JitkaCardova

Záznam stand-upu je určitě dobré shlédnout na úvod, k seznámení se s C. K. Louisem ve formě jevištní tresti, k ochutnání výtažku z jeho nejbřitčích charakteristických smečů, k pochopení úhlů, z nichž míří a zasahuje do citlivých, prohnilých míst západoevropskou pakulturu, kterou si bere na paškál v jejích nejbizarnějších, všednodenních a ve své absurditě všeobecně souhlasně přehlížených projevech, za jeden z nichž považuje i sám sebe, svoji roli v životě (rozevedený se závazky, stárnoucí rozbolavělý chlap, který kolem sebe pod povrch pronikajícím zrakem vidí samé rozumné důvody, proč se cítit bídně), svoje maligní slabosti i to, jak zdrchaně, rozbolavěle a nemohoucně se po většinu bdělého času cítí a vypadá. Nemilosrdný, logický, analytický, důsledný, bleskurychlý satirik, který se provrtává prohnilými slabinami naší upadající civilizační etapy s pronikavostí červotoče na speedu. ***** Ovšem o mnoho raději mám právě jeho seriál Rozvedený se závazky, kde se C. K. Louis představuje jako postava v toku svého vlastního, "reálného" života, kde jeho vývody spolu s ním zažíváte v jeho každodenních situacích - a nemyslete si, není to o nic pomalejší ani nemilosrdnější než ta tresť na podiu, jen o nekonečný rozměr hlubší a důvěrnější - on, jeho dvě holčičky, když je má o víkendu v péči, jeho opuštěnost, když je nemá, jeho triky, jak se sebou, svojí línou povahou, nezměrnou vnímavostí i opotřebovaným zjevem vydržet v proudu dní, jeho zoufalství z absence logiky všude kolem a v mezilidské komunikaci zvlášť, a pak všechny ty průkazdé detaily, postřehy, jež v toku bdění reflektuje, cítí a precizně vyhmatává a komentuje až k zbláznění. A ano, pak taky ta láska k téhle velké lidské komedii, láska, něha a absolutní vědomí, že nedokáže nikomu a ničemu ublížit, které z něj přestoproto cítíte plynně vyvěrat. *****

Na úvod je dobré shlédnout záznam stand-upu, doporučuju Louis C. K.: Shameless, k seznámení se s C. K. Louisem ve formě tresti, k ochutnání výtažku z jeho nejbřitčích charakteristických smečů, k pochopení úhlů, z nichž míří a zasahuje do citlivých, prohnilých míst západoevropskou pakulturu, kterou si bere na paškál v jejích nejbizarnějších, všednodenních a ve své absurditě všeobecně souhlasně přehlížených projevech, za jeden z nichž považuje i sám sebe, svoji roli v životě (rozevedený se závazky, stárnoucí rozbolavělý chlap, který kolem sebe pod povrch pronikajícím zrakem vidí samé rozumné důvody, proč se cítit bídně), svoje maligní slabosti i to, jak zdrchaně, rozbolavěle a nemohoucně se po většinu bdělého času cítí a vypadá. Nemilosrdný, logický, analytický, důsledný, bleskurychlý satirik, který se provrtává prohnilými slabinami naší upadající civilizační etapy s pronikavostí červotoče na speedu. ***** Ovšem o mnoho raději mám právě jeho seriál Rozvedený se závazky, kde se C. K. Louis představuje jako postava v toku svého vlastního, "reálného" života, kde jeho vývody spolu s ním zažíváte v jeho každodenních situacích - a nemyslete si, není to o nic pomalejší ani nemilosrdnější než ta tresť na podiu, jen o nekonečný rozměr hlubší a důvěrnější - on, jeho dvě holčičky, když je má o víkendu v péči, jeho opuštěnost, když je nemá, jeho triky, jak se sebou, svojí línou povahou, nezměrnou vnímavostí i opotřebovaným zjevem vydržet v proudu dní, jeho zoufalství z absence logiky všude kolem a v mezilidské komunikaci zvlášť, a pak všechny ty průkazdé detaily, postřehy, jež v toku bdění reflektuje, cítí a precizně vyhmatává a komentuje až k zbláznění. A ano, pak taky ta láska k téhle velké lidské komedii, láska, něha a absolutní vědomí, že nedokáže nikomu a ničemu ublížit, které z něj přestoproto cítíte plynně vyvěrat. *****

