JitkaCardova

Já toho strejdu Alfréda zbožňuju. Chtěla bych být jeho neteř, vím, že bych se chvíli nebála, že se nebude něco bláznivého dít. Ten člověk miloval vyprávění, miloval konstruování nepravděpodobných zápletek a na lidech miloval, jak jsou nenapravitelně nelogičtí a absurdní, včetně kritiků a obecenstva - nechápu, jako ho někdo pořád může považovat za mistra hororu a napětí - on byl vtipálek a žertér, šibal zamilovaný do lidských chyb, protože mu umožňovaly udělat z thrileru grotesku, aniž by si toho vůbec někdo doopravdy všiml nebo se na to nebál upozornit. Jeho postavy se s železnou pravidelností rozhodují nelogicky a navzájem si toho nevšímají, takže příběh poskakuje jako tříkolka bez dvou kol na sukovaté horské dráze a člověk se může jenom odevzdaně drkotat s sebou s těmi nezastavitelnými, roztěkanmi lidičkami, a smát se, jak to všecko hloupoučce pletou a rozmotávají, a dávat pozor, aby si nepřekousl jazyk, nebo být vzteklý, že nic nefunguje, jak má, a nikdo nedává pozor. A uprostřed toho všeho rozpustilého bláznění pak zazní pár syrově humánních, od srdce pronesených slov (v tomhle filmu jsou to zrovna slova Van Meera, když si uvědomí, že se nedočká pomoci, která pronáší ke svým věznitelům o světě a záměrech mocných a o lidech, kteří vždycky budou sypat drobty ptáčkům), a to stačí, a zase můžeme drkotat a hrkat dál. Až k velkolepému finále. Díky, strýčku, za další fantastický, úsměvný i sladce mrazivý veskrze lidský i šibalský zážitek. *~

Násilně ukončený příběh Wallandera, je to hysterické, přemrštěné, zcela nevěrné původním sériím, i když se tu snažili na ně navázat... Kenneth Brannagh evidentně dokáže věrohodně a realisticky zahrát každou předepsanou sračku, ale takový rozjezd Alzheimera, aby se jim vešel do jednoho dílu a mohli Wallandera zaříznout, to muselo cukat koutky i jemu, když se na kopci svlíká z oblečení a háže ho po dceři, kterou nepoznává, když má výpadky a v policejní šatně neví, co se dělá s košilí, etc. Mám nějaké zkušenosti, vím, že i v nástupu takové nemoci je jistá křehká logika, kvůli níž je to snad ještě děsivější, tenhle pokus o znázornění spíš ukazoval na lobotomii tvůrce, ač Brannagh by si za to bravurní ztvárnění takových pitomostí zasloužil metál. Jeho herectví je zcela nezávislé na absurditě scénáře, on stejně zůstane životný, i když vám ta absurdita neunikne, po něm steče jako voda po peří. Celá poslední série je dost neslavná a takhle zfušovaný konec si Wallander nezasloužil. Ale asi je to v řádu věcí, ukazoval přece, v jak krutém a nespravedlivém světě žijeme ty své křehké životy a že naši lidskost pohání často právě bezmoc a zoufalství. Tak i já zamáčknu slzu dojetí a budu si připomínat všecko to dobré a lidské, co mi tenhle seriál poskytl, než přišla 4. série a zamordovala ho. *~

