JitkaCardova

Mému srdci nejmilejšímu filmu tu dlužím komentář už tak dlouho, že vám místo něj dám nečekaný dárek. Dostanete komentář s odrazem o jiný film, a neprohloupíte: Zastavení na Missouri. Jo a podívejte se na Divokou bandu, tyhle dva filmy mají vedle roku vzniku překvapivě mnoho společného, včetně postavy pana Harrison z První železniční. Někdy si musím dohledat, jaký je jejich skutečný vztah. *~

Přinejmenším tou zpovzdálečí sledující kamerou, nesdílností postav a zanořeným dějem, který v sobě nese tragédii, celým tímhle nedialogovým způsobem filmového vyprávění, z jehož šumů si příběh musíme vyseparovat, Mira Fornay - aniž by sebeméně ztrácela punc vlastní originality - připomíná jiného pozoruhodného režiséra, o sedm let staršího Jaime Rosalese. Formálně jako by byl Můj pes Killer rozkročený někde mezi Samotou, Kulkou do hlavy a Sněním a tichem, přičemž si ale jde jednoznačně za svým a po svém. Ostatně pozdější Fornayiny Žáby bez jazyka mě v této zajímavé podobnosti obou autorů jen ještě utvrzují - oba dva nesmírně osobitě operují s propracovanou formou, aby se dostávali na kobylku nejsilnějším emočním stavům pramenícím z potřeby lidské blízkosti a jejího ohrožení, z nečekaných rozvratů, z bezvýchodnosti, nevratnosti a krutosti, přičemž akcent je na vědomí, že všechny osudy se navzájem podmiňují a nikdo není primárně viníkem...  *~

Plakátově moralizující černobílá agitka, v níž se toliko zjednodušeně a beze stopy humoru či nadhledu ilustruje hlavní heslo, že když se něco provede, tak se to má přiznat, a čím dřív, tím líp, protože jinak se člověk udusí zevnitř - a vnější okolnosti ho stejně prozradí.  A taky, že nevěra se nevyplácí. Idylizace spořádaných manželství a klidu v rodině, kde muž chodí do vážného zaměstnání a žena doma s malým děckem vaří a uklízí a čeká a dělá si starosti a ničemu nerozumí. Herecky toporné a mizerné, dialogy jako z příručky, jediný trochu uvěřitelný a trochu zajímavý výkon podal ten kluk. *** Dobrý komentář: Matty. *~

