JitkaCardova

Připravovala jsem se na to, že budu zklamaná, protože komplexního díla Herbertovy Duny se vší její podmanivou krásou, filosofií, vznešeností, ale také filigránsky jemnou a hlubokou hořkosmutnou ironií a nadhledem, s nimiž uchopuje prostor a čas jednotlivců i druhu, či přesněji řečeno nepoměrně delší čas na zrání idejí než jejich nositelů, a filosofickou podstatu "ekologie" v nejširším smyslu slova, tedy včetně intimního vztahu bytostí s jejich domovskou planetou, si nesmírně vážím jako jedné ze zásadních knih v dějinách lidstva vůbec, a protože mě doteď téměř fyzicky bolí, jak třeba pokračování Blade Runnera, dalšího díla, které hluboce oceňuji v jeho výjimečnosti, odvaze a laskavosti, s níž lidstvu nastavuje zrcadlo (více zde: https://www.csfd.cz/film/8268-blade-runner/recenze/?comment=8420323), Villeneuve strašně zkazil (více píšu tady: https://www.csfd.cz/film/343108-blade-runner-2049/recenze/?comment=11549842). Tady ale scénáři evidentně hodně pomohlo, že už před ním natočili Dunu jiní, a když se věrně drží kvalitní předlohy (byť nesamostatně kopíruje a cituje od filmových mistrů), umí aspoň překvapit vnímavostí pro atmosféru. Leccos je obětováno (například celá hluboká linka princezny Irulan a politické důvody toho, proč Lady Jessica zůstala pouhou konkubínou) a bez znalosti knižní předlohy nebo alespoň polopatického Lynchova zpracování jsou navíc důležité souvislosti hůře srozumitelné, ale po ješitnosti, přezíravosti a zplošťující snaze o komerční úspěch a slávu, které zaprodal všechnu efemérní zázračnost filosofie původního Blade Runnera, nezbylo v Duně naštěstí vůbec nic. Estetika je mocná, poutavá a adekvátní předloze, vtělená do existence postav, rodů, kmenů i planety a jejich spojených osudů. Drobnosti, které občas vytrhují, by se našly - např. to, jak si postavy něco sdělují, resp. jak se tudy divákovi něco sděluje, co potřebuje vědět, se tu a tam mohlo podařit ústrojněji, a také je znát, že režisér se místy spoléhá na to, že pro znalce je příběh notoricky známý, usnadňuje si tím práci a věnuje se především budování omračující, ale případné atmosféry. Samozřejmě že tajím dech, jak to ještě ustojí s druhou polovinou, protože mnohé je přece jen potřeba sdělit, dovysvětlit a dotáhnout, ale jestli to nepokazí, bude to další důstojné převedení velikého díla na plátno v řadě. Lynchovu Dunu nicméně nepřekonává, pouze zdařile doplňuje o intenzivní atmosféru. *~

Kdosi tu v komentáři zmínil, že mu Domalewski po tomhle snímku připadá jako polský Ken Loach. To mě zaujalo, a do jisté míry i proto jsem mu dala na Febiofestu šanci. *** Hm. Souhlasím s mnohými, že film je výborně řemeslně zpracovaný, příběh i kamera vtahují, herecký výkon je opravdu dobrý. Ale výpověď bez přesahu mě naprosto zklamala. *** Ken Loach je mistr v zrcadlení dnešní hodnotově i citově upadlé reality, v jejímž základu nacházíme násilnou a totálně/totalitně nespravedlivou ekonomickou mašinérii - systém, který se v jeho filmech zviditelňujících každodenní obnaženou mechanickou krutost obžalovává de facto sám, zatímco Ken Loach jen cizeluje své nenápadné mistrovství, jak mu v tom filmařsky co nejméně překážet. Domalewski se naproti tomu vůbec nezaobírá univerzálii systému, přestože na povrchu rozebírá tristní situaci gastarbeiterů a jejich rodin, nicméně ve skutečnosti i v anglickém prostředí tematizuje ryze polský problém osobní