JitkaCardova

Po prvním dílu jsem čekala víc, ale nakonec ji pořád znám málo. *** Seriálu se povedlo nechat diváka letmo nahlédnout, že Iveta Bartošová měla zárodek osobnosti s talenty, nápady, touhami, vhledy i částečnou sebereflexí (uvědomovala si např. svoji křehkost, zranitelnost, predispozici k romantizujícím postavám...) a také snad zárodek mnohem většího hereckého, hudebního i obecněji kulturotvorného potenciálu, než jaký v ní odhalili a zneužili přízemní slouhové socialistického i kapitalistického režimu, šoubyznysu a patriarchátu. *** Ale vlastně se mu už nepodařilo nic víc. Dramaturgická linka z prvního dílu ještě patrná a budící zájem a důvěru v ambice tvůrců se bohužel rychle vytrácí ve prospěch chaotické koláže ze všeho, co se dalo sehnat k jednotlivým obdobím života Ivety Bartošové, přičemž vše je bez hlubší struktury jen otrocky poskládané na časovou osu života sledované osobnosti. To není žádný kumšt a nedává to ani smysl - zkoumání fenoménu určitého typu zneužití by slušela mnohem promyšlenější a provázanější struktura, než "poskládáme všechno, co najdeme v archivech a co k tomu vytáhneme z komentátorů, na osu jejího života a skočíme smrtí". *** Navíc výběr i přínos mluvících hlav je sporný, celý tvar hlavně napovídá, že rozhovory s nimi byly špatně a málo dramaturgicky vedené, takže výsledek se rozjíždí a rozpadá, výpovědi jsou často jalové a plytké, vzpomínky souputníků kusé a roztříštěné, akademické teze zase příliš obecné a uměle roubované, protože - hlavně v druhém a třetím dílu - je tu vlastně nabídnuto málo konkrétního materiálu k hlubším a přesnějším analýzám ad hoc. *** Každopádně se to takhle bohužel trapně jeví, že "Iveta" zase lacino posloužila, aby se k jejímu případu kdekdo důležitě, ale banálně vyjádřil (přičemž na vině nejsou jednotliví mluvčí, ale to, jak hloupé dramaturgii ve výsledku posloužili) - jen tentokrát se to šroubuje na v soudobé popkultuře přitažlivější (víc prodávající) diskurz moci a jejího zneužití ve spojení s fenoménem křehkosti a obecněji údělem žen, přičemž ale fakticky mezer a otázek ohledně toho, kdo skutečně byla Iveta Bartošová, o co jsme v ní přišli a kvůli jaké tragédii a jaký přesně reprezentuje fenomén a proč, zůstává stejně jako dřív mnohem víc než skutečně osvětleného. *** Dramaturgie je nesoudržná, už v devadesátkách přestává sledovat nějakou sjednocující vyprávěcí linku, chybí tu víc spojovacího materiálu a ke konci se pak už dílo úplně rozpadá do nepřehledného a dramaturgicky nezvládnutého chaosu - dál netuším, co se vlastně Ivetě stalo, citace z bulvárních článků o jakémsi únosu a sexuálním zneužívání, narážky na předěl, po němž to už byla jiná Iveta, dobové záběry z nějaké komunitní oslavy ani kusé útržky vzpomínek mluvících hlav mi to neosvětlí a dramaturg se o to nepostaral - a pak už je náhlý konec, jak Ivetina života, tak bohužel i "dokumentu". Celkové vyznění je proto víc než rozpačité - připadá mi to prostě odfláknuté a hloupé, jako trestuhodně špatně napsaná diplomka, přičemž ale vypsané téma a nabídnutá perspektiva stejně jako archivní zdroje i kvality oslovených mluvčích poskytovaly výborná východiska pro výrazně lepší práci. Za mě tedy velké rozčarování. Ty tři hvězdy snad opravdu jen za ten nasbíraný materiál, z něhož jsem si ledacos dovodila sama. *** (B12, 23. 4. 2024)*~

