Sestry z dymovej sauny

Zaujímavý lyrický dokument zasadený do estónskej sauny. Kompozične rozhodne originálne, ale za mňa na celovečerný dokument určite nie - teda aspoň po obsahovej stránke. A pritom to malo celkom fajn potenciál, no tie monológy (kiežby aspoň dialógy) na seba nijako extra nenadväzovali. Skôr to bola taká osobná spoveď každej zo zúčastnených žien, no podľa mňa by bolo fajn, keby to bolo skôr vo forme dialógov (niečo na štýl skupinovej terapie). Nuž, ale námetovo to bolo určite silné, a myslím, že to malo isto na viac - takto u mňa len 2* (11.01.2024)

Anonymita většiny zúčastněných napovídá o tom, že jejich příběhy jsou vlastně obecné, což vzhledem k tomu, že mnohé z postav jsou v zásadě přeživší, dělá se Sesterské sauny dost temnou podívanou. Přirozeně životem všelijak disfigurované aktérky jsou pak zabírány v detailech, v omezeném světle a neustálém lesku potu, páry, slz a když se poštěstí, tak třeba i menstruační krve, díky čemuž je dokument vlastně vhodným zástupcem do současného čarodějnického hororu se všemi jeho naturalistickými a feministickými aspekty. Zkuste si třeba představit, že jste náhodný kolemjdoucí lesem u té boudy, ve které se zrovna děje to, co v jedné z posledních scén. Zejména úžasné, evokativní nasnímání jak interiérů, tak krásně nehostinné estonské přírody umožní, aby do vás dokument takřka fyzicky vstoupil, nehledě na to, jaký máte třeba názor na sauny (o kterých jsem si donedávna myslel, že jsou regulérní mučírny než jsem v jedné byl a nyní si to myslím ještě víc) či třeba na všemožné terapeutické kinshipy. (20.02.2024)

Víc než dvacet let fandím saunám a potním chýším, jakož i nejrůznějším očistám, ceremoniím, komunitním rituálům a intimním ozdravným rozhovorům, ale tenhle film na mě působí ve všech ohledech prvoplánově vypočítavě, trapně a banálně. Film nastrojený tak, aby oslovoval grantové komise a filmové festivaly - a pokud neintencionálně, tím hůř pro všechny. A jak je neautentický, tak je banální - sestavený pouze z (příliš a příliš a příliš) dlouhých opakovaných tuctových záběrů na počasí, mlhu, listí, vítr, sníh, podle ročního období, a na ženské opakovaně nosící vodu a dřevo a pak z útržků jednotlivých zpovědí na všechna typická a očekávaná trendy tabu-témata a záběrů na zpocená jistěženedokonalá těla... Nic, co by navazovalo, prohlubovalo se, žádné rámce, souvislosti, komentáře, spojitosti, reflexe, překvapení, odlehčení, žádné nadhledy, podhledy, vhledy... Vždyť ono to přece všecko hovoří samo za sebe, že? Je to přece samo o sobě tak silné, co víc bychom ještě chtěli, stačí to pěkně naskládat za sebe a opakovaně ukázat, že se nebojíme opakovaně ukázat ani povislá prsa a břicha a účastné pohledy upřené do prázdna.... No tak ano, ale pro takový přehled klišé nepotřebuji film, a už vůbec ne dokumentární, na to mi stačí pro představu sepsat anotaci, záměr, výčet tezí či dokonce jen soubor správných substantiv a adjektiv. Kterákoli sauna, v níž jsem kdy byla, mi poskytla autentičtější, životnější a vrstevnatější zážitek toho, co se tu tak chtěně a vlastně především tak necitlivě a uboze sugeruje, defiluje, profanuje a obchoduje, zatímco skutečné kouzlo se tím vším vytrácí. Jako nabírat vodu cedníkem. *** (V Libějovicích, 16. 4. 2024.) *~ (16.04.2024)

Název filmu dával tušit, že by mohlo jít o lesbické porno. No proč ne? Bylo by to v souladu s eurounijní propagací LGBT a navíc by to mohlo být i poučné. Děj filmu je však jiný: V sauně sedí skupinka žen, jež mají svá nejlepší léta už za sebou. Divákovi se nabízí pohled na špeky na břiše a na prsa, která už přestala vzdorovat gravitaci. Ženy se baví o tom, jak která byla v mládí ošklivá, jedna hovoří o tom, jak jí po chemoterapii vypadaly vlasy a chlupy. Pak se řeč stočí k mužům a sexu, což je už trochu zajímavější. Potom konečně přijde na řadu lesbické téma. Jedna z žen vypráví, jak objevila svoji skutečnou sexuální orientaci, jak ji přijala a jak s ní dále nakládala. No jasně, to tam nemohlo chybět. Následuje povídání o rodinných vztazích, domácím násilí, potratech, znásilnění a o spoustě dalších věcí. – Já bych přepsal scénář. Také bych ženské role obsadil mladšími exempláři, dejme tomu tak od osmnácti do třiceti let. Když se sejde parta mladých roštěnek, je nepravděpodobné, že by se začaly bavit o celulitidě. Není pravdou, že by mladí lidé neměli o čem vyprávět. Jednou jsem seděl v hospodě s devatenáctiletou theriankou, která mi přednášela o svém sexuálním životě. Její povídání by prostě stačilo přepsat do scénáře. Kromě toho by v tom filmu klidně mohla hrát, protože má vysloveně luxusní postavu. Jiná moje známá, vzhledem krasavice a věkem pod třicet, mi zase líčila své životní osudy: Jela na perníku, tahala se s různými pochybnými existencemi, otěhotněla, šla na potrat, léčila se z drogové závislosti, duševně se zhroutila, léčila se na psychiatrii atd. Šup s ní do filmu! Stačilo by nabrat trochu jinou naběračkou z podobného soudku a film by mohl být zábavnější a hlavně koukatelnější. (23.12.2023)

Jaké máme jako ženy možnosti? Film lze brát jako úspěšně provedený pokus o estetizaci něčeho, co by za plného světla obstálo stěží. S využitím střihu, páry, stínu, tmy a zvýraznění detailu oproti celku se na to uzení masa během čtyř ročních období dá koukat. Pokud jde o obsah saunových monologů (na dialogy z pochopitelných důvodů moc nedojde), hodně záleží na tom, jak účinně dokážete vytěžit fňukání. Zjevně proběhl pokus o vyvážení témat. Hovor se ale od těch radostnějších vždy nějak stočí ke věčné a vděčné tragice ženského údělu; následuje vymítání bolesti a křivd potem, ledovou vodou, březovými metlami a deklamací folklórních písní, doprovázených rytmickým pleskáním do pneumatik a hrou na tahací harmoniku ozdobenou kosočtvercem. Whatever works, říkával i Woody Allen, a nezbývá než souhlasit. Za zmínku stojí promyšlené mísení současných a tradičních témat, i když právě promyšlenost se nepříznivě podepisuje na dojmu autenticity osobních výpovědí. Šťastnou volbou bylo zástupkyni tradice, estonskou stařenku do sauny nepozvat a omezit se na promítání její vrásčité tváře na pozadí páry. (22.02.2024)