JitkaCardova

Hitchcock v plné síle a nejlepším rozmaru. Miluju, jak si vykládá film jako místo, kde se nikdo nemusí chovat skutečně racionálně a všechno se odvíjí podle rozmařilé "logiky", kterou za pochodu určují zhusta nelogická, až absurdní rozhodnutí, věčně vybočující děj neočekávanými směry. A celý systém přitom dál jede jako na drátkách, jako by nic. Lidičkové na správných místech střídají vhodné grimasy, úbory a pózy, udržují si své naivní či zlomyslné svity v očích, podle toho, jak jim byly rozdány karty, a všechno nejrozmanitějšími oklikami spěje k bravurnímu happyendu, kde se přese všechny trampoty a šmodrchanice musí třeba i náhodou prokázat, kdo byl goodguy a kdo badguy. Je to zdroj obrovské svěžesti, když se na Hitchcockovu tvorbu člověk umí takhle podívat, a samozřejmě a především od toho šibala Hitchcocka nejvtipnější způsob, jak kontuninuálně taškářsky parodovat naši západní společnost, a nezadat si. O to samozřejmější a vtipnější je, že většina jeho fanoušků by v něm sociálního kritika a posměváčka nikdy nehledala a pořád ho mají za "mistra napětí a hororu", což je opravdu povedené. Ale jestli kupříkladu zdejší bravurní vrcholná kolotočová scéna (kdo kdy viděl kolotočové koně s tak vyplazenými jazyky a uštvanými výrazy, jako by je škrtili? To si snad nechal vysochat na zakázku :) Nebo ten věčnost se plazící staříček-věchýtek, kterého všichni postrkují očima, ten klučina, co si celou u zrychlenou jízdu a pumelici mezi oběma soupeři náramně užívá, ječící slečna etc. - jesti tohle není kritická parodie spoluobčanů tak už nic...) není míněna jako komická a uštěpačná, tak jednou v nebi sním svůj klobouk před samotným Hitchcockem. Ale nějak si myslím, že mě spíš laskavě pozve na pár drinků, u kterých se celé hodiny a dny nepřestaneme hihňat a zajíkat. *~

První Nolanův film, který pro mě je nezáživným zklamáním. Viděla jsem čerstvě většinu děl, která uvádí jako své inspirační zdroje k tomu, aby natočil Dunkirk. A bohužel ve filmu přiliš zřetelně vidím a rozeznávám, jak velice uměle se soustředil na dosažení dílčích efektů (rytmus střihu, tempo, světlo, koordinace, živly...), na to, co všechno se může podílet na vyprávění, a jak se mu to jednoduše drobí na tyhle dílčí etudy a hroutí proto, že mu z toho všeho vypadl příběh, smysl, sdělení... ano, dovedla bych jich na Dunkirk přilepit spoustu, dobrých vysvětlení, proč to má smysl vyprávět, ale to by všechno šlo říct i před Nolanovým filmem - ten sám už k tomuhle nic nepřidává, Dunkirk je filosoficky pokrytý a Nolan tentokrát nepřináší žádný zajímavý, neotřelý, překvapivý úhel pohledu, který by nás přikoval, který by nás jako lidstvo někam posunul. Bylo mi celou dobu dívání jedno, koho co potrefí, kdo vyvázne, jak konkrétně to s kým dopadne. Všichni budou buď rozšmelcovaní, nebo ne, padni komu padni, sympatický nebo méně sympatický, taková je válka, nerozlišuje. Paradoxně Nolan podle toho, co sám říká třeba u Bitvy o Alžír, chtěl v tomhle bodě dosáhnout pravého opaku - ne toho, aby ukázal, jak válka deklasuje individuální životy, ale aby divák soucítil s každým jednotlivcem. Hm. Když dva dělají totéž... Působí to na mě tak, že Nolan se dostal do nové fáze, obdivuje staré mistry, všímá si učenlivě stěžejních rysů na jejich pracovních metodách a chce si je všechny najednou osvojit a jako nenasytný, nadšený kluk všechny najednou taky hned vyzkoušet, a tak točí nový film, kde to