JitkaCardova

Zpětně si sem uložím alespoň korespondenční poznámky k tomuhle počinu, beztak za víc nestojí ;) Ale jsem ráda, že jsem přece jen dostala příležitost to vyjádřit, a ještě u toho splatit tribut Gilliamovu neprávem opominutému majstrštyku: "Já Faunův labyrint popravdě nesnáším, ale především proto, že mi připadá strašně mizerně, lacině udělaný, zpackaný. Vykradené náměty i estetika, urážlivě spleskané dohromady, bez kvalitního vývoje příběhu, který je prostě jen postavený na banální tezi, všechno lacině naplácané na válečnou tematiku, citově vyděračské využití holčičky vs. násilí, strašidelná atmosféra, kýč nejhrubšího zrna dle mého, nic hlubšího... Ostatně když se podíváš na další produkci del Torra, je to předtím i potom samý populistický blockbuster, Hellboyové, Hobiti, kýčařina... --- Ve stejnou dobu, resp. o rok dřív, přitom tehdy vznikl v podobném duchu naprosto bravurní film, geniální, s pozoruhodnou a pozoruhodně herecky vedenou dívenkou v hlavní roli a s taktéž děsivou atmosférou, který zcela neprávem zapadl. --- Kdo dneska zná Tideland, Krajinu přílivu, od Terryho Gilliama? A z těch, kdo ho i viděli, kdo pochopí, že nejde o surreálné předivo bizarních výjevů, ale že se tím vším vypráví velice citlivý a chytrý příběh o tom, jak si ve střetu s děsivou realitou (ta místná sociální kritika v podtónu!) jako dítě zachovat zdravé netraumatické dětství, jak správně odžít, co potřebuji a mám, zatímco dospělý divák (ten vnímavý, který si nenechá odvést pozornost) pochopí, ve světě dohry jakého smutného, tragického a dokonce romantického příběhu se holčička ocitla? --- Neuvěřitelné herectví, vedení, originalita příběhu i ztvárnění, a přitom právě - archetypálnost. Ale bez sentimentu a patosu, bez vyděračského a kýčovitého hraní na city diváka. Ne zadarmo nabízí Terry Gilliam tenhle prožitek. --- A taky že to málokdo pochopil, zatímco Faunovu labyrintu, který tomu nesahá ani po paty, všichni - kupodivu fakt všichni - skočili na lep jako hejno vos. --- A tak Terry Gilliam chudák natočil i ty kýčovité pitomosti Kletba bratří Grimmů a Imaginárium, aby vyrovnal finanční ztráty (resp. si dovolil natočit si Tideland bokem, během práce na Grimmech, kteří byli určení na výdělek, Tideland je umění, a taky kasovní propadák). Myslím, že to byla jeho rytířská forma výsměchu, protože ty dva filmy jsou přibližně stejně blbé a kýčovité jako Faunův labyrint a asi stejně tak oblíbené. --- No, ale pak si zase mohl dovolit všechno to vydělané vrazit do Muže, který zabil Dona Quijota. Naprosto chápu, proč ho ta postava fascinuje." *~

Dr. Divnoláska na absurdně ochromující, děsivou představu zbraně totálního zničení útočí z pozic stejně patetických jako Lumetův Failsafe, ale kamuflovaných hysterickou a velmi nekomickou absurdní groteskou. Skvělá je hlavně ta pasáž, kde se vysvětluje, že zbraň totálního zničení vyvinuli Rusové proto, že si spočítali, že je taková globální stopka vyjde mnohem levněji než pokračovat v nenažraném krysím závodě světových velmocí o mír, o prvenství ve vesmíru, na Měsíci atd., na což už jim brzy prostě nestačí prostředky, ani když vyždímají celý národ. ***** Lumetův Failsafe si ale pro jeho logiku a soustředěnost cením přeci jen víc. *** Ale já už to tak s Kubrickem mám, vnímám, že se vždycky nechá něčím neproporčně strhnout a natočí o tom či z toho film, "velké dílo". Proč ne, ale mně jeho díla nepřijdou ani tak velká, jako spíš neproporční a hysterická a Kubricka mám osobně za nekonzistentní a poměrně nedůvěryhodnou tvůrčí osobnost. ***** Ostatně, k zamyšlení je i spojitý příběh obou filmů i knižních předloh - už proto, že Kubrickovo nekolegiální počínání nepříjemně připomíná tentýž krysí závod, který u světových mocností kritizuje ve filmu. Více se k tomu dá přečíst i zde na ČSFD, v obsahu u Failsafe, oficiálním textu ČT. Lumet i Kubrick pracovali na podobných scénářích ve stejný čas (spojovníkem je i jméno Petera George, autora jedné předlohy a spolutvůrce jednoho scénáře), cituji: "Souběžně vznikal v Anglii Kubrickův snímek Dr. Divnoláska, který sice vycházel z jiné předlohy (kniha Red Alert z roku 1958), ale v podstatě se zabýval stejnou tematikou, i když v poloze velmi černé komedie. Kubrick zažaloval tvůrce filmu Selhání vyloučeno z plagiátorství a následné mimosoudní vyrovnání mělo mimo jiné za následek to, že distribuční práva obou filmů se ocitla v rukou hollywoodského studia Columbia. Na Kubrickův nátlak dostal přednost Dr. Divnoláska, který se po své premiéře v lednu 1964 stal diváckým i kritickým hitem a dodnes patří mezi nejlepší díla filmové historie. Selhání vyloučeno bylo Columbií uvedeno do amerických kin až v říjnu 1964 a ve stínu Kubrickovy klasiky divácky zcela propadlo a neobjevilo se ani v oscarových nominacích. Jeho nepopiratelné kvality byly znovuobjeveny až s časovým odstupem." **** Umím si představit, oč zajímavější, účinnější a i morálně přínosnější by bylo, kdyby naopak síly spojili a filmy veřejnosti představili jako dvojexpozici děsivého osudu, na jehož hraně lidstvo slepě vrávorá. Takhle je z toho spíš smutné memento mori. *~

Na můj vkus příliš mechanicky a pateticky, ale jinak mrazivě přesně přehraná absurdní závislost světa a života na různých druzích mužské ješitnosti a jejich chorobné touze propadat přitažlivosti, důležitosti a osudovosti svých představ. (Těžko uvěřit, že se od té doby všechno dál mílovými kroky mění k horšímu a zase se chystáme obětovat svět, tentokrát nikoli vojenským a politickým představitelům moci, ale finančníkům a byznysmenům, trapným vyžírkům. O kolik lákavější a vznešenější je proti tomu matriarchát ;) - o kolik dál bychom se všichni společně dostali a o kolik příjemnější by takový vývoj byl.) *** Znovu jsem shlédla i Dr. Divnolásku, který na absurdní děsivou představu zbraně totálního zničení útočí z pozic stejně patetických, ale kamuflovaných hysterickou a velmi nekomickou absurdní groteskou. Skvělá je hlavně ta pasáž, kde se vysvětluje, že zbraň totálního zničení vyvinuli Rusové proto, že si spočítali, že je vyjde mnohem levněji než pokračovat v nenažraném krysím závodě světových velmocí o mír, o prvenství ve vesmíru, na Měsíci atd., na což už jim brzy prostě nestačí prostředky, ani když vyždímají celý národ. Nicméně Lumetův Failsafe si ale pro jeho logiku a soustředěnost cením přeci jen víc. *** A především, za úvahu stojí i spojitý příběh obou filmů i knižních předloh - už proto, že Kubrickovo nekolegiální počínání vůči Lumetovi a jeho práci, jež vznikala souběžně, nepříjemně připomíná přesně týž krysí závod, který u světových mocností kritizuje ve filmu. Více se k tomu dá přečíst i zde, v obsahu, v oficiálním textu ČT. Umím si představit, oč zajímavější, účinnější a i morálně přínosnější by bylo, kdyby naopak síly spojili a filmy veřejnosti představili jako dvojexpozici děsivého osudu, na jehož hraně lidstvo slepě vrávorá. *~

Concrete Night. I po sedmi letech v paměti živý prožitek, snímek neomylně silný obsahem i zpracováním, doslova fenomenálním, ukotvuje veškerou existenciální filosofii do jedné (konkrétní!) noci konkrétního života kluka v konkrétní prekérní životní situaci na betonovém sídlišti. Tichý, a téměř osvíceně vyrovnaný pohled, odkud a jímž se vypráví, zároveň nemůže být výmluvnější a soucitnější, spolulidštější výpovědí. Film plný zralého porozumění pro tíživost rozervanosti, nevyhnutnost odtažitosti, osamělosti, ponechanosti člověka vrženého v nepřirozeném betonovém světě, je zároveň propasti přesahujícím mateřským pohlazením i sociální žalobou. *** Tehdy spolu s filmem Luton (https://www.csfd.cz/film/352027-luton) nejsilnější filmy z FebioFestu a dodnes oba považuji za vrcholné skvosty neprávem zapadlé. *~

Nevidět Ladj Lyovy Bídníky dřív, možná by mě originální La Haine dostala víc. Každopádně je zážitek narážet neustále na styčné body, a silné momenty jsou tady i tam.

Překvapivě bravurně filmařsky zvládnutá syrová obžaloba stavu věcí. Právě to, bez vady. O to působivější, že jsem až do konce čekala příběh a nečekala konec, a pak bylo silné to v doznívání vstřebat a zpracovat. *** Hned nám také došlo, že se naskýtá správná chvíle podívat se na La Haine, jednoznačně tam je souvstažnost, a nad fotkami mladého V. Cassela v Nenávisti lze usoudit, proč Ladj Ly sáhl po Damienu Bonnardovi. Je to tam. Víc, až La Haine uvidím. Dá-li Internet, tak ještě dnes v noci. *~

Jeden z naprosto nejlepších seriálů, které pro mě něco osobního znamenaly. Dýchám tu v souladu s každým slovem, které Bob Odenkirk pronáší v dvanáctiminutovém rozhovoru o vzniku, smyslu, esenci, zrání seriálu Better Call Saul a o s trnutím očekávané závěrečné šesté sérii. Link zde: https://www.youtube.com/watch?v=iBrravwJQ1Q

Až na nadbytečně pozitivní happyend je to nádherná a silná podívaná, vynikající i po výtvarné stránce, která nese spoustu vlastních informací, včetně sociálně kritických, a také svébytný vtip. Kdyby se odvážili méně šťastného závěru, byl by to zářez napořád, ale dá se to odpustit. Jinak od Tomma Moora doporučuji i dřívější Píseň moře. *~

Havlův výrok o tom, že naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl dělat - bez ohledu na to, jak to dopadne, nabývá naprosto přesvědčivého výrazu a aktuálnější palčivosti v tomto ilustrativním odhodlaném ženském boji za lepší a smysluplnější osobní, mezilidskou i planetární budoucnost zároveň, a v této ironicky sžíravé reflexi sobeckých snah mocných a bohatých udržet si své současné pozice i za cenu budoucího zničení všeho živého. **** Mimo jiné se jsem si užívala vtipné pracování s dogmatem - svérázné zapojení filmové hudby do děje, a s antickými sbory: ženské a mužské chóry, zároveň kritici a soudci Helliny cesty a zároveň poslušní vykonavatelé jakési vyšší moci, do níž se i Hella snaží odevzdat, když chápe, že vlastními silami a úsudkem víc nezmůže a že to nestačí. ***** Vzhledem k obecné provařenosti světově bolavých sociálních, environmentálních i klimatických témat (jež přirozeně beru za svá vlastní stejně jako hrdinka filmu a každá ženská se silným mateřským, milujícím a ochranářským vztahem ke všemu živému) jsem vůbec nečekala něco tak originálně a chytře, sebejistě vtipného formou i obsahem a zároveň tak intimně ženského (aniž by mužské absentovalo) a přirozeně komunitního ve všech nabídnutých polohách, a při absolutním vyvarování se všech číhajících klišé. *** Uprostřed rozvratu klimatu a celosvětové ekologické, sociální, etické a ekonomické krize trpí lidé se silným sociálním cítěním vědomím, že nemáme k dispozici žádná přímočará ozdravná řešení, do nichž by se dalo individuálně začlenit, žádný plán, na němž by ve společnosti důsledně rozdělené na hrstku mocných, vlivných a sobecky prospívajících a většinu stále více bezmocných a vyčerpaných panoval konsensus. *** Tím pádem i na osobní rovině denně dochází k těžko řešitelnému konfliktu mezi tím, jak se dobře postarat o sebe a svůj mikrosvět a zároveň nepřispívat k ničení světa, ale k jeho nápravě, byť přesně do toho nás současný systém všemi dostupnými prostředky nutí - a to den po dni eskalativněji, rafinovaněji, tvrději. *** Hrdince tedy zbývá jediné, to, co každému z nás, kdo hledá cesty, jak se nezaprodat, nepodlehnout a nevzdat se lidskosti v boji za lepší společný svět - v situaci, kdy každý příští okamžik přináší z povahy věci jen těžší dilema, vyostřenější konflikt, může leda pokaždé ze všech sil promyslet a udělat jeden další tah, jeden nejlepší možný krok dál, k němuž zmobilizuje všechny síly, bez spekulování, bez vize, bez jistoty a bez naděje, že se tím povede zachránit něco víc než právě rozumné posunutí se do příštího okamžiku, kde bude nejspíš čelit ještě složitějším a bezvýchodnějším momentům. *** Hallu tak na konci filmu opouštíme v těžší situaci, než v jaké jsme se s ní seznámili na samém počátku - ona i její sestra čelí vězení, omezení osobních sil v boji za lepší budoucnost, a do toho si Halla přináší traumatizované dítě z cizí kultury, a do cesty se jí staví rozvodněná řeka, do níž se s holčičkou v náruči hrouží čím dál hlouběji, bez jistoty, že se tudy dá projít, ale s vědomím, že jinudy cesta dál stejně nevede. A s vědomím, že i když se obě dostanou v pořádku na Island, nemusí to být ani pro jednu krok k žádnému zlepšení, ba možná právě naopak. **** Havlův výrok o tom, že naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne, nabývá naprosto přesvědčivého výrazu a aktuálnější palčivosti v tomto ilustrativním odhodlaném ženském boji za lepší a smysluplnější osobní, mezilidskou i planetární budoucnost zároveň, a v této ironicky sžíravé reflexi sobeckých snah mocných a bohatých udržet si své současné pozice i za cenu budoucího zničení všeho živého. **** A mimo jiné se mi ohromně líbilo vtipné pracování s dogmatem - svérázné zapojení filmové hudby do děje, a s antickými sbory: ženské a mužské chóry, zároveň kritici a soudci Helliny cesty a zároveň poslušní vykonavatelé jakési vyšší moci, do níž se i Hella snaží odevzdat, když chápe, že vlastními silami a úsudkem víc nezmůže a že to nestačí. *~

Tři hvězdy určitě ne proto, že by to byl průměrný film. Ale proto, že jde ode zdi ke zdi, od odvážně - či nerozvážně - zpřítomněných hraničních prožitků úzkosti z promrhaného života až po ta nejprovařenější nefunkční klišé, kterými se pak to rozkuchané lidské nitro snaží kvůli happy endu a následnému klidnému spaní zalepit, jako by chtěli otevřené, rozoperované břicho uprostřed roztěkané práce zase radši zavřít a udržet pohromadě pomocí flastrů s potiskem Kačera Donalda. *** Způsobuje to hodně mixed feelings, s naprosto neuspokojivým závěrem. Rozjitří se tam hodně nejcitlivějších věcí, v podstatě člověka a jeho individuální odpovědnost za smysluplné naplňování životního času nejdřív dost odvážně rozpitvají, na to, že to má být rodinný film, je to místy drsné až moc, a přináší to rozhodně podnětné a v mainstreamové produkci málo zpracovávané momenty, třeba jak se nepříjemně poctivě vrtají v tom, co je smysl života a co jsou nezdravé fixace na vlastní potřebu vyniknout, upínání se k něčemu. Dvě třetiny filmu mi bylo za postavy existenciálně úzko, a už vůbec jsem nemohla rozdýchat ty bezduché věčné úředníky, co se starají o dost debilní byrokratickou provozní mašinerii v přípravce duší na svět i k cestě na Druhý břeh (doteď vlastně nevím, jestli to bylo míněno jako drsná kritika, nebo to byla spíš neintencionální reflexe), a nezapomenutelně na dřeň a na solar mířil ten mrazivý vtip o rybách (jak se ta mladá chce dostat do oceánu a pořád o tom horuje a ta stará jí říká, že už v něm ale je, a mladá na to odpovídá, but this is just water, I speak 'bout the ocean! a pak už je jen významné ticho...). *** Z téhle reflektované zkušenosti jednoho musí do morku mrazit! Akorát že se pak autoři to rozkuchané citlivé nitro a rozjitřený stav duše ve finále snaží zalepit takovými klišé a absurdně banálními náplastmi, že to člověka v takovém stavu vyděsí jen ještě víc. Hodně mi třeba překáželo výtvarné pojetí těch jiných sfér, určitě si je šlo představit méně přízemně. A silně je tu všudypřítomně cítit vyčpělý americký patos a důraz na osobní štěstí a selfmademanství, což už je dneska dávno prohlédnuté jako falešný sobecký sen a náhražka pospolitého života, který je nám v tlaku na konzumerismus a izolacionismus a kariérismus odpírán - a ten závěrečný "povznášející" pohled na přeelektrifikovaný New York vyzařující do světa emise západní nenažranosti a sobectví na úkor zbytku světa už je dlouho chápaný nikoli jako něco, nač má být lidstvo hrdé a čím se má opájet, ale naopak jako výraz globálního průšvihu, západní nesolidarity a nespravedlivého dělení se o pozemské statky a výsledky práce a jako výraz bezohledné destrukce, závodu ke dnu. - Myslela bych, že tohle už je obraz, za jaký se propagátoři vystavují obecnému shamingu a kritice, stejně jako kdyby oslavovali otroctví nebo segregaci. *** Ale nakonec na mě asi právě tohle silně zapůsobilo tou nedotažeností, nedokonalostí, slabostí v závěru, tak naprosto lidsky bezradnou, když jde o ty větší, jednotlivce přesahující otázky a jejich řešení. Takže mě to (padající vrtulky javorů nechme stranou) nakonec asi nejvíc dojalo právě v těch slabinách, finální ztracenosti, pokud jde o nalezení řešení, nezáměrně, ztraceně, a o to bezelstněji. *~~~