinou proměnlivou, plynoucí krásou ustavičně pohotově dojímaného, překvapovaného i těšeného milence, navýsost zamilovaného do objevování pravdivosti bytí. Jako člověka, jenž si s pomocí svého velkého ducha, mysli a nelehkých okolností na rozdíl od mnohých jiných, kteří dali přednost moci, vypěstoval i velké srdce, takže jeho pověst slovutného detektiva je pro něj jen vedlejším produktem oné pravdivosti, a byť je celou společností veřejně oslavovaný jako nedostižný detektiv právě za to, jak svou genialitou po celý život pokorně slouží pravdě, ve svém posledním případě zůstává poslušen hlubšímu řádu věcí a rozhoduje s láskou ve prospěch nikoli společenského nazírání spravedlnosti a pravdy, ale ve prospěch krásy, úměry a vyšší pravdivosti životní. A jelikož se v tomto případě jedná o vzájemně neslučitelná rozhodnutí, proviňuje se tím na formální spravedlnosti společenské a je mu zřejmé, že tím přestoupením hranice bude muset ukončit svou kariéru. Právě proto je to jeho poslední případ, neboť v něm vykoná formální soud nad postavou detektiva, jehož přestal pravdivě ztělesňovat, jehož vnitřním nazíráním přerostl. A to přestože je - jako ostatně celý život - jediným, kdo ví, k čemu doopravdy došlo, a kdo zná skutečnou hloubku, ušlechtilý smysl i praktický dopad a význam svého konání. I to je však řádu věcí, teskné, smutné i hluboce uspokojivé a těšící. *** Tenhle komentář jsem dlouho dlužila, protože i po dvou letech ve mně vzpomínka na tento film rozněcuje ostýchavost, rozechvělost, dojetí, pokoru, úctu a probouzí jakousi zároveň posmutnělou i radostnou intimní sounáležitost s tím člověkem, který není v očích druhých z praktického života vyčleněným pozorovatelem a soudcem ani tak z vlastní vůle, jako z neúprosné banální statistiky výskytu důvtipu a ryzosti pohromadě v jednom těle, byť právě on v sobě má dost odvahy, síly, vitality a nezištné laskavosti k pravému a plnému prožívání a život po jeho boku by mohl být jedním velkým plynulým dobrodružstvím plným odhalovaných vnitřních krás a společným dotahováním gest tam, kde okolní realita přechází ve vlastní bytí člověka a vydává se mu v jeho dosahu do rukou, aby ji se vší svou morální silou a integritou a vším svým důvtipem a pohotovostí harmonicky dotvářel - a pokud možno nic nezkazil. A Hercule Poirot jako jeden ze vzácného mála lidí doopravdy nic nezkazí. Jeho bych věru mohla milovat jako nejlepšího přítele vlastní duše. A hádám, že pro tu zamilovanost, která mě okamžitě zaplaví, když si tenhle jemný filmový skvost v jeho labužnicky pomalém plynutí a zároveň neuvěřitelné náročnosti na rychlost zpracovávání všech umně servírovaných podnětů, má-li si je divák vychutnat, jak náleží, a držet krok, tančit s filmem, jsem i po těch dvou letech s to napsat jen tenhle prachšpatný, nepostačivý komentář. Snad ještě časem dorostu a dozraji, abych ho tu jednou změnila v mnohem výstižnější a klidnější poctu. *~