lidské a mezilidské uzavřenosti, vypěstované neschopnosti otevřené citlivé komunikace v rodinách, mezi přáteli, sousedy, ve společnosti obecně, problém uzavřenosti, téměř alergie na upřímné citové projevy a jejich komunikaci, jež se Polákům dnešní doby stala národním rysem a nejspíš úzce souvisí i s přetrvávajícím formálním katolictvím a konzervativismem, zablokování a zatvrzení se vůči upřímné komunikaci, a následné překrývání vzteku z prázdnoty, která tak vzniká, sprostými výlevy, ubližováním, týráním, sebetýráním v izolacích (kouření, chlast, tvrdé masky )... Jediný, kdo se od toho ve filmu oprostil a snaží se vůči tomu otevřít hlavní hrdince oči, je týpek, který Polsko opustil a má anglickou rodinu, v níž syna vychovávají primárně a záměrně jako občana anglické společnosti. *** Není to vůbec špatný film, ale utápění v národních problémech a pitvání se v nefunkčnosti vztahů a intimní komunikace v tuzemské společnosti je pro polské filmy už příliš otřepaným motivem, a i když uznávám, že tohle je jedno z mála děl, u kterých vidím, že se víceméně trefují do černého, chybí mi tu přesah, nadhled, vykročení ven, překročení, zkrátka něco víc než jen ukazování a stěžování si - pokud tedy východiskem pro Poláky nemá podle režiséra být emigrace a zakládání rodin v Británii, což tak bohužel nechtěně skoro vyznívá. (Febiofest, Slovanský dům). *~

Uf, tak tohle je "anatomie zločinu", vážení! A zároveň anatomie - a břitká a chytrá reflexe - současného "společenského" systému, který takové zločiny dopouští, který v lidech podporuje určité typy maligního, sebe/destruktivního chování, určité typy slabostí, obran před vnímáním syrové reality, stejně jako u jiných typů lidí predátorství, tyranství, despotismus - u jedněch podléhání mechanismům moci, u druhých podléhání mechanismům bezmoci, přičemž si obojí vzájemně nahrává. Anatomie nelidskosti systému, který je vším jiným, jen ne "společenským". Film na české scéně opět jedinečný svým nadhledem, ironií, lakoničností, odvahou i rozvahou. Bezchybný scénář, vynikající nasnímání. Záměrně rušivé vytrhování komentáři z ptačího světa, které mnozí vnímali pro tu nepříjemnost jako chybu filmu - jako by ta schválnost záměru vyvádět diváka z komfortní zóny noření se pouze do příběhové roviny nebila do očí -, je brilantní, drzý a skvěle funguje. *** A pozor! Vlastní hlavou ručím za to, že film je celistvý, plynulý, že spínající smysl celého příběhu i finální vyznění snímku vyvrcholí přesně až v poslední vteřině, že stížnosti na rozpadlost se s filmem jednoduše míjejí. *** Co vytýkám já, je snad jedině obsazení. Alena Mihulová zahrála zoufale trapnou, dojemnou a bezbrannou hlavní postavu naprosto úchvatně, jenže po jejím podobném výkonu v Domácí péči to silně oslabuje autenticitu díla: nelze nepřemýšlet o tom, jak to pro režiséra bylo zjednodušené ready-made řešení, jak i on sklouzává k nešvaru českých tvůrců obsazovat české herce do typizovaných rolí jednou pro vždycky. Jednou vyzkoušené schopnosti českých herců z velké části určují, co se bude psát, točit, na co se budeme dívat. Kdyby Omerzu ke stejnému výkonu přiměl jinou herečku, to by bylo úplně jiné umění, majstrštyk v hereckém vedení, o který si ale takový scénář implicitně říká. Takhle to bohužel působí, jako že příběh vznikl minimálně zčásti proto, že režisér viděl Alenu Mihulovou v Domácí péči, což mu značně ubírá na autenticitě tvůrčí