Tak skutečně, potvrzeno, zázrak Wallandera, všeho, čím byl ryzí, důležitý a jedinečný, vydržel jen tři série. Tohle je stejně jako minulý díl paskvil, který se hřeje na předchozím úspěchu a zkouší, co se dá ještě trhnout. Porušuje většinu zásad, z nichž Wallander vyrůstal, a nenese podstatnou propracovanou pointu. Vlastně tady dokonce i zfušovali zápletku a rozuzlení, takže to nefuguje ani jako prachobyčejná kriminálka. Spousta naznačených věcí totiž zůstala bez souvislostí, bez zapojení a bez vysvětlení: pořád nevíme, kdo a proč zapálil karavan, kde se dívka schvovávala, proč tak vykřikla - odjížděla motorka, byl to Pontus? Proč by ale zapaloval její karavan? A tím pádem - jak to tedy bylo doopravdy s požárem u Kurta? Nevíme s jistotou ani na konci dílu. Pořád nevíme, kdo byli ti dva motorkáři, kteří Kurta napadli a zbili, a proč. Základní pravidlo přitom je, že koincidence neexistují. Nevíme, koho slyšela Baiba, když zůstala ráno v posteli a Kurt odjel. Nevíme, jestli dveře od auta nechal Kurt otevřené toho jednoho večera sám, ale spíš ne, byl tam zvuk. Nevíme, kdo ho tedy možná způsobil. Tolik "možná", a bohužel zdaleka ne všechna se dají svést na záměr vyvolat stejný dojem nejistoty, jaký by mohl mít muž s počínajícím Alzheimerem, takže je to ošemetné celé. Nevíme, co za divné řeči to vedl tchán jeho dcery na oslavě svých narozenin, nevíme, kdo to tehdy odcházel do tmy, když Kurt vyhlédl oknem ven (ok, tohle se osvětlí v posledním dílu, ale to nelze čekat, dosud si každý díl všechno zápletkové vyřešil ve svém rámci, a tady to jen nečitelně přispívá k pocitu zmatku a nespokojenosti na konci). Nic z toho všeho se nevysvětlilo a je to naprosto odfláklý, zfušovaný díl, který vypovídá o tom, jak to tvůrce nedělal s původním zápalem pro věc, ale otráveně, bez respektu k divákovi a k vyprávění a k Wallanderovi, už jen pro prachy. O té progresivní kameře z prvních dílů si taky můžeme nechat jen zdát. A fakt, že ke Kurtovi se vrátí Baiba a mají spolu sladce romantický vztah, se tak nehodí do původně nastaveného profilu, že je mi stydno, až bych někam zalezla, ta linka působí místy křečovitě a kýčovitě jako Rosamunde Pilcher. Právě tak jako to ždímání soucitu, když ho na konci dílu necháme zajet do tunelu na vyšetření a pak máme čekat, než přijde další díl. Nejapnost a ubohost. Walander byl jedinečný právě tím, jak se se vším v každém dílu vypořádal, a na konci se pak čelilo zoufalému tichu, bezmoci a samotě, s níž se cítící člověk musí v téhle době smiřovat. --- Už jen ze smyslu pro dotahování věcí do konce se podívám i na poslední díl, ale smutno, smutno mi je za původním Wallanderem. Přála bych si, abychom ho měli i dál, ale to by musel být stejně zoufale bezmocný vůči nepravostem, jako důsledný, precizní a svůj. Teď je z něj komerční břečka. Chjo.

S jednou či dvěma ryzími výjimkami bylo v třech předchozích sériích železným pravidlem, že si absolutní hodnocení každý díl pokazil jen zbytečnými, podružnými lapsy v logice odvíjení příběhu (pasla jsem zpočátku komentáře k jednotlivým dílům, které to osvětlují blíž). Tady to ale vypadá, jako by to vzal do ruky někdo jiný, celkově ledabylejší, kdo se na předchozí práci jen svezl. Celá zápletka je především banálnější, povrchnější, přitom lacině exotická. A pokud jde o logiku, bylo mj. iritující, protože většinou nepodložené, že Wallander, který vždycky vyjel později nebo měl zádrhele jako cizinec a civilista, na určené místo srazu dorazil dlouho před místní policií a ještě toho hodně stihl, než přijel někdo další po něm. Příliš okatě vystupoval jako nedbalý mistr světa a vlastně to působilo trapně a nepřirozeně. Najednou jsme někde na úrovni německých televizních krimiseriálů pro důchodce, které potěší, že v Africe nemají lepší policii než u nás. K tomu je dobré zmínit základní pravidlo, na němž byl Wallander vybudován - že náhody, koincidence neexistují - všecho souvisí a vždycky zapadne na místo a něco osvětlí. Tady je ale zápletka postavená na té náhodě, že v místě konání konference, na niž byl Wallander pozván (což taky příliš neodpovídá jeho doavadní postavě) hovořit, dlouhodobě působí zrovna švédský pár, z něhož zrovna ona žena je právě v tu dobu zavražděna. A to se mi ani nechce unaveně podotýkat, že přesný motiv její vraždy a ostatně ani totožnost vraha se nikdo nepokusil divákovi objasnit. Hm. Škoda, Wallander je seriál, který by vlastně neměl skončit, měl by nás provázet dneškem jako zrcadlo a připomínka nezbytné lidskosti a důslednosti, chceme-li zůstat sami sebou a živí. Ale to by ho ještě musel dál točit někdo, kdo tomu sám pořád ještě rozumí. Tenhle díl byl dělaný narychlo, bez citu, líbivě, do prodeje.

