JitkaCardova

Na chatrně zpřetrhané a tu a tam ledabyle navázané niti hloupoučce naaranžované pásmo všech aspoň trochu uplatnitelných suchých vtipů, ještě sušších scének a ještě ještě sušších přirovnání, deklamovaných zřetelně a zpomalenou rychlostí, aby náhodou ani tomu poslednímu znuděnému divákovi neunikla pointa, když už se tam zřídka a náhodou nějaká objeví. Neberu tomu, že to může být záměr, a uznávám, že poetika trapna Sklepáků mě většinou míjí, ale jsou perly, na které naopak nedám dopustit (Kouř, Kamenný most v původní verzi). Nebudu si ale zastírat, že mě prostě ničím nepoutá, když je něco schválně laciné, a nefascinuje, když něco působí násilněji a uměleji než tematická školní besídka, kterou na poslední chvíli vymýšlely během šichty školní uklízečky s topičem, posuny v ději se vynořují jako australské potoky jednou za sezónu a zase nadlouho nadobro mizí - a dál nevím, protože jsem to mučení dobrovolně vydržela jenom do půlky a potom osvobodivým gestem hodila film do koše. ***** Matty má výstižný komentář a neadekvátně dobrosrdečné hodnocení. To já bych většinu Českých lvů hodnotila dvěma hvězdami, a na rozdíl od téhle zbytečné žbrblačky Český lev má aspoň kvalitní dramatickou linku, cenné sdělení a nehraje si na víc než na doprovodné pásmo k ukrácení mezichvil. Tahle rozbředlá slabomyslná pakárna si přitom dělá nárok na pozornost diváka sama o sobě, což beru jako nehoráznou urážku. ***** Tu jednu hvězdu dávám za občasnou překvapivou nápaditost uklízeček a topiče a hlavně si za to, že Tomáš Hanák vypadal chvílemi jako Paul Newman promítaný zpomalenou rychlostí.

Sice jako většina české současné produkce film nepřekračuje televizní kvalitu audiovizuálem (kamera, střih, hudba, zvuk nejsou nic světoborného), ale po vyprávěcí a tematické stránce je překvapivě dobrý. Alfou a omegou je tu dusno a bezvýchodnost životních situací, kdy každý z účastníků má už za život dost nadrobeno a spískáno a vzájemně si neumějí ani pomoct ani nic doopravdy sdělit, svěřit nebo vysvětlit, a už vůbec se nedokáží upřímně propojit a spolupracovat, aby se jim mohlo všem začít dařit prožívat život hodnotněji, lépe a opravdověji. Výčitky, mlčení, komentáře i občasná větší či menší gesta jako pokusy něco napravit nebo posunout lepším směrem se míjejí účinkem, projevy dobré vůle či zoufalé snahy přicházejí v rozklíženém načasování, jak každému dochází trpělivost či přicházejí podněty k reflexi nebo jednání v jinou chvíli, synergie nefunguje a každá naděje se vzápětí rozpadá v přemožení marností. Každý zvlášť je příliš slabý, aby mohl odčinit či napravit celý ten časoprostorový propletenec zamotaných nezdravých vztahů v rodinách a s trvalými následky nenapravených životních restů, vin a dopuštění nelze dobře žít. Ve chvíli, kdy se s takovým nákladem rozvětvených neštěstí člověk pokusí začít žít ještě i na stará kolena s někým druhým a opět v sobě zažehne naději, když ne na nápravu svého dosavadního zamotaného života, tak alespoň na nový začátek, musí zákonitě přijít o to horší vystřízlivění do reality, jíž nelze uniknout - protože ten druhý si s sebou v téhle společnosti nutně vláčí vlastní nedodělky a provinění a jejich trvalé následky, a kombinace dvou takových životních osudů není prakticky únosná - exponenciální příval následků, které je budou dostihovat, je přespřílišný. Když v našem pokolení jako několikátém po sobě nefungují rodiny a komunity (jako lokální sociální celky, kde všichni o každém všechno vědí a pomáhají si spolu žít, nikoli kluby, kam se utíká a kde se nikdo nikoho neptá na jeho domácí zázemí či minulost), jež by ctily základní lidské hodnoty, pak už žádný nový vztah zatížených, prokletých jedinců se spoustou šrámů a škraloupů neznamená dvojnásobnou radost a poloviční trápení, ale exponenciálně eskalovanou depresi a vědomí nemožnosti to překonat. Děti, které se mezi takovými paralyzovanými troskami dospělých motají, jsou tím od narození nenapravitelně poškozované, uzavřené, citově deprivované, bez morálních základů a osobně příkladného vedení k poctivé práci, vytrvalé péči a vnitřní radosti z jejích výsledků, naučené, že s ničím nepříjemným nejde doopravdy hnout, učící se rezignovat a kapitulovat, přijímat absurditu, porážku, nesrozumitelnost, absenci intuice i logiky, stávají se závislé na digitální zábavě, násilí, jsou nekomunikativní, otupělé či vzteklé, a rozhodně nepředstavují naději na lepší svět. ***** S takovým pocitem by měl divák odcházet z kina domů - do vlastní rodiny, ať už k rodičům, prarodičům, partnerovi, dětem, nebo třeba do bytu ke spolubydlícím či do izolace a "svého klidu" daleko od všech, ale pokaždé téměř jistě někam, kde nepanuje atmosféra ujištění, vlídného a vnímavého přijetí, podpory, spolupráce a širokého mezigeneračního rodinného i sousedského harmonického souladu. Všude je v nějaké formě napětí, dusno a bezvýchodnost, izolovanost a řevnivnost. ***** Tenhle nenápadný film nastavuje nebalamutící zrcadlo naší realitě, v níž dobíhá někdy před pomyslnými sedmi pokoleními zažehlý rozpad mezilidských vztahů a skutečných hodnot, a naší vzrůstající neschopnosti ho zastavit a obrátit. *~