Symbolické hořké postapo o ne dost dobrém člověku v ještě pořád ne dost do mrtě zničeném a zkaženém světě, kde už sice nejde nic zachránit, ale hlavně lidsky a mezilidsky toho v tom houstnoucím napětí pořád ještě jde dost zkazit, jak se hlavní hrdina ke své lítosti ze zakoušeného zmaru znovu a znovu přesvědčuje na každém nezvládnutém, neuspokojivém zastavení své cesty – aniž by ho kumulující se prožitky měly sílu pohnout, aby se vzchopil a změnil to. *** Sledujeme prototyp ne dost odvážně milujícího člověka, sebou se zaobírajícího zbabělce, jehož trpná cesta má podobu sledu prchavých promarněných setkání, z nichž – kdyby překonal vypěstovanou sebestřednou nedůvěru a přinutil se přesáhnout, sám se o cosi zasadit, nenechat nic, aby se to zvrtlo, vložit důvěru – by pořád ještě mohlo povstat něco dobrého, pevného, něco, co by stálo za to sledovat, chránit a rozvíjet až do posledního dechu. Ale k tomu nedojde, muž každou příležitost raději zničí, nebo nechá zničit, neinvestuje se. Jak pokračuje osaměle dál, v těch vypjatých okamžicích, kdy se ho užuž dotýká lidství, se na ztvrdlý povrch dere ne dost potlačované utrpení a stesk, aniž by však něco měnily. *** Přesto je v něm pořád dost síly pokračovat, jež ho přese všechno selhávání a zklamávání nutí pokračovat, k něčemu směřuje, něčemu ta jednotlivá setkání a všechny ty možnosti projevit se lidsky, obětovává. *** Rozuzlení v závěru jeho cesty však už jen odhalí, že její utkvělý cíl byl stejně mrtvý a prázdný jako jeho rezignovaná duše. *** Film o upřednostňování vlastních bolístek před solidaritou s druhými, o neschopnosti soucítit, toužit a přesáhnout, vypráví o světě beznaděje. *** Osciluje to k pěti čistým, ale lidsky se to ve mně bouří je takové vizi světa dohasínajícího v důsledku ničivého, slabošsky rezignovaného lidství udělit. Ačkoli vím, že se tu vypráví o vizi, k níž dnešní většinová společnost valem směřuje, jsem z těch, kteří se až do konce svých dnů nespokojí s ničím, co není dost, a budou se napřahovat se k druhým, aby jim nabídli úlevu a založili vzájemnou důvěru, bolest nebolest. Takže za čtyři, s respektem. *** Soundtrack složený z drásavých zvuků stojí za zvláštní pozornost. *~

Mnohem víc než čtyři, ale přece ne plný počet. *** Je to po delší době absolutní, svrchovaný film: maximálně nakažlivě osvobozující svou rozjařující filmovostí, úžasně dbalý, aby se nepodřídil diktátu tématu, vysmekávající se mu hladce a hbitě nepřebernými způsoby odvázanými prostředky jako úhoř, aniž by však divákům sebeméně dovolil unikat smrtelně vážné podstatě jeho sdělení. Je to ale film a nebojí se nic filmového použít. *** Dala bych deset hvězd, kdyby si tohle dokázal udržet absolutně, ale tam, kde nejde o Hitlera, o válku, o fanatismus, o využívání klukovské touhy patřit do party, ale o lásku a city, místy přece jen v Jojově postavě uklouzne k melodramatu, což mě vytrhovalo, rušilo z té jízdy a ve svém hodnocení to nemůžu poctivě pominout. *** BTW: Je mimo mísu zrovna tomuhle počinu vytýkat, že herci mluví v německém prostředí anglicky, naopak, film tenhle problém prostořece zviditelňuje a využívá k svému prospěchu a herci se můžou přetrhnout, aby si divák dosyta užil jejich různě rozvinuté verze němgličtiny. *~

Film k pasivnímu uspokojení líného diváka. Celou dobu víte, že musí jít o dvojitou hru, protože jinak by existence takového snímku od počátku ani nedávala smysl, ale přesto se celou dobu musíte jen dívat, jak se z té skutečné hry ani vám, divákovi, nic neprozrazuje. Až v poslední části si musíte nechat prozradit všechno, na co jste cca hodinu a půl jen pasivně čekali. Nebylo vám umožněno ani si postupně něco dovozovat, skládat si ze signálů vlastní pohled, rozvíjet a korigovat vlastní hypotézu, ani se těch příprav a realizací otevřeně spoluúčastnit. Nic. Je to nenápadně, zato jednoznačně vyděračský film, který diváka nejprve nechá pasivně a se spravedlivým rozhořčením sledovat, jak se někdo sobecký a bezcitný snaží využít, podvést a ožebračit někoho hodného a naivního, a pak divákovu potřebu satisfakce bez komplikovaných nuancí ukojí předvedením, že to celou dobu bylo ve skutečnosti naopak a že ten zdánlivě naivní byl nejen hodnější, ale i chytřejší a zkušenější a padouch dostal, oč si koledoval, a do vykopané jámy spadl sám. Skvělí herci z toho charakternější snímek, který by ctil náročnějšího diváka a přibral ho do hry tím, že by postupně odměňoval jeho vlastní intuici, rozum i cit, neudělají. Film v souladu se svým záměrem poskytnout povrchní katarzi pracuje i s jednoznačně definovanými postavami a odmítá cokoli problematizovat: všichni jsou - a to dokonce od malička, od dětství - buď stoprocentní good guys nebo bad guys, nic mezi tím. Je to tak banální a tuctové, že si to vůbec tak charakterní herce nezasloužilo, takže jejich angažmá může být matoucí. *** Jeden fascinující moment jsem ale přece jen vytěžila, kvůli kterému si tenhle snímek budu pamatovat přece jen se stopou vděku: když se Betty, která se opravdu celou dobu tváří jako kultivovaná středostavovská English lady, ocitne v Berlíně a stane poprvé před inkriminovaným domem, najednou má ve tváři, zblízka a ze zvláštního úhlu zabrané, tak úplně jiný, původní postavě natolik hluboce odcizený výraz a nadto tak specificky vyrýsovaný, že mi okamžitě blesklo hlavou - ona je Němka a tohle je její rodný dům. Klobouk dolů před takovým mistrovským herectvím, které se zhmotnilo v tomhle jediném kratičkém záběru, ne náhodou v závěrečné retrospektivě ještě jednou zopakovaném. *~