Nádherně vizuálně opojné, doslova i přeneseně barevné, formálně kulišácky vtipné, ospale se sbírající drama, které nenápadně klíčí z drobných náznaků uprostřed nevinných žertů a uličnického handrkování, a kulminuje spolu se stoupajícím žárem letního dne, který zatemňuje soudnost a brání klidnému uvažování a vychladnutí stejně jako příliš hlasitá muzika nebo bezprostřední prožitek bezpráví, v horečce jedné noci, kdy vyvře pravda o nespojitelnosti vody a oleje, přinejmenším v systému, který nadržuje bílým, aniž by to bílí potřebovali změnit stejně silně jako jejich černí spoluobčané. Když dojde k potyčce a policejnímu násilí, odnese to vždycky černý bratr, nikdy bílý. A co se na povrchu zdánlivě spojovalo, v hloubce se zase dokonale propastně oddělí, byť noční rozvášnění je vystřídáno všestranně sdílenou ranní lítostí a únavou. ***  Snímek ilustrativně (ale nikoli plakátově) osciluje mezi dvěma možnými pohledy na násilí, jak je prezentovaly dvě nejvýraznější osobností afroamerického hnutí za občanská práva, M-m-m-mmartin a M-m-m-m-mmalcolm: 1) Násilí je nepraktickou a nemorální cestou k řešení rasové nerovnosti. Plodí jen další násilí, hledá způsoby, jak protivníka ponížit, místo snahy získat si jeho porozumění; místo lásky plodí nenávist, místo dialogu monolog. Zanechává v zúčastněných jen hořkost a surovost. -- Martin Luther King, jr. A 2) Jestliže špatní lidé drží v aktuálním systému všechnu moc a brání druhým v dosažení věcí, které potřebují k životu, mají tito druzí právo učinit, co je nezbytné, aby taková nerovná situace skončila, což sice není obhajoba násilí, zároveň však lze vyjádřit souhlas s tím, aby ho bylo použito v sebeobraně - pak to ani není násilí, jako spíše zdravý rozum. -- Malcolm X *** Ale i když film rozpracovává vážné téma, není ani trochu patetický, nadšení v nás při sledování budilo místy podmanivé a místy rozpustilé formální zpracování s vtipnými úniky mimo film, kdy třeba ne/herci vypadávají z rolí a navzájem se rozesmívají, nebo scéna dialogu začíná o vteřinu dřív, když ještě herci opření o stěnu čekají na pokyn, než se rozejdou, apod. Fantastická je vizuální práce s celou paletou sytých barev a s leskem "černé" kůže, která je pro všechny barvy na škále skvělým nosným podkladem, na rozdíl od "bílé". Neopakovatelně skvělá je celá nakažlivá atmosféra filmu, která dojíždí ještě celé hodiny a dny. *** Parádním soukromým objevem pro nás bylo, že postavu toho kluka, co zorganizuje bojkot Salovy pizzerie a vypadá jako mladý Gándhí z alternativního vesmíru, hraje Giancarlo Espozito, stejný herec, ze kterého se později stane v Breaking Bad ten chladný a elegantní majitel drogového impéria a řetězce podniků se smaženými kuřaty. Nebo že v roli bílého zrzouna, co se "narodil v Brooklynu", se mihne John Savage, představitel Clauda Bukowskiho, hlavní postavy z Vlasů. O bláznivém výkonu Spikea Lee, který si vedle režie a scénáře střihne i roli hlavního hrdiny, raději nemluvě. *** Promítání v B12. *~

Zvrat, který přijde někdy ke konci druhé třetiny, z toho přece jen dělá zajímavý film, ale celkově by tomu slušelo méně tlaku na komično, který postavy nemístně mění až v karikatury, a kompletně o level lepší režie, pak by to byl film, který stojí i za opakovaný prožitek. *** Promítání v B12. *~

V opět nádherném, velkorysém, sytivém, bravurním koncertním nasnímání nám Branagh předvádí hry lásky šálivé a marnou lásky snahu ve vší kráse i krutosti, lesku i bídě, ve vší pokleslosti i opulentní nádheře, ve vší osudovosti marné lásky hry šálivé, kde vše je dovoleno a neexistují žádná pravidla. Lásky marné snahy, hry, jejichž záměry se kříží a násilně přerývají, jež nás zanechávají vykolejené, nevyrovnané, nesmířené a přelomené, naše životní linky přeťaté, a skýtají nám nevyžádanou příležitost (či nutnost) stát se někým jiným, než kým jsme toužili být, aniž by vůbec byla předem naděje, že se nám stane odměnou, když to zvládneme. *** Je to opět film se silnou pečetí opanovanosti uprostřed frivolnosti, přepychu a podmanění, dosahující až meditativní roviny tvorby, jež si nezakazuje nádheru hýřivosti, šarm ani vtip, ale přistupuje k nim s rozvahou mistra a umem a citem lékárnického magistra. **** Předchozí Vražda v Orient Expresu mě sice přece jen uhranula víc, snad že vztah k pravdě, či spíše k pravdivosti bytí jako podmínce přístupu ke skutečné kráse, jako podmínce kultivace pravé lásky k životu, jež není zastíněna povrchní  nicotnou sebeláskou, z níž plynou naše ješitné představy, tu vyzařuje fatálněji, osudověji, vznešeněji a artikulovaněji, snad nostalgičtěji, jak ta těžce vyzískaná krása pomalu a majestátně emanuje z každého obrazu - nicméně zpětně už asi začínám chápat, že tohle téma je spojovníkem obou filmů a činí z nich jeden celek, čili nedává moc smysl je srovnávat: společně hovoří o nezbytnosti vymýtit ze sebe přehlušující sebelásku a ješitnost, aby člověk dokázal docenit matérii života, jež nás obrábí, odevzdáme-li se, daleko za hranicemi našich dětinských dychtění, na poli ztrát - jen v tomhle druhém filmu se to sdělení - a proč by ne - posouvá do odlehčenější, rozmarnější polohy. *~

