JitkaCardova

Intimní a křehký proces sbližování, který film sleduje a jehož přirozená krása v dnešní době až bolí, neboť vzbuzuje prastarý a prazákladní stesk po skutečném sblížení a důvěrné blízkosti u vědomí, že k takovému klidnému vymanění se s druhým, ještě málo známým, člověkem okolnímu běhu času, ruchu událostí, povrchní naléhavosti a tlaku okolností se dnes nedokáže už možná vůbec nikdo dostatečně uvolnit - ani v nitru, ani z vnějších pout. Při opravdové vůli a upřímné citlivosti, bez odhlížení, bez touhy to sobě nebo druhému ulehčit a raději si něco - cokoli - namlouvat, ať už by to pak znamenalo, že spolu zůstanou, nebo se naopak raději znovu neuvidí, to lze zvládnout na ploše jediného víkendu - a pondělí, které přijde, už je zastihne nerozlučně propojené, ať k nim vtrhne s čímkoli. Je to poctivý proces rezonančního rozpoznání tělem, hlavou i srdcem, něžný a klidný protiklad všech těch rychlokvaškových, zkusmých vztahů, kdy lidé zamilovaní do svých sobeckých představ využívají jeden druhého, a pak se postupně neochotně v narážkách a kolizích probouzejí, celé měsíce či roky či desetiletí, do vzájemného ročarování a zpětně nahlédnutých paralelních samot a ignorancí a hořkých křivd a zmarněného potenciálu - a skutečné pouto založené na vnímavém okouzlení a překvapivém souznění, byť třeba i bylo možné, mezi nimi nikdy nevznikne. Film je nádherně vybudovaný i zahraný, vnitřní hlasy i představy, jež pomáhají reflektovat vlastní nitro obou postav i vzájemnou přitažlivost a přirozeně proměňují, selektují možnoti a uvolňují další spění a odvíjení vzájmné skutečnosti, je tak důvěrně známé, až člověku srdce usedá, když může sledovat, jak si dva krásní lidé v tomhle vycházejí vstříc. Souměrnost filmu je zároveň odrazem souměrnosti jich dvou a přirozeně, uvolněně rozvinutého prožití jejich prvních chvil ve společném prostoru a čase, v nichž k sobě prorostou. *~

Je propastný rozdíl mezi jednoduchým a banálním. Jendoduchost je geniálním vystižením podstaty třeba i složitých situací, je průzračná a zakládá empatii a možnost spoluprožití, třeba i něčeho originálního. Banálno je zjednodušením bez porozumění této podstatě. Eliminací na pouhá povrchní a tuctová konstatování. Která jsou nepřesvědčivá. A neumožňují konkrétní spoluprožití. Potíže a duševní hnutí všech postav ve filmu jsou nelogické, nespecifické, nekonkrétní a nijak se nepropojují ani nevyvíjejí s ohledem na rozdílné situace a životní fáze, jimiž postavy procházejí, ani s ohledem na to, co tvrdí, že k sobě cítí. Maniodepresivní pychotické záchvaty otce nemají žádný smysluplný spouštěč, nijak nelze porozumět tomu, co se v něm odehrává a proč. U černé holčičky vůbec není jasné, proč na Katie v parku nakonec promluví, po všech těch iritujících a trapných blábolech o kreslení a o kachnách, které na ni Katie vyplácá, navíc poté, co sama přiznává u vlastní terapeutky, že k nikomu nic necítí, by se dalo spíš čekat, že ta holčička se jen utvrdí v tom, že jí nikdo nerozumí a dospělí jsou nevnímaví užvanění pitomci. Přístup Katiiny nadřízené k dětské psychoterapii je vyloženě debilní (holka ještě nemluví, i když vás chytla za ruku, no tak to není žádný progres, předáme ji někomu zkušenému; později: totální a náhlé odstřihnutí od někoho, komu začala důvěřovat, je pro ni teď nejlepší a je to standardní postup etc.) a film to nijak zvlášť nerozporuje. Dalo by se pokračovat, jak se tam bez solidního podkladu jen kumuluje klišé na klišé a žádný příběh nenese punc osobitosti. Strýc a teta, kteří - opět bez srozumitelných, filmem konkrétně vybudovaných motivací - si chtějí Katie urvat pro sebe, se o to přestanou snažit, protože on ji podvede se sekretářkou, která otěhotní, a ona požádá o rozvod. Ehm. Existuje provařenější klišé? Ale jo, hned v dalším dramatickém zvratu (které lze čekat každou chvíli), jsme toho svědkem. Atd. Navíc i zvolený způsob vyprávění příběhu je příšerně polopatický: nejprve se ve zkratce podíváme, že byla hádka v autě, že se stala nehoda, že jedno tělo se přenáší v černém pytli, že holčička pláče v sanitce, že volá tatínka... A pak střih na dceru s tatínkem doma, na fotografii mrtvé maminky na stolku. A tak to pokračuje dál, jedna linie odkrývá, jak to bylo s tátou a výchovou dcery, druhá, jak se nevyrovnaná dcera stejěn klišovitě potýká s odmítáním být znovu někým milována. Co jednoduššího si lze pro červenou knihovnu vymyslet, že? Na filmu není ani jediný rys, kterým by se z klišé červených knihoven vymaňoval - není mi jasné, jak si tenhle režisér mohl najít cestu na filmové festivaly, ani proč s ním dál ztrácet čas. To není nic proti romantice. Kvalitní romantický film je třeba Cena za něžnost, nebo klidně i Láska nebeská, ale tohle rozhodně ne. Filmy s omluvnou větou "Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo," po níž si hlavní hrdinové jako na povel šťastně padnou do náruče a je to, by měly mít na obalu důrazné varování, že snižují psychickou odolnost a poškozují mentální zdraví. *~

