JitkaCardova

První hodinu jsem byla spíš zklamaná, podat málo informací je laciný způsob, jak pláštěm tajemna zahalit neschopnost vybudovat solidní příběh. Zvláštní motiv a atmosféra nestačí. A tady byla navíc atmosféra skličující, střídaly se záběry na štvané či uštvané lidi, jak maďarské zdravotníky či policisty, tak imigranty, samé kolize bez posunu a uspokojivé kauzality, zdálo se to příliš melodramatické a nesmyslně přitažené za vlasy. *** Ale nakonec to není ten případ, v polovině nastává zlom, přichází obrat v duši hlavního hrdiny (jímž není vznášející se Aryan, ale zkorumpovaný lékař, který se pod vlivem onoho zázraku zásadně mění, naněkolikrát) a film nabírá při zachování své jemnosti strhující obrátky. A i když máte celou dobu pocit, jako by ani nebyl vyprávěn, neříkal toho o nikom dost, přesto jím na konci prosvítá zcela jasně, co se v kom odehrálo. *** Čím méně se toho divák dozvěděl o životech postav nad nezbytné minimum, tím více ho film nenápadně nutí zaměřit se na to, co se stalo v nich, jim. A nejsou na to jednoznačné odpovědi, záleží, kdo se dívá a co ví (připouští si) o vlastním nitru a protichůdných silách, které v něm zápolí. *** Rozhodně je to zneklidňující počin, i tím, jakým způsobem s archetypálním tématem zázraku při vypravování pracuje, jak ho zapouští do uštvané, bědné reality malomyslných lidí s nízkými cíli, závislostmi, emocemi a pudy a co v nich setkání s nejasným zázrakem, možná andělem, ale možná jen přírodní anomálií - udělá - co napoprvé, a co později, když to v nich chvíli pracuje. Vina a trest, stud a strach, hlubší vrstvy morálky tam, kde se už dotýkají obnažené a všedním životem ztýrané a zostuzené duše, a otázka, která tím vším prokmitává - co je víra a co je podvod, co je pravda a co lež, a co když obojí může mít dobré nebo zlé důsledky, a je nutně špatně, uvěří-li člověk sebeklamu? Film nenabízí univerzální odpovědi, jen ukazuje, kam to vede jeho nicotné, a přitom heroické hrdiny. *** Stejně znejisťující jako vyprávění života postav je i kamera a hudba. *** A ta honička v autech má rozhodně potenciál zařadit se mezi nejlepší filmové automobilové honičky vůbec. Mně osobně asi právě tahle dostala ze všech známých úplně nejvíc. *** Po prvních 45 minutách jsem to viděla na dvě hvězdy, po tom obratu na tři, po té honičce na čtyři. Uplynuly dvě hodiny a já o tom filmu pořád dumám, aniž bych nutně chtěla, vracejí se mi výjevy, vystupují kontury, vylupuje se, co všechno ve skutečnosti film stihl jednoznačně zachytit. *** Dala bych pět. Ale pořád jsou tam momenty, prvky, které mi nezapadají nebo připadají přece jen příliš nahodilé, volné, nenezbytné, příliš samoúčelně tajemné. Jako samotný název - proč se to jmenuje Měsíc Jupitera? Jen proto, že to je o Evropě, někomu nedosažitelné a vzdálené jako Europa? Není to trochu moc volné spojení? Nebo jako ta poslední scéna s počítajícím chlapečkem - co s ní? Něco se vymyslet dá, jak ji zapojit. Ale proč? Ale není to v životě často to, co děláme? Chytáme se i volných spojení? *** Je třeba chápat tyhle momenty jako symbol toho, že nikdy nemáme dost informací, abychom odlišili pravdu a zázrak od sebeklamu, banální a nahodilé od toho, co je nadáno smyslem a co můžeme chápat jako znamení? Není to přece jen příliš laciné, i kdyby to tak bylo míněno? Ano, nebo ne? Jak říkám, je to zneklidňující počin. Čtyři, nebo pět? *~

