JitkaCardova

Žalostně nepochopená a nedoceněná, přitom vysoko nad naše poměry bravurní, duchaplná a šarmantní pohádková travestie. Skvěle promyšlená, nadupaná a vyladěná záležitost, která jednotně funguje jak na rovině příběhové, tak formální - humpolácký způsob vyprávění ladí se střihem i výpravou, přitom oboje je až dojemně opečované a precizně propracované. Je pohádkově hojivé, jak taková zdánlivě punková věc uklidňuje svou velevtipnou důkladností a logikou a jak originálně ctí a vyznává pravé a věčné hodnoty. A přitom má i vlastní smysl a opodstatnění - přináší mnohé nové perspektivy a občerstvující vnímání zavedených pohádkových vzorců a poskytuje tak čerstvé uvědomění (např. jak to vypadá, když se ujede kraj světa, o kolik těžší asi musí být nosit na hlavě rouno zlatých vlasů, když i zlatá královská koruna je těžká jako kráva, atp. A skvělá byla i ta politická a společenská kritická ironie zacílená do Božémie na čecháčství a jeho vnímání v širém světě. Nevím, co víc po tomhle díle ještě chtít. Je to téměř dokonalý žánrový bonbonek. Vřelý dík uživateli Adam Bernau za upozornění na tento skvost, jež visí na jeho profilu, a ostatně i za jeho komentář. A koho tahle věc vyloženě potěšila, měl by upřít své kochavé zraky i na Kdyby byly ryby  Jana Prušinovského.*~

Marná sláva. I Snílci dávno vybledli, Poslední tango v Paříži zbanálnělo. Ale po sedmnácti letech, co jsem viděla tenhle film, můžu říct, že ta završující scéna u fontány se mnou bude už do konce života, a nejspíš i dál. *~

Zhruba od chvíle, kdy se na scéně vystřídají reálné osobnosti maestra Alana Gilberda, Juliana Bonda a Daniela Bouluda, to naprosto přestalo vzbuzovat zdání, že půjde o nejapnou, topornou repliku Pornografického vztahu, a začne to být fenomenální, důvtipná i krutá jízda životním časem a chápání (se) svých příležitostí, plná překvapivých, byť srozumitelných obratů. (Ne všichni to mají tak snadné jako rodiče našeho hrdiny.) Všechno, co by mohlo být povrchně vytýkatelné, tu má svůj hlubší šarm, smysl nebo vtip, nezřídka i vše z toho najednou. Kromě těch prvních asi dvaceti nesnesitelných jsem pak už milovala každou další minutu. *** Pro ty, kdo si chtějí zařídit zvlášť silný večer (týden, měsíc, život): pusťte si po sobě Pornografický vztah (1999), Stvořeni pro lásku (2000) a tohle. Případně do toho ještě zamíchejte Punch Drunk Love (2002). A jestli nepuknete a nepřerodíte se stonásobně odvážnější a živější, tak vás nechci nikdy potkat a nic s vámi mít. *~

Čekala jsem hraný dokument, a ono to bylo němými unylými obrazy podkreslené, nemístně a nepochopitelně uštěpačné a zahořklé, nebo zas hloupě melodramatické a každopádně mongoloidně deklamované, přemrštěně a nelogicky teatrální čtení útržkovitého referátu, z nějž bylo patrné jen tolik, že Milena Jesenská pro ploché, banální a nekoherentní chápání smečky autorek zůstala ve všech ohledech nepolapenou a ve všem je přerůstající záhadou. Než do tak blbého paskvilu zasazená roztroušená fakta či útržky dobových dokumentů, to raději důstojné ticho. *~

