Až na dno

"Wendrs, v patnáct-třicet prosím" - "Patnáct-padesát" - "Ne, patnáct-třicet" - "Říkal jste - Avengrs?" Úsměvné a trochu symbolické. Už je to tak, že Wenderse prakticky nikdo nezná, a mnohé z fanoušků jeho starých filmů může i překvapit, že ještě točí, a že jsou jeho filmy i v našich kinech. Pravda, jeho pomyslný formální rukopis je už dávno pryč, nahrazen "rukopisem" od jiných filmů jen těžko odlišitelným, a o plakát v kombinaci se zbytečně vygradovaným českým názvem bych asi taky sám od sebe nezavadil. O to příjemnější je, že uvnitř je to více-méně pořád jeden a ten samý "Wendrs". Jeho životní téma prostoru, tedy vzdálenosti a blízkosti (ať už té vnitřní, nebo i té vnější) je pořád zde, tentokrát variované pro dnešní dobu se všemi jejími hlavními rysy (neviděl jsem toho moc, ale nevzpomínám si, že bych už někde viděl tak přirozeně vybudovanou a sledovanou situaci a s ní spojené emoce, kdy díky mobilům sice můžete být s kýmkoliv ve spojení kdykoliv, když ten druhý ale prostě není, nebo nechce být "on-line", tak....). Wenders k němu navíc přistupuje (jako obvykle) s přímostí a jednoduchostí, bez jakýchkoliv rozpaků, oklik nebo kompromisů. Není to asi film, na který budu ještě za tři roky vzpomínat, ale zdejší ufňukané komentáře typu "tvůrčí bezradnost" nebo "Film, o kterém nejde říct nic jiného, než že asi existuje", považuji za pocity rozmazlených diváků, kteří zřejmě nechtěli jít filmu ani trochu naproti. (12.05.2018)

Nechala jsem se zlákat zvučnými jmény na postu režiséra a hlavních protagonistů, a nestačím žasnout, jak tento celkem pádný předpoklad kvalitní podívané téměř vůbec nezafungoval. Romantická linka mezi Alicií Vikander a Jamesem McAvoyem sice docela upoutá, ovšem jen ve chvílích, kdy jsou spolu. Jakmile se fyzicky rozdělí, jde všechno postupně tak nějak do kopru. Snímkem prostupuje snaha o hlubší sdělení, ale obrazně řečeno, až na dno se nedostane. Ba co víc, ani se mu nepřiblíží. Nakonec tedy zbývá jediné - obdivovat krásné lokality, v nichž se natáčelo. (45%) (18.11.2020)

Ten McAvoy má tak trochu smolu. V Pokání dostal ako vojak za partnerku kostru s peknou tvárou Keiru Knightley a tu znova to isté. Alicia Vikander totiž svoje neexistujúce krivky ukáže rovno v plavkách. Ale kým Pokánie malo svoju mega pointu, toto je len romantická tlachárna, konverzačka, ktorá dlho, dlho nevedie k ničomu, počúvate často filozofické žvásty. Asi po hodine sa už začnete nádejať, že to prejde do thrillerovejšej línie, ale nakoniec dostanete len jednu otázku – či tá romanťárna nakoniec skončí dobre. Lenže podvedome tušíte už z výrazu postáv, ako to dopadne. A dostanete aj jednu odpoveď, a to že Somálsko + islam rovná sa úroveň praveku. (26.10.2020)

"Submergence" podľa mňa zlyháva v jednom základnom probléme. Snaží sa podať veľmi veľa a urobiť akúsi metaforu v podaní životov oboch našich hlavných hrdinov. Lenže pravda je taká, že jeden z tých príbehov je aspoň trošku zaujímavý. Ten druhý ma nezaujíma ani v najmenšom. Aby som to upresnil, prečo tento film nie je len Jamesa McAvoya? Prečo tu musíme pchať dejovú líniu a život Alicie Vikander, ktorá tu len zabíja čas. Nemyslím si, že ju bolo treba vyhodiť, ale rozhodne nepotrebovala toľko miesta a už vôbec som nemal pocit, že by sme sa mali zaujímať o jej podmorský svet. Výsledne je to potom problém, lebo sa človeku ťažko sústredí na oba príbehy naraz a neustále len premýšľa, kedy sa vrátime k Jamesovi McAvoyovi. Okrem toho je pravda, že prvá polhodina filmu je vysoko nudná a vôbec ma nebavila. Romanca medzi Jamesom a Dani nie je veľmi zauímavá. A sústredíme sa na to príliš dlho. Film pôsobí potom trošku rozsypane. Ale keď sme v Somálsku, tak som aspoň trošku zaujatý a chcem vedieť ako to celé dopadne. Minimálne som chcel vedieť ako sa z toho dostane. Mňa to bavilo. Uvítal by som, aby sa tomu film venoval viac... no bohužiaľ sa priestor musel vyplniť podmorskou akciou a romantikou. Výsledok je potom trošku mix. Nemôžem film úplne zakopať, no mám pocit, že mal na viac. A stačilo to len prepísať tak, aby sme mali jedného hlavného hrdinu namiesto dvoch. Zvážte si. Hodnotenie: C+ (07.11.2018)

James začíná plánovat svojí misi v galerii, kde obklopen uměleckými díly rozmlouvá se svými kolegy. Během toho se zastaví u dvou obrazů. Prvním je Mnich u moře (1810) od Caspara Davida Friedricha. Na malbě je zobrazen mnich stojící (a zřejmě rozjímající) oproti moři. Postava mnicha je nepatrná, obrazu dominuje krajina a především nebe. V přeneseném významu je tímto mnichem James, který poprvé potkal Danny na břehu v Normandii. Později, už jako zajatec v Somálsku, se k moři opakovaně obrací, protože skrz něj může být ve spojení se vzpomínkou na Danny. V jedné scéně do moře vchází, se strachem o ztrátu vlastního života rozpíná ruce směrem k horizontu a modlí se. Pod rozpínajícím se nebem, na pokraji svého života, hledí do věčnosti. Druhým obrazem, u kterého se James zastaví, je malba Umělcova noha (1876) od Adolpha von Menzela. Zatímco první obraz byl pohledem na člověka z dálky, v rámě tohoto plátna dominuje detailní pohled na bosou nohu. Je to pohled z blízka na nohu trpícího člověka. James ve vězeňské cele pociťuje chlad země. Je skutečným člověkem, to znamená bytostí, která se stejně jako mnich nachází pod rozlehlým nebem, ale zároveň se nohama dotýká země. Jen díky uvědomění si vlastní tělesnosti a fyzické bolesti, může nahlížet na svoji situovanost, a tedy prostorovou i časovou omezenost. Na somálské poušti je James tím, kdo vzchází ze země a hledí smrti vstříc. Víc v recenzi http://filmaspiritualita.cz/recenze/46-recenze-az-na-dno-2017.html (19.08.2018)