Bože. Ach ano. *** Jeannette aneb o dětském životě a rozjímání Jany z Arcu nenapodobitelný muzikál, zjevení hudebně rozpjaté mezi žalmickým metalem, dětsky andělským vyzpěvováním a pastýřsky něžnou lidovou operou, vtělené v pásmo mistrovsky nasnímaných výjevů, uhrančivě vybočující choreografie a hlasových a hereckých projevů neherců, v meandrovitý proud stříbřité řeky Mázy, ryzích myšlenek a naléhavých sdělení. Forma tu jen rozsvobozuje a umožňuje uvolnit se k autentickému vnímání a prožití příběhu o pochybách, strachu a přijetí odpovědnosti za svůj život a osud. *** Kinematografie tryskající v ryzí podobě a čistém souznění s vyššími záměry. Méně to vychválit nelze, byť - jako ostatně všechna díla Bruno Dumonta -, doporučit mohu jen vyvoleným s vnitřně naladěnými přijímači a nezanesenými kanály. (Pro ty, kdo dokázali ocenit kouzlo Manuliho Legendy o Kašparu Hauserovi, je tohle šťastně shůry spadlá povinnost.) *** Ale Bože, ach ano. Děkuji. (Poprvé viděno ve Světozoru, 2017. Podruhé JitkaFest, 2022.) *~

Intimní portrét svérázné ženy s pohnutým, ale naplněným osudem, spisovatelky, asyrioložky a především držitelky světových rekordů ve vzpírání, odkrývá cosi podstatného z podivuhodné geometrie vládnoucí lidským životům. ***** Nakolik naši životní dráhu, klíčový boj a charakter, který se v něm tříbí, předurčují osudy těch, z nichž vzcházíme? A záleží na okolnostech, stáváme-li se za všech sebou? Rafinovaný snímek s filosofickým podtextem nenápadně odkrývá obrovskou sílu, dramatické peripetie a rozsah zkušeností, schopností, elánu a životního uvědomění 65leté fascinující ženské, Gwendolyn Leick. Postupně uvolňuje překvapivé informace ze štědré mozaiky její existence tak, že ona hubená, strohá, nemluvná postava bez úsměvu se jako zázrakem mění v houževnatou schránku výjimečně naplněného, dobrodružného života, vřelosti a lidskosti, aniž by původní vizuální dojem pominul. Obraz se v pochopení kruhem potká sám se sebou, jen nyní znamená téměř dokonalý opak. Osudovou předurčenost této Gweniny přirostlé masky přitom naplno pochopíme až s jejími slovy v posledním záběru – který nás obratem vrátí k úvodní otázce. Výjimečný a těžko kategorizovatelný film neopakovatelné krásy a hodnoty, jak sosutředěně a promyšleně odráží vnitřní krásu pozoruhodného člověka. *~

Že se v hodnocení rozcházím téměř se všemi, tomu tentokrát moc nerozumím (nebo už vlastně možná ano, jak se dočtete později). Ale víc mi zůstává rozum stát nad tím, že ani v komentářích ostatních uživatelů nečtu o filmu, který jsem viděla. Neviděla jsem film o výlučném géniovi, který vedle sebe nesnese nikoho vyjma své sestry, a osudem žen po jeho boku je... až dokud se neobjeví... atd. atd. ***** Já jsem hlavně neviděla film, v němž by se podle pravidel narace a logiky rozvíjel jakýkoli fungující příběh. Nejblíž k popisu toho, co jsem viděla já, má ve zdejších komentářích ještě tak Matty, ale pak nechápu jeho nadšení, není-li umělým nadšením otrlce z bizarnosti za každou cenu, z rafinovaného úskoku a lsti, jimž se ale obětuje film. Já jsem se přes dvě hodiny dívala pozorně na film, v němž nefungují žádné konsekvence - na film, kde vyšinutý a nenormální zdaleka není jen hlavní hrdina, ale všechny postavy a všechny aktivity a většina scén - bez vnitřních souvislostí, bez pochopitelných příčin, bez následků - nic se nevyvíjí podle sledovatelných zákonitostí, ani časem se žádné nahlédnout a poznat nedají. Možné premisy, jak chápat, co se mezi postavami (kterýmikoli dvěma) děje a proč, padají jedna za