všechno honem hurá aplikuje. (Bože, to tikání všelijakých budíků, ten nervní zvuk a hudba a ty krátké a všelijak roztřesené záběry, ten bordel v zorném poli, ty změny tempa v rychlém střídání záběrů do paralelních akcí - ok, to je Speed a Unstoppable, má to snad v divákovi vyvolávat větší napětí a v Unstoppable to funguje, to přecházení Kenneta Branagha po molu, to je Most přes řeku Kwai, po němž se hrdě prochází vězněný velící důstojník-stavitel, a protože v Davidu Leanovi se Nolan očividně zhlídl nejvíc a nejsilněji, ostatně zaslouženě, jemu a třeba právě Ryanově dceři vděčíme i za všechno to moře a vzduch a světlo a dynamiku... a ostatně i za celý ten patriotsky britský pohled na Dunkirk -- a například je přiznanou poctou Leanovi, když na otázku z mola jeden velitel malého škuneru odpovídá jako většina postav v Leanových filmech místo yes "ay" --, ale ech, ej - je to mechanicky přejaté, opičí, zrepasované, vypůjčené, nefunguje to a při znalosti předloh to působí místy vyloženě směšně, kupříkladu to molo je úplně průzračné - mladý vojín zakleslý v jeho konstrukci, naslouchající hovoru důstoníků, to si opět nejde nevzpomenout na podminovávání mostu přes řeku Kwai etc. ... Nolan se ukrutně přecenil. Vnímám Dunkirk jako technické cvičení, a z tohohle hlediska mi výběr tématu i dává dobrý smysl, dá se na něm zúročit všechno, co si Nolan vytyčil, že zvládne (http://www.indiewire.com/gallery/dunkirk-christopher-nolan-films-inspired/) - aniž by to ve skutečnosti s grácií zvládl -, ale jinak jako film vlastně ne. Nolan-vizionář a Nolan potápěč do hlubin lidského vědomí a jeho kreativního potenciálu si tu vzal dovolenou, chce se prostě naučit líp točit, pracovat s atmosférou, tempem, napětím, s vyprávěním pomocí střihu a kamery. Myslím ale, že se zavedl na slepou kolej, bez jedinečného, nezbytného sdělení, které tím chce pronést, není skutečného filmu, a už vůbec ne jeho vlastního, Nolanova filmu. Pro mě se jedná o jeho první jednoznačné selhání, a doufám, že to i sám kvůli sobě rychle napraví, přizná a zúročí, a že se nenechá zmámit počtem Oscarů a silou ovací, které mu za tenhle velkoformátový, ale myšlenkově prázdný spektákl jistě spadnou do klína. *** Viděno poctivě na premiéře v Imaxu, ale tentokrát mám prostě pocit, že v Interstellaru byla i ta kamera mnohem úchvatnější a 70mm záběry mě dostávaly mnohem víc a oprávněněji, a přestože tady máme pořád akci na moři i ve vzduchu, nemůžu si pomoct, ale taková Leanova Ryanova dcera mě svými záběry strhávala stokrát víc, i když jsem se koukala jen na domácí obrazovku. Cítím, že Nolan tentokrát možnosti 70mm filmu vůbec nevužil, jak mohl. *** Skoro se bojím, co všechno z Nolanových pokusů o atmosféru ve vzduchu se mi tu ještě trapně a směšně dourčí, až si konečně pustím i Leanovu Zvukovou bariéru, film o soubojích letců a konstruktérů snažících se překonat jako první se svými stroji rychlost zvuku... Áj. *** (IMAX, 21. 7. 2o17, premiéra) *** PS: Čistě racionálně/technicky by se o filmu dalo napsat všechno, co napsal v komentáři uživatel DaViD´82, a byla by to čistě racionálně/technicky pravda. Až na to, že diváka hodně rychle unaví/otupí všechny ty šponující naučené triky, nejen nervní zvuk a střih, a že ty kýžené pocity to prostě nevyvolává. I když si umím představit, že masová většina diváků se do toho nechá vmanipulovat, nebo tu skutečnou prázdnotu a nefunkčnost zakusí až při druhé projekci.