Jako to, co to je, je to prostě ono. Aneb důkaz eo ipso, že v jednoduchosti skutečně je krása (jakmile to přijmeme). *~

Jest to Orwellovo 1984, vykrouženo spirálami skvostné německé logiky. Danse macabre. Totentanz - Totalitätentanz. Memento mori. *** A ještě něco víc. Třeba to, že lidé se možná nemění, ale jak sami sebe ve vypjatých situacích, kdy se na chvíli omylem či přemožením přestanou hlídat, odhalují. A jak teprve za běhu času a v kolizích zjišťují, kým vlastně v jádru jsou, tak vlastně jako by se měnili, že? A třeba také, co je a co není zrada, a na kom. (Pod košatým kaštanem prodali jsme se navzájem.) Takové a další každodenní otázky tisknoucí se do rohů preparačních sklíček v utajených mikroskopech pod rafinovaným tlakem laboratorního socialistického režimu. *** Jemná, citlivá, civilní kamera, právě takové herectví, takže i osudové zvraty se přijímají bez hnutí brvou, s vědomím, že co je člověku nachystáno, se mu i dostane, ano, ano, i tomu dobrému. A že dobré konce stejně jako dobří lidé výjimečně existují, byť nejsou na první pohled zjevné, či zjevní, a objedou se téměř vždy bez aplausu. *** Plus: Pozoru hodným pandánem k tomuto filmu jsou Pouta Radima Špačka. *~

V podstatě se jedná o až překvapivě dobře (soudě alepoň podle zcela zavádějícího popisu filmu zde, i podle mnoha komentářů) maskovaný psychohoror o upírce, která parazituje na bezbranné hostitelce - zdánlivě naivní a nezkušená sladká dívenka se postupně zmocňuje povahových rysů a později i materiálních výhod a vztahů své prostoduché a příliš hodné starší "přítelkyně", včetně takových osobitých atributů, jako je její jméno, práce, oblečení, obytný pokoj, deník a s ním i její osobní minulost a přtomnost, zdravotní pojistka, automobil, milenec, přátelé či pozornost okolí... Po mozkové příhodě a probuzení z komatu se ve skutečnosti nic nemění, jen se některé její záměry a povahové rysy lépe zviditelní... Nejvíce matoucí pro správné pochopení, že Pinky je vlastně temný parazit, je skutečnost, že nelze z ničeho jednoznačně odhadnout, nakolik si svou zákeřnou a odvozenou podstatu uvědomuje i ona sama, a nakolik je vlastně skutečně bezelstná a přesvědčená o své dobré povaze. Moc příjemný, svérázně zneklidňující a neotřelý snímek. *~