druhou, až žádná nezbývá a nové se s přibývajícími obrazy už na ničem pravdivě založit nedají. Nelze z toho, nač se doopravdy díváme, co slyšíme a co vidíme, pochopit žádné motivace a rozhodně ne poskládat příběh a pochopit role a povahy postav. Komentáře, včetně popisu obsahu, které se snaží nám podsunout příběh, o čem film byl, jsou s viděným snímkem pokaždé neomylně v rozporu. ***** I pokud by to bylo tak, že PTA natočil maniakálně precizně neracionální snímek, který se vymyká možnosti diváckého ukotvení, zkušeného setřepání rozkomíhaného děje do pochopitelné ucelené příběhové interpretace tak, aby žádné úlomky navíc nezbyly, a natočil ho tak, že kamera i zvuk se tváří, že se na plátně odehrává jednoduchý, jasný příběh, který lze shlédnout s chápavým a ironickým vědoucím úsměvem, jaký si osvojily i hlavní postavy filmu a úspěšně ho používají ve chvílích, kdy nám musí být jasné, že jasné není nikomu nic --- pak mi ale tenhle výkon neimponuje, protože já jsem prožívala dvě hodiny soustavně eskalujících muk, jak v mojí hlavě narůstalo skladiště nezařaditelných gest, úsměvů, pohledů, úkonů, vět, reakcí, které nejsou reakcemi, atd. Včetně toho neodbytného vědomí základní nepatřičnosti, kdy vám film a všechny postavy a recenzenti a ostatní diváci tvrdí, že ten slavný návrhář dělá šaty, ze kterých si svět sedá na zadek údivem a překvapením a všechny významné dámy se můžou předtrhnout, aby jeho modely mohly nosit - a vy vidíte jeden nepovedený a nijak zvlášť přitažlivý hadr za druhým, které navíc ženským křivkám nijak nelichotí a nevycházejí vstříc. ***** Z takových zjevných rozporů mezi tím, jak se film tváří a na co se doopravdy díváme, je celé dílo utkané. V tomto smyslu chápu i jeho název: FANTHOM THREAD je ve skutečnosti FANTÓMOVÉ VLÁKNO, což by byl možná lepší překlad - nit příběhu (thread je také narativní souvislost!!), která vede chaotickou látkou jen jako, ale ve skutečnosti neexistuje. Žádná tam není. NIT - CHIMÉRA. FANTÓMOVÁ NARACE. PŘELUD PŘÍBĚHU. Příběh, který se tváří, že je, ale není. Jen všechno vzbuzuje představu, známé značky sugerují, že je. Ale nedrží pohromadě, netvoří linku. Je to falešená představa. ***** V tom případě se PTA povedl dokonalý počin, protože opravdu zmátl celý divácký a recenzní svět a já to vnímám správně: všecko a všichni se tváří, že tu máme příběh, ale on tam není. Je to fantóm, chiméra, přelud. A v tom případě byla i moje narůstající bolest hlavy, zvyšující se tlak, nepohodlí a regulérní naštvanost, že nic nedává smysl, že nelze zaostřit, soustředit se a sledovat, naprosto adekvátní reakcí. A v tom případě jediným správným hodnocením je jedna hvězda, či podobně nízká známka, protože to opravdu není film, dílo, jen chiméra, a nemá uspokojit jakožto dílo, ale rozmrzet a rozladit jako rozpadlá látka. Jako experiment PTA na divácích je to geniální počin, jako film ke sledování je to katastrofální utrpení a jsem hluboce přesvědčená, že se za svou hlavu nemusím stydět a že PTA by mi to u kávy s ironicky svůdným úsměvem potvrdil. Pokud není stejně zvrhlý a zvrácený jako jeho film a nevyšlo mu to takhle nezáměrně, při sledování jakési vlastní nemocné logiky akcí a reakcí. Ale to asi ne. Dává mi větší smysl, že si dokonale krutě vystřelil ze všech, kdo se potřebují podílet na chimérách a přeludech, aby nemuseli přiznat, že film je nahý, že to není film. *~