Lean to vystihl výtečně. Žila jsem v temné, halasné, pudové Indii, kde neexistuje koncept dobra a zla, ale všechno je propojené a složité a podloudné svým způsobem, pozorně a klidně půl roku a všecko se to vrátilo v plné síle, s celou neuchopitelností a nerozlousknutelností problému, že bez ohledu na předsudky či naopak afektovanou naivitu očekávání, bez ohledu na vstřícnost a upřímnost a racionalitu a náklonnost a duchovní úroveň účastníků každé přátelství mezi Indem a Evropanem bude vždy vrtkavé a nevyzpytatelné - buď je, nebo není, a nikdo na tom nic nezmění, ale nikdo z nás tady na Zemi, ani Ind ani Evropan, to nikdy nebude vědět s jistotou. Komunikace, která by to vyjasnila, je nemožná, a každé zjednodušení je podvodem a sebeopíjením. *** Jedinou, avšak nezanedbatelnou chybou tohoto filmu Davida Leana je, že vzhledem ke zpracovávanému tématu měl trvat alespoň 5-6 hodin, aby člověk neměl pocit, že to Lean tentokrát vzal nějak hopem. Každá z postav by si zasloužila dvojnásobek prostoru k projevení, a my času s nimi. *** Nejlepším Leanovým filmem tak pro mě dál zůstává Ryanova dcera, kde stopáž odpovídá intimitě příběhu, i když i tam jsem si soukromě přála, aby film pokračoval ještě třeba čtyři pět hodin a já s nimi mohla žít déle. Lean je dobrý čaroděj mezi režiséry, obdarovává nás časoprostorem navíc, nekrade nám čas výměnou za zážitek, Lean nám jedinečný čas dává. Přála bych si upřímně, aby nám ho byl tímhle snímkem daroval alespoň dvojnásobek. *~

Komplikovaně nesympatická hlavní postava ve filmu, ze kterého nejde spustit zrak, pozornost a účastnost. Kdyby trval o pět hodin déle, žila bych s nimi všemi kolem ní a s ní celou tu dobu navíc naprosto stejně ponořená, okouzlená, postrkovaná do těžkých chvil uvědomění i ještě horších chvil znejistění, chutnajíc tresť přesně toho sladkobolného amalgámu i intenzivního pocitu bytí naživu, kterým si nás život podmaňuje a přitahuje a který často bolí tak nesnesitelně, že většina lidí je hluboce přesvědčena, že by někdy nejradši nebyli a všecko skoncovali. A přece tyhle každodenní přerody uprostřed zmatků a smíšených pocitů, nedorozumění a míjení obsahují v krůpějích ten nejcennější elixír a možnost pochopení a zušlechtění. A někdo pije a někdo plive, ale každý dělá, co umí. Jarmark marnosti i velká nádhera v jednom, pořád, všude kolem nás. *~

Zdařilá adaptace, bohužel až na dva podstatné aspekty: hlavní hrdina je na svou roli očividně přestárlý, což neustále strhává pozornost, a ještě větší problém představuje happy end, kterým se celé dílo a jeho neúprosné směřování za neúprosného odtikávání zastavených hodin brutálně odklání od celkového smyslu knihy a významu toho, co to znamená prožít celý život s nadějí na krutě a zámyslně vnuknuté vyhlídky, celý jej tak nevratně a nehodnotně utratit. Ač jinak mám vůči Curaonovi plno výhrad, s touto látkou si poradil lépe, i když možná byl jen svobodnější si s ní lépe poradit. Umím si představit, že Hollywood Leanovi v roce 1946jednoduše zakázal vyšeptale tragický, zoufalý, bezvýchodný konec, jaký pro svého hrdinu s komicky nevhodným, nepanským jménem Pip, jež ho jako bludička z vřesoviště pomáhá vést do záhuby, nastrojil filosofující realista Charles Dickens.

