JitkaCardova

Moje hodnocení je pro každou z obou sérií diametrálně odlišné - vizte oba jednotlivé komentáře pod nimi. *~

Překvapeně koukám, že si pro jednou můžu ušetřit vlastní analýzu. Víceméně (sic!) bych se pokoušela zformulovat tutéž kombinaci základního zklamání a dílčích okouzlení, jak je tu vypsal uživatel Spiker01, samozřejmě až na tu jeho ryze soukromou zášť vůči Meryl Streep, kterou nesdílím. ***** Dál už jen několik dílčích poznámek. K tomu podrazu, který Kelley s Valléem ušili na režisérku, když se na ni domluvili, ve finále jí ve správnou chvíli sebrali dohled nad konečnou podobou série a všechno si to přestříhali, předělali a zprodukovali podle svých představ a proti dohodě, už jsem vyplakala do Deníčku. Po shlédnutí dvojky musím říct, že stejně vnímám proti jedničce citelný rozdíl v režii, kameře, střihu, sekvencování i celkové výstavbě mindfucků a struktury příběhu, a Andreu Arnold tam zároveň necítím - a na škodu je obojí. Nevyšla jim ani ryba, ani rak. Buď si to měli chlapi natočit zase sami, až na to najdou ve své honbě za vyděláváním čas, nebo to nechat v rukou jí tak, jak to slíbili. Ale je zřejmě pořád ještě v řádu mužského světa, který filmovému průmyslu vládne, že k tomu ve skutečnosti neměli odvahu, chtěli jenom pořádně vydělat a dosáhli toho i násilím na autorce a podvodem na divácích. Je příjemnou ironií, že i druhá série přitom názorně předvádí, že i na ně dojde a jednou se nějaká nerespektovaná obětavá ženská nasere a vezme na ně a jejich hračky a lži pomyslnou baseballku jako Laura Dern a všechno jim to rozmydlí. Dost by mě zajímalo, jestli je tohle vyústění dvojky u nich projevem takové sebeironie, nebo takové bohorovně ješitné samolibosti. Těžko rozhodnout. ***** PS: Meryl Streep tu manipulativní mrchu skrývající se za starostlivou tchýni a zablokovanou, zdeptanou matku (že její postava nebyla ani jedno, myslím jasně dokazuje scéna, kdy svému právníkovi chladně a zamyšleně vysvětluje, že v té soudní při o svěření dětí do péče je jí úplně jedno, že se s tak špinavým přístupem definitivně připraví o případnou lásku obou dětí - že je chce dostat za každou cenu, nějaká láska je jí ukradená) zahrála tak přesvědčivě, až jsem se s hrdinkami propadala do stavů naprosté bezmoci a v duchu žehnala světu, že v reálném světě stojí Meryl Streep na světlé straně síly, protože kdyby ne, tak s námi se všemi byl neodvratně už dávno ámen. ;) *~

Všechno, co v Orlandovi čtenář zakouší a teprve si v plynutí dourčuje, objevně a dobrodružně, živoucně, rozechvěle, dál a dál, všechno to netušené, nepředpokládané, odhalované se zrychleným dechem, co ze sebe vyplývá až v běhu, sledu, toku, noří se panensky z mlh textu i vlastní odvahy k přemýšlivosti a životu, je tady od začátku popsané, vysvětlené, pojmenované, zařazené do škatulek, vyložené jednoduchými slovy a názornými obrazy, zjednoznačněné, zpřehledněné, srovnané v bodech na osu časovou, mužsko-ženskou, filosoficko-sociální, abychom nedejbože netápali, nemýlili se. Umrtvené, ukotvené, odhalené a zbavené kouzla překvapivosti v ne-smělém vlastním odhalování - co a kdy už se odvážíme si sami pojmenovat a odhalit, co stále silněji probleskuje mezi slovy. **** Režisérka se s předlohou nemíjí, ale místo filmu, v němž by se odvážný, rebelský, osvobodivý proces sebepoznání hrdinky a její doby, extrapolovaný do několika ér a ústící v neklidnou vyhlídku zdrcující svou neuspokojivostí a omezeností a finálním nezvítězením - ale také neprohrou a nepodvolením se - stejně jako v reálném životě a době Virginie Woolfové, jakkoli nově rozežil, sledujeme jakýsi zjednodušený animovaný výtah, výklad, jako by ta nepodmanitelná předloha autorku filmu tak rozčilovala a znepokojovala, že si ji musela schematizovat a podmanit - a zabít. A zabití dovršit uspokojivým koncem, který ji nebude děsit. **** A pak se pokouší to prodat světu jako to, čím právě Woolfové Orlando je, aby pokud možno ho svou interpretací překryla, zahladila, vyhladila, protože její verze je bezpečná a s kýženou odměnou za životní hledání - v Orlandině "nalezení se" a "vrcholné seberealizaci" v zaměstnání i v dítěti. **** Nezamýšlený, tragický výsměch Virginii Woolfové, jež poukazovala na to, jak to vypadá, když ten nejsvobodnější duch toho nemůže ve své době pravdivě dosáhnout - výsměch, který však má své nepopiratelné kouzlo - protože i umrtvená a zpřehledněná ta struktura, ty výjevy, jak následují za sebou, pořád nesou stopy okouzlivosti - pokud vyloženě nejste z těch, kteří Woolfové Orlanda plně docenili v jeho nabitosti odvahou i za cenu bezútěšnosti, a nepotřebují se tudíž do života chlácholit slíbenou vyhlídkou na konečnou satisfakci. Pro takové by se tenhle film měl přejmenovat na "Je třeba zabít Orlanda" nebo "Jak je důležité zabít Orlanda". *~