Wow!*Přestože překládám náramné povídky z žánru spekulativní fikce a filosocizující scifi, takhle nabitá a nadšená, jako bych vystoupila z živoucího podivuhodného i důvěrně známého světa, jsem se cítila naposled v sedmi letech po dočtení Pipi Dlouhé Punčochy a v deseti u knížek Julese Vernea.***A to jsem původně žádný vyložený zázrak nečekala. *** Ještě po cestě domů mě ten efekt přenesení do fikčního světa, který ovšem dotěrně a tísnivě připomíná naši nejbližší budoucnost, předpokoj, a jeho omračujících možností, krás, starostí a žalů nepustil, pořád jsem jednou nohou jinde, či o krok v budoucnu, nebo nejpřesněji vzato moje prožívaná realita se skutečně rozrostla. Neboť "jinde" tady řečeno s Neffem neznamená, že "všechno je jinak", ale že "něco je jinak", a tím pádem můžeme náš vlastní křehký a fascinující svět a život promýšlet a vnímat z nově nabídnutých perspektiv - není to únik z naší reality, ale její poutavá nová reflexe, je to prožitek prohloubené blízkosti, lásky, starosti i dychtivého a osudového zaujetí naším životem. A je mi hrdinsky smutno a nádherně, cítím vítr změn ve vlasech a slanost tříště na tvářích. *** A funguje to i napodruhé. *~

EDIT: Uplynulo pár měsíců od shlédnutí a musím přidat poslední hvězdu. Neměla jsem pravdu v tom, že by tento film byl pouhým dalším opakováním, dalším pokusem o zachycení té neopakovatelné mladické zkušenosti s prchavostí, nezadržitelností krásného prožitku. Je to mnohem důležitější dílo. Po té době vím, že ve mně stvořilo hlubokou vzpomínku na ten dokonalý prožitek, se vším smutkem a ušlechtilým dojetím, které k ní patří, jako by byla moje. Tenhle film je žalozpěvem i chvalozpěvem o nezadržitelnosti dokonalé krásy a volnosti jejího prožívání při vědomí jejího prchání. A je zároveň jakýmsi dokonalým pomníkem všem touhám zachytit tohle mladické prožívání, a prožívání mládí, a všem dílům, v nichž s tyto touhy otiskly, od antiky až po dnešek. - KONEC EDITACE. *** Není to tak, že by to silné a nezměnitelné prožívání, které chtěl autor předvést, zachytit, vyjádřit, šlo předvést ještě lépe. Ale přes všechnu tu jedinečnou krásu i smutek takový počin pořád zůstává univerzální esejí, nepřekračující svůj stín. ***** Je to počin silný a dobrý v uchopení svého tématu, ale toliko konstatuje univerzální krásu a smutek v jinošském pelu a jeho pomíjení, v antickém tématu syrové křehkosti, volnosti a dobrotě nepokřiveného chlapeckého mládí, které může v ideálně chápavém prostředí první lásku a zamilování i do vlastní síly a krásy (naléhavý požadavek Call Me by Your Name, vytknutý do názvu, zdůrazňuje ono - zdravé - narcisistní očarování sebeobjevováním, oslavnou sebezamilovanost, vzájemně nesobecky odzrcadlenou) prožít nejšťastněji a nejlépe, ale nemůže ji v její jedinečné podobě zadržet. Film znovu objevuje antiku a její idol, revokuje tento antikou opěvovaný odvěký zdroj prožívání efemérní krásy a smutku z pomíjení mladické dokonalosti, bez pokryteckých tabuizací, ale s něžným taktem a za přihlížení a napomáhání zkušených postav, jež pro tento proces mají niterné pochopení pramenící z vlastní zkušenosti.*~