Klady, o nichž píšu u předešlých dílů, trvají. Všechno dobré je pořád dobré i ještě lepší, jak se to v čase prohlubuje a tříbí. Bohužel se po dotaženém posledním dílu 1. série zase vrátily drobné konstrukční nedůslednosti, a ve větší míře. Kazí to dojem. Když otřesený Wallander říká, že si nemyslel, že by dokázal doopravdy někoho zastřelit – nejde si přece nevzpomenout, že hned v předešlém dílu nezabil toho chlapa, co držel zbraň u hlavy jeho dcery, jen proto, že mu selhala pistole – vystřelil na něj dvakrát zblízka s úmyslem provrtat mu hlavu kulkou a toho zločince za něj o setinu vteřiny sejmul jeho kolega. Není možné, aby Wallander od té doby nevěděl, že schopný zabít je. Prožil si to. Nebo celá ta sledovačka Bergmana, jeho domu – když vám dnem a nocí stojí na dohled u domu v jinak prázdných polích auto a všude vás pronásleduje na dva metry, toho si nejde nevšimnout. Člověk si půl dílu myslí, že je to záměr, aby o nich věděl, a kalkuluje s tím. To je nejapné. Právě tak vyznívá velice strojeně, když je najednou Kurtova policejní šéfka pořád mechanicky proti všemu, co Kurt zamýšlí, ne dosti podloženě zpochybňuje jeho rozhodnutí a suspenduje ho ve chvíli, kdy se ukáže, že měl do té chvíle ve všech podezřeních pravdu (vynášení informací, podezření na Bergmana atd.)... A pak je tu ten hloupý, nikým nezmíněný fakt, že v angličtině zní slova foreigner – farmer – former skoro stejně, zvlášť když umírající člověk mizerně vyslovuje – všechna tři slova (farmář – cizinec – dřívější) mohou být v případu klíčová, ale tuhle okolnost nikdo nevysloví a všecko se rovnou uměle točí kolem slova cizinec, jako by Wallander opravdu neměl tak zjevné právo na pochybnost. Jenže tak to prostě není a hlavní zápletka (Wallanderova krize „objektivity“), byť jinak geniálně vymyšlená, se tu hrotí zbytečně nepřirozeně. Šlo to vyargumentovat lépe. Na tyhle věci v rozporu s intuicí a jemnou logikou jsem alergická a tady mě to dost mrzí, zbytečně to lehce zfušované podloží ubírá filmu na emoční působivosti, která by jinak byla přesně tak věrohodná a zdrcující, jaká by chtěla být. Závěr je ovšem zase dechberoucí a navazuje na ty minulé posunem: vědomí smrtelnosti už tu Wallandera nepronásleduje zezadu, chňapáním po zátylku, ale zamíří na něj přímo a on se mu postaví, jde kameře vstříc, staví se ústí hlavně se vší vůlí, protože ví, že pokud se ten strach nepokusí zlomit, zarazit a přemoct, aby přestal plodit zlo na obou stranách, tak stejně nemá smysl, aby až tu chvíli mine, neužitečně živořil dál, ať už jako policajt, otec, syn nebo spoluobčan. A je to ještě lepší, po klimaxu následuje o to hlubší osobní antiklimax, když pochopí, že to pořád ještě není dost, aby stačil na vlastní život. A zas se rozlije bezradnost. Už jen kvůli těm silným koncům se podívám i na druhý díl v druhé řadě a budu si dál přát, aby se tvůrci zase úplně ukáznili při konstrukci vyprávění a nezbytnosti jeho vnitřního vývoje, jak by bylo potřeba, aby to nerušilo tu křehkou krásu přirozeného života i zoufalý strach o ni tváří v tvář zlu, jež usilují zachytit.