nezbytnosti, originality. Druhá výtka v obsazení je pak za Elišku Křenkovou. Doprčic. Já vím, že ji teď všichni obsazují. Ale k tomu, aby se postava párkrát prošla po scéně s teenagerovským úsměškem nebo smutným ksichtíkem a třikrát řekla Ale mami!, nepotřebujeme Elišku Křenkovou. Jde zase o stejnou typizaci, a je to nefér i k mladé herečce, která má talent - a pokud chce režisér z nějakého důvodu obsadit ji, měl by jí vytvořit roli, v níž ji někam posune. S jakoukoli neznámou holkou, která by sehrála takhle nenáročnou postavu dcery, by tohle dílo bylo výrazně působivější. *** Nicméně nebýt těchhle dvou kiksů v obsazení, bylo by to u mě opět za plný počet, a Olmo Omerzu se mi po Všechno bude potvrzuje dál i Atlasem ptáků jako jeden z pranepatrna svrchovaných, sebevědomých tvůrců současné domácí scény, jehož jemně a nenápadně složitě spřádané a řemeslně výborně zvládnuté filmy, jimž zároveň nechybí atmosféra, bohužel přesahují představivost a vnímavost tuzemských kritiků  zůstávají těžce nedoceněné. *~

První bondovka, která mě aspoň zaujala, ale škoda, že Craigův pokus o skoncování s Bondem není originálnější, takže z toho ve výsledku vyleze cosi jako béčková či spíš céčková Mission Impossible. *~

Podle dlouhých, klidných scén, jimiž si film nevtíravě buduje úvod do děje, jsem očekávala mnohem propracovanější, hlubší drama, jež by se odehrávalo v Kryštofově nitru i ve světě kolem něj, na duševní, duchovní i světské rovině, individuální i společenské. A podle anotací také film, který tematizuje nelehké osudy Božích služebníků v éře komunismu na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Jenže filmu brzy dojde dech, ani o jediné postavě, včetně té hlavní, se nedozvíme nic než pár kusých informací, které si ještě Kryštof s otcem vyměňují při setkání tak nejapně, že je jasné, že to dělají jen kvůli scénáři, a místo o pronásledování duchovních se z toho na chvíli stává film o mládeži a jejích starostech v napjaté době, kdy se lámou charaktery, aby se to někdy ve třetí čtvrtině přepnulo do povrchní zkratovité nápodoby Všech dobrých rodáků... Přičemž jak filmu dochází čas, přibývají lapsy ve scénáři i dramaturgii, a jak byla první čtvrtina vtahující a budící velká očekávání, poslední je už vyloženě nekoukatelně zbrklá a odbytá a budí jen rozčarování. Febiofest, Slovanský dům *~

Režisérka se trochu na sílu a šustivě snaží, aby se její postava přestala schovávat za odpor a deprese, zbavila se strachu a postavila se životu s odvahou ho milovat takový, jaký je, se vším, co přináší a odnáší, a pak tomu debilně podrazí nohy tím, že se kolem Kate všechno hezky srovná, včetně toho, že se po jejím boku objeví vytrvalý muž, takže už té odvahy tak moc nepotřebuje, a je to nakonec nemastné neslané, rozplizlé do jakéhosi náznaku happyendu, který míří zcela mimo cíl... *** Kvituji chvílemi příjemně budovanou atmosféru a souhru mezi herečkami, u nichž by se to na první pohled nedalo samozřejmě očekávat, a také dobře zmáknuté komické výstupy, ty ale podle autorčiných slov nejdou vždycky na její vrub, protože postava měla svoji předlohu, to ostatní, to hlavní, ale bohužel příliš kulhá a je to snadno zapomenutelný film... *** Febiofest, Slovanský dům. *~