Já toho strejdu Alfréda zbožňuju. Chtěla bych být jeho neteř, vím, že bych se chvíli nebála, že se nebude něco bláznivého dít. Ten člověk miloval vyprávění, miloval konstruování nepravděpodobných zápletek a na lidech miloval, jak jsou nenapravitelně nelogičtí a absurdní, včetně kritiků a obecenstva - nechápu, jako ho někdo pořád může považovat za mistra hororu a napětí - on byl vtipálek a žertér, šibal zamilovaný do lidských chyb, protože mu umožňovaly udělat z thrileru grotesku, aniž by si toho vůbec někdo doopravdy všiml nebo se na to nebál upozornit. Jeho postavy se s železnou pravidelností rozhodují nelogicky a navzájem si toho nevšímají, takže příběh poskakuje jako tříkolka bez dvou kol na sukovaté horské dráze a člověk se může jenom odevzdaně drkotat s sebou s těmi nezastavitelnými, roztěkanmi lidičkami, a smát se, jak to všecko hloupoučce pletou a rozmotávají, a dávat pozor, aby si nepřekousl jazyk, nebo být vzteklý, že nic nefunguje, jak má, a nikdo nedává pozor. A uprostřed toho všeho rozpustilého bláznění pak zazní pár syrově humánních, od srdce pronesených slov (v tomhle filmu jsou to zrovna slova Van Meera, když si uvědomí, že se nedočká pomoci, která pronáší ke svým věznitelům o světě a záměrech mocných a o lidech, kteří vždycky budou sypat drobty ptáčkům), a to stačí, a zase můžeme drkotat a hrkat dál. Až k velkolepému finále. Díky, strýčku, za další fantastický, úsměvný i sladce mrazivý veskrze lidský i šibalský zážitek. *~

Násilně ukončený příběh Wallandera, je to hysterické, přemrštěné, zcela nevěrné původním sériím, i když se tu snažili na ně navázat... Kenneth Brannagh evidentně dokáže věrohodně a realisticky zahrát každou předepsanou sračku, ale takový rozjezd Alzheimera, aby se jim vešel do jednoho dílu a mohli Wallandera zaříznout, to muselo cukat koutky i jemu, když se na kopci svlíká z oblečení a háže ho po dceři, kterou nepoznává, když má výpadky a v policejní šatně neví, co se dělá s košilí, etc. Mám nějaké zkušenosti, vím, že i v nástupu takové nemoci je jistá křehká logika, kvůli níž je to snad ještě děsivější, tenhle pokus o znázornění spíš ukazoval na lobotomii tvůrce, ač Brannagh by si za to bravurní ztvárnění takových pitomostí zasloužil metál. Jeho herectví je zcela nezávislé na absurditě scénáře, on stejně zůstane životný, i když vám ta absurdita neunikne, po něm steče jako voda po peří. Celá poslední série je dost neslavná a takhle zfušovaný konec si Wallander nezasloužil. Ale asi je to v řádu věcí, ukazoval přece, v jak krutém a nespravedlivém světě žijeme ty své křehké životy a že naši lidskost pohání často právě bezmoc a zoufalství. Tak i já zamáčknu slzu dojetí a budu si připomínat všecko to dobré a lidské, co mi tenhle seriál poskytl, než přišla 4. série a zamordovala ho. *~

Tak skutečně, potvrzeno, zázrak Wallandera, všeho, čím byl ryzí, důležitý a jedinečný, vydržel jen tři série. Tohle je stejně jako minulý díl paskvil, který se hřeje na předchozím úspěchu a zkouší, co se dá ještě trhnout. Porušuje většinu zásad, z nichž Wallander vyrůstal, a nenese podstatnou propracovanou pointu. Vlastně tady dokonce i zfušovali zápletku a rozuzlení, takže to nefuguje ani jako prachobyčejná kriminálka. Spousta naznačených věcí totiž zůstala bez souvislostí, bez zapojení a bez vysvětlení: pořád nevíme, kdo a proč zapálil karavan, kde se dívka schvovávala, proč tak vykřikla - odjížděla motorka, byl to Pontus? Proč by ale zapaloval její karavan? A tím pádem - jak to tedy bylo doopravdy s požárem u Kurta? Nevíme s jistotou ani na konci dílu. Pořád nevíme, kdo byli ti dva motorkáři, kteří Kurta napadli a zbili, a proč. Základní pravidlo přitom je, že koincidence neexistují. Nevíme, koho slyšela Baiba, když zůstala