Svěží a inteligentní dílo i sebevědomý autorský rukopis. Ať už situačním dilematem, kadencí víceplánových vtipů a point i tím, jak vás o postavách, u nichž se záměrně nedozvíte nic o jejich osobní integritě, ustavičně nutí znovu a znovu přehodnocovat první dojem a posouvat možné limity sympatií a definice dobra a zla. Přitom je zápletka nenáročná a snadno pochopitelná a všechna jednotlivá sdělení obrazem i slovem co nejjednodušší a nejpřímější (až se to méně pozorným divákům bude plést s banalitou a samoúčelnou oddechovostí a těm náročným s absencí uměleckosti), takže se můžete naplno soustředit na svůj natahovací vztah k postavám - a to ke všem. Tenhle film si totiž vzal na mušku jasně vytyčený úkol a jako sniper míří přesně a nerozptyluje sebe ani vás - míří na černobílou morálku s oporou ve zvyklostech a rozstřílí je na cucky. ***** V neposlední řadě stojí za pozornost i obratná práce s formou - je hluboce působivé, když si ve správnou chvíli uvědomíte, že natáčení snové scény, kterého se trpaslík účastní a o které se postavy ve filmu několikrát baví, nebo i prostorem natáčení ve městečku několikrát procházejí, se celou dobu chystalo právě pro tento film - a najednou se v té natočené scéně s nimi ocitnete a pochopíte, proč se v průběhu odvíjení děje natáčela - k čemu se už tehdy schylovalo. Je to, jako když se ladně a nevyhnutelně ocitneme na "druhé" straně téže Möbiovy pásky, aniž bychom kdy přešli šev, aniž by to i jenom zadrncalo. A aniž si to nejspíš valná většina diváků vůbec kdy uvědomí. Film to nijak nezdůrazňuje. Tenhle zdánlivě iracionální přechod na druhou stranu smyčky se ve zdánlivě hravém a komediálně odlehčeném snímku povedl McDonaghovi hladčeji a nenápadněji než třeba kdy Lynchovi (ve vší úctě k mistrovi), pro něhož je to jedno z celoživotních těžkých témat. ***** Plusem navíc je také jazykové šprýmování a hrátky s irskou angličtinou a veškeré žerty se sociálněkritickým podtextem (jejich prostoduchost a banalita je v mých očích opět záměrná, evokující sprostotu a lidovost i přímohubost) - a vůbec způsob, s níž je tu vulgárnost napříč panoptikem neotesaných postav předváděna k promýšlení v různých podobách, třeba skrze jekjich sklony k teatrálnosti, dojímání, žvanění, podléhání pudům, reflexům a emocím atp. Vulgárnost sama ještě ale neznamená nic zlého, i nekultivované způsoby mohou sloužit k projevení dobré vůle a citu. Ale pak babo raď, jaký si k těm postavám vypěstovat vztah, co o nich soudit. ***** Celkově vztato tahle nenápadná, ale přitom ostře nabitá záležitost s lehounce a obratně dosahovanou hloubkou lidskosti mě po skvělém krátkometrážním Šestiraňáku přivedla k tomu, že si McDonagha beru zcela vážně do soukromého hledáčku. *~