Nenechte se mýlit, není to film o osobním hrdinství, ale studie mechanismů osobních zbabělostí, v čele s tou Aidinou. *** Je nicméně zajímavé, jak taková přímočará, neproblematická studie zbabělosti dokáže zaslepit tolik diváků, když se jedná o hlavní postavu. Resp. jak se nám od časů minulých generací posunulo vnímání toho, co je hrdinství. *** Zbabělost a slabost je lidská, sobectví také, nadto jedno s druhým úzce souvisí. Lze pro ně mít i pochopení, lidé jsou slabí, opravdový hrdina je málokdo. Málokterý divák by asi měl problém rozpoznat zbabělost u Aidina muže (který chce na vyjednání s Mladičem poslat místo sebe ji), u hlavního lékaře (který mlčí, i když ví, že vypravená auta s raněnými do nemocnice nedojela), u holandského zmocněnce OSN či jeho zástupce, kteří dál slibují bosenským občanům bezpečí a ochranu, i když vědí, že ji nemohou zaručit, a dokonce i když je jim čím dál jasnější, že sekundují u přípravy nemyslitelného masakru. -- Tak proč je totéž tak těžké vidět u hlavní postavy? Aida je srebrenická učitelka angličtiny, díky čemuž má proti svým spoluobčanům a sousedům obrovskou výhodu - má informace z první ruky, získává pozici tlumočnice, má výsadu ochrany OSN, a nic z toho neváhá použít, aby protekčně zachránila svoje dva syny a manžela - ale sobecky a slabošsky jen je, zatímco ostatní své známé a přátele a všechny vyděšené sousedy odhání mávnutím ruky, odbývá prostým "nevím", zavírá před jejich osudem oči i svědomí a nakonec jim neřekne pravdu a pošle je smrt. *** Aida, která má potřebné informace, chápe souvislosti, vidí, k čemu se schyluje, má i jedinečnou příležitost se svými lidmi svým jazykem mluvit, včas, může je všechny varovat, Aida, která má i v poslední rozhodnou chvíli v ruce megafon a může varovat aspoň ty uvnitř základny OSN, že když se vydají do rukou srbských vojáků, OSN jim nezaručí bezpečí, tahle Aida, která e právě může stát srebrenickou hrdinkou a varovat svůj lid, mlčí a nechává je všechny důvěřivě odejít na porážku, a všechny svoje síly se mezitím snaží vynaložit na to, aby její tři muže stejný osud jako ostatní nepotkal. Právě to se jim stane osudným, možná že kdyby nesobecky, hrdinsky, zburcovala všechny včas, někomu by se podařilo se zachránit, možná by se vojákům vzepřeli, možná utekli, možná by mezi zachráněnými byl i někdo z těch jejích... to už se nedozvíme. *** Nenechte se mást, nesoudím historii: mluvím o chytrém filmovém dramatu, které to staví jasně: sledujeme Aidu, která sobecky a slabošsky upřednostní svoje nejbližší před všemi ostatními, která není hrdinkou, která nikoho ze svých bližních nevaruje, která je zapře, sledujeme Aidu, která sice je možná ke všemu ponížení ze zoufalství odhodlanou matkou, schopnou střelit své děti do nohou, ale která rozhodně není hrdinkou. Sledujeme Aidu, která prodala svůj lid za lichou, malou, osobní naději, a jejíž rodina to nakonec odnesla s ostatními o to krutěji. Sledujeme Aidu, jejíž ztrátu - na rozdíl od mnohých jiných - lze sledovat téměř! se zadostiučiněním... ale rozhodně nesledujeme hrdinku. *** Film je mistrným dramatem, i pro to dokonalé budování vtahující doku atmosféry, tak působivé, že je asi opravdu těžké nepodlehnout a držet ustavičně ve vědomí, že se opravdu díváme na dramatickou (divadelní zkušenost se v režisérce nezapře, skvěle zúročená s tou dokumentaristickou) studii mechanismů různých odstínů zbabělosti, jež dohromady umožnily, aby se pod záštitou bezzubého OSN odehrálo takové zvěrstvo - pochopitelné, lidské zbabělosti na škále, na jejímž jednom vypjatém konci se nalézá ta Aidina. *** Jen