V podstatě tu jde jen o ty dvě dlouhé honičky (jedna svým neotřelým způsobem dost pěkná v autech, byť místy zpětně i nechtěně komická, druhá ještě trochu vydřenější po letišti) a o podezřele jednoduchý Bullitův morální kodex v tom ošklivém světě padouchů a naivních milenek a politických kompromisů a zároveň od počátku i o jeho zpochybnění: neboť i Bullitt je svolný za zprávy od informátorů přímluv nad tresty pro různé zlodějíčky – a kde je pak hranice jeho kompromisů, když je sám omlacuje o hlavu Chalmersovi? Slibné počáteční náznaky, že Bullitt odhalí, že tu svoje vlastní pikle kul sám politik Chalmers (jediný věděl o úkrytu, sám vybíral hotelový pokoj, který se ukázal být pastí, atd.), mizí do ztracena jak pára nad hrncem a film pro svou prostou zápletku postrádá kloudné vysvětlení: proč byl tedy nepravý Ross v tom hotelovém pokoji a proč byl srozuměný se svým hlídáním policisty a proč odemkl vrahům ten pojistný řetěz? – ne že by ho navíc nemohli střelci vykopnout, když už vykopli dveře – a co skutečně věděl Rossův bratr? Scénář taky jaksi zapomene na postřeleného Bullitova kolegu, kterého opouštíme s šancemi padesát na padesát, a už se nedozvíme, jak dopadl. Chm. Připadá mi, že si sice hodně lidí všimlo, že film má až neřestně či nudně jednoduchou zápletku, ale možná jen jedna z mála, kdo si dal práci zaznamenat, že ji vlastně ani nedovede k žádnému vysvětlení... diváci se spokojí s poznáním, že hlídaný muž byl zaměněn, ale jaksi se nepotřebují dozvědět jak, proč a kým a jakou roli v tom Chalmers hrál, a stačí jim, že pro politika významný svědek skončí tak jako tak zabitý, takže tady jaksi hodně varchlatě vítězí policistův (kompromitovaný) morální kodex nad nejasnými a možná dobrými úmysly politika Chalmerse. Chm. Nebo mi logika věci unikla, ale zdá se mi to být na začátku až příliš jednoduché – a na konci až příliš zamotané a nedotažené. Tři hvězdy jsou možná přehnaně moc, ale zase ty honičky, byť ta letištní byla trochu prkenná a přihlouplá (uvědomují všechna stanoviště, aby zkontrolovala pasy, pak mobilizují ostrahu, ale padouch stejně pokaždé proklouzne, aniž by byl kdovíjak rafinovaný, ale budiž, možná je to povzdech, že policejní realita je taková pitomoučká) byly relativně chytlavé. Dvě a tři čtvrtě z nostalgie. *** Ale Peter Yates je nevyvážený režisér s širokým záběrem, a i když tenhle film rozcupuju, kupříkladu na křehkou, vzácnou, intimní krásu procesu sbližování Johna a Mary v podání Dustina Hoffmana a Mii Farrow v jeho režii nedám dopustit ani po osmnáctém shlédnutí. *~