Námět je živný, všechno ostatní kulhá jako lazar sám. Všechny postavy jsou tak málo vykreslené a nedostatečně definované, že až do konce nepochopíme, co jsou zač, proč dělají, co dělají, co chtějí a proč to chtějí. Vnitřní monolog hlavního hrdiny je nepřesvědčivý, plytký, útržkovitý, o všech ostatních se dozvíme ještě méně. Nikomu nelze věřit žádné emoce, dokonce ani bolest. ani lásku nebo připoutání ne. Kdyby to byl pouze nihilismus a korporační politika a společenská citová vyprázdněnost, kolem čeho se všechno ve filmu točí, ještě by se to dalo pochopit a akceptovat. Ale ono se tam mluví o lásce a o lásce k životu, k prožívání, a min. u ženských postav jsou náznaky jiného přístupu, jenže nerozvedené - konfrontace jsou slabé nebo chybí úplně, film každou druhou větou nakousne jinou úvahu a nedokáže ji sledovat dál, ale zároveń se tváří, jako kdyby pronášel kdovíjaká moudra. Nakonec je to jen snůška rozpadlých existenciálních plků doprovázená fragmentarizovaným a nepozoruhodným obrazem, který nedokáže nikoho představit ani do ničeho vtáhnout a a ze své formy se marně pokouší dělat přednost. Je to, jako kdyby z nějakého zastaveného natáčení zbyla halda rozdělaného materiálu, nebo třeba v nějakém studiu zůstala fůra odstřižků po dokončeném filmu, který museli o dvě hodiny pokrátit, a nějaký kreativec se vsadil o pár piv, že z toho udělá další film, vzal si to na pár dní do střižny a namluvil k tomu komentář. Jasně, že to tak nevzniklo, ale kdyby jo, nebyl by v tom asi moc rozdíl. *~

Schormovi se povedl Dům radosti, z něj to opájivé hrabalovské vyzařuje, to ostatní je pouhopouhé ilustrování, převyprávění a deklamování, horší či lepší, ale nic než to. *~