Fascinující. McDonagh, ten sršící živel, proti svým předešlým filmům totálně změní rytmus a zpomalí tempo vyprávění tak, že za stejnou dobu, co jindy zrychleně odvypráví třeba padesátku bláznivých a překvapujících příběhů, které jsou ale v závěru tak dokonale provázané a do jednoho tak krystalicky srozumitelné a průzračné, že by se z nich dal napsat třetí díl Bible, vám tentokrát nabídne příběh jenom jeden, v ději málem ospale rozvláčný a nikam nepostupující, a ještě takový, že se v něm pořádného konce a zadostiučinění nedočkáte ani u jediné z postav (fakt, ani ten vnitřně napravený polda, co se má stát detektivem, nedostane v rámci požadované katarze po dobu děje placku nazpátek, a kdoví, co se stane pak). A i když tohle udělá, stejně celý film utáhne s absolutní jistotou ohledně toho, co má na srdci a na mušce - a skoro zázračně přitom neztratí vůbec nic ze své živelné kadence, s níž sází své sarkastické a ironické zvraty a pointy, které tnou vždycky do živého, ať už se u nich smějete nebo trnete. Ani půlminuta vás nemůže nechat lhostejné a nezpytující, a přitom všem má film svou neochvějně nonšalantní a velice klidnou gradaci (zde je to ovšem anti-gradace, pro zdárný vývoj v nitru postav, které mají dojít většího pochopení, vzájemného porozumění a klidu, dává čím dál hlubší smysl, že navenek vlastně pro nikoho nic nedopadne uspokojivě). ***** Téma je pro McDonagha stále stejné, jak vyplývá už z mých komentářů k Šestiraňáku, Bruggám i Sedmi psychopatům. Zajímá ho téměř laboratorně, jak se dá všelijak otáčet a proměňovat morálka a kdy případně nastupuje skutečný dušezpyt: s charismatickým důvtipem rozpitvává šedou zónu nejrůznějších provinění a trestů, řetězení příčin a následků, od těch nejbanálnějších drobnůstek, jaké si lidé provádějí z nejrůznějších důvodů, až po ty nejzrůdnější zločiny, ale zajímá ho na tom především rožnění pokrytecké morálky, jakou se do různých ožehavých situací vyzbrojují různé typy postav, a jak dlouho s ní vydrží, než se spálí na uhel (buď ona, nebo oni). Zajímá ho to propalování morálky a co zbude, jde-li to skrz. A samozřejmě nepochybuju, že ho to samé co u postav zajímá i u živých lidí a diváků. Nastavuje důmyslnou soustavu všelijak pokřivených, detaily zveličujících zrcadel, ale není pochyb, že v nich pořád vidíme v extrémech předvedené aspekty našeho vlastního chování a vzájemného jednání a pokřivování a narovnávání duší, které to zahrnuje. ***** Představuji si, že kdyby jednou Bible měla mít třetí díl, už by to asi nebyla kniha, tady je kanonický materiál vyčerpán a sdělovací kanál pokryt maximálně. Ale představuji si, že by se takovým třetím dílem Bible mohla jednou stát samovolně tlakem věků slisovaná filmová kytice z děl Tarantina a McDonagha a že by se z nich lidem selektivně a s komentáři promítaly výňatky při nedělních kázáních. Protože oni oba vlastně fakt točí samé překvapivě důmyslné, střelené, urychlené a ulítlé paraboly, podobenství, alegorie, apokryfní příběhy, bajky a anekdoty, které poskytují pestrý materiál k dumání o zdrojích dobra a zla, o jejich boji v duši člověka a o možnostech (a limitech) očisty, ať už formou vzájemné pomoci i vlastní nápravy. ***** Chápu, že hodně lidí McDonagha považuje za sympatického magora, který srší vtipem a umí báječně bavit i na ožehavá témata, a já jsem se při všech jeho filmech taky zatraceně nasmála, ale to nic nemění na tom, že smysl jeho děl je mnohem hlubší a vážnější než se sluší na nezávazné ulítlé komedie. Dá se říct, že pokud ji pochopili, McDonaghova tvorba (stejně jako Tarantinova) diváky zavazuje. *~