Jak píši v komentáři k Frearsovým Nebezpečným z námostem, jedině jeho adaptace dokázala podchytit, že opravdovou lásku v sobě chová a v někom dostatečně pevném a vnímavém ji vytrvale a zkušeně hledá právě a jedině postava markýzy de Merteuil. A že Valmont, ač mu pravá láska spadne do klína, ji nedokáže ocenit a slepě a zbaběle či ješitně, což je totéž, ji odvrhne, což je pravý důvod, proč jím markýza pohrdne a proč osud všech dotčených končí tragicky. Vadimův film z r. 1959 tohle nerozpoznal, a tak je markýza de Merteuil, zde v roli Valmontovy manželky, vypodobněna poněkud nesmyslně a rozporuplně jako zlá a zákeřná žena bez srdce. Je to škoda, jinak by to byla chytrá adaptace, vtipná a trefná svým přenesením do 20. století, v níž brilantně funguje, navrch s decentně kritickým komentářem doby, a poskytovala by příjemně důstojné srovnání s Frearsovým počinem. Takto však zůstává Frearsův počin nedostižný svým vhledem do podstaty a smyslu díla a psychologie silných postav, a konečně i kvalitou filmového převedení - je mnohem propracovanější. Ostatně soudím, že i J. Malkovich s M. Pfeifferovou a ostatní herci byli e svých rolích mnohem přesvědčivější a charismatičtější než G. Philipe s J. Moreau a také absenci erotických scén tu považuji za zbytečné a nepatřičné prudérství. *** Všechny zmíněné nedostatky film připravují minimálně o jednu hvězdu, spíš o trochu víc. Určitě doporučuji všem, kdo ji neviděli, shlédnout Frearsovu verzi, užít si herectví, kameru i výtečně připravenou mizanscénu a zkusit nad snímkem nahlédnout, že markýza de Merteuil byla ženou se srdcem na pravém místě, která nenáviděla přetvářku a slaboštví a odhodlně a beze strachu před čímkoli hledala člověka, který by byl s to milovat doopravdy hlavou i srdcem, uměl prohlédnout každý klam a nenechal se ničím zviklat ani odradit - a nahlédnout, jak druhé dva nejslavnější pokusy o adaptaci především její postavě ukřivdily a uškodily originálnímu smyslu celého díla. (Další postřehy rozvádím ve srovnání Frearsových Nebezpečných známostí s vyumělkovaným a pitomoučkým Formanovým Valmontem v komentáři pod filmem Valmont.) *~

Tato adaptace vychází ze srovnání zdaleka jako nejlepší, zcela smysluplná, soudržná a originálně vypointovaná, ač snímek z roku 1959 je také výborný. Jediná však dokázala podchytit, že opravdovou lásku v sobě chová a v někom dostatečně pevném a vnímavém ji vytrvale a zkušeně hledá právě a jedině postava markýzy de Merteuil. A že Valmont, ač mu pravá láska spadne do klína, ji nedokáže ocenit a slepě a zbaběle či ješitně, což je totéž, ji odvrhne, což je pravý důvod, proč jím markýza pohrdne a proč osud všech dotčených končí tragicky. Vadimův film z r. 1959 tohle nerozpoznal, a tak je markýza de Merteuil, tam v roli Valmontovy manželky, vypodobněna jako zlá a zákeřná (poněkud nesmyslně a rozporuplně). Škoda, jinak by to byla chytrá adaptace, neotřelejší přenesením do jiné doby, v níž brilantně funguje, a poskytovala by příjemně důstojné srovnání s tímto počinem. Takto zůstává Frearsův počin nedostižný svým vhledem do podstaty a smyslu díla a psychologie silných postav, a konečně i kvalitou filmového převedení. Jedině Forman to s načančaným, lacině zjednodšeným, smysl díla opomíjejícím, až téměř stupidním a kýčovitým Valmontem prohrál na celé čáře - více píši na téma Valmont vs. Nebezpečné známosti v komentáři přímo u filmu Valmont. *~