Až do shlédnutí úvodní scény mi nedocházel ten ironicky krutý a ryze pravdivý dvojsmysl v názvu, a teď už se ho nikdy nezbavím. Musíme si pomáhat - pomáhat si navzájem versus pomáhat sobě, od něčeho, z něčeho, a pak už napořád od výčitek svědomí. Jsou jen dvě množiny lidí. Ta první je plná lidí, keří si nemohou pomoci, a když jde do tuhého, pomáhají z pokřiveného pudu sebezáchovy, z totálního neporozumění podstatě světa a síly soucitu v něm a z iracionálního strachu, který plodí zlo, nejdříve sobě, a až pak, když si myslí, že mají své jisté a že je to nebude nic stát, "pomohou" i někomu druhému, byť čistě proto, aby se sami před sebou a před druhými cítili líp, aby si byli snesitelnější, aby si od sebe ulevili, aby si od sebe pomohli. A pak (i když naději, že je nás víc, čerpám hlavně z umělecké literatury) je téměř prázdná množina lidí, kteří bytostně chápou, že poslechnout strach a zapřít lásku a empatii a dát přednost své ochraně před zmenšením utrpení někoho druhého, ničemu nepomůže, neboť to jen zvětšuje zlo, a právě už tím činí ze světa zlé a ještě o to horší místo, v němž je o to více třeba si naprosto bezpodmínečně pomáhat navzájem. Kdyby všichni lidé nepomáhali sobě, ale jen a pouze sobě navzájem, všechno utrpení by zmizelo a svět by byl šťastným místem. Přitom jde ryze o mechanický problém, o domluvu, přenesení těžiště z obstarávání se do starání. Je to prostá filosofie, žádná sofistika. Brání tomu jen ten sžíravý pomýlený zištný strach, sdílený a posilovaný všemi z té první množiny lidí, ta absurdní a záškodnická úvaha, že když někdo začne milovat a nezištně pomáhat první, a ti druzí se nepřidají, tak se mu to nevyplatí. Achacha, Člověk je tak skrz naskrz průsvitně uvnitř celý zkřivený a pokroucený, směšný a děsivý, až běda. A všichni pořád pomáhají sami sobě, čímž ubližují všem. Chlapík, co má ženu a děti a co v té úvodní scéně řve v ranním oparu s čoklíčkem v náruči "Jude!" za odjíždějícími nácky, aby udal souseda v nouzi, protože si nemůže pomoci a musí si pomáhat, protože si přece musíme pomáhat (a ten Žiďák mu z té situace nepomohl a nezmizel, nevypařil se, obtížný židák bez kouska pochopení pro jeho tíseň, tak se holt musí postarat sám!) je přesně tím prototypem, který v úvodu odhaluje neúprosnost tohohle filmu, jenž nás všechny soudí už tím, že je. Díky za odvahu všem, co se neztrácejí v té obrovské skoroprázdné druhé skupině. Musíme si pomáhat. Jak to máte vy? *~

Zřejmě to byla už chyba předlohy, pak se ale takový trapas neměl nikdy zfilmovat. Slabomyslná a neúmyslná, pročež nudná a nevtipná parodie na úsudek velkých detektivů (vpodstatě prachšpatný plagiát Holmese a Watsona) plná logických lapsů, velkohubosti, prázdných gest a jalových poznámek, navíc se zápletkou, jejíž rozluštění je celkem zřetelně a v úplnosti naznačeno hned zkraje, po první vraždě, takže divák pak marně tápe, proč vyšetřovatelé beze spěchu probírají jiné a nepravděpodobné možnosti, aby nakonec po dalších zbytečných vraždách všech ostatních členů rodiny potvrdili, že to opravdu bylo tak. ***** Za podklady k dedukcím se tam v rozporu s realitou říkají vyložené nepravdy (Zatím všechny oběti vraha viděly, proč ne i on? Zazní například neuvěřitelně stupidní otázka ve chvíli, kdy oběti, které dle domněnek viděly vraha, jsou teprve dvě, a třetí, která přežila, vraha dle své výpovědi právě neviděla, protože byla tma. takže s touhle čtvrtou je to půl napůl a nelze z toho nic o taktice vraha vyvozovat. A tak je to tam pořád. Když v závěrečné větě snímku zazněl od onoho Rádobywatsona apel "Buďme reální", místo "realističtí", už jsem jen odevzdaně zaštkala. Takhle blbé a nemístné to bylo od začátku do konce. ***** Už mi je po několika pokusech jasné, že Strach je patetický režisér beze špetky kritické soudnosti, pokud jde o výběr předloh i scénáristů, a jeho prosté převody naivních a často mizerných scénářů do televizní podoby postrádají nadhled i vtip. Tady jde jen o zkaženou detektivku, u historizujících filmů ale dělají medvědí službu i našim dějinám (například Operace Silver A). *~