Brzy po začátku bylo zřejmé, že je to dobrý film, a plnými doušky jsem si užívala, co sleduje. Dívku, která hledá pravý vztah, pravé vztahy, a která jen chápe, že v základu musí zůstat sama sebou, aby její život byl pravý, i kdyby se jí stokrát nelíbilo, jaká je. Bude nosit ponožky do postele a dívat se do zrcadel a dávat si načas a chrlit, co se jí honí hlavou, atd., i kdyby kvůli tomu ztrácela lidi a příležitosti se zapojit. Nechce zůstat sama, ale nemůže se přetvařovat. Ještě není dost stará, aby věděla, co přesně chce, a aby se ve všem vyznala, a tak zmatkuje, ale už není tak mladá a naivní, aby nepoznala, co není pro ni. Nedaří se jí plnit nároky, zapadnout. Protože svoji situaci neumí vysvětlit, radši lže, ne aby se dělala lepší, ale aby nevypadala jako ztroskotanec, kterým rozhodně není. Možná, že toho, co chce, v téhle společnosti, kde se všichni přetvařují, ani nejde dosáhnout. Dělá zoufalé a směšné výpady do různých stran, mezi různé typy lidí, aby to zjistila. Její nejdůvěrnější kamarádka se s tím pere po svém, jinak, možná se přetvařuje, možná je to její způsob sebezkoumání, ale neumějí nebo nemohou si to (ještě) vzájemně vysvětlit, a tak je to od sebe odtrhává, vzdaluje, alespoň na povrchu. Kdo ví, jak se to vyvine. Potud skvělé. Bezvýchodnost a tragikomičnost, nostalgie, to k tomu všecko patří. Jenže ten závěrečný rychlý obrat "ke šťastnému konci", kdy se všecko samo hladce vyřeší, posunul celý film úplně jinam a udělal z něj klišé o tom, jak se každý zmatený a bloudící mladý člověk nakonec šťastně usadí a najde se, když přijme, co předtím zbrkle odmítal. Ty dva koncepty k sobě nepasují - postava, jakou snímek do té doby sledoval, nebyla rebelka za každou cenu, byla ve své odlišnosti a osamocenosti upřímná, a nemůže zůstat šťastná tak, jak ji film naposledy ukázal, ani její kamarádka ne, aniž by to v obou dál hlodalo, aniž by to nebyla jen další fáze - což už snímek bohužel neindikuje a nabízí ji jako pro mě neústrojný a nevěrohodný happy end. Škoda téhle úlitby, i když tuším, že právě díky ní se film dostal u diváků v hodnocení výš než ostatní, doufám, že to byla přechodná fáze i u Baumbacha, stejně jako u Frances. *~