Bony a Clyde jinak, svým způsobem. Nádherně natočené, zahrané a prožité sociálně politické drama, v němž Meryl Streep exceluje v roli složité postavy ve složité situaci ve složité době. *** Doplněno po čase: Ta její role živelné mladé ženy, svobodomyslné a alergické na každou malost, přestože žijící v naprosto malých poměrech, je nezapomenutelně nádherná. *~

Kromě toho, že je to kvalitní biják, poctivě zpracovávající poctivá témata (právo na informace, povinnost mít svědomí i na vysokých postech a riskovat všechno, rovnoprávnost žen atd. atd.), o čemž je toho napsáno víc než dost, bych za sebe ráda na okraj uvedla, že mě okouzlil tou nenápadnou prezentací vysokého stylu, úrovně dotčené sorty lidí, na níž si přes veškerou neokázalost dával záležet. Prezentací jejich morální jakosti, esence rozumu i citu, smyslu pro rodinu, povolání ve vlastním smyslu slova i cti, nakonec tehdy ještě i u těch bankéřů bylo znát, že je to zasahovalo, že byli důstojní a obměkčitelní, a i ti, kdo stáli se svými názory a postoji proti sobě, se dokázali ctít, a také jejich decentního, ale vytříbeného vkusu a kulturní zušlechtěnosti. *** Jeden nenápadný příklad, který hovoří za všechno: Když dámy opouštějí pánskou společnost, která zavedla řeč na soudobou politiku, cestou do salonku vedou "dámské" řeči o tom, že Lawrence Durrell vydal půvabnou věcičku a že prý píše další sadu románů (a ano, ohlíží se po čtvrté ženě)... Dnes si nedokážu vůbec představit, že bych narazila na čtyři pět dalších vrstevnic obeznámených s Alexandrijským kvartetem, Avingnonským kvintetem a vůbec s osobností Lawrence Durrella, středomořského diplomata a geniálního spisovatele, a to jsem vystudovala literární vědu a ty knihy, stejně zásadní, uchvacující a s ničím nesrovnatelné jako třeba Proustovo hledání ztraceného času, jen ještě s mnohem větším záběrem i geopolitickým a geofilosofickým, neznali už ani mí učitelé. Nikdy by mě nenapadlo, že se s tak případnou narážkou na Lawrence Durrella setkám zrovna ve Spielbergově bijáku. A podobné okouzlení mě v tom snímku potkalo vícekrát. Smekám klobouček. *~

