JitkaCardova

Payne v nejlepší formě. Mistrně propracované, ďábelsky komplikované a na jedničku fungující dílo, kterému stojí za to věnovat veškerou pozornost. A k tomu Mattyho bravurní, vše důležité ve správných proporcích a vztazích postihující komentář, který mi tu ušetřil hodně lopocení a dopřál výlučný pocit sdílené radosti. Dva dárky v jednom, Díky, světe. *~

Sarkasmus a ironie z tohoto filmu rozhodně nedělají komedii. Opravdu není veselý, ale není ani minimálně odlehčený, naopak.Scény přitažené za vlasy vzbuzují jen o to větší tíseň, i proto, že zobrazené mechanismy a výjevy, byť se zdají chvílemi až absurdně přehnané, při porovnání s historickými dokumenty popravdě zase tolik přehnané nejsou. Co do způsobu natočení film sice notně zestárl, ale svůj význam má a pro příznivce Laury Dern je tahle role v jejím rejstříku nepominutelná.

Malé komorní drama se zvratem perspektivy, které by - kdybychom chtěli takhle brzy vyzradit pointu - mohlo nést podtitul "Kdo je tady pedofil?" *** Barbara stárne v úplném osamění, a přestože je sama prosta soucitu a neschopna skutečné lásky či oddaného a nesobeckého přátelství, přeje si nad nesnesitelnou samotou ztíženou i její sexuální orientací zvítězit alespoň za pomoci intrikářství a kalkulu. Ta druhá, mladá žena se zamotaným osobním i citovým životem, ale jednoznačně schopná a ochotná milovat, však není tou snadnou, dokonale využitelnou kořistí, již Barbara více než polovinu života vyhlíží. A není ani její první, ani poslední obětí. *** Batsheba je jméno neodmyslitelně spjaté s hrdinkou románu Daleko od hlučícího davu. Ozvěna téhle postavy i jejího životního údělu je tu jednoznačně na místě, jako tklivý leitmotiv jednoho z těžkých témat věčně rezonujících v partituře lidské tragikomedie. *** Není tu nic špatně, herecky je to krásná podívaná, jen to není v žádném smyslu velký nebo důležitý film. Podívala jsem se ale ráda, a kdyby se některé mé oblíbené divadlo rozhodlo uvést ho jako hru a obsadilo některé mé dvě oblíbené herečky, neváhala bych a koupila si lístek na deštivé odpoledne do první řady. *** A řekla bych, že tu svoji kočku Barbara postupně otrávila sama, v rámci své nemocné strategie.*~