*** Pro mě ze všech Smolíkovic sérií nejlepší - nejvíc mě fascinoval jako dítě, i později, nejen svou samonosnou imaginací a expedičností, ale také tím prvkem úniku ze sociálně-společenské i rodinné schematičnosti a archetypálnosti, v které se naopak vtipně patlají ostatní série, které využívají spíš absurdních a extrapolačních momentů, aby se ještě lépe předvedly, a dneska se mi tu navíc moc líbí ten rozměr lucidního snění, ať už to byla nebo nebyla intence, je fantasticky rozvedený v nejrůznějších detailech rozpuštěných do syžetů jednotlivých epizod - jak se proměněné prvky z Ládínkova domácího života či uvažování o všedních trablích chlapeckých tísních promítají do prostředí, konstrukce a charakteristiky planet, na které se za nocí s mluvícím Zorem vydává. ***

Mohu zamilovaně stvrdit, že dílo má smysl jako celek, je to sedm let pečlivě a chytře broušený mnohokarátový diamant: krásný, smyslný a smyslupný ve všech řezech i spojnicích, na něž dopadne a jimiž projde světlo zraku a mysli diváka. Jediná ploška nezůstala neopracovaná, pominutá či nedotažená do finální podoby jak sama o sobě, tak i vzhledem ke všem ostatním. Ambice mohly být těžko větší a naplněny byly beze zbytku. S výjimkou komplexu Dextera, který v celku osmi sérií také obsáhl přesně vymezený a krok za krokem budovaný a završovaný dramatický i estetický tvar, už mě nenapadá žádný další projekt, jemuž by se to stoprocentně podařilo. (Patří se tu povzdechnout za Twin Peaks, kde to Lynchovi v půlce zkazili.) *** Fascinuje mě to ve všech ohledech, včetně těch úplně nejdlouhodobějších zúročení a plynulých proměn a prohlubování rozumění postavám v čase a rozumění času samotnému skrze rozmanité kvality jasně vymezeného údobí. Právě ČAS je zde předveden a prožíván: onen magický, nezadržitelný sekvencovaný proud, vlna i sled částic-etap, ve všech ohledech stejně bravurně jako nemilosrdně zachycený fenomén - čas jako klíč k dílu, a možná i něco víc, dílo jako klíč k času - nakonec je to totiž právě prožitek času samotný, jeho zakoušení, čeho se tu na dlouhé ploše těm, kterří u seriálu vytrvají, dostane - prožitek, jaký připravuje třeba Proustovo Hledání ztraceného času, pokud je přečtete úplně celé, nebo v úplně jiné podobě třeba Vévodkyně a kuchařka. Ale o mnoho víc tak dokonalých děl, které do hloubky zreflektovaly čas (respektive ne jen tak ledajaký čas, ale konkrétně vymezenou společenskou etapu včetně jejích charakteristických rysů a vnitřních přerodů) tak, že to v inscenovaném díle zakoušíte myslí i srdcem, doslova hapticky, nenajdete. Tady to tak je. *** V seriálu se povedlo zachytit ono sedimentační vrstvení a zároveň proměňování významu a smyslu všeho v plynoucím čase, a zároveň je dílo dost zahuštěné, dost detailně subatomárně vystavěné, že divákovi umožňuje funkčně používat dynamiku soustředěného pohledu stejně dobře jako v realitě - dokud na nějaké místo v čase seriálu upíráte zrak a zájem, nepřestane k vám proudit tok dat, jen se příslušně zpomalí, zatímco vy se budete dozvídat pořád víc, víc do hloubky, o zvoleném okamžiku. Ten zdroj nevyschne tak dlouho, aby to dostatečně věrně simulovalo realitu času. A když následně popojedete, akcelerace vám při těch během zpomalení nově nabytých vědomostech pokaždé vyrazí dech. A stejná dynamika platí nejen pro diváky, ale i pro postavy. Postavy, které se o sebe v některou chvíli zajímají, se nutně dozvídají víc, i z minulosti, o sobě navzájem i o sobě samých, zatímco postavy, které se vzdalují, se zplošťují, a naopak: a není to umělé, v seriálu jako by nebyly trhliny, ta dynamika pořád funguje, jako by ani nebyla konstruovaná, simulovaná, jako by skutečně měla všechny rozměry a bylo jedno, kam se oko kamery, vypravěče nebo postavy právě upře, ta hmota tam je připravená, zaostřená část se pružně přiblíží, přeskládají se koordináty a perspektivy a vyplynou příslušné informace včetně nových důsledků v životě všech. Nelineární dynamika komplexní, turbulentně proudící reality, zobrazovaná na intimních životech intelingentních, odvážných, schopných a mocných lidí ve velké době doslova napěchované kulturotvornými ikonami Západu. Kdykoli si jako bohové či šamani zastavíte či přibrzdíte tok děje, abyste se na něco