ráno v posteli a Kurt odjel. Nevíme, jestli dveře od auta nechal Kurt otevřené toho jednoho večera sám, ale spíš ne, byl tam zvuk. Nevíme, kdo ho tedy možná způsobil. Tolik "možná", a bohužel zdaleka ne všechna se dají svést na záměr vyvolat stejný dojem nejistoty, jaký by mohl mít muž s počínajícím Alzheimerem, takže je to ošemetné celé. Nevíme, co za divné řeči to vedl tchán jeho dcery na oslavě svých narozenin, nevíme, kdo to tehdy odcházel do tmy, když Kurt vyhlédl oknem ven (ok, tohle se osvětlí v posledním dílu, ale to nelze čekat, dosud si každý díl všechno zápletkové vyřešil ve svém rámci, a tady to jen nečitelně přispívá k pocitu zmatku a nespokojenosti na konci). Nic z toho všeho se nevysvětlilo a je to naprosto odfláklý, zfušovaný díl, který vypovídá o tom, jak to tvůrce nedělal s původním zápalem pro věc, ale otráveně, bez respektu k divákovi a k vyprávění a k Wallanderovi, už jen pro prachy. O té progresivní kameře z prvních dílů si taky můžeme nechat jen zdát. A fakt, že ke Kurtovi se vrátí Baiba a mají spolu sladce romantický vztah, se tak nehodí do původně nastaveného profilu, že je mi stydno, až bych někam zalezla, ta linka působí místy křečovitě a kýčovitě jako Rosamunde Pilcher. Právě tak jako to ždímání soucitu, když ho na konci dílu necháme zajet do tunelu na vyšetření a pak máme čekat, než přijde další díl. Nejapnost a ubohost. Walander byl jedinečný právě tím, jak se se vším v každém dílu vypořádal, a na konci se pak čelilo zoufalému tichu, bezmoci a samotě, s níž se cítící člověk musí v téhle době smiřovat. --- Už jen ze smyslu pro dotahování věcí do konce se podívám i na poslední díl, ale smutno, smutno mi je za původním Wallanderem. Přála bych si, abychom ho měli i dál, ale to by musel být stejně zoufale bezmocný vůči nepravostem, jako důsledný, precizní a svůj. Teď je z něj komerční břečka. Chjo.

S jednou či dvěma ryzími výjimkami bylo v třech předchozích sériích železným pravidlem, že si absolutní hodnocení každý díl pokazil jen zbytečnými, podružnými lapsy v logice odvíjení příběhu (pasla jsem zpočátku komentáře k jednotlivým dílům, které to osvětlují blíž). Tady to ale vypadá, jako by to vzal do ruky někdo jiný, celkově ledabylejší, kdo se na předchozí práci jen svezl. Celá zápletka je především banálnější, povrchnější, přitom lacině exotická. A pokud jde o logiku, bylo mj. iritující, protože většinou nepodložené, že Wallander, který vždycky vyjel později nebo měl zádrhele jako cizinec a civilista, na určené místo srazu dorazil dlouho před místní policií a ještě toho hodně stihl, než přijel někdo další po něm. Příliš okatě vystupoval jako nedbalý mistr světa a vlastně to působilo trapně a nepřirozeně. Najednou jsme někde na úrovni německých televizních krimiseriálů pro důchodce, které potěší, že v Africe nemají lepší policii než u nás. K tomu je dobré zmínit základní pravidlo, na němž byl Wallander vybudován - že náhody, koincidence neexistují - všecho souvisí a vždycky zapadne na místo a něco osvětlí. Tady je ale zápletka postavená na té náhodě, že v místě konání konference, na niž byl Wallander pozván (což taky příliš neodpovídá jeho doavadní postavě) hovořit, dlouhodobě působí zrovna švédský pár, z něhož zrovna ona žena je právě v tu dobu zavražděna. A to se mi ani nechce unaveně podotýkat, že přesný motiv její vraždy a ostatně ani totožnost vraha se nikdo nepokusil divákovi objasnit. Hm. Škoda, Wallander je seriál, který by vlastně neměl skončit, měl by nás provázet dneškem jako zrcadlo a připomínka nezbytné lidskosti a důslednosti, chceme-li zůstat sami sebou a živí. Ale to by ho ještě musel dál točit někdo, kdo tomu sám pořád ještě rozumí. Tenhle díl byl dělaný narychlo, bez citu, líbivě, do prodeje.

