JitkaCardova

Dobré postřehy, čím se lze nechat zaujmout, vypočítává Matty, ale zdůrazňuji, že jde o celkem snadno odhalitené záměry tvůrců, které nefungují i z dalších důvodů, než Matty uvádí: ať už proto, že dramatické momenty v rodině neodpovídají povaze ani vývoji naznačeného a odkrývaného konfliktu, takže některá rozhodnutí vyznívají neodpodstatně, nechtěně směšně, absurdně či přímo rozčilujícně, anebo proto, že u dospělých herců je občas silně poznat, že hrají, jak jsou nepřirození (především Vetchý a Voříšková) - hlavně v komických (Vetchý) či sentimentálních (Voříšková) momentech. Čili tam, kde to divák cítí nejpalčivěji. Další nepříjemností je, že tam, kde stará poetika Zdeňka Svěráka byla nemilosrdně vtipná a úderná proto, že byla podložená silným příběhem a pointovala se v čase organicky stále více s tím, jak se rozvíjel děj a prohlubovalo nosné sdělení, v tomhle sledu epizodických scén a vzpomínek to působí trapně jako vyprávění vtipů, aby utekl čas, a poetika jako obšlehnutá, vykradená, či násilně vzorová - vyprázdněná. Frustrace, která přijde se závěrem, kdy pocítíte, že jste se nakonec dozvěděli mnohem méně, než bylo ve filmu naznačeno a slíbeno, a že jste vlastně vůbec nedostali příběh, a přitom je ve vás teď nahodile uloženo lecos, co nebylo nosné a dourčené ani pospojované, a teď to ve vaší hlavě straší jako nadbytečné a ztracené, je hodně nepříjemná a snadno převáží to celkem příjemné dobrodružství momentů strávených s dětskou partou, zájmem o postavu Vlka v podání výborného Oldřicha Kaisera nebo připomínáním si typických rysů tehdejšího venkova, těch poutavých, vlídných, přitažlivých, i těch syrových, krutých, až odstrašujících, ale každopádně jako celek konstitutivních pro každého, kdo ještě měl tu čest (jako o několikerých prázdninách u dědečka ještě zčásti i já) - to byla přitom nejpřirozenější a nejvýživnější linka, která udržovala pozornost a sympatie, byť nakonec se ukázalo, že poněkud uměle a podvodně, že totiž byla také spíše samoúčelně zneužitá a v celku díla nikam nedovedená. A film jako takový tedy považuji za nezvládnutý, nikoli pouze za nedotažený. *~

Je marné nechtít pohlédnout pravdě do očí a vypřávat a vysnívat si či všelijak násilně pro sebe vymáhat na realitě něco jiného, než lze v dané konstelaci doopravdy mít, ať už se o to snaží smyslná intrikánka nebo naivní porcelánová panenka, příliš oddaný přítel nebo lehkomyslný, přelétavý floutek, poživačná matrona nebo vyschlá upjatá klevetnice, poddajná a na slovo poslušná ženuška/sestra/dcera/lokaj/nohsled, málo prozíravý obchodník, zajištěný mocnář nebo namyšlená pletichařící služebná, zbabělý a důvěřivý hlupák nebo horkým srdcem bezhlavě milující muž atd. atp. Marnost veškerého konání, které z takové touhy, pýchy či zaslepenosti povstává, pak zhoubně doléhá nejen na dotyčného člověka, ale i na všechny kolem něj. A když se jednotlivé tužby a plány kříží po síti společenských vztahů v čase i prostoru, je to skutečně marnost nad marnost, a je téměř neuvěřtelné, pakliže se alespoň některé osudy podaří ještě alespoň trochu šťastně naplnit, a byť do vytoužených happy-endů mají takové příběhy daleko, o to jsou - možná? - doceněnější. TV série mi tenhle prožitek umožnila bezvýhradně vychutnat, zpracování pro mě nemělo jedinou slabinu. *~

Nápad příjemný, teď ještě kdyby všechny ty scény byly zahrané, a ne jen oddeklamované. Bohužel by to takhle s minimem úprav mohli klidně pouštět v rádiu. *~

Okouzlující sborka a rozborka lidské morálky několikrát po sobě.

Hitchova verze z roku 1956, která není remakem, ale prostě úplně jinou variací na stejné téma, mi připadá celá neskonale vtipnější a svižnější, nabitější, nicméně tenhle snímek nepostrádá několik fantstických momentů, k nimž patří i samotný závěr. *~

Jeden z nejlepších Hitchcockových filmů. Panoptikum nepravděpodobných, ale bravurně vykreslených lidiček a jejich nejrůznějších pohnutek a záměrů uváděných ve skutek. Expozici a pohádkovou logiku filmu musíte bez dostatečného vysvětlení přijmout, jako u Hitchcocka vždy, abyste se mohli udiveně usmívat a kochat tím rejděním a taky se o ty figurky trošičku bát a držet jim palce. U tohohle filmu je navíc nesporně milé, že Hitch tu svůj humorný nadhled a společenskou satiru neskrývá, stejně jako svoji zalíbenost, s níž i on sám fandí těm roztomilým lidičkám, tomu živočišnému druhu, který svými filmy rozmarně vytváří. *~