ten epilog po letech mi přišel snad už trochu zbytečně doslovný, aniž by ještě přinášel něco významně nového. Ano, opět je to Aida, ta která nese větší podíl než ostatní na těžkých ztrátách všech, kdo se rozpláče až nad ostatky svých vlastních dětí, ale nad jinými ne. A opět je to Aida, kdo sobecky a zahořkle nepřijímá, že všichni společně musí nějak pokračovat dál, a vyhání zaskočenou ženu s malými dětmi ze svého někdejšího bytu, který už pro osamělou ženu stejně ani není vhodný, i kdyby pro ni nebyl plný nočních můr, trýznivých vzpomínek...  Jak se se svým svědomím vyrovnávají ostatní, jako muž oné ženy, o tom film nepojednává, ale my sledujeme Aidu - Aidu, která to nedělá, učitelku, která se nepoučila, antihrdinku, která si ani později neuvědomuje své pochybení, provinění, svou větší odpovědnost za osudy druhých. *** Praha, Světozor. *~

Audiovizuálně velice strhující, jenže obsahově, kontextově a významově tak bezbřeze rozevřené, až vyprázdněné; autorka přenáší odpovědnost na diváky (k čemuž se i sama přiznala v debatě po promítání), kteří si tak můžou do otázky vzniku nějaké kvality vědomí a vlivů různých narativů na jeho formování, hranic solipsismu, odpovědnosti a ne/možností transcendující komunikace, projektovat v podstatě cokoli, co mají na srdci. Takováto "artová" díla-prostitutky k osobnímu použití dělají medvědí službu skutečnému umění. Doporučuji ke srovnání stejně audiovizuálně mistrná, avšak i významově autorsky zaručená, promyšlená, ironická i hluboce vážná díla taktéž relativně mladé rakouské režisérky Jessicy Hausner. (Febiofest, Slovanský dům).

Zřejmě jsem hned na první pokus vyzobla nečekaně nejlepší film Febiofestu, což se mi zatím den po dni už jen potvrzuje. Těžko si představit, že by tu komplexní svrchovanou magii formy, jasnost silného sdělení a sílu nevnucovaného, ale přítomného transformativního prožitku něco trumflo. (Ne tolik syrový a dynamický, ale ve své naopak ryze ženské síle jen jinými prostředky stejně poutavý, je nakonec ještě kostarický snímek Aurora od režisérky Paz Fabregy). Snímek o mladickém dospívání v muže, dozrávání, přechodovém rituálu, uvědomění si, že okolí, včetně nejbližších idolů a vzorů se může kdykoli projevit jako slabé a zrádné, že je třeba se vzdát útěšných zjednodušujících představ a pochopit, že nárok na jediné skutečné spolehnutí smí člověk klást jedině na vlastní sílu a vůli stávat se lepším, vnímavějším, a zároveň neústupnějším vůči slabosti, a pro ostatní najít pochopení, pokud tomu nedostojí, ale nespoléhat se. Film s neobyčejně vtahující verzatilní kamerou, jež zvládá strhujícně zprostředkovat dynamiku i detail, zátiší i panoráma, sílu emocí i moc přitažlivosti, hrdost i respekt, každičké hnutí ve svých hrdinech, film, v němž herci hrají tak přirozeně, jako dýchají, až zapomínáte, že nejste přítomni ve skutečné rodině, konfliktu, dramatu, komunitě, zemi, že je to film... A přitom je to nepochybné umělecké dílo, jehož scénář po dokončení nenápadně zmizel jako lešení z hotového chrámu, dílo, které přesně ví, kde začíná, zná svůj dramatický oblouk a dovede vás po něm do finále, v němž ani jediný zlomek vteřiny není zbytečný, a kde s hrdinou prožijete zaslouženou katarzi a přerod z mláděte v muže-bojovníka, v muže-bojovníka-tanečníka, jehož existence je nejen odhodlaná, ozkoušená a pevná, ale zároveň hrdá, jemná a krásná. Film. (Febiofest, Slovanský dům.)

Film, který chce být chytřejší než divák, ale zase tak geniální není, takže výsledkem je nesympatické sebeopájivé dílo, z kterého čiší trochu psychopatická potřeba mít navrch která se z obsahu filmu prolíná i do formy a nerovného vztahu s divákem, který si musí pasivně počkat, až si film usmyslí dát mu víc informací. Nepříjemné ale je, že stejně jako osud snoubenky Stely je v rukou průměrně kalkulujícího, chyby dělajícího magora, ohýbajícího realitu i policejní aparát podle své potřeby pomsty a touhy ovládat a nenechat se ovládat, i osud diváka je v rukou režiséra, který není tak zdatný, jak by se asi rád viděl. A tak je film sestavený z osvědčených klišovitých ingrediencí žánru - hlavní postava posedlého detektiva musí být frenetická, vyhublá, s pichlavýma očima, pálit jednu od druhé, nezvládat výbuchy vzteku, každého mít machisticky na háku a s nikým nekomunikovat, a navíc je ušitý horkou jehlou a plný povrchních ingrediencí (proč ty pravidelné přelety dronem nad městem a krajinou, které nenesou žádnou informaci, proč vůbec vážná hudba a ty tuctovité přehrávky klasiky, které ve filmu pořád zní? Ano, ano, Stela hraje na klavír, no a? proč to musíme pořád poslouchat?) a chyb: je např. trochu trapné, když se ve filmu tohohle žánru nevyřeší, a hlavně nakonec vůbec neřeší, že ty hotely musel někdo zapálit - že nějaký reálný viník existuje, a možná bude zapalovat dál, z příběhu jaksi vypadlo. A pak se taky dost rozpadá, o čem chce film ve finále být. O psychopatovi, který se inspiruje fotkami zuhelnatělých obětí požárů, aby se pomstil ženě, kterou si neudržel, protože (evidentně) není schopen lásky? A který využije rasistických předsudků policejních kolegů (a asi i svých?), aby nastražil celkem průhlednou a pohromadě mizerně držící past na podezřelého cikána? O šovinismu? O zmanipulovatelnosti policie? Film nejde nijak do hloubky, a smysl sdělení mi uniká. Není jasné, proč Florianovi vůbec pomáhá "kamarád" z banky, ke kterému se Florian taky chová jako vzteklé a vyděračské prase, není jasné, proč mu nakonec pomáhá šéf oddělení, není jasné, proč ho tolerují kolegové, kterým dluží prachy, chová se arogantně a nic jim nesděluje, není jasné, proč je Stela, koncertní klavírní umělkyně, vystižena jen skrze velice povrchní hotelovou aférku s ženatým mužem - pakliže s Florianem není proto, že je to evidentní psychopat, neschopný empatie, navázání citové vazby, pak se nám tu dost kříží, do čeho to chce film přesně tepat a co si chce vzít za téma, když Stelu hodí do postele nějakému ženáči... Další nedotažený motiv jsou chapadla banky - nedá se přistoupit na to, že Florian se dostal do dluhů kvůli Stele, spíš proto ,že je arogantní, prudký, že má sám potřebu dokazovat penězi, že mu na někom záleží, protože mu chybí schopnost navázat citový vztah - kvůli čemuž Stela taky odchází, a jeho dostihují dluhy, které zase arogantně neřeší včas, a tak se vzteká o to víc... Ale dost možná to mělo být o tom, že chudák chlap má dluhy kvůli ženské, a tak se jí pomstí - až na to, že pak by musel být psychopat i režisér, pokud by tohle byla jeho představa milujícího muže, kolegy, kamaráda... Takže kolem a kolem tu ve finále máme film plný nejasných motivací, potřeby ovládat diváka stejně (a stejně mizerně), jako Florian ovládá lidi kolem sebe,  film ušitý horkou jehlou z audiovizuálních a dalších žánrových klišé, který nenabízí jasné rozuzlení, katarzi, a po kterém zůstává jen bordel. Všechen další smysl a hodnoty by si divák do filmu musel dosadit sám od sebe, aby ho mohl hodnotit kladněji.  (Febiofest, Slovanský dům). *~