Klady, o nichž píšu u předešlých dílů, trvají. Všechno dobré je pořád dobré i ještě lepší, jak se to v čase prohlubuje a tříbí. Bohužel se po dotaženém posledním dílu 1. série zase vrátily drobné konstrukční nedůslednosti, a ve větší míře. Kazí to dojem. Když otřesený Wallander říká, že si nemyslel, že by dokázal doopravdy někoho zastřelit – nejde si přece nevzpomenout, že hned v předešlém dílu nezabil toho chlapa, co držel zbraň u hlavy jeho dcery, jen proto, že mu selhala pistole – vystřelil na něj dvakrát zblízka s úmyslem provrtat mu hlavu kulkou a toho zločince za něj o setinu vteřiny sejmul jeho kolega. Není možné, aby Wallander od té doby nevěděl, že schopný zabít je. Prožil si to. Nebo celá ta sledovačka Bergmana, jeho domu – když vám dnem a nocí stojí na dohled u domu v jinak prázdných polích auto a všude vás pronásleduje na dva metry, toho si nejde nevšimnout. Člověk si půl dílu myslí, že je to záměr, aby o nich věděl, a kalkuluje s tím. To je nejapné. Právě tak vyznívá velice strojeně, když je najednou Kurtova policejní šéfka pořád mechanicky proti všemu, co Kurt zamýšlí, ne dosti podloženě zpochybňuje jeho rozhodnutí a suspenduje ho ve chvíli, kdy se ukáže, že měl do té chvíle ve všech podezřeních pravdu (vynášení informací, podezření na Bergmana atd.)... A pak je tu ten hloupý, nikým nezmíněný fakt, že v angličtině zní slova foreigner – farmer – former skoro stejně, zvlášť když umírající člověk mizerně vyslovuje – všechna tři slova (farmář – cizinec – dřívější) mohou být v případu klíčová, ale tuhle okolnost nikdo nevysloví a všecko se rovnou uměle točí kolem slova cizinec, jako by Wallander opravdu neměl tak zjevné právo na pochybnost. Jenže tak to prostě není a hlavní zápletka (Wallanderova krize „objektivity“), byť jinak geniálně vymyšlená, se tu hrotí zbytečně nepřirozeně. Šlo to vyargumentovat lépe. Na tyhle věci v rozporu s intuicí a jemnou logikou jsem alergická a tady mě to dost mrzí, zbytečně to lehce zfušované podloží ubírá filmu na emoční působivosti, která by jinak byla přesně tak věrohodná a zdrcující, jaká by chtěla být. Závěr je ovšem zase dechberoucí a navazuje na ty minulé posunem: vědomí smrtelnosti už tu Wallandera nepronásleduje zezadu, chňapáním po zátylku, ale zamíří na něj přímo a on se mu postaví, jde kameře vstříc, staví se ústí hlavně se vší vůlí, protože ví, že pokud se ten strach nepokusí zlomit, zarazit a přemoct, aby přestal plodit zlo na obou stranách, tak stejně nemá smysl, aby až tu chvíli mine, neužitečně živořil dál, ať už jako policajt, otec, syn nebo spoluobčan. A je to ještě lepší, po klimaxu následuje o to hlubší osobní antiklimax, když pochopí, že to pořád ještě není dost, aby stačil na vlastní život. A zas se rozlije bezradnost. Už jen kvůli těm silným koncům se podívám i na druhý díl v druhé řadě a budu si dál přát, aby se tvůrci zase úplně ukáznili při konstrukci vyprávění a nezbytnosti jeho vnitřního vývoje, jak by bylo potřeba, aby to nerušilo tu křehkou krásu přirozeného života i zoufalý strach o ni tváří v tvář zlu, jež usilují zachytit.