Dolů to tlačí předem jasná pointa, ale chápu, že něco takového se natočit muselo, už jen aby to prostě existovalo. *~

Krátký kajícný film o nezodpovědnosti chlapů, kteří své ženské vytáčejí doběla, jako svérázná pocta všem těm naštvaným ženám, nejen partnerkám, ale třeba i maminkám. Nedalo mi nevzpomenout u toho na Bona a jeho husarskými kousky nadupaný roztomilý klip The Sweetest Thing, který natočil své ženě jako omluvu za to, že zapomněl na její narozeniny (https://www.youtube.com/watch?v=5WybiA263bw). ***** Jen tenhle film o tom, že by chlapi neměli hledat snazší (a blbější) cesty, jak se z něčeho, co nezvládli, vyvléct ještě méně zodpovědně a nějak to narafičit, zakamuflovat, odvést pozornost, aby to zas bylo jakože dobrý, ale že by se k tomu měli radši postavit dospěle čelem, a že ženské se na ně za to zlobí právem a právem na ty laciné triky nechtějí přistoupit, protože když je nechají ty kraviny zkoušet a nechají se utahat a ukecat, jednou to fakt může blbě skončit, zdaleka není tak roztomilý. Je ale tak brilantně výmluvný a trefný a kajícný, že to ženskou i proti její vůli dokáže rozesmát, takže si radši nepřeju vědět, co Nash Edgerton a David Michôd svým ženským provedli, že se z toho pokusili takhle vykoupit, a už vůbec ne, jak to od nich následně schytali nebo k jakým tragickým koncům to nedejbože mohlo vést. Film lze aktuálně vidět zde: https://www.youtube.com/watch?v=Jmbv8kevQ-E. *~

Pro mě byla tohle jednoznačná volba na Českého lva! Konkurentem byli skvělí Vlastníci a Staříci, oba jsou to suverénní české filmy, jenže Amnestie je přece jen o celý level urostlejší, a byť vychází z hlubokého ponoru do neuralgického bodu českých i slovenských dějin, jde jí o celistvější poselství a má nadčasový ideový i dějový přesah - je to ve všem všudy světový film slovensko-českého původu. Perfektní scénář, kamera, střih, zvuk, herci, skvostná smysluplná hra s žánry, kdy do půlky se film tváří jako namakané doku-krimi a dějinně-sociální thriller, než v momentě vzpoury divák najednou zírá na vězně, jejichž cílem je žranice a pustošení, a s mrazením pochopí, že jména a události jsou tu zástupné, ač principiálně, věcně i náladově naprosto věrné, a že je to především nadčasová a na poměry zcela střízlivě ironicky glosující parabola, podobenství o tom, že pravda a láska (Ľubko) v téhle končině dělaly, co mohly, a pořád ještě tu mezi námi nemají přijetí a místo k životu. Nápad s tím, jak se jiní, přeživší, marně pokoušejí autenticky zpívat Kryla, tu hořkou pravdu a lásku, které jsme zapudili, mi bral dech a stesk mi vháněl slzy do očí. Fantasticky napsaná postava Kelemenové (Aňa Geislerová), kolem níž se sobectví a nesobectví ostatních postav otáčí jako na pivotu a ona zůstává tajemnou lidskou hádankou. Hlava mi při sledování většinu času jela na plné obrátky, oči byly pořád živelně sycené a srdce přitom bušilo jako o závod. Ten moment, kdy film přehodí výhybku z konkrétní do metaforické roviny mi do teď radostí zrychluje dech. Z podobných důvodů mě takhle naposledy rozproudili stejně vyvážení Tarantinovi Hanebný pancharti a podle mě by zrovna Amnestie z mnoha objektivních důvodů měla velkou šanci zabojovat i o Oscara. *~

