Nikdy nepláču

Kdosi tu v komentáři zmínil, že mu Domalewski po tomhle snímku připadá jako polský Ken Loach. To mě zaujalo, a do jisté míry i proto jsem mu dala na Febiofestu šanci. *** Hm. Souhlasím s mnohými, že film je výborně řemeslně zpracovaný, příběh i kamera vtahují, herecký výkon je opravdu dobrý. Ale výpověď bez přesahu mě naprosto zklamala. *** Ken Loach je mistr v zrcadlení dnešní hodnotově i citově upadlé reality, v jejímž základu nacházíme násilnou a totálně/totalitně nespravedlivou ekonomickou mašinérii - systém, který se v jeho filmech zviditelňujících každodenní obnaženou mechanickou krutost obžalovává de facto sám, zatímco Ken Loach jen cizeluje své nenápadné mistrovství, jak mu v tom filmařsky co nejméně překážet. Domalewski se naproti tomu vůbec nezaobírá univerzálii systému, přestože na povrchu rozebírá tristní situaci gastarbeiterů a jejich rodin, nicméně ve skutečnosti i v anglickém prostředí tematizuje ryze polský problém osobní lidské a mezilidské uzavřenosti, vypěstované neschopnosti otevřené citlivé komunikace v rodinách, mezi přáteli, sousedy, ve společnosti obecně, problém uzavřenosti, téměř alergie na upřímné citové projevy a jejich komunikaci, jež se Polákům dnešní doby stala národním rysem a nejspíš úzce souvisí i s přetrvávajícím formálním katolictvím a konzervativismem, zablokování a zatvrzení se vůči upřímné komunikaci, a následné překrývání vzteku z prázdnoty, která tak vzniká, sprostými výlevy, ubližováním, týráním, sebetýráním v izolacích (kouření, chlast, tvrdé masky )... Jediný, kdo se od toho ve filmu oprostil a snaží se vůči tomu otevřít hlavní hrdince oči, je týpek, který Polsko opustil a má anglickou rodinu, v níž syna vychovávají primárně a záměrně jako občana anglické společnosti. *** Není to vůbec špatný film, ale utápění v národních problémech a pitvání se v nefunkčnosti vztahů a intimní komunikace v tuzemské společnosti je pro polské filmy už příliš otřepaným motivem, a i když uznávám, že tohle je jedno z mála děl, u kterých vidím, že se víceméně trefují do černého, chybí mi tu přesah, nadhled, vykročení ven, překročení, zkrátka něco víc než jen ukazování a stěžování si - pokud tedy východiskem pro Poláky nemá podle režiséra být emigrace a zakládání rodin v Británii, což tak bohužel nechtěně skoro vyznívá. (Febiofest, Slovanský dům). *~ (04.10.2021)

Hoc už nedonesie výplatu, preds´ oplatí sa poznať tatu. V ďalekej cudzine ho pri práci v dokoch zavalilo, a tak dcérisko do Írska pre telo (a prachy) dolietilo. Krok za krokom poznáva totožnosť otca, dozvie, že vtipálek bol, makal, rád maloval, a nečudo: bol aj zvodca.  Rumunečku mladú, čo v kaderníctve u chlípneho majiteľa pracovala, si tatík zamiloval tak, až prirodzene nabobtnala. Problémom sú peniaze, čo po mŕtvych dakedy ostanú, akú úlohu ony v ďalšom živote dostanú? Vystrojí sa v katolíckej domovine paránny funerál, alebo bude nasciturus*) žiť o niečo lepšejšie na tomto svete dál? Výsledok vcelku fajný, pripomínal vzdialene filmy Loacha Kena, no skôr stredoeuróbska job mizéria v nom zobrazená. Pravdu má ale aj recenzentka JitkaCardova: okrem popisu reality a chrochnenia v prekariátnom systéme, sa nič nové nekoná. A že nakoniec vystrielam k hodnoteniu 4 hviezdne rany, na svedomí má k filmu hudba od skvelej Hanie Rani. Vysvetlivka*): nasciturus (z latinčiny) = doposiaľ nenarodený potomok. (20.12.2021)

Piotr Domalewski už ve svém debutu dokázal hravě přesvědčit, že umí pracovat jak s herci, tak s příběhem, postavama i atmosférou a upřimně řečeno mě Jak najdalej stąd mě přijde tematicky ještě zajímavější než Tichá noc. Je to citlivě vyprávěný příběh o dozrávání jedné neveselé dívčí polské duše. Já musím opět pochválit v podstatě začínající polskou herečku Zofia Stafiej, která opět dokazuje, že Polsko má stále nové a nové vynikající herecké talenty, to co tady předvádí se svou postavou, takový herecký minimalismus se silným vnitřkem, no tak to je hodně moc dobrý. (05.11.2020)

Houby ústní z literutary a testy z matiky. Tohle je ta pravá zkouška dospělosti, při níž se ze zpovykaného fracka mění sedmnáctiletá holka v normálně uvažující bytost. Že to je bolestná a nepříjemná cesta je jaksi samozřejmé. Vedle příběhu, který je opravdovější než sám život, stojí film na precizním výkonu Zofie Stafiej, která ukazuje obrovský talent a je příslibem nejen pro Polsko, ale pokud nebudou zahraniční filmaři tupí, tak i pro celý svět. Zároveň si možná leckdo poupraví pohlad na ukrajinské dělníky, kteří jsou tu v podobné pozici jako Poláci i my v Irsku a na západě od Aše vůbec. 90% (05.01.2022)

 „MUSÍŠ HO PŘIVÉST DOMŮ…“   Týnejdžerka vyřizuje převoz mrtvoly fotra a shání o něm informace. Prostě takový ze života. Ze života těch, co nejsou za vodou (prachama vole). Obyčejnej film, postavenej na svérázný mladý hrdince. Jinak teda nic moc. Vypovídá to zřejmě něco o Polácích, ale… Pro nikoho netruchlím, Polák kurva taky nejsu…     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Fotr maká v zahraničí. A my máme hovno... 2.) Mám doma manžela v termosce.   ///  Thx za titule „tkimitkiy“.                  PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  * (30.03.2022)