Výjimečně bravurní kraťas, kde se McDonagh rovnou představí v plné síle, šarmu a parádě. Užijte si, jak i na takhle malé ploše dokáže zacvičit se svaly vaší morálky a protáhnout i tu vaši ochablou soustavu tak, že budete ještě týdny cítit při každém pohybu, jak byla zatuhlá, a divit se, do jakých nových poloh, ať už pohodlných nebo ne, ji dostal a kde všude ji zvládl provětrat. Není to zrovna jemnoruký masér, když se mu tedy vyloženě nechce se s vámi pomazlit, takže se připravte na chvílemi docela ostrý trénink. Ale garantuju vám, tenhle chlapík má život rád a srdce i mozek má na správném místě, a dobře prokrvené mu oba tyhle motůrky jedou na plné obrátky a vrní u toho blahem. Když mu dokážete přijít na chuť, čekají vás samé skvostné filmové (a dle všeho i divadelní) prožitky a vrnět blahem budete i vy, jako dobře protažené kočky, které po tomhle výcviku morální muskulatury už těžko něco zaskočí. *~

Martin McDonagh se tu vesele předvádí jako Chuck Norris mindfuckingu křísnutý multikulturním mesianismem. Pokud jde o podvratnost formy, je skutečně precizní: každičké tvrzení, které se ve filmu objeví, ať už slovem nebo obrazem, bylo už v tu chvíli použito proti sobě i proti vám. Téměř neexistuje moment nebo záběr, detail v settingu, který by už nebyl cinklý a podvrtnutý, tak jako i celý rámec. Ostatně soudím, že není na škodu zvolnit a plně si kompozici tohohle hluboce propracovaného filmu vychutnat napodruhé, s přestřelkami dialogů, s vtípky misanscény, ale i s dozníváním myšlenek... Při vší úctě nemyslím, že to jde pobrat všechno najednou, i napodruhé jsem měla náruč plnou. Protože pokud jde o formu, pak bych plně souhlasila s komentářem Mattyho, který její podstatu popisuje svědomitěji a výstižněji než já, ale v hodocení a vnímání obsahu filmu se zásadně rozcházíme: já totiž refektuji, emočně i myšlenkově, že všecky ty ironické vtípky, sarkastické legrácky a zvraty v ději tu nejsou samoúčelné, resp. že to není jen oddychová reflektivní komedie o filmových žánrech pro náročné, ale že se nakonec všechny nezbytné úvahy společně otáčejí, rezonují a vibrují okolo té jedné hlavní, nosné a téměř až pateticky humanistické myšlenky... ---- Nápovědou k ní je už to, že hlavní hrdina Martin (sic!), který píše holywoodský scénář o sedmi psychopatech, je zarytý pacifista a odmítá psát o násilí, natáčet o něm film a tím je paušalizovat a posilovat, a ten základní rozpor v sobě, tu vnitřní bitvu svých démonů marně hasí alkoholem.... a přitom ji řeší se svými postavami při psaní svého scénáře k filmu, v němž to celé právě sledujete... scénáře k filmu, který je ve své nejhlubší podstatě a po celou dobu výsměšnou a laskavou pitvou násilí, jež je za každé situace absurdní a zbytečné, jež se rodí z nedozrálých a nepochopených emocí, když jim netrpěliví lidé podléhají dřív, než je rozlousknou. A film je od počátku (ale víte to až zpětně a vnímáte to až napodruhé) důkazem katarze, kterou Martinova osoba prošla, a vyprávění se nese v oproštěném a rafinovaném nadhledu. Narozdíl od mého přepisu to tedy Martin (postava i autor filmu) podává značně nepateticky, asi jako by to točil Tarantino, kdyby se vyvíjel trochu jinudy (to srovnání s Tarantinem je na místě obecně, ale s tím, že McDonagh svou tvorbou Tarantina nenapodobuje, ale opravdu působí jako jeho jinak ujetá a šmrncnutá a plnokrevně osobitá verze). ***** Ještě nevyžádaná pozámka navíc a úplně bokem: Podhodnocení tohohle filmu mě upomíná na jiný výtečný a výtečnický snímek, kterému bylo ukřivděno z nepochopení, že se jedná o mindfuckingovou žánrovou reflexi: diváci kdysi ještě krutěji nedocenili formu, obsah a myšlenkovou pointu snímku Ask the Dust, čehož dodnes nepřestávám litovat. ***** Užívám si, jak jsou všechny dosavadní McDonaghovy filmy stejně tak urvané ze řetězu a nespoutané jako do puntíku zorchestrované a vážně míněné a přes veškerý sarkasmus a ironii po pokraj plné bláznivé a nakažlivé radosti z tvoření a chápání a z té nejryzejší úcty k životu. Těším se za pár dní na projekci Tří billboardů a jsem dost zvědavá, kam to celé ještě posunul. *~