Co tenhle film postrádá na vtipu, to nedohání v napětí ani romantice a bohužel ani v elementární logice. Banální a nedůsledný scénář, krkolomný a vykonstruovaný, nesmyslné obraty v ději a jednání postav, nelogické situace (nechci to všechno vypisovat, třeba castor tu má komentář, se kterým úplně souzním), absence motivací téměř u všeho, tomu poplatné toporné herectví, bezduchá, nevnímavá kamera jako z televizní reklamy, a kvanta a kvanta nevyplněného prázdna kolem několika základních klišé a holých tezí z toho spolu s dětským hrdinou, ztraceným zvířátkem (které absurdně dlouho nikdo nepostrádá) a citově vydíracím tématem dělají z filmu tak akorát adepta na amerického oskara za zahraniční film. Zvlášť když se do toho zaplete téma imigrace. Američané si ostatně o schopnostech cizinců z východní Evropy točit dobré filmy myslí své a tenhle kousek je z té arogance fakt nevytrhne. Nejspíš je to od nich charitativní soška Oscara (jako sorry, ale mám docela právo se ježit, když už jsem si s tímhle počinem odkroutila dvě hodiny). Proti nepřirozenosti a šustění natáčených scén ve vakuu emoční i sociální inteligence a uměleckého citu se ve mně štětila každá buňka. Bhúúúffrf. Kdyby do sebe někdo prostříhal s béčkovými českými herci ne moc dobře přetočené scény z KOLJI a Pretty Woman, dostal by i bez úprav ve scénáři stoosmatřicetkrát lepší romantickou komedii a charismatičtější film, než za co se vydává tahle mdlá těžkopádná a hloupá šmíra. Zápletky, dialogy, vtip a spád děje v Ulici jsou proti tomuhle filmařskému amatérství rajský balzám na duši. Humorné to chvílemi bylo dost, pro otrlé (třeba když se Vetchý chová jako instruktor operačního týmu FBI a nutí Geislerovou zkoušet si nahlas opakovat, jak se jmenuje a kde pracuje, aniž by to ovšem byly smyšlené údaje k zapamatování. --- Nebo celá ta nesourodá vložená epizoda se ztraceným morčetem, co ho nikdo moc nepostrádá a nehledá, dokud nevkusně a cynicky nechcípne jako ten pes v písničce, kterého praštil řezník paličkou), já se ale postiženým filmům smát nemůžu, jen mě ta nejapnost bolela víc než obnažený zubní nerv. Je mi to líto, ale na tomhle pokusu nebylo prostě dobře nic, trčí z toho sada nesourodých utkvělých záměrů, tupá snaha a naprosté analfabetství stran existence filmařských, uměleckých a vyprávěcích postupů, nulový talent a totální podcenění práce na uvěřitelné esenci, plynutí i faktických detailech příběhu, a to není dobrý výsledek. Režisér je možná hodný člověk, ale nemusel by se to nutně pokoušet sdělovat filmem. *~

Kdyby se odbouralo všechno to laciné televizní načančání, přetaženost, infantilnost a uječenost, zůstane docela solidní chytrá pohádka plná hezkých lidských momentů. Ale vydržet se to takhle skoro nedalo. *~

Dvojka by měla nejen obhájit, ale také překvapit a zásadně nově posunout koncept i smysl, aby to nebylo jen protahování dosaženého. To se tu nepovedlo, a k tomu je dokonce mírně slabší i vtipem, i příběhem. Což vůbec neznamená, že by snad nestála za podívání, jen že vzbuzené očekávání zkrátka nejen nepřekonala, ale i trošinku zklamala. Milá a pěkná pohádka s rozverně katechistickým rozměrem to ale pořád je. *~