podívali hlouběji (našli si na internetu jistou reklamu, společnost, značku a její tehdejší vliv, dobovou politiku a problémy, na pohoršlivý film, který šel do kin a na dopad, jaký tehdy měl, na atentát na Kennedyho, na střih šatů, poznámku o Lindbergově dítěti, změnu morálky v pohledu na manželství, postavení ženy, barevných, nebo třeba na radikální změny ve firemním účetnictví), můžete čerpat do sytosti, seriál vás nezradí, funguje v dlouhodobém uchopení a předvedení každého rysu a jeho nedopočitatelných, ale nutných důsledků málem stejně jemně propracovaně jako realita sama - zpomalíte a můžete čerpat do hloubky, informačně těžit a následně i poučeněji uvažovat o postavách a jejich příštích osudech ve všech potřebných ohledech, jako by stavba jejich životů v seriálu ani neměla tvrdé dno, jako by to byla dokumentovaná tehdejší skutečnost. A přece víte přesně a s hlubokým uspokojením, že se jedná o uzavřený a ke svému završení logicky neúprosně dospělý tvar, cosi, co je právě možné podrobit přezkoumávání a promýšlení, cosi, co je v jednom určitém smyslu hotové. *** **** Já jsem mimochodem právě v čase sledování Mad Men téměř neuvěřitelnou shodou okolností překládala jednu ďábelsky chytrou povídku na stejné téma (vliv reklamních agentur na společnost) přesně z té doby a prostředí (agentury na Madison Avenue v roce šedesát jedna): Prameny Nilu od Avrama Davidsona, poťouchle sžíravého žongléra se sociokulturními referencemi, který o tom psal v době, kdy to zároveň žil. Takže jsem se do té problematiky nořila z více stran, a neustále se mi potvrzovalo a dourčovalo i skrze onu povídku, že reálie, narážky a veškeré detaily jsou v seriálu dechberoucně chytře a přirozeně distribuované a správně vyhmátnuté. Ať už jde o značku whisky, zadavatele reklamních zakázek, slavné slogany, politické aféry, ohlasy hospodářské krize, způsoby bydlení, rodinného i pracovního života, spektra mužského i ženského přátelství i soupeření, recepty na koláče, stolování, účesy, výchovu dětí, sžívání černých a bílých v různých společenských vrstvách, pohled na škodlivost alkoholu a cigaret, moderní výtvarné umění či staromilské estetické libůstky starší generace, otázku nástupnictví a předávání moci... nebo dokonce o konkrétní počasí v určitých zobrazovaných dnech, všechno sedí, extrapolujte si směle dál a šířeji. (Hned na začátku mezi řečí u rodinného stolu zmíněné Lindbergovo - unesené - dítě budiž nápovědou, jak se tam pracuje s historickými milníky, včetně těch, které se jimi teprve stanou. Smrt Marilyn Monroe. Doporučuju googlit každé známé i neznámé jméno (s výjimkou Dr. Lyle Evanse:), název, událost, nejasnost, nic tam není jen do počtu, žádná vata ani hlušina. A pak také ty songy na závěr, ty jsou štědrým zdrojem inormací, stejně jako identifikátorem dějů a kolorovačem atmosféry, pracujícím s předtuchami a nostalgiemi, s emocemi a tužbami, samy o sobě, změkčovatelé tvrdých dat. Kamera, střih, design, propracovaný background, herectví (stárnutí a zrání herců v čase - například co dokázali zprostředkovat v čase s těmi dvěma dětskými herci: zblízka se Sally a zdálky s jejím kamarádem Glenem, o odrůstání dětí a jejich proměně v samostatné dospělé jedince, o té nemožnosti zpětně říct, kdy sse to vlastně stalo..., nad tím zůstává rozum stát a srdce plesá) - všechno jsou to jen dílčí sady precizností a geniálních nápadů o sobě. Vlastně jsem ještě pořád ani zpětně nepřipadla na jedinou slabinu, poklesek, nebo nepatřičnost - veškeré pochybnosti, které mě zřídkavě přepadly, o správném utváření, se v čase (sic!) vyvrátily, vše bylo přesně tak, jak mělo být - pocit následného uvědomování a zpětných korekcí, který zažíváte neustále v realitě samotné a tak málo v jejích umělých nápodobách - tady je předestřen k intenzivnímu prožití a nahlédnutí. A to je doopravdy co říct. Tohle je tresť samotné reality v čase z jednoho z nejvíce fascinujících období západní kultury v naprosto dostatečné šíři a hloubce k jejímