JitkaCardova

Co jsem objevila o dva roky dřívější zkomponování Krotké  Barabášem, odsuzuji Bressonův necitlivý pokus ještě příkřeji. Řada jemností by mi vůbec nemohla v jeho pojetí dojít, chová se v příběhu jako slon v porcelánu, natočil ho bez hlubšího pochopení toho zvláštního oboustranně silového, a přesto jednostranně mocenského pouta, řada gest tu vyznívá nelogicky, prázdně a zbytečně matoucně (příklad za mnohé: když Bressonův zastavárník radí dívce, jak si má podat inzerát, vyznívá to tak, že sama není jednoduše schopná napsat, že hledá místo služky v domácnosti - když ale dívce radí Barabášův starší muž, s jemným úsměškem jí osvětlí, že pokud do inzerátu napíše, že bude ráda docházet do domu postaršího vdovce, sežene místo do večera - a pak si vychutnává svou převahu, pase se na dívčiných rozpacích, s rozkoší sleduje, jak dívka hrdě odchodem reaguje na to, že ji urazil) stejně jako nesmyslné přesazení vztahu do svobodomyslné Paříže šedesátých let. Nerovný vztah mezi protagonisty vzniká z celé osudové souhry nejen vnitřních puzení, ale také vnějších ekonomicko-společenských tlaků, které Bresson tímto přesazením nepochopitelně zbořil, takže celá řada sil, které Něžnou do náruče staršího zajištěného muže vehnaly, najednou odpadla a jejich svazek - natož zoufalé finále, do něhož Něžnou tíseň a stupňující se stres z bezvýchodnosti vehnaly - vůbec nedává smysl.... ech, cože, napsala jsem "postaršího"? Jasně, Bresson přece zrušil i tuhle nerovnovážnost  a převahu. Nejdřív jsem si říkala, že je odvážný, pokud chce té přesilové chemie mezi Něžnou a jejím manželem dosáhnout bez těchto nezbytných vnějších faktorů, ale věc se má tak, že Bresson ji prostě ignoroval. Jeho příběh má blíž k Nabokovově Lolitě, dívka má muže v hrsti pouhou svou sladkostí - ačkoli Bresson ji dokonce obral i o tu nezletilost a bezelstnost (vypadá na šestnáct, říká o ní, ale je dospělá - kdežto Barabášova Krotká vypadá na čtrnáct a je jí stále teprve šestnáct, když si ji postarší zastavárník bere - formálně i fyzicky - za ženu).  Bressonova Něžná je lhostejná a vypočítavá, Barabášova upřímně se snažící i si zoufající (odtud střídající se záchvaty radosti  a štěstí přecházející v pláč a zoufání, jak se té ještě v mnohém čisté holčičce nedaří se stát upřímně a autenticky takovou ženou, jakou by přece měla ve vztahu, jemuž se podvolila, být).  Atd. Dalo by se pokračovat do nekonečna. Barabášovy záběry na vytahané punčošky Krotké, na její příliš velké střevíce, opravdu vzbuzují směs touhy a potřeby chránit, i mocenských nároků. Bresson nic podobného vyvolat nedokáže. Bressonova studentka z 60. let nemá jediný důvod ke skoku z okna - stejně jako celý její svazek se zastavárníkem nebo flirt s oním druhým mužem nevyplývají z žádné nezbytnosti, zájmu a už vůbec ne z bezvýchodnosti. Poukazuje-li Něžná pohrdavě na to, že "se stali párem podle mustru", ale vnitřně to tak necítí, zrovna v šedesátkách, v desetiletí svobody a volné lásky,  a v Paříži, kde si svoje kruhy zakládaly svobodomyslné ženy dávno předtím, než to bylo cool, to fakt nedává smysl - může se realizovat jakkoli jinak, sehnat si brigádu, bydlet společně s jinými studenty, experimentovat, je moderní doba. Barabášova dívka je nicméně obětí tuhých konvencí své doby a kruté chudoby a jiné příležitosti než prodat se jí společnost nenabízí. Také Bressonova stará služebná Anna je pouhou figurou do počtu, bez skutečné role, jen poslouchá mužův monolog, a není nijak zvýznamnělá. Je tam stejně, jak oje tam postel nebo skříň. To Barabášova služebná Lukerie je silnou svědkyní i účastnicí dramatu Krotké. A nechtěnou soudící, před níž se muž snaží svým vyprávěním alespoň obhájit, když ne očistit. A tak dál. Pokud už si zkrátka budete pouštět Bressonovu Něžnou, učiňte filmovému umění a spravedlnosti zadost a podívejte se i na Barabášovu Krotkou - budete skoro jistě strženi, zasaženi a nadšeni. (Obě ztvárnění shlédnuta v rámci JitkaFest, rezidence B12, 2022.) *~

Nečekaně strhující, skvostné dílo. Bravurní využití formálních postupů odkazujících k éře němého filmu, včetně jeho emoční exaltovanosti a dějové a vyprávěcí střídmosti a sekvencovanosti, mezerovitosti (mezititulky), umožňuje v kombinaci se sofistikovanými vstupy jednostranně zaujatého vypravěče přiblížit z jeho hlediska příběh nesourodého a nerovného páru, vehnaného si vzájemně do náruče celým souborem složitých vnějších tlaků a vnitřních puzení, velice znejisťujícím způsobem. O pokřiveném vztahu s tragickým koncem vypráví už jen on, maje tak nad Krotkou moc i po její smrti, a vypráví tak, aby přese všechno, co potřebuje přiznat, z čeho se potřebuje vyzpovídat a vyznat, z toho vyšel s jakousi ctí, aby obrázek, který z toho vystoupí, mu umožnil dál snesitelně žít.  Přesto si divák udělá obrázek svůj a na konci nespolehlivého vyprávění má poměrně ostře jasno o tom, k čemu došlo i proč. *** Vynikající herecké, obrazové i režijní podání dělají z Krotké strhující originální film, jeden z největších skvostů československé kinematografie. Vůbec nerozumím, že jsem ho objevila náhodou, když jsem hledala Bressonovo převedení Něžné - které mimochodem, prkenné, mechanické a nevnímavé k složitější chemii celého vztahu ve srovnání absolutně neobstojí, a neobstojí ani samo o sobě, a vůbec nerozumím, že Bressonova Něžná je z obou slavnější. Konkrétnější srovnání obou pojetí a upozornění, v čem všem Bressonovo kulhá, jsem si dovolila rozepsat zde. (Obě ztvárnění viděna v rámci JitkaFest, rezidence B12, leden 2022.) *~

Výborný spád, kauzální spění a originální ústrojné rozvíjení zápletky, kdy téměř až do konce není jisté, co všechno bude náplní započatého zločinu, kdo ještě se stane jeho obětí a kdo další se stane spolupachatelem. Přitom je skvěle vystižen vztah mezi narůstající svolností člověka ke zločinným aktům, jež je přímo úměrná tomu, jak se i navenek stále více rozpadá celoživotní vztah, od počátku postavený na nerovném a zkaženém základu, a jak se vyjevuje, že ve fatálním běhu času není cesty zpět a na nápravu a možnost zvolit si v životě jinak, aniž by se za staré volby musely nést důsledky, reálně není naděje. (JitkaFest, rezidence B12).

V rámci víkendového JitkaFestu konaného pro mé nejbližší u příležitosti mých narozenin jsme si po sobě kromě dalších snímků pustili dva rané filmy velkých režisérů, Kes (1969) Kena Loache a tenhle časný snímek Karla Reisze. Oba zachycují stejnou rozervanost některých a rezignovanost mnohých v ubíjející pracovně-ekonomické mašinerii, a bezvýchodnost, s níž v něm lidé rozvrhují své životy. Jen každý to pojímá z jiného úhlu pohledu a výborně se tak doplňují. Zatímco Kes je pomalé, klidně a zblízka snímané drama pracující odvážně s civilností a autenticitou (více v mém komentáři zde), tenhle film postihuje základní beznaděj v minimalistické, až etudní zkratce s jemně cizelovaným humorem. *** (JitkaFest, rezidence B12).