První hodinu jsem byla spíš zklamaná, podat málo informací je laciný způsob, jak pláštěm tajemna zahalit neschopnost vybudovat solidní příběh. Zvláštní motiv a atmosféra nestačí. A tady byla navíc atmosféra skličující, střídaly se záběry na štvané či uštvané lidi, jak maďarské zdravotníky či policisty, tak imigranty, samé kolize bez posunu a uspokojivé kauzality, zdálo se to příliš melodramatické a nesmyslně přitažené za vlasy. *** Ale nakonec to není ten případ, v polovině nastává zlom, přichází obrat v duši hlavního hrdiny (jímž není vznášející se Aryan, ale zkorumpovaný lékař, který se pod vlivem onoho zázraku zásadně mění, naněkolikrát) a film nabírá při zachování své jemnosti strhující obrátky. A i když máte celou dobu pocit, jako by ani nebyl vyprávěn, neříkal toho o nikom dost, přesto jím na konci prosvítá zcela jasně, co se v kom odehrálo. *** Čím méně se toho divák dozvěděl o životech postav nad nezbytné minimum, tím více ho film nenápadně nutí zaměřit se na to, co se stalo v nich, jim. A nejsou na to jednoznačné odpovědi, záleží, kdo se dívá a co ví (připouští si) o vlastním nitru a protichůdných silách, které v něm zápolí. *** Rozhodně je to zneklidňující počin, i tím, jakým způsobem s archetypálním tématem zázraku při vypravování pracuje, jak ho zapouští do uštvané, bědné reality malomyslných lidí s nízkými cíli, závislostmi, emocemi a pudy a co v nich setkání s nejasným zázrakem, možná andělem, ale možná jen přírodní anomálií - udělá - co napoprvé, a co později, když to v nich chvíli pracuje. Vina a trest, stud a strach, hlubší vrstvy morálky tam, kde se už dotýkají obnažené a všedním životem ztýrané a zostuzené duše, a otázka, která tím vším prokmitává - co je víra a co je podvod, co je pravda a co lež, a co když obojí může mít dobré nebo zlé důsledky, a je nutně špatně, uvěří-li člověk sebeklamu? Film nenabízí univerzální odpovědi, jen ukazuje, kam to vede jeho nicotné, a přitom heroické hrdiny. *** Stejně znejisťující jako vyprávění života postav je i kamera a hudba. *** A ta honička v autech má rozhodně potenciál zařadit se mezi nejlepší filmové automobilové honičky vůbec. Mně osobně asi právě tahle dostala ze všech známých úplně nejvíc. *** Po prvních 45 minutách jsem to viděla na dvě hvězdy, po tom obratu na tři, po té honičce na čtyři. Uplynuly dvě hodiny a já o tom filmu pořád dumám, aniž bych nutně chtěla, vracejí se mi výjevy, vystupují kontury, vylupuje se, co všechno ve skutečnosti film stihl jednoznačně zachytit. *** Dala bych pět. Ale pořád jsou tam momenty, prvky, které mi nezapadají nebo připadají přece jen příliš nahodilé, volné, nenezbytné, příliš samoúčelně tajemné. Jako samotný název - proč se to jmenuje Měsíc Jupitera? Jen proto, že to je o Evropě, někomu nedosažitelné a vzdálené jako Europa? Není to trochu moc volné spojení? Nebo jako ta poslední scéna s počítajícím chlapečkem - co s ní? Něco se vymyslet dá, jak ji zapojit. Ale proč? Ale není to v životě často to, co děláme? Chytáme se i volných spojení? *** Je třeba chápat tyhle momenty jako symbol toho, že nikdy nemáme dost informací, abychom odlišili pravdu a zázrak od sebeklamu, banální a nahodilé od toho, co je nadáno smyslem a co můžeme chápat jako znamení? Není to přece jen příliš laciné, i kdyby to tak bylo míněno? Ano, nebo ne? Jak říkám, je to zneklidňující počin. Čtyři, nebo pět? *~

Bože. Ach ano. *** Jeannette aneb o dětském životě a rozjímání Jany z Arcu nenapodobitelný muzikál, zjevení hudebně rozpjaté mezi žalmickým metalem, dětsky andělským vyzpěvováním a pastýřsky něžnou lidovou operou, vtělené v pásmo mistrovsky nasnímaných výjevů, uhrančivě vybočující choreografie a hlasových a hereckých projevů neherců, v meandrovitý proud stříbřité řeky Mázy, ryzích myšlenek a naléhavých sdělení. Forma tu jen rozsvobozuje a umožňuje uvolnit se k autentickému vnímání a prožití příběhu o pochybách, strachu a přijetí odpovědnosti za svůj život a osud. *** Kinematografie tryskající v ryzí podobě a čistém souznění s vyššími záměry. Méně to vychválit nelze, byť - jako ostatně všechna díla Bruno Dumonta -, doporučit mohu jen vyvoleným s vnitřně naladěnými přijímači a nezanesenými kanály. (Pro ty, kdo dokázali ocenit kouzlo Manuliho Legendy o Kašparu Hauserovi, je tohle šťastně shůry spadlá povinnost.) *** Ale Bože, ach ano. Děkuji. (Poprvé viděno ve Světozoru, 2017. Podruhé JitkaFest, 2022.) *~