Uhranutá Silou psa jsem si vzápětí pustila Bright Star, ale zatímco tenhle film má prožívání emocí přímo za téma, paradoxně ani zdaleka tak silné a opojné prožívání jako Síla psa nezprostředkuje. Představuji si, jaké divy by s tím dokázala kamera Ari Wegner, ale i tak filmu škodí zdlouhavá repetitivnost schůzek a stále stejně plytký a zaujatý vztah mezi Fanny a Keatsem, vztah mezi básníkem a múzou, který nezraje, nevyvíjí se stejně jako Fannino porozumění poezii, takže se zdá, že ztuhli v jakési pubertální romanci držení se za ruku a naivního recitování veršů až do sociálně, ale nikoli intimně bolestivého konce, protože básník sice umřel nespravedlivě na chudobu a souchotě, ale té naivní "zamilovanosti" mezi nimi, jak ji alespoň zpodobňuje film, věru škoda nebylo. A bohužel ani Keatsových básní v tomhle ztvárnění. Opravdu, mnohem důrazněji od Jane Campion doporučuji shlédnout Sílu psa, protože to je teprve skutečná báseň. *~

Klíčové slovo: Kalokagatheia. *** Fatálně uhrančivá a přesvědčivá kamera zprostředkuje fyzično a tělesnost a dynamiku ať už krajiny nebo práce či vztahů a emocí a zpředmětňuje pocity, vjemy, prožitky, skrze něž a jedině skrze něž se tu vypráví křišťálově ryzí, anticky jednoduchý a právě tak neřešitelný příběh konfliktu bratrské žárlivosti a synovské lásky, který nedovolí, aby se mezi dvěma výjimečně citlivými a inteligentními muži rozvinul hlubší vztah, protože je beztak částečně projevem slabosti prvního ze ztráty přítele a mistra (a jen možná i milence) a protože právě tu slabost musí druhý v roli zdánlivě slabšího využít a kousnout ze zálohy, věří-li, že je jeho první povinností chránit svou matku, byť tím jde alespoň částečně proti své vlastní přirozenosti a inklinacím. (Je to tedy ještě spíš power of the underdog.) *** Přestože se tu ale obětuje něco výjimečného a zušlechtěného pro něco profánního a prostředního, zároveň je tu každé jablko někudy červivé, a tím odsouzené minout se s ideálem - ať už je tím červem skrytého užírání se ztráta nebo planá naděje, smysl pro povinnost nebo zahořklost či vzdor, talent nebo neschopnost, dobré nebo zatvrzelé srdce, byť nikdo vlastně nemá zlý úmysl - a je tedy nemožné se v nedobrovolném spolužití vyhnout krizi nebo alespoň zabránit tomu, že vyústí v tragédii... nelze z ní vyjít správně a nelze ani rozhodnout, co je dílem osudu a v čem postavy doběhly jejich vlastní nedostatky a slabiny, protože to spolu ve zpětnovazebné smyčce nedělitelně, provázaně souvisí. *** Mistrně je film protkán ústrojnými odkazy do antiky, ať už jde o dramatický oblouk příběhu nebo o náznaky milostných, ač ne nutně homosexuálních náklonností mezi výjimečnými muži jakožto nositeli vyšší kultury, zjemnělé vnímavosti, ale i v principu kalokagatheia - tíhnutí k zušlechtěnosti těla i ducha a k dobru jako nezbytné podmínce pro hlubší chápání skutečné krásy. V principu, jehož vrcholné dosažení je zde postavám, jež pro něj mají cit, tragicky odepřeno. *** Fantastická je tu i hudební složka a celek je prostě omamný. Vizuálně nejvíce strhující film za hodně dlouho a se silným a umně vyprávěným příběhem, který zvolna zákonitě spěje do neodvratitelného finále. *** Tam, kde si dnes filmy hrají na atmosféru podle osvědčené kuchařky, ji tenhle emanuje úplně přirozeně a osobitě. Ari Wegner je vzácně nadaná kameramanka. Ty kopce, stáda tekoucí po hřebenech, ty koně, ty tisíce mikro-duh na srsti ryzáka, chvění jeho kůže pod dotekem mouchy, nenápadné hrátky s perspektivou, s rámováním, snímáním pohybu, doteků, vůní, pachů, tepla či chladu si budu pamatovat velice, velice dlouho a nevidím tenhle snímek naposled. *~