Ve Frearsových Nebezpečných známostech můžete pochopit pozoruhodný příběh, motivace aktérů, jejich vysoké nároky a zoufalé a odhodlané činy, které nakonec vyústí pro všechny katastrofou a zkázou, ač hybnou silou u hlavních hrdinů nikdy nebyla touha ublížit, ale snaha doopravdy, ne jen předstíraně, se vymanit své samotě - láska, která se pokoušela vynutit si na svém objektu, aby jí byl roven a hoden - láska, která se s vervou i trpělivostí, sebezapřením i vynalézavostí a vtipem a šarmem pokoušela přerůst všechny konvence a nechat objevit. *** O rok později Forman natočí podle téže předlohy Valmonta jako načančanou arabesku, v níž scénář zabil veškerou možnou logiku jednání postav, jejich osobnosti zmrzačil k nepoznání a smysl díla rozfoukal jako domeček z karet. Zatímco Frearsovy postavy mají těžce vybudované přesvědčivé charisma, Formanovy mají sexy tvářičky a mládí, ale i kdyby se herci přetrhli, a jejich vina to opravdu není, charisma si kvůli nefungujícímu scénáři vybudovat prostě nemůžou. Krom toho Forman zdá se vůbec nepochopil, že navzdory tomu, co o sobě oba říkají, nejsou ani zkažení, ani intrikáni - jsou lapení v pasti jako všichni ostatní, s tou strašlivou nevýhodou, že jsou navíc inteligentní, prozíraví a nápadití - a že chtějí skutečnou lásku a jsou odhodlaní veškerou svoji sílu a kreativitu využít k tomu, aby nejprve rozmetali všechny iluze, které by je mohly zadržet (a cestou jen tak mimochodem, skutečně nezištně, pro potěšení a zábavu ducha, požitek oka i těla, stejně jako pro dobrou věc, k témuž nadhledu a pochopení konvencí a společenských sil, pastí a přetlaků vychovávají i mladé svěřence - až se to podobá východní výchově gejš nebo adeptů bojových umění...) doufajíce, že co zůstane a veškeré použité chemii odolá, bude pročištěná tresť, destilát, kámen mudrců: pravá láska. Forman z nich naivně udělal pravý opak: vilné, ponižující a ztroskotané padouchy, zlé a lehkomyslné lidi bez srdce, rozpadlé slabochy. A aby toho nebylo málo, tak v rámci možností tomu ještě jako korunu nasadil happy-end. *** Kdybych neviděla Frearse, nehodnotila bych Formanovu partu tak přísně, ale on je to vlastně skvělý zážitek, pustit si to takhle po sobě: tady se pak dá prostě u každé scény odhalit, nad čím tu mávli ve scénáři rukou rovnou, u čeho si řekli, že se s tím nebudou tak mazat, co změnili, aby to bylo kýčovitější, banálnější... mohla bych si myslet, že to Forman celé jenom blbě pochopil, ale kdepak - on to navíc opravdu chtěl natočit pro lidi jako nazdobený dort z laciných ingrediencí a nekomplikované chuti: simply sweet. A to je zločin. *~

Klíčové slovo tohohle zázraku je past. *** Např. proto, že přestože zobrazované scény jsou plné pohybu a barev a blikání a chvění, jízdy a míhání, běhu a rvaček, vzdor očekávání nejsou vůbec nepřehledné.... záběry jsou dlouhé a klidné a nechávají diváka (který na tu vějičku nesedne a snaží se) všechno soustředěně přehlédnout, sledovat nerušeně, vtáhnou ho dovnitř úplně plasticky, poskytují ve skutečnosti tolik času a prostoru, že navozují pocit, jako byste opravdu mohli vstoupit dovnitř a filmem se po libosti procházet.... ano, jako na tripu. Ostatně ta láhev s LSD tam nelétá vzduchem pro nic za nic, a také barevnost scén, kontrasty barev, jejich přelévání a proměnlivé harmonie mezi různými věcmi a postavami a prostředím vzbuzují nutkání tomu přiřazovat vlastní život a smysl a podněcují představy o tom, že všechno na sebe navzájem živě, nervně, synergicky reaguje, všechno o sobě a probíhajícím dění ví. Hudba funguje stejně jako barvy, jako empatický tvor, a výstupy mohou být synestetické. ***** Past i proto, že celý film, byť zobrazuje, jak se z ryzího srdce vytoužený záměr kurevsky zoufale nedaří, není to proto, že je absurdní a že si ho vytyčil nýmand a ztroskotanec, ale protože v tomhle "kurevským" světě tvořeným z překážek v podobě druhých živých lidí lapených v systému krysího závodění prostě záměry ryzího srdce a nesobecké touhy nemají šanci, a tak to nakonec není film o zoufalství, ale o lásce. Film o pasti, do které se láska v tomhle "zkurveným" světě dostává. A nakonec a mimo další je to past i proto, že kdo nezůstal až do posledního slova závěrečného songu v titulkách a neposlechl si ho komplet, přišel o kontrapunkt k zobrazovanému ději a nakonec i o celou pointu. Ale to nevadí, protože i takoví se nakonec dostanou na místo, kde si budou dělat, co budou chtít, a kde si budeme moct klidně i hladit krokodýly. (Lucerna, Malý sál) *~