Nádherné a klidně, až laskavě, nasnímané a vyprávěné drama o životní bezvýchodnosti rámované sociálními poměry, které maří lidské potenciály a křiví charaktery a osudy. Působí tak silně právě proto, že důsledky takto destruktivně nastavené společenské situace jsou promítnuty na postavu, rodinu, čtvrť a širší okolí výjimečně citlivého chlapce, který ale už v patnácti letech od systému vůbec nic dobrého nečeká, a také se ukazuje, že všechny dospělé postavy, byť by pro něj i měly slabost, mu nemohou nic dobrého nabídnout a nic zvláštního pro něj udělat, stejně jako nemohou nic udělat ani samy pro sebe nebo svoje vlastní potomky. Naopak, ukazuje se, jak jsou všichni v daných podmínkách rezignovaní, unavení, jak v nic dobrého nevěří a nevědí, kudy by vedla cesta k naději. Všechny fyzické tresty, šarvátky, vztek, šikana, opíjení se, nevražení jsou stejně jako všechny krátkodeché a slaboučké výboje sympatií projevem téže unavenosti a základní rezignace v nastolené nelidské ekonomické mašinérii a také nikam nevedou a nic podstatného nezmění. Všechny to semele. *** Tenhle víkend jsme si v rámci JitkaFestu konaného pro mé nejbližší u příležitosti mých narozenin pustili po Kes ještě "V sobotu večer, v neděli ráno", o devět let starší raný film Karla Reisze, který vystihuje stejnou rozervanost a rezignovanost, a stejnou bezvýchodnost, z jiného úhlu pohledu v minimalistické, až etudní zkratce. Velmi dobře se doplňující kombinace. *** (JitkaFest, rezidence B12).

Tři díly na zkoušku mi stačily. Čekala jsem něco sofistikovanějšího, hlubšího, víc na dřeň po stránce univerzální lidskosti a vězeňského systému, zřejmě něco filosofičtějšího, autenticky kritičtějšího. Tohle je pro mě příliš odlehčené, mělké, a především vnímám, že autorům jde primárně o zábavnost seriálu a mainstreamovou komediální přitažlivost toho, co se děje postavě naivní mladé konzumní Američanky, která se ve vězení setkává s dalšími ženskými a jejich osudy. Nejsem cílová skupina. To s am-popkornovou verzí Přítelkyň z domu smutku nás napadlo všechny. (JitkaFest, rezidence B12). *~

Pozor, tohle je jeden dlouhej zhrzenej spoiler. *** Herecky virtuózní ztvárnění složité ženské osobnosti procházející těžkou životní etapou je pro mě na tomhle počinu jediná ocenění hodná věc. Postava Kate Winslet je jednoduše uhrančivá, věrohodná, krásná, vydržela bych sledovat další hodiny a hodiny, jak se to, co se v ní děje, na ní všechno odráží, jak ji to, čím prochází, opracovává a proměňuje z neústupné, tvrdohlavé, uštěpačné a utahané ženské ve zkušenější, trpělivější, smířlivější, laskavější... v krásnější... lepší bytost. *** Jenže to samo na dobré filmové dílo nestačí. A všechno ostatní v tom balíčku prostě tvoří produkt ke konzumaci vhodně a chytře namíchaný ze žádoucích ingrediencí a kulis a s jasným (falešně) uklidňujícím sdělením: i když lítají třísky, z ošklivého chaosu nakonec povstává příjemný řád. Každá postava tu znázorňuje do pár vět načrtnuté sociální klišé a jako taková má předem předvídatelně určenou trajektorii, i konec (negr se ufetuje a přestane všechny trápit, a jeho obětavá sestra i s rodinou přijde o roli a zmizí ze scény, milá a chytrá dcera odjíždí na vysokou do světa za mávání kapesníčků, mladý prostitutky jsou vražděný nebo v zajetí a na svobodě přijdou o roli a mizí ze scény, exmanželé, bývalky a současky se spřátelí, bílá drogově závislá mladá matka se z lásky k synkovi vrací na odvykačku, dowňačka nenápadně prošumí, policista-vyšetřovací parťák je zastřelen, hostující učitel tvůrčího psaní odjede na další štaci, stará matka s dospělou dcerou si vzájemně i každá sobě odpustí (doprčic, proč na tohle Bergman potřeboval celou Podzimní sonátu?), duchovní se škraloupem dostane druhou šanci tmelit komunitu atd. Nic nepřekvapí, neurazí – až na to, že přesně to je definice urážlivého kýče, ubíjející mediokracie – vlády prostřednosti – která nás škatulkuje, otupuje a zabavuje nás nám samým, našim osvobodivým realizacím.). *** Mimochodem není bez významu, že všechny tematizované sociální problémy i radovánky (drogy a alkohol, šikana, partičky, kapely, chytání ryb, chataření, lesbická láska, incesty, mladá mateřství...) tu jsou dnes stejně, jako tu byly už v šedesátkách – seriál se odehrává v apolitickém bezčasí, a jako kdyby nevěděl nic ani o klimatické krizi a dalších aktuálních problémech, ačkoli je plný smartphonů. Ale hlavně fakt bolí, že celé dílo je jeden papírem šustící konstrukt, záměrně si nastrojující situace (například scény při mytí chlapečka ve vaně, kdy starší žena klade matce na srdce, aby ani na chvilku nepolevila v pozornosti) a cílící na dojemné finále. Což je forma neslučitelná s žánrem vyšetřování zločinu v sevřené lokální komunitě – místo abychom každou vteřinou z každého gesta či výměny pohledů místní komunitu lépe poznávali a rozvíjeli si cit a zkušenou vnímavost pro vnitřní hlubší logiku chování jejích členů a její utvářenost, nás série až do pátého dílu bombarduje pořád novými z vnějšku přicházejícími postavami, fakty a informacemi, které se předem nedají nijak vyvodit, ale přinášejí zvraty a posuny, takže jakékoli aktivní pokusy ze strany diváka něco odhalovat jsou nežádoucí a odsouzené k jalovosti – divák se má nechat pasivně a lacině překvapovat vším, co se právě dedukovat nedalo a nemělo. Děj se tu posouvá na základě nových a nových překvapení a strojeností, které jako by vypadly z desatera Hříchů pro pátera Knoxe, prohřešků, kterých se dopouští jen špatný nebo zlomyslný scénárista – či demiurg. A šestý a sedmý díl pak jsou tu už jen od toho, aby všechny trajektorie dovedly do jejich divácky (a tak nějak lidsky) uspokojivých sladkobolných konců, a to dokonce i za cenu řady logických chyb, chatrných oslích můstků, nepřesností a nedotažeností, což je u detektivky omluvitelné snad jen tím, že v éře post-faktické, post-kvalitativní a post-pravdivostní na tom přece ani moc nesejde, hlavně že to bylo cool, vždyť kdo dneska ví něco o konzistentnosti a logice vyplývání? *** Chyb je tam moc. Ta nejblbší: v jednu chvíli se starý pán svěřuje Mare, že jeho zbraň několik dní chyběla, a celkem přesně popisuje, jak to ví, aby se v další scéně ten, kdo dívku nakonec nešťastnou náhodou připravil o život, přiznal, že ji odnesl jen na několik krátkých nočních hodin, během nichž by to, že pistole chybí, stařík ani zjistit nemohl.  Nebo se od Mare dozvíme, že policie z výpisů ví, že ten večer na Johnův mobil nikdo nevolal, takže on se jí přizná, že používali předplacené jednorázové, aby se vzápětí ukázalo, že mu právě na jeho mobil oběť volala. Nebo: proč by si ten feťák pro svoji dceru vybíral k narozeninám z nabídnutých cizích holčičích věcí zrovna dres, na kterém je jméno a příjmení jiné holky, nebo cizí pamětní mikinu? (Tj., kdyby je u něj nepotřebovali ve scénáři najít a identifikovat?)  Nebo co ta nastrojenost, s níž vyšetřovatelé dostali pod nos naservírovanou poznávací značku dodávky, aby je to rychle dovedlo k jedinému a od pohledu čítankově podezřelému týpkovi, který opravdu v tom malém městě všem na očích na půdě vězní rok a půl různá děvčata? A ta pistole speciální edice „Detective“, která se na poslední chvíli objeví, aby to do sebe zapadlo, jak je potřeba? Atd. atp. A ach jo. Nehledě na to nakašírované maloměšťácké poselství, že nemáme traumatizovat děti nevěrami a rozpady "jádrových" rodin, protože to může vést k nedozírně tragickým koncům, které si přece nikdo nepřál, když v dnešní době, kdy vychází najevo, že se máme a musíme všichni vnímat jako mnohem širší funkční celek, v němž je nutné budovat důvěru, jinak jako lidstvo dost možná nepřežijeme ani konec tohohle století, je zrovna tohle už dost přežitý pohled na věc. Ach. Ach. *** Bonus: Úsměvné by bylo dotočit v nastolených intencích ještě dva díly, kdy v osmém by vyšlo najevo, díky tomu, že zase ještě něco do sebe nezapadá (třeba to s tou zbraní), že dívku nezabil ani ten malý kluk, ale vzal to na sebe, protože chtěl chránit Lori, svoji maminku, a v devátém by se konečně ukázalo, že to nebyla ani Lori, ale ta že zase chtěla chránit svoji dceru s Downovým syndromem, která za prvé měla popravdě všechny důvody to tam komplet vyvraždit, když si vezmu, jak se tam k ní všichni, včetně autorů série, chovali, a za druhé by to bylo originální vysvobození ze stereotypů o postižených a taky by to získalo tolik chybějící nadhled a sebeironii ;) Howgh. *~

Na prahu války jsem už nezvládla dokoukat až do úplného konce, vzpíralo se to ve mně. Malickovi žehnám napořád za Tenkou červenou linii a Strom života, jsou to pro mě fenomény, u kterých mi jde mráz po kůži. Ale přiznávám se, že od K zázraku (2012) dál už mu nerozumím, nebo mě totálně míjí, připadá mi doslovný, polopatický, přeslazený, triviální!, uhranutý vším od mravence po kosmos jako nějaký vymeditovaný poblázněný rádoby-buddhista, nebo jak to říct, ale bez osobního přesahu, autenticity. Zkoušela jsem každý další film, co pak natočil, a připadá mi to příliš adorační a banální zároveň. Moc se těším, že ho tohle období jednou pustí, a posune se někam, kde se na něj zase dokážu naladit. *~

Osobně mi dost překážela přílišná parodičnost, mohlo to jít ještě víc pod kůži, kdyby to bylo o fous civilnější, ale předpokládám, že právě s tím tvůrci kalkulovali a odměřovali to jako zcizující, a tím odlehčující prvek, aby to pro cílovou skupinu diváků bylo vůbec vydržitelné, takže nic nenamítám, jsem ráda, že tohle existuje a  finále je chtě nechtě velice působivé. Momenty jako modlitba u společné večeře a bubnující šaman se mi vryly. (Promítali jsme si s blízkými na Silvestra 2021, rezidence B12.) *~

A dost, už minutu se tu snažím jinými slovy popsat totéž, co lapidárně shrnul DaViD´82: "Drtivé vítězství (zpočátku) podmanivé (později pouze otravné) formy nad obsahem, emocemi, časem i divákem a jeho bdělostí." Cituju svého oblíbence, protože je jako tak často výstižný a protože žádnou další minutu už tomu počinu věnovat nehodlám. *~