Po Narušiteli systému, který pořád považuji za jedno z filmových zjevení desetiletí a obří políček do tváře systémové pseudohumanity a pseudomorálky (https://www.csfd.cz/film/692567-narusitel-systemu/recenze/?comment=11263933), jsem byla přirozeně hodně zvědavá na druhý počin téže režisérky. *** Vůbec bych nepoznala, že se jedné o dílo od stejné autorky. Tohle je mnohem více mainstreamové, a přestože téma samo by mohlo stát za ztvárnění, filmu chybí patřičná hloubka a navíc - přestože trvá téměř dvě hodiny - je ke konci i nepřiměřeně urychlený a postrádám minimálně další půlhodinu, v níž by nějak přirozeně dozrálo, jak se mladší sestra dozví všechno podstatné a jak to zpracuje, než dojde k finálnímu setkání a objetí.... aby mohlo být přinejmenším jasné, co to objetí pro koho znamená. Takhle mám velký pocit asymetrie - film si celkem dlouho připravuje půdu pro finále, které za to nakonec nestojí. A především působí, že ho podle plochých tabulkových instrukcí mohl natočit kdokoli: se Sandrou Bullock, hudbou Hanse Zimmera, s kameramanem a střihačem z velkofilmových štábů namísto parťáků, s nimiž tak úspěšně a svérázně začala... Najednou z toho kouzla čerstvé narušitelky systému  schopné zázraků nezbylo skoro nic. Lze doufat, že to nebavilo ani ji, a poté, co si takovou práci pro manažery z Netflixu zkusila, si zase půjde po svém a po svých. Uvidíme... *~

No jo, bylo to tam všechno a dobře vyvážené. Výborné záběry, odstíny barevnosti, zpomalení, krásně rozpracovaný problém stárnutí i parťáctví, starého železa a tak. Hezky ústrojně rozpracované bylo i to, jak se postupně vzmáhá vlna vzteku vůči Bonnie a Clydovi mezi policisty i rangery, která graduje v překvapivém i pochopitelném a silném palebném finále. Byla tam i dobře odměřená dávka humoru, cynismu a hyperrealističnosti. *** Jenže s tím mám stejný problém jako třeba s Mare z Easttownu (moje zhrzená recenze) - a i z mého hodnocení je patrné, v čem spočívá: dá se to všechno odškrtat jako položky na seznamu ingrediencí na pizzu - co nám tam všechno dali a jestli to byl chutný mix kvalitních surovin. Je to produkt a to trefování se do očekávání je přímo hmatatelné, leží na filmu jako nesloupnutelná fólie, jako nasprejovaný fixační film, kterým jsou potažené všechny přísady, aby se nekazily, a kvůli němuž si nic nejde doopravdy vychutnat - je to práce na zakázku, v níž chybí ústrojné vyvěrání, překvapení mimo povolenou škálu položek, originální vývoj mimo povolené trajektorie. U každé scény, u každého prvku, obratu ve scénáři, mi zní v hlavě soupis požadavků a pravidel, kterým se vyhovělo. Hm. Ok, ale pro mě dobré dílo a dobrá tvorba začínají až tam, kde se tyhle návody a instrukce překročí. Až za kýči a klišé. *~