Víc než dvacet let fandím saunám a potním chýším, jakož i nejrůznějším očistám, ceremoniím, komunitním rituálům a intimním ozdravným rozhovorům, ale tenhle film na mě působí ve všech ohledech prvoplánově vypočítavě, trapně a banálně. Film nastrojený tak, aby oslovoval grantové komise a filmové festivaly - a pokud neintencionálně, tím hůř pro všechny. A jak je neautentický, tak je banální - sestavený pouze z (příliš a příliš a příliš) dlouhých opakovaných tuctových záběrů na počasí, mlhu, listí, vítr, sníh, podle ročního období, a na ženské opakovaně nosící vodu a dřevo a pak z útržků jednotlivých zpovědí na všechna typická a očekávaná trendy tabu-témata a záběrů na zpocená jistěženedokonalá těla... Nic, co by navazovalo, prohlubovalo se, žádné rámce, souvislosti, komentáře, spojitosti, reflexe, překvapení, odlehčení, žádné nadhledy, podhledy, vhledy... Vždyť ono to přece všecko hovoří samo za sebe, že? Je to přece samo o sobě tak silné, co víc bychom ještě chtěli, stačí to pěkně naskládat za sebe a opakovaně ukázat, že se nebojíme opakovaně ukázat ani povislá prsa a břicha a účastné pohledy upřené do prázdna.... No tak ano, ale pro takový přehled klišé nepotřebuji film, a už vůbec ne dokumentární, na to mi stačí pro představu sepsat anotaci, záměr, výčet tezí či dokonce jen soubor správných substantiv a adjektiv. Kterákoli sauna, v níž jsem kdy byla, mi poskytla autentičtější, životnější a vrstevnatější zážitek toho, co se tu tak chtěně a vlastně především tak necitlivě a uboze sugeruje, defiluje, profanuje a obchoduje, zatímco skutečné kouzlo se tím vším vytrácí. Jako nabírat vodu cedníkem. *** (V Libějovicích, 16. 4. 2024.) *~

Konečně jsem si po Písni moře a Vlkochodcích našla příležitost shlédnout i tenhle starší počin. Ilustrace jsou už tady magické a atmosféra silná, ale citelně mi chybí podrobněji vyprávěný příběh. Ten se tu ztrácí v mlze, v pohybu dějin, zachycený jen povšechně, zhruba, obecně a jen útržkovitě - jako by na jednotlivých osudech, konkrétních postavách a jejich životech vlastně nezáleželo. *** Je to možná legitimní optika a dlouho jsem zpytovala, proč a jestli mi to nutně musí překážet, no ale - překáželo. Přišlo mi to takhle příliš jednoplánové a nedotažené, postavy opouštěné uprostřed vyprávění, příběh načrtnutý letem světem, na rozdíl od umně propracovaných ilustrací, jen aby posloužil metafoře s osvícenstvím, a vadilo mi, že se nedozvíme víc o osudu Aisling, o smyslu jejího proměňování nebo jejího setkání s Brendanem (co v tom bylo pro ni? co se s ní dělo dál?), o povaze a významu toho temného místa, které jí nahánělo strach a připravilo o rodinu (proč?), o tom, co se dál dělo s opatstvím a lidmi v něm, kteří přežili, vadilo mi, že vlastně nic nezapadne dohromady, jen kamsi nahlédneme zprostředka dění a zase se vzdálíme a vůbec nic není dopovězeno. Ostatně i představa mladého mnicha, který časem zestárne vedle starého, aniž by prožil lásku, měl rodinu nebo aspoň byl živou součástí nějakého širšího společenství (je tam jen jedna scéna, kde čte lidem, ale žádná, kde by skrze ně sám pociťoval a prožíval naplňující život), je podivně jalová... *** Ve Vlkochodcích mě naopak uhranulo, jak v příběhu všechno dosedne na své místo ve struktuře celku stejně, jako jednotlivé ilustrace v každé chvíli spoluvytváří větší mozaiku života, mandalu, v níž všechno, prožitá bolest, radost, strach či nabývaná zkušenost a rozšiřující perspektiva, zapadá v harmonický, stále se proměňující a v něčem završující celek. *** (V Libějovicích, 13. 4. 2024) *~