Naprosto mě nadchl a potěšil ten bujarý husarský kousek, který na závěr svého tvůrčího života Haneke provedl :) Filmem výtečně, hladce, zcela racionálně, ač žánrově až krkolomně provokativně navazuje na Lásku, a přitom starý pán završuje svůj odkaz s finální ironickou bravurou a nadhledem, s nímž mj. dává vesele vědět, co by si nejraději počal se zbytkem svého života v dnešním světě, jak totiž smýšlí o všech generacích mladších té jeho, a v kterou z nich teprve znovu - možná - vkládá naději. Odhaluje zcela uvolněně a duchovně i duševně vyspěle onu zálibnou ironii, s níž srozuměně, byť nesmířen, pohlíží na dnešní svět a společnost, a jeho radostné žertování, s nímž poukazuje na ty nejsmutnější okolnosti našich rozpadlých vztahů a nenaplňovaných životů, spoustu skalních fanoušků, kteří v něm doposud tuhle stránku neviděli a uznávali ho paradoxně pro cynický a kritický pohled na lidskou společnost, odradilo, přičemž míním, že Hanekeho to maximálně skvěle pobaví, neboť to výsostně přitakává všemu, co si o lidech myslí a jak je vnímá. A míním, že je ukrutně rád za svůj věk a že to tak pěkně všecko zvládl odžít a odreflektovat, a že se s dětinskou radostí kochá faktem, že už to tady tak jako tak brzy zabalí. Minimálně tohle všechno je možné z jeho posledního filmu číst jako průzračný vzkaz. Já toho chlapa zbožňuju a hrozně bych si přála, aby byl mým dědečkem. A on vlastně beztak trochu je. Slabým hodnocením a nechápavému kroucení hlavou nad jeho prostořekým, uvolněným, povzneseným a do černého tnoucím humorem, k němuž už dávno přirozeně dozrával, se směju ruku v ruce spolu s ním. *~

Pusťte si tohle, Polanského Venuši vkožichu s fenomenálním Mathieu Amalricem a Medemův Room in Rome. Alternativní způsoby, jak vyjádřit a prožít obohacenou skutečnost, vysokooktanovou pravdu. Kdysi někdo řekl, že zbabělci umírají tisíckrát, kdežto odvážní jen jednou. Až uvidíte tyhle filmy, nejpozději pak byste měli vědět, že odvážní především žijí tisíckrát, kdežto zbabělci ani jednou. Ovšem mluvíme tady o odvaze mysli, o přitažlivé odvaze mysli nacházet rozmanité složité zoůsoby, jak vyjadřovat a prožívat veškerou skutečnost, k níž se nechám přijít... a pakliže se takové mysli potkají dvě, balet může začít. Tři filmy, tři sožitá baletní představení, během nichž odvážné a vzájemně se přitahující mysli prožijí stovky alternativních životů, anichž by se odchýlily od pravdivosti toho, kým jsou. Naopak, s každou další piruetkou a odbočkou a trikem se o to přesněji jedna druhé dourčují. Fascinující, svůdný tanec odhalující v mámivých závojích mnohotvářnou pravdivost základní skutečnosti, která je v každé osobnosti pouze základem, pobídkou, ingrediencí, žetonem, prvotní polévkou, stavebnicí, abecedou. Teprve vztahy odvážných hráčů dají oběma stranám s jistotou rozpoznat, kým vším kdo není, i kým vším kdo je. Dojít si na dno, na hranici, osahat vlastní limity - to vzácné požehnání střetnout se s někým, kdo nám umožní se alespoň někudy v tomhle omezeném a omezujícím světě naplno rozvinout. Okamžiky nespoutaného tvarování, štěstí poznání, ať už to skončí jakkoli. *~

Samo o sobě by to uneslo i vyšší hodnocení, kdyby nexistovala filmová verze z roku 1995, která byla tomuto miniseriálu zjevně značnou oporou. Troufám si tvrdit, že herečku pro roli Elinor vybírali pro odlišení jako brunetu, ale jinak typově, hereckým projevem a hlasově co nejpodobnější Emmě Thompson, a přestože svůj part zvládla bravurně, herectví, gesta, mimika i hlasová modulace Emmy Thompson z ní silně prozařují. Verze z roku 1995 je mi sympatičtější, protože byla první, a tahle série, byť o hodinu delší, nedokázala nabídnout jediný okamžik, který by ve starším zpracování chyběl, a nepřinesla nic inovativního ani lepšího. Naopak, ihned po shlédnutí zjišťuji, že ve mně mnohem silněji rezonují vzpomínky na scény s Emmou Thompson, které jsou, byť především kvůli ní samotné, i po roce silnější než tento čerstvý zážitek. Jinak mě herecké obsazení a ztvárnění rolí v žádném případě nezklamalo, ale mám takový pocit, že když už se něco natáčí podruhé, nestačí, aby to bylo jen stejně dobré a ve všem všudy stejně vyznívající jako předešlé ztvárnění, takhle to působí, že jediným důvodem pro vznik téhle minisérie byla očekávaná divácká popularita a výdělek, a že ani stínem nejde o naplnění umělecké ambice, ale jen a pouze o vypočítavost řemeslníků a zlatokopů. *~

Dělá si ze všeho - včetně sebe a svých filmů - ještě větší šoufky než dřív, ten poťouchlec. A ta zabijácká jízda, kdy se na opuštěné silnici vynoří nejspíš všichni, kdo tou dobou vlastnili v Evropě automobil, a k tomu ještě zbloudilý peloton z Tour de France, a Blanche se věší Lumleymu na krk tak vraždně, že prostě víte, že ji musí mít ukrtuně rád, když to auto sám nestočí ze srázu, to je fenomenální kousek. A jako vždycky ten taškář stejně horoucně drží palce dobrákům a zamilovaným, i kdyby to byli trochu ťulpasové.