Bezchybné (pominu-li naprosté hnidopišiny) a emočně i racionálně silně působivé obnažení univerzálních mechanismů tíhnutí ke zlu, strukturních i osobních, a otřesné vyprázdněnosti osamělých životů zaprodanců v precizní filmové reflexi stavu naší společnosti v závěru 80. let. *** Nadčasovost principů upsání se do služby ďáblu a ztráty vůle vnímat důsledky se protínají s uvěřitelnou konkrétností postav, ošklivých osudů jednotlivců v jimi zbaběle a nedůstojně za každou cenu poháněné mocenské mašinérii. *** Přelomová tuzemská odvaha a kvalita srovnatelná se zahraniční produkcí zajišťuje, že to budete brát vážně, že se vás to bude dotýkat, že vás to může nejen zasáhnout, ale i změnit. Paráda. Na takové filmy se jako společnost stojící před nezbytnou ozdravnou proměnou dívat potřebujeme.*~

Přednosti tohoto silného počinu tematizujícího tabu poškozujících a zhoubných vlivů ve výchově, v charakterovém dědictví v rodových liniích a v zahuštěných vztazích zdaleka nejen na jižanském americkém maloměstě, ale v každém prostoru, na němž jsou lidé odsouzeni spolu žít v nelidských sociálních podmínkách, v mocenském područí pod nezdravým tlakem a bez zdravých alternativ, vysoko převažují nad jeho nedostatky. Tím hlavním je především zbytečné zrychlení ve finiši, pro něž se dostatečně nevysvětlí celá řada indicií, motivů, palčivých otázek a tušení, a do pozadí jsou tak potlačeny mnohé nepříjemné souvislosti, mizerné osudy a nepěkné role řady postav, skrze něž by naznačené předivo destruktivních sil, působících mnohosměrně a ničících všechny účastníky existujících vztahů, těžko dělitelné na agresory a oběti, vyvstalo ještě přesvědčivěji ve své ničivé důsažnosti, v ilustrování faktu, že z té sítě není možné uniknout, a to ani s přivolanou pomocí, ať už systému nebo druhých lidí zvenčí, že některá poškození jsou trvalá a žijí svým životem, a člověk v jejich vleku v nejlepším případě toliko přežívá (you don't live, you survive) a může se snažit snad jen nemít vlastní děti, na které by to určitě přenesl, a především žádné nevychovávat, nemít příležitost mít nad někým moc. Ale protože je jasné, že se v hlavní lince příběhu neuděje žádný happyend, že noční můra naopak pokračuje v ještě horší verzi, než jsme si až do poslední chvíle mysleli, je zároveň legitimní předpokládat, že i všechny naše ostatní dohady souvislostí jsou přinejlepším nedostatečné a realita postav prostě je a i nadále bude mnohem horší než ta nejhorší tušení. A že zlo plodící zlo má mnohem děsuplnější důsledky, než jsme schopni si přiznat a dohlédnout, a utěšování se rozhodně není na místě, i když asi ani nemůže valně uškodit. Takže nakonec vlastně z jednoho - toho nejzdravějšího - úhlu pohledu dává smysl nad tím vším, co nám zůstalo utajeno, nevyjasněno, radši mávnout rukou a dobře, že se to tu nedovykreslí. Přesto se ale tempo vyprávění nemuselo ke konci tak citelně uspěchat - protažení do deseti dílů, zvolna vše završujících, by bylo vyváženější, i kdyby se už žádná další fakta neodhalila. *** PLUS: Konečně někdo tematizuje poslouchání hudby jako vstup do náhražkového časoprostoru, dávkovače falešně uklidňujících emocí, kam lze podnikat zhoubné úniky z odpovědnosti být přítomen, vnímat souvislosti a adekvátně na ně emočně i racionálně reagovat, úniky do nevědomí o tom, co se kolem nás i nám skutečně děje, poslouchání hudby jako odpojování se, na němž si lidé pěstují těžkou závislost. Dík! *~