Sestry z dymovej sauny

Anonymita většiny zúčastněných napovídá o tom, že jejich příběhy jsou vlastně obecné, což vzhledem k tomu, že mnohé z postav jsou v zásadě přeživší, dělá se Sesterské sauny dost temnou podívanou. Přirozeně životem všelijak disfigurované aktérky jsou pak zabírány v detailech, v omezeném světle a neustálém lesku potu, páry, slz a když se poštěstí, tak třeba i menstruační krve, díky čemuž je dokument vlastně vhodným zástupcem do současného čarodějnického hororu se všemi jeho naturalistickými a feministickými aspekty. Zkuste si třeba představit, že jste náhodný kolemjdoucí lesem u té boudy, ve které se zrovna děje to, co v jedné z posledních scén. Zejména úžasné, evokativní nasnímání jak interiérů, tak krásně nehostinné estonské přírody umožní, aby do vás dokument takřka fyzicky vstoupil, nehledě na to, jaký máte třeba názor na sauny (o kterých jsem si donedávna myslel, že jsou regulérní mučírny než jsem v jedné byl a nyní si to myslím ještě víc) či třeba na všemožné terapeutické kinshipy. (20.02.2024)

Víc než dvacet let fandím saunám a potním chýším, jakož i nejrůznějším očistám, ceremoniím, komunitním rituálům a intimním ozdravným rozhovorům, ale tenhle film na mě působí ve všech ohledech prvoplánově vypočítavě, trapně a banálně. Film nastrojený tak, aby oslovoval grantové komise a filmové festivaly - a pokud neintencionálně, tím hůř pro všechny. A jak je neautentický, tak je banální - sestavený pouze z (příliš a příliš a příliš) dlouhých opakovaných tuctových záběrů na počasí, mlhu, listí, vítr, sníh, podle ročního období, a na ženské opakovaně nosící vodu a dřevo a pak z útržků jednotlivých zpovědí na všechna typická a očekávaná trendy tabu-témata a záběrů na zpocená jistěženedokonalá těla... Nic, co by navazovalo, prohlubovalo se, žádné rámce, souvislosti, komentáře, spojitosti, reflexe, překvapení, odlehčení, žádné nadhledy, podhledy, vhledy... Vždyť ono to přece všecko hovoří samo za sebe, že? Je to přece samo o sobě tak silné, co víc bychom ještě chtěli, stačí to pěkně naskládat za sebe a opakovaně ukázat, že se nebojíme opakovaně ukázat ani povislá prsa a břicha a účastné pohledy upřené do prázdna.... No tak ano, ale pro takový přehled klišé nepotřebuji film, a už vůbec ne dokumentární, na to mi stačí pro představu sepsat anotaci, záměr, výčet tezí či dokonce jen soubor správných substantiv a adjektiv. Kterákoli sauna, v níž jsem kdy byla, mi poskytla autentičtější, životnější a vrstevnatější zážitek toho, co se tu tak chtěně a vlastně především tak necitlivě a uboze sugeruje, defiluje, profanuje a obchoduje, zatímco skutečné kouzlo se tím vším vytrácí. Jako nabírat vodu cedníkem. *** (V Libějovicích, 16. 4. 2024.) *~ (16.04.2024)

Silný dokument, který se dokáže dostat velmi snadno pod kůži a vyvolat všechny možné emoce. Tento estonský dokument si vystačí s jednou saunou a pěti ženami, které se s námi podělí o své životní příběhy. Někdy jsou ty příhody vtipné a úsměvné, a dokáží pobavit. Jenže všechno má dvě strany. Po smíchu a radosti přichází ta méně pěkná část plná bolesti, smutku, hněvu a znechucení. Dokument velmi silně mluví o nelehkém údělu žen, o tom jak se někteří muži k ženám chovají, o tom jak se společnost naučila některé věci zlehčovat nebo si nepřipouštět váhu a dopad toho, co se skutečně stalo. Neříkám, že mi dokument otevřel oči, tak naivní nejsem, a bohužel jsem si vědom toho, že to co stalo ženám v dokumentu, se bohužel běžně děje ženám po celém světě, a lidi co mají moc s tím něco dělat, tak s tím nic dělat nechtějí. Je to začarovaný kruh plný bolesti. Jediné, co nám zbývá je doufat v lepší zítřky a dobro v lidských srdcích, protože pokud stále existují slušní lidé se správnými morálními hodnoty, tak máme naději. (25.01.2024)

Název filmu dával tušit, že by mohlo jít o lesbické porno. No proč ne? Bylo by to v souladu s eurounijní propagací LGBT a navíc by to mohlo být i poučné. Děj filmu je však jiný: V sauně sedí skupinka žen, jež mají svá nejlepší léta už za sebou. Divákovi se nabízí pohled na špeky na břiše a na prsa, která už přestala vzdorovat gravitaci. Ženy se baví o tom, jak která byla v mládí ošklivá, jedna hovoří o tom, jak jí po chemoterapii vypadaly vlasy a chlupy. Pak se řeč stočí k mužům a sexu, což je už trochu zajímavější. Potom konečně přijde na řadu lesbické téma. Jedna z žen vypráví, jak objevila svoji skutečnou sexuální orientaci, jak ji přijala a jak s ní dále nakládala. No jasně, to tam nemohlo chybět. Následuje povídání o rodinných vztazích, domácím násilí, potratech, znásilnění a o spoustě dalších věcí. – Já bych přepsal scénář. Také bych ženské role obsadil mladšími exempláři, dejme tomu tak od osmnácti do třiceti let. Když se sejde parta mladých roštěnek, je nepravděpodobné, že by se začaly bavit o celulitidě. Není pravdou, že by mladí lidé neměli o čem vyprávět. Jednou jsem seděl v hospodě s devatenáctiletou theriankou, která mi přednášela o svém sexuálním životě. Její povídání by prostě stačilo přepsat do scénáře. Kromě toho by v tom filmu klidně mohla hrát, protože má vysloveně luxusní postavu. Jiná moje známá, vzhledem krasavice a věkem pod třicet, mi zase líčila své životní osudy: Jela na perníku, tahala se s různými pochybnými existencemi, otěhotněla, šla na potrat, léčila se z drogové závislosti, duševně se zhroutila, léčila se na psychiatrii atd. Šup s ní do filmu! Stačilo by nabrat trochu jinou naběračkou z podobného soudku a film by mohl být zábavnější a hlavně koukatelnější. (23.12.2023)

Jemný, nenápadný dokument nabízí až terapeutické zpovědi různých žen, o nichž skoro nic nevíme, a tak nezbývá, než v zakouřeném prostředí sauny nesoudit a poslouchat jejich životní příběhy. Výsledná mozaika vypovídá mnohé o estonské výchově a rodinném prostředí, ovšem leccos lze vztáhnout i na českou společnost. Jde o náročný, tíživý, ale zároveň očistný a katarzní zážitek. Více zde. (15.12.2023)