Téma je "jen" ilustrativní, jedná se o výchovný snímek s morálním přesahem, klíčové slovo je angažovanost a v ohnisku leží zodpovědnost za kvalitní využití vlastního potenciálu každého z nás už ve chvíli, kdy máme ještě potřebný zápal a (máme mít) ideály, touhu měnit společnost k lepšímu, a varování nad tím, že v posledních generacích u mladých lidí převládá snaha odtrhnout se od komplikované reality, vytěsnit svědomí k angažovanosti a užívat si života - a u starších generací pak ochota naskakovat bez uvažování na jednoduchá nabízená řešení, dávno podsouvaná byznysem. Zaprodávání a zaslepování se, vytěsňování skutečných problémů místo poctivé spolupráce na jejich řešení napříč všemi úrovněmi společnosti. ***** Další snímek varující před komercí jako pojídačkou duší, na jedné straně vedoucí k tomu, že závažné společenské problémy včetně vojenských konfliktů "rozhodují" populisté bez potřebné zkušenosti a svědomí, na druhé k tomu, že je nehodlají nahradit jiní, lepší, protože se už za studií zaprodávají buď firmám, které jim účelově platí studia a rovnou je "angažují" správným směrem, nebo bezmyšlenkovité zábavě jednoduchého života bez problémů: nic jiného nevidět, neslyšet, nevnímat, necítit. ***** Film příjemně mísí doslovnost univerzálního problému dneška s otevřeností konkrétních řešení v představené situaci - ať už jde o studenta postaveného bez obalu kritickým a trefným profesorem před osobní výzvu, nebo o novinářku, která se rozhoduje, zda v nelehké osobní situaci podpoří populistu nebo ne a proč, nebo i o jejího šéfa, který zřejmě také míval zamlada svědomí a je možné se na ně odvolat. Linka s oběma studenty-vojáky pak především zdůrazňuje, že nejde o žádné akademické rozhodování bez důsledků, ale o život, o životy, o spousty životů, o celou společnost, o celý svět - a je na nás připustit si, že tak je to vždycky, při každém individuálním rozhodování se nad smyslem a zaměřením vlastního života, využitím potenciálu, ať si to chceme přiznávat, nebo ne. Kterýkoli jeden člověk se může stát vlivným občanským aktivistou nebo i politikem, když se rozhodne včas, že nebude lhostejný, a měnit věci poctivě k lepšímu. A možná je zkrátka nutné pochopit, že pro nikoho nikdy nemělo být touhou jen si bezstarostně užívat konzumu a životních jistot, které stejně neexistují, že to byla falešná vějička zaštiťující se pokrytecky a prospěchářsky definovanou "svobodou" vytěsňující celospolečenskou zodpovědnost, a každý z nás měl a má vždycky hledat své naplnění v prospěšnosti druhým a celku, ve vyvíjejícím se dialogu o podobě pravé demokracie, v pečování a budování skutečně funkčního státního a občanského zřízení, jako se o to snažili staří římští myslitelé, a nebo se o to alespoň pokoušet, a nebo alespoň bojovat za právo se o to pokoušet, a všechny jiné, sobecké touhy po klidu v teple jsou falešná pozlátka, malicherná a bezobsažná, a nemůžou nikdy přinést pravé uspokojení a radost z životního naplnění. - Nekomplikovaný snímek, který splní svůj účel, když po jeho shlédnutí budete o tomhle všem zase úplně vážně přemýšlet, i kdybyste si tím měli zkomplikovat život. *~

NEVIDĚT ZLO NESLYŠET ZLO, ani když to říká Jarmusch. ***** Je to odvážný film, ironický a ani ne nijak složitě metaforický, a silně beznadějný. Jenom cynický není. A není ani absurdní ani mystický ani surreálný, a i proto to není žádný prvoplánový žánrový film o zombiech (a nedává smysl ho do té kategorie strkat a pokoušet ho s béčkovými horory a jejich postupy, jak budují překvapení a napětí, srovnávat - tenhle film si z nich dělá srandu, využívá je prakticky, alegoricky, nepokrytě, k nepřekvapivému, lakonickému vykreslení naší vlastní tísnivé situace ve světě, ke společenské kritice - a k ukázání toho, jak lhostejně se s ní smiřujeme, přes alarmující zprávy, které by nás měl zvedat ze židlí - a extrapoluje, kam nás takový přístup dovede už za pár měsíců. A zřejmě bez nadsázky. ***** Stejně jako nebyl žánrový film o zombiech Úsvit mrtvých (1978), i tohle je prostě hořce nemilosrdná společenská kritika, navazující a posunutá do dnešního alarmujícího stavu, kritika nesmyslného a děsivého propadnutí konzumu, která v posunu do aktuální reality světa bohužel dosti věcně a přiměřeně reálně zhodnocuje a vykresluje naši bezprostředně očekávatelnou budoucnost. Jarmusch natočil dno beznaděje, kam se už dneska společně hromadně propadáme, abychom si to mohli zblízka osahat, jak se budeme cítit, jak budeme reagovat, jak nebudeme moci uniknout, až přijde na věc a za pár let překročíme horizont poslední naděje na záchranu biodiverzity a udržitelného života na téhle planetě, a co to s námi a našimi hodnotami udělá dál - a ono už to z lidí dělá hyeny dnes, když se nechtějí dostatečně měnit, když nechtějí zachraňovat a pomáhat, ale pokrytecky si namlouvají, že se to všechno nějak samo srovná i bez jejich přispění, i navzdory jim a jejich ignoranci a krátkozrakému sobectví. ***** Jarmusch natočil i moje od roku 2008 dlouhodobě sílící beznadějné pocity z lidí kolem mě, z jejich nezájmu, nevole, nedůslednosti a pokryteckého starání se jen o sebe, vlastní sebezáchovu, kariéru a "rodinu", za kterou se považuje jen několik vybraných jedinců, natočil dost jednoznačnou vizi, jak to tady mezi námi bude brzy vypadat zblízka úplně všude, pokud lidi budou vytrvale dál nadřazovat konzum a vlastní pohodlí trvalým hodnotám a nezištné lásce a dobrotě a veřejnému a vespolnému prospívání všeho dohromady, života v souladu s prostředím. ****** Na jednu stranu je dost těžké pochopit, že to poselství, které z filmu neustále řve obrazem i slovem, všichni diváci vytěsňují, viz i komentáře na ČSFD a recenze - a to i přes ten závěrečný monolog poustevníka Boba, který musí pochopit i nejnatvrdlejší kořen, na druhou stranu je to typická neracionální reakce lidí, kteří se stydí za vznešené myšlenky, protože by jim komplikovaly život, kdyby se podle nich měli sami umravnit. Protože Jarmusch tím filmem ryje do každého, kdo staví hmotný prospěch a vlastní zájmy a obyčejné pohodlí nebo sebezáchovu nad alarmující stav světa, který už na nás přitom dávno dopadá. Nikdo s nikým nemluví dostatečně otevřeně a upřímně, dostatečný počet lidí nespolupracuje na prospěšných věcech, aniž by měli vlastní sobecké motivace, nepěstují se v dostatečné míře jiné než pragmatické a povrchní vztahy, nepečujeme dost o vzájemné porozumění ani o porozumění důsledkům našich činností, včetně těch pracovních, aby nás to měnilo, ale jakmile nám někdo platí, ochotně a zaslepeně děláme věci, které ničí hodnoty, smysl samotné práce, morální společnost i zdraví planety - jsme koupení, a tak nepečujeme, ale ničíme - a odnášejí to už nejen staří lidé, malé děti, příroda, vzájemná komunikace, bezpečné a důvěrné vztahy, mezilidské závazky, naše zdraví duševní i fyzické, naše schopnosti mít svědomí a zdravý úsudek, ale nakonec my všichni jako celek, celá společnost, kvalitou a prognózou dalšího života, jako bumerangem do týla. Ale nikdo se nechce změnit, ne tak vážně, ne tak moc, aby měl čisté svědomí, tak proč o Jarmuschovi raději pohodlně pokrytecky nenapsat, že natočil bláznivý letní biják pro legraci a bez vážnějších myšlenek. Nic není dál od pravdy. To, že tu strašlivou zkázu, do které se řítíme, natočil ironicky, neznamená, že ve svém posledním varování nemyslí každé slovo i scénu úplně vážně. Ukazuje nám reálně, jak nevěřícně budeme reagovat, až půjdeme doopravdy do kopru a nebudou zdroje, léky, jídlo, nebude na koho se obrátit, nebude kam před tím utéct. Bude to všude bezprostředně: zkáza, bolest, vědomí marnosti, bídného zanikání bez záchrany, bez pomoci, za možností nápravy, nesmyslnost a absurdita a beznaděj jako sklízené plody našeho vytrvale zaslepeného zrůdného setí jedovatých semen a nezodpovědného ničení. ***** Pro mě to je navíc zcela v řádu jeho filmů: od filmu o nedozírné moci soustředěného zušlechtěného asketického jednotlivce a od svědomí oproštěné klinické nedozírné moci nadnárodních koncernů ovlivňujících stav a osud světa, kdy ukazuje zcela doslovně "hranice ovládání", v novodobém samurajském filmu jogína proti organizacím sbíhajícím se k pomyslnému hlavnímu magnátovi (ale přitom nevíme jistě, na čí straně onen bojovník je, jestli univerzálního duchovního dobra, nebo jen jiného organizovaného zla), přes další už vyloženě nekrypticky metaforický snímek Přežijí jen milenci o trvalých hodnotách, které má smysl v čase pěstovat celá staletí kontinuálně, a na rozdíl od konzumu budou člověka zušlechťovat donekonečna, neboť donekonečna je možné hodnotně ladit vztahy mezi živými bytostmi a smysluplně prohlubovat láskyplné, soustředěné porozumění živému světu až po tenhle film, který varuje před tím krátkým koncem, kam nás zavede ta opačná cesta konzumu a pošlapávání hodnot. ***** Žijeme v době, kdy jako na běžícím páse vycházejí po celém světě takovéhle alarmující, děsivými fakty podložené články - a každý, kdo se trochu pohybuje v dokumentaristice nebo se věnuje sociálním a klimatickým otázkám, stejně jako odborníci v mnoha dalších pomáhacích oblastech a vědních oborech, kam podobné alarmující informace prosakují v konkrétních jevech, protože už je to skrze spojitosti patrné všude, ví, že nejsou nijak přehnané ani přitažené za vlasy: https://a2larm.cz/2019/06/pohled-do-propasti/ - takže komentáře, které píší o letním rozverném bijáku, vypadají v reálných souvislostech dětinsky alibisticky, a pokud mám z něčeho husí kůži, protože to má nádech hororu, tak jsou to právě ony, a ne snímek samotný - z něj na mě naopak dýchla nepatrná naděje, že ještě někdo chytrý a slavný vidí reálný stav věcí, připouští to veřejně a stojí mu za to pokoušet se nás varovat, zburcovat. I když možná už je to jen hořký výsměch z přetlaku zoufalství, příprava na horor budoucnosti z nevíry v lidi kolem sebe, že by se to právě s nimi ještě dalo odvrátit - a ty pokrytecké reakce a vytěsňování, s nimiž jeho snímek není přijat ve své obnažené výpovědi, tomu bohužel dávají za pravdu. Je mi právě takhle smutno a zle. *~

Originální verze (delší, jinak sestříhaná, bez nově přidaného vnitřního monologu hlavní postavy, bez nově předělaných triků a dalších úprav, které obsahuje předělaná nová autorská verze na DVD, o níž sice vím, ale neznám ji), viděná v prázdném sále MKP z původní, trochu zašlé 35 mm kopie, je přese všechnu únavu materiálu způsobenou časem vtahující, strhující, uhrančivá. Jako film i jako zpráva o životě, ze života v jednom čase v jedné společnosti, kterou já sama dobře pamatuji a jejíž důsledky dodnes zažívám. Depresivní to nemůže být pro nikoho, kdo nezavíral oči před realitou, vrstvami bytí a spojitostmi - a pro takové to naopak může být až euforicky sbližující a poeticky osvobodivé - protože tady poetika není poetizací a únikem, ale průvodkyní, která bolest a utrpení neumenšuje ani nedělá hezčími a snesitelnějšími, ale dovoluje krásu a magii vidět i a právě skrze ně, či dokonce díky nim, byť zároveň nutně i navzdory. ***** Na okraj: způsob natočení má jeden zajímavý efekt - čím déle film pokračuje, kapitolky v mozaice přibývají, tím je film přesvědčivější, působivější, vtahujícnější, magičtější a mocnější, a tím méně a méně z něj chcete vystoupit, a to i tehdy, pakliže jste třeba ještě v první třetině byli nepřesvědčení a chtěli odejít. *~

Něco v tomhle filmu je zachyceno nediskutovatelně dobře. Etika, oddanost, charisma, rytířství. A také nostalgie po kvalitě ohraných videopásek. Když dnes zemřel Niki Lauda, nejdřív jsem si vzpomněla na Rivaly. R.I.P. *~

Kdo chcete poznat a pocítit Baldwinovo strhující citové, smyslové, alchymické, zoufalé i dojemné, kruté, bezvýchodné a skrze všechny instance milující, životu loajální a každopádně veskrze lidské prožívání nečernobílého světa, střetů, průniků a dorozumívání černých i bílých tehdy a tam, pusťte si Stíny Johna Cassavetese z téže doby jako Baldwinovy romány (více a uhrančivěji v mém komentáři k Shadows: https://www.csfd.cz/film/44065-stiny/komentare/?comment=10268290). Tohle uhlazené, líbivé, slušňoučké melodrama pravidelně frázující kýče a klišé obrazem, slovem i myšlenkou a čpící neproblematickým zobrazováním i herectvím, se má k Baldwinově i Cassavetesově syrové a pravé, tklivé i drásavé, harmonické i skřípavé melodramatice tehdejšího kvasu jako omalovánky s Makovou panenkou k plátnům Edouarda Maneta, například. Aťsi takový film jako tento jest, ale s Baldwinovým jménem se nikdy neměl spojovat. *~