Intimní portrét svérázné ženy s pohnutým, ale naplněným osudem, spisovatelky, asyrioložky a především držitelky světových rekordů ve vzpírání, odkrývá cosi podstatného z podivuhodné geometrie vládnoucí lidským životům. ***** Nakolik naši životní dráhu, klíčový boj a charakter, který se v něm tříbí, předurčují osudy těch, z nichž vzcházíme? A záleží na okolnostech, stáváme-li se za všech sebou? Rafinovaný snímek s filosofickým podtextem nenápadně odkrývá obrovskou sílu, dramatické peripetie a rozsah zkušeností, schopností, elánu a životního uvědomění 65leté fascinující ženské, Gwendolyn Leick. Postupně uvolňuje překvapivé informace ze štědré mozaiky její existence tak, že ona hubená, strohá, nemluvná postava bez úsměvu se jako zázrakem mění v houževnatou schránku výjimečně naplněného, dobrodružného života, vřelosti a lidskosti, aniž by původní vizuální dojem pominul. Obraz se v pochopení kruhem potká sám se sebou, jen nyní znamená téměř dokonalý opak. Osudovou předurčenost této Gweniny přirostlé masky přitom naplno pochopíme až s jejími slovy v posledním záběru – který nás obratem vrátí k úvodní otázce. Výjimečný a těžko kategorizovatelný film neopakovatelné krásy a hodnoty, jak sosutředěně a promyšleně odráží vnitřní krásu pozoruhodného člověka. *~

Že se v hodnocení rozcházím téměř se všemi, tomu tentokrát moc nerozumím (nebo už vlastně možná ano, jak se dočtete později). Ale víc mi zůstává rozum stát nad tím, že ani v komentářích ostatních uživatelů nečtu o filmu, který jsem viděla. Neviděla jsem film o výlučném géniovi, který vedle sebe nesnese nikoho vyjma své sestry, a osudem žen po jeho boku je... až dokud se neobjeví... atd. atd. ***** Já jsem hlavně neviděla film, v němž by se podle pravidel narace a logiky rozvíjel jakýkoli fungující příběh. Nejblíž k popisu toho, co jsem viděla já, má ve zdejších komentářích ještě tak Matty, ale pak nechápu jeho nadšení, není-li umělým nadšením otrlce z bizarnosti za každou cenu, z rafinovaného úskoku a lsti, jimž se ale obětuje film. Já jsem se přes dvě hodiny dívala pozorně na film, v němž nefungují žádné konsekvence - na film, kde vyšinutý a nenormální zdaleka není jen hlavní hrdina, ale všechny postavy a všechny aktivity a většina scén - bez vnitřních souvislostí, bez pochopitelných příčin, bez následků - nic se nevyvíjí podle sledovatelných zákonitostí, ani časem se žádné nahlédnout a poznat nedají. Možné premisy, jak chápat, co se mezi postavami (kterýmikoli dvěma) děje a proč, padají jedna za druhou, až žádná nezbývá a nové se s přibývajícími obrazy už na ničem pravdivě založit nedají. Nelze z toho, nač se doopravdy díváme, co slyšíme a co vidíme, pochopit žádné motivace a rozhodně ne poskládat příběh a pochopit role a povahy postav. Komentáře, včetně popisu obsahu, které se snaží nám podsunout příběh, o čem film byl, jsou s viděným snímkem pokaždé neomylně v rozporu. ***** I pokud by to bylo tak, že PTA natočil maniakálně precizně neracionální snímek, který se vymyká možnosti diváckého ukotvení, zkušeného setřepání rozkomíhaného děje do pochopitelné ucelené příběhové interpretace tak, aby žádné úlomky navíc nezbyly, a natočil ho tak, že kamera i zvuk se tváří, že se na plátně odehrává jednoduchý, jasný příběh, který lze shlédnout s chápavým a ironickým vědoucím úsměvem, jaký si osvojily i hlavní postavy filmu a úspěšně ho používají ve chvílích, kdy nám musí být jasné, že jasné není nikomu nic --- pak mi ale tenhle výkon neimponuje, protože já jsem prožívala dvě hodiny soustavně eskalujících muk, jak v mojí hlavě narůstalo skladiště nezařaditelných gest, úsměvů, pohledů, úkonů, vět, reakcí, které nejsou reakcemi, atd. Včetně toho neodbytného vědomí základní nepatřičnosti, kdy vám film a všechny postavy a recenzenti a ostatní diváci tvrdí, že ten slavný návrhář dělá šaty, ze kterých si svět sedá na zadek údivem a překvapením a všechny významné dámy se můžou předtrhnout, aby jeho modely mohly nosit - a vy vidíte jeden nepovedený a nijak zvlášť přitažlivý hadr za druhým, které navíc ženským křivkám nijak nelichotí a nevycházejí vstříc. ***** Z takových zjevných rozporů mezi tím, jak se film tváří a na co se doopravdy díváme, je celé dílo utkané. V tomto smyslu chápu i jeho název: FANTHOM THREAD je ve skutečnosti FANTÓMOVÉ VLÁKNO, což by byl možná lepší překlad - nit příběhu (thread je také narativní souvislost!!), která vede chaotickou látkou jen jako, ale ve skutečnosti neexistuje. Žádná tam není. NIT - CHIMÉRA. FANTÓMOVÁ NARACE. PŘELUD PŘÍBĚHU. Příběh, který se tváří, že je, ale není. Jen všechno vzbuzuje představu, známé značky sugerují, že je. Ale nedrží pohromadě, netvoří linku. Je to falešená představa. ***** V tom případě se PTA povedl dokonalý počin, protože opravdu zmátl celý divácký a recenzní svět a já to vnímám správně: všecko a všichni se tváří, že tu máme příběh, ale on tam není. Je to fantóm, chiméra, přelud. A v tom případě byla i moje narůstající bolest hlavy, zvyšující se tlak, nepohodlí a regulérní naštvanost, že nic nedává smysl, že nelze zaostřit, soustředit se a sledovat, naprosto adekvátní reakcí. A v tom případě jediným správným hodnocením je jedna hvězda, či podobně nízká známka, protože to opravdu není film, dílo, jen chiméra, a nemá uspokojit jakožto dílo, ale rozmrzet a rozladit jako rozpadlá látka. Jako experiment PTA na divácích je to geniální počin, jako film ke sledování je to katastrofální utrpení a jsem hluboce přesvědčená, že se za svou hlavu nemusím stydět a že PTA by mi to u kávy s ironicky svůdným úsměvem potvrdil. Pokud není stejně zvrhlý a zvrácený jako jeho film a nevyšlo mu to takhle nezáměrně, při sledování jakési vlastní nemocné logiky akcí a reakcí. Ale to asi ne. Dává mi větší smysl, že si dokonale krutě vystřelil ze všech, kdo se potřebují podílet na chimérách a přeludech, aby nemuseli přiznat, že film je nahý, že to není film. *~