Příliš mnoho chladného efektu, klišé a patosu maskujících organickou neústrojnost, nedostatečnou propracovanost a neuspokojivost kauzálního vyplývání. Je to pitomé, ploché a špatně odvyprávěné i jako detektivka i jako depresivní drama o tom, že se zneužívaná holka a křehká mstitelka v jednom, stejně bystrá jako naivní, při práci zamiluje do týpka, který za to (ovšem ani o to) nestojí. Honí se tu příliš moho zajíců najednou a spatlává příliš mnoho věcí dohromady na to, aby to všechna nakousnutá témata (nacismus a fašismus ve Švédsku, biblistika a sektářství, korupční kauzy, politika vs. žurnalistika, finanční mafie, zdegenerované staré rodinné klany a ostrovní klaustrofobie vs. rozpadlé městské moderní rodiny, všudypřítomné zneužívání a násilí na ženách, neopětované city a banální formy vztahů etc. etc.) neodnesla letmostí a povrchností. Navíc i forma je neústrojná a rozpadlá - po samostatném krátkém úvodu se mění místo děje a první, dost natahovanou část filmu, zabírá vyšetřování na ostrově, pak následuje opět změna místa a druhá část o pomstě, kterou Lisbeth z naivní zamilovanosti uchystá, a která působí, jako kdyby k filmu prostě přitočili jednoduchý a rychlý videoklip, nehledě na to, že i v realitě filmu by musela o pár scén dál za tohle skončit mafiánskou popravou a dopadnout stejně jako ta kočka na prahu ostrovní chaty (asi vůbec nejtrapnější klišé celého filmu, od chvíle, kdy se tam kočka objevila, jsem doufala, že to Fincher nepoužije, ale je to opravdu takhle se vší vážností takhle otrocké). Nemluvě o neustálých nevysvětlenostech či logických chybách - např. když Mikael má po tom všem na obou svých účtech dohromady pětašedesát tisíc korun, ačkoli mu za jeho několikaměsíční vyšetřování měl Henrick zaplatit královskou odměnu. --- Tadadá. --- Lapsů nebo nepozorností, resp. momentů, u nichž se pozorný divák co chvíli zastavuje a činí si mentální poznámku, nebo si chystá mimoscénářové vysvětlení, aby to nějak překlenul, je tam tolik, že z nich je film snad ušitý a nelze než to po pár zaplněných stránkách v mentálním bločku prostě vzdát a začít tolerovat, že film neobsahuje propracovanou hlubší strukturu a pod povrchem není nic, na co lze doptávat či odvolávat. Film ale ani na povrchu jako by nevěděl, co chce říct, respektive každou scénou sděluje něco trochu jiného, a jakákoli zobecňující vyznění se spíše rozkližují, než že by se synergicky podporovaly, a ve výsledku zbývá nejasný chaos, v kterém se nedá moc smysluplně hrabat. Postavy a jejich motivace nedávají v úplnosti smysl, rozporují se, a hodně volných konců a informací v mnoha scénách vede do prázdna a končí řetězícími se otázkami, jejichž zbytečné vyvstávání se rychle omrzí. Film je ztrátou času pro každého, kdo se nechce jen s polovypnutou myslí bavit u efektně natočených scén a nechat na sebe působit bez větších ambicí každé téma a jeho obecnou pachuť zvlášť, protože jinak vás to bude v konkrétnostech a detailech jen ustavičně nadzvedávat ze židle. A jinak soudím, že Fincher je čím dál línější a talent, který má, využívá na čtvrt plynu jen pro zábavu, pro prachy a pro slávu. *~