Vyprávění konečně nikde ani jedinkrát nezadrhne, nešvary, které jsem zmiňovala u prvních dvou dílů, zmizely, jeho výjimečné klady jsou ještě vygradovanější. Závěrečný žraločí nájezd kamerou do zátylku, jako by vás za něj drapala smrt a ptala se, co děláte, dokud jste jako zázrakem naživu, se stává podpisem, na nějž si nezvyknete. Scény, které zmiňuje uživatel manonfire, jsou jím nazývány kultovními zcela poprávu. Takhle bezelstná bezbrannost tváří v tvář zlu a zbytečné bolesti je myslím tematizována poprvé a hlavní postava je po všech stránkách precizně stvořená. Žijete to, dýcháte a brečíte s ním. (Je dobré připomenout si tu Dextera, ten to má celé posazené jinak, ale je to rozhodně pandán, nejen specifiky filosofie vrženosti do bytí v krutém světě a touhy po lásce, blízkosti a přijetí, ale i pokud jde o kvalitu a nehledanou vynalézavost záběrů, nájezdy kamerou a celkovou sensualitou, jen tam ještě navíc rozpracovali zvuky až tak, že to zvedá chloupky po těle, jenže tohle byla teprve první série Wallandera, a tak jsem zvědavá, kam pokročíme v těch dalších, neodtrhnu se, teď jistě ne, mám proč se dívat dál.) *~

Nemůžu se posunout od hodnocení prvního dílu ani na jednu stranu. Kdyby logika spění byla celou dobu stejně neúprosná jako kamera a jako celkové zarámování a zacílení sdělení (lidskost-lidskost), bylo by to za plný počet. Ale kauzalita má nepříjemné mezery, váhavé momenty, kdy prostě víte, že by bylo pravděpodobnější, aby se děj ubíral jinudy, nebo cítíte, že co se zobrazuje, je příliš okatě, modelově nápovědná výseč, abyste nepřemýšleli nad dalšími přirozenými možnostmi. Proč Kurt při prohlídce bytu zavadí právě jen o tři věci, které později hrají roli, a jinak se po ničem ani nepodívá? Proč tohle - proč támhleto - proč ne to... člověka tyhle otázky napadají příliš často, než aby to nebylo rušivé a něco podstatného nevypovídalo o dotaženosti tvůrčího záměru. * Nicméně právě tomu záměru se zároveň nedá upřít odzbrojující bezelstnost tam, kde se týká bytí člověka ve společnosti, a také práce s kamerou je tu opravdu mistrovská - jako by film a příběh snímalo bdělé nervní zvíře pasoucí se na momentech neklidu. A opět je tu silný konec, nikoli pokud jde o rozuzlení zápletky (i když zrovna tady byla poutavá sama o sobě - člověk by vlastně zrovna chtěl, aby se jim to bylo povedlo - bankovní krize, kdy hrozil kolaps celého finančního systému, přišla jen o pět let později a kdoví, na jak dlouho byla utlumena, to téma vyhmátli skvěle), ale o ten povzdech a nepovznesený, bezradný morální komentář na adresu dnešní společnosti a soukromého i veřejného života jedince a jeho příliš vzdálených blízkých v ní - začíná to vypadat jako podpisová značka, ta závěrečná důvěrná seance syna s otcem, otce s dcerou a tak. Podívám se i na třetí snímek série, dál zaujatá - zvědavá na další závěr - další lucidní pozdrav smutného bojovníka se zlem okouzleného životem z uprostřed bitevního pole a na konci nějaké další etapy a uvědomění. *~

Film se dlouho jeví podprůměrný, co do tématu i způsobu vyprávění (ve stejný rok vzniklo Taken a rok předtím začal geniální tříseriový seriál Forbrydelsen, čímž se sdělení zdá pokryto mimo možnost je vylepšit), ovšem přednes (kamera) je tu od začátku výtečný, a i když střih a sklad záběrů se místy zdá samoúčelný a na efekt, v závěrečných cca deseti minutách se všechno pootočí podle nečekané osy a vydá rázem úplně jiný počet a smysl, a vybere jinou linii směřování - a poslední významotvorný nájezd kamerou by mohl být i za samostatnou hvězdu, kdybych byla méně rozvážná. Na pilot je to trochu hazard, ale jsem zvědavá, jak na takto rozehranou hru navazuje další snímek v řadě. *~