Wow!*Přestože překládám náramné povídky z žánru spekulativní fikce a filosocizující scifi, takhle nabitá a nadšená, jako bych vystoupila z živoucího podivuhodného i důvěrně známého světa, jsem se cítila naposled v sedmi letech po dočtení Pipi Dlouhé Punčochy a v deseti u knížek Julese Vernea.***A to jsem původně žádný vyložený zázrak nečekala. *** Ještě po cestě domů mě ten efekt přenesení do fikčního světa, který ovšem dotěrně a tísnivě připomíná naši nejbližší budoucnost, předpokoj, a jeho omračujících možností, krás, starostí a žalů nepustil, pořád jsem jednou nohou jinde, či o krok v budoucnu, nebo nejpřesněji vzato moje prožívaná realita se skutečně rozrostla. Neboť "jinde" tady řečeno s Neffem neznamená, že "všechno je jinak", ale že "něco je jinak", a tím pádem můžeme náš vlastní křehký a fascinující svět a život promýšlet a vnímat z nově nabídnutých perspektiv - není to únik z naší reality, ale její poutavá nová reflexe, je to prožitek prohloubené blízkosti, lásky, starosti i dychtivého a osudového zaujetí naším životem. A je mi hrdinsky smutno a nádherně, cítím vítr změn ve vlasech a slanost tříště na tvářích. *** A funguje to i napodruhé. *~