Je to tedy na dvě hvězdy, ale bylo by škoda, kdyby s nezvládnutým filmem úplně zapadla i nosná myšlenka. Marie Magdalská jako žena, která nemůže v nitru potlačit bezpodmínečnou lásku a milosrdenství a tíhnutí k vizi opravdového radostného života, jejž by bylo možné v lidech probudit a nastolit nový, spravedlivý pořádek, a nedokáže se podvolit vůli bratrů a otce a přijmout roli další podrobené poslušné manželky ve světě starých obyčejů, poroby, nespravedlnosti, nenávisti, ubližování a strádání, do něhož cítí, že nepatří, tahle Marie Magdalská se setká s Ježíšem a snad lépe než on svou ženskou náchylností k ryzí lásce, neubližování a slitování se slabými, porozumí a ještě poctivěji a neochvějněji přijme a vyloží i druhým jeho učení a v čem - jak v nich a jejich srdcích - záleží a spočívá příchod Nového království. *** Tolik teze. Teď ještě, kdyby to živoucně, bolestně, nakažlivě a přesvědčivě vyzařovalo i ze snímku, který sledujeme. *** Ale ne. Až to nutí dvojnásob silně volat: Bohu žel! Chybí scénáristický talent, schopnost vyprávět, propojovat klíčové momenty, utkat z nich živý osudový příběh - vznikla eklektická, sladkobolná, plytká záležitost, všechno je zjednodušené, vypuštěné, zploštělé, tezovité, jako by z příslušných pasáží Bible jen někdo napsal nevalnou seminárku. A při té strohosti to ani nemá údernost, sílu a spád, osudovost. Především chybí nezbytnost, nutnost vyplývání děje, zkoušek, podloženost toku a zvratů dění jemnou sítí logiky smysluplně a uvěřitelně prokreslených postav a jejich vzájemného působení. *** Kdyby tuhle látku dostal do rukou třeba i náš Zelenka a obsadil Tomáše Bambuška s Klárou Issovou, muselo by to dopadnout krevnatěji a mnohem líp. Tohle byl naprostý vypravěčský i filmařský propadák, včetně nanicovaté klišovité kamery, nudného střihu, bezkrevného ztvárnění postav. Ani Panna Marie si nezasloužila takové zbabičkovatění, jako by to byla kmotřička z Pyšné princezny. *** A druhé stejně veliké a trestuhodné zklamání, které pro mne snímek činí téměř bezcenným, plyne z faktu, že film skončí tam, kde by měl začínat, kde by teprve mělo smysl točit avizovaný příběh o Máří Magdalské. Kde začínají všechny důležité otázky a kam se obrací jediná pravá soustředěnost, ptáme-li se po smyslu a úloze jejího života a jak se svým úkolem naložila, jak obstála. - Její vlastní úkol totiž začíná až ve chvíli, kdy zůstane po Ježíšově odchodu sama jediná na světě se stejným či hlubším vědomím, v čem spočívá příchod pravého Království, kdy jako jediná mezi apoštoly jeho učení lásky k bližnímu pochopila, snad proto, že je žena, ve chvíli, kdy ostatní apoštolové, muži, už z nepochopení a strachu a slabosti plánují zbavit se té odpovědnosti a tíže stát se lepšími a jít příkladem a snovají, jak dají povstat Království podle svých vlastních představ a sobeckých tužeb, ve chvíli, kdy ona jediná jako žena neuteče před bolestivou pravdou a vyloží jim ji do očí a řekne, že nebude mlčet - že její hlas bude slyšet - v tu chvíli končí teprve expozice a mě zajímá, co Máří Magdalská udělá, jak své dny na zemi naplní, jak se s jejich sčítáním bude vršit smutek, bolest a beznaděj z oslyšení lásky, kterou v sobě nese a nabízí, a bude-li nakonec odcházet smířená anebo zoufalá - s tím, co se jí nepodařilo rozežít, jediné strážkyni toho pokladu, jak to den po dni prožije a procítí, až do konce. Jaké budou poslední chvíle jejího života, její myšlenky. Když jako žena cítím a chápu to samé co ona, ale o dva tisíce let později, a vím bezpečně, že dostatečně slyšet nebyla, že zůstala oslyšená, že svou vizi nerozežila, že mužům se povedlo to ryzí učení o lásce, která změní svět, strachem ovládnout a zneškodnit - prozatím - pak je tohle příběh Marie z Magdaly, který mě zajímá. Ten jsem ale nedostala, jen klišovitou naředěnou kaši z těch pár let, kdy kráčela po boku Ježíše a spěla ke svému uvědomění, než s tím vším pochopením a nazřením zůstala na celý svět sama. Co bylo dál, co byl sutečně její příběh, na to režisérovy ambice, fantazie ani smysl pro spravedlivé a smysluplné vyprávění příběhu, po kterém se natáhl, nesahají. *** Vlastně je to celé sotva na jednu hvězdu, ale já vážně nechci, aby ta základní myšlenka, jednoduchá a mocná, kvůli tomu nepodaru zapadla. *~

Tak jako si oba filmy dělají srandu (se satirickým a kritickým podtextem směrem k novinářům, policistům i politikům) z toho, jak lze s toutéž událostí nakládat rozdílně a s jiným vyzněním podle toho, pro jaké noviny či vlivné lidi pracujete, podává i Billy Wilder původní příběh ze snímku Jeho dívka Pátek ve všech možných i málem nemožných ohledech co možná odlišně. On však - na rozdíl od filmem kritizovaných zaprodanců - jen z čiré virtuozity předvádí celý rejstřík svého variačního umu, ale nakonec zůstává poctivě věrný původní pointě, a je to znovu, jen jinak, povedené, vtipné, obsažné a vypointované, a přitom rozkošnicky tvůrčí a zalíbené do filmařiny a vyprávění a s noblesou vzdávající hold originálu. Ačkoli všechny hlavní postavy jsou tak jiné, jak jen mohou být, na vyznění původního příběhu se přes všechno nemění ani chlup. Mistrovství. A jak z mého komentáře nezbytně vyplývá, silně doporučuji nepřipravit se o zážitek z prvotřídního a netradičního remaku a shlédnout nejprve původní, neméně bravurní a sžíravý film, jinak se připravíte o víc než o polovinu celé té důmyslně vychytané a inteligentní legrace. *~

Žalostně nepochopená a nedoceněná, přitom vysoko nad naše poměry bravurní, duchaplná a šarmantní pohádková travestie. Skvěle promyšlená, nadupaná a vyladěná záležitost, která jednotně funguje jak na rovině příběhové, tak formální - humpolácký způsob vyprávění ladí se střihem i výpravou, přitom oboje je až dojemně opečované a precizně propracované. Je pohádkově hojivé, jak taková zdánlivě punková věc uklidňuje svou velevtipnou důkladností a logikou a jak originálně ctí a vyznává pravé a věčné hodnoty. A přitom má i vlastní smysl a opodstatnění - přináší mnohé nové perspektivy a občerstvující vnímání zavedených pohádkových vzorců a poskytuje tak čerstvé uvědomění (např. jak to vypadá, když se ujede kraj světa, o kolik těžší asi musí být nosit na hlavě rouno zlatých vlasů, když i zlatá královská koruna je těžká jako kráva, atp. A skvělá byla i ta politická a společenská kritická ironie zacílená do Božémie na čecháčství a jeho vnímání v širém světě. Nevím, co víc po tomhle díle ještě chtít. Je to téměř dokonalý žánrový bonbonek. Vřelý dík uživateli Adam Bernau za upozornění na tento skvost, jež visí na jeho profilu, a ostatně i za jeho komentář. A koho tahle věc vyloženě potěšila, měl by upřít své kochavé zraky i na Kdyby byly ryby  Jana Prušinovského.*~

Marná sláva. I Snílci dávno vybledli, Poslední tango v Paříži zbanálnělo. Ale po sedmnácti letech, co jsem viděla tenhle film, můžu říct, že ta završující scéna u fontány se mnou bude už do konce života, a nejspíš i dál. *~

Zhruba od chvíle, kdy se na scéně vystřídají reálné osobnosti maestra Alana Gilberda, Juliana Bonda a Daniela Bouluda, to naprosto přestalo vzbuzovat zdání, že půjde o nejapnou, topornou repliku Pornografického vztahu, a začne to být fenomenální, důvtipná i krutá jízda životním časem a chápání (se) svých příležitostí, plná překvapivých, byť srozumitelných obratů. (Ne všichni to mají tak snadné jako rodiče našeho hrdiny.) Všechno, co by mohlo být povrchně vytýkatelné, tu má svůj hlubší šarm, smysl nebo vtip, nezřídka i vše z toho najednou. Kromě těch prvních asi dvaceti nesnesitelných jsem pak už milovala každou další minutu. *** Pro ty, kdo si chtějí zařídit zvlášť silný večer (týden, měsíc, život): pusťte si po sobě Pornografický vztah (1999), Stvořeni pro lásku (2000) a tohle. Případně do toho ještě zamíchejte Punch Drunk Love (2002). A jestli nepuknete a nepřerodíte se stonásobně odvážnější a živější, tak vás nechci nikdy potkat a nic s vámi mít. *~

Čekala jsem hraný dokument, a ono to bylo němými unylými obrazy podkreslené, nemístně a nepochopitelně uštěpačné a zahořklé, nebo zas hloupě melodramatické a každopádně mongoloidně deklamované, přemrštěně a nelogicky teatrální čtení útržkovitého referátu, z nějž bylo patrné jen tolik, že Milena Jesenská pro ploché, banální a nekoherentní chápání smečky autorek zůstala ve všech ohledech nepolapenou a ve všem je přerůstající záhadou. Než do tak blbého paskvilu zasazená roztroušená fakta či útržky dobových dokumentů, to raději důstojné ticho. *~

Brzy po začátku bylo zřejmé, že je to dobrý film, a plnými doušky jsem si užívala, co sleduje. Dívku, která hledá pravý vztah, pravé vztahy, a která jen chápe, že v základu musí zůstat sama sebou, aby její život byl pravý, i kdyby se jí stokrát nelíbilo, jaká je. Bude nosit ponožky do postele a dívat se do zrcadel a dávat si načas a chrlit, co se jí honí hlavou, atd., i kdyby kvůli tomu ztrácela lidi a příležitosti se zapojit. Nechce zůstat sama, ale nemůže se přetvařovat. Ještě není dost stará, aby věděla, co přesně chce, a aby se ve všem vyznala, a tak zmatkuje, ale už není tak mladá a naivní, aby nepoznala, co není pro ni. Nedaří se jí plnit nároky, zapadnout. Protože svoji situaci neumí vysvětlit, radši lže, ne aby se dělala lepší, ale aby nevypadala jako ztroskotanec, kterým rozhodně není. Možná, že toho, co chce, v téhle společnosti, kde se všichni přetvařují, ani nejde dosáhnout. Dělá zoufalé a směšné výpady do různých stran, mezi různé typy lidí, aby to zjistila. Její nejdůvěrnější kamarádka se s tím pere po svém, jinak, možná se přetvařuje, možná je to její způsob sebezkoumání, ale neumějí nebo nemohou si to (ještě) vzájemně vysvětlit, a tak je to od sebe odtrhává, vzdaluje, alespoň na povrchu. Kdo ví, jak se to vyvine. Potud skvělé. Bezvýchodnost a tragikomičnost, nostalgie, to k tomu všecko patří. Jenže ten závěrečný rychlý obrat "ke šťastnému konci", kdy se všecko samo hladce vyřeší, posunul celý film úplně jinam a udělal z něj klišé o tom, jak se každý zmatený a bloudící mladý člověk nakonec šťastně usadí a najde se, když přijme, co předtím zbrkle odmítal. Ty dva koncepty k sobě nepasují - postava, jakou snímek do té doby sledoval, nebyla rebelka za každou cenu, byla ve své odlišnosti a osamocenosti upřímná, a nemůže zůstat šťastná tak, jak ji film naposledy ukázal, ani její kamarádka ne, aniž by to v obou dál hlodalo, aniž by to nebyla jen další fáze - což už snímek bohužel neindikuje a nabízí ji jako pro mě neústrojný a nevěrohodný happy end. Škoda téhle úlitby, i když tuším, že právě díky ní se film dostal u diváků v hodnocení výš než ostatní, doufám, že to byla přechodná fáze i u Baumbacha, stejně jako u Frances. *~