Ve chvíli, kdy je film zbytečný, protože je to tisící polská variace na totéž téma, je mi jedno, jak zaumná filmařina při něm přišla nazmar, poplatná plytké, a pokud takto pouze opakovaně, pak už člověka a tvůrce nedůstojné tezi. Zas mě jenom namíchnul, je to prototyp polských ufňukaných filmů z ušmudlaného, lepkavého prostředí, postavených na té blbé premise, že každý má právo na svoje patologie, atavizmy a špíny a na to, aby v nich shnil, a především na slabošství, s nímž se to bez přemýšlení a bez práce na sobě rovnou vzdá, zbývá pak jen rezignovat a nějak se prakticky zařídit a vzájemně se v tom rochnění podporovat a utvrzovat. A krom toho to až nejapně připomíná Amatéra, kdy starší chlap dostane kameru a všecko to točí. Čili už nic nového pod sluncem, další Polák, který se zhlídnul v babrání. (Proto mám o tolik raději rumunskou kinematografii, kde v podobně handikepované realitě vznikají skutečné, odvážné skvosty, nesentimentální a mnohdy geniální.) A Hanekeho vznešenou Lásku to staví naruby, či dokonce ignoruje a zazdívá, jako by nikdy neexistovala, neřekla v tomhle dialogu své a neukázala v magické přitažlivosti člověka vnitřně poslušného vyššího nároku, který teprve vede k nezaměnitelné kráse a úctě a sblížení ve spolupráci u pochopení daru života, k míru a pokoji - mladý pán Matušinský to chce umanutě oslyšet, odstrkat, jako líný harant, skrze onu zvrácenou základní tezi o přijetí každého hnusu a slabošském otročení zvrhlostem v bídě, vzájemném se unavování a ubližování, protože na to máme přece všichni právo (ech!), jež postavíme na piedestal, takže se pak i starání se o svoje staré rodiče nebo partnera stává trpným břemenem beze smyslu, které se ale bez keců táhne až do ošklivého konce... stejně jako právo na sebeurčení třeba sebevraždou... Hm. Upatlanost povýšená na právo, z lenosti, z vnitřního strachu z práce na sobě a strachu toužit po čemkoli vyšším, z toho tiku, že je lepší to rovnou všecko vzdát, kyselé hrozny, užírání se a zpíjení malostí. Zkrátka další takový, kdo sebe a celý svět chce utvrdit, že člověk se sebou nemusí pracovat a kultivovat se, starat se doopravdy. Stačí, když obraz bude formálně precizní, jeho obsah je každého soukromá, sobecká věc, jak život kolem sebe a v sobě zohaví. Aj. To je zlé. *~

Už od minulého snímku sleduji, jak Kelly Reichardt zlenivěla a po vypravěčské stránce si všechno zjednodušuje. Možná sama sebe přesvědčuje, že je to progesivní zkoumání nových forem, ale není. Vnímám, že má hodně co říct, ale že se jí už strašně nechce se babrat a piplat s promýšlením scénáře a dělat všechnu tu mravenčí práci, která ale teprve z nápadu či myšlenky udělá uhrančivý plnokrevný film. Její první tři filmy byly nejen svěží, neotřelé a provokativně originální, ale byly také propracované do nejmenší podrobnosti a plně, byť náročně, komunikativní. Co se - alespoň mezi nezávislými filmaři - proslavila, začíná být příliš snadno spokojená s málem. Námět je zřejmý, ale stejně tak i obecný a provařený. A propracovaný minimalismus filmu bohužel není totéž co promyšlená snaha o minimální (vypravěčskou) práci na filmu. Oč raději se nyní KR noří do vizuální výmluvnosti scén a evidentně ji po estetické stránce baví je natáčet, o to méně se jí chce skutečně poutavě a důkladně něco přesného a jedinečného odvyprávět. Je v tom znát nevyváženost, nechuť a únavu, a i když tomu rozumím, není to dobře, film je zkrátka komplexnější médium, než je aktuálně Kelly Reichardt po chuti, a tak sklouzává do obecnosti banálních sdělení. Nechtěně se právě na únavě v její práci znatelné vyjevuje mnohem lépe úděl semílaných nezávislých ženských osobností než v příbězích ve snímku zachycených. Srdečně doufám, že je to jen fáze, z níž se režisérka otřepe a poučí, a že se o to pořádněji zakousne do udidla příště, aby tu filmařskou i femininní káru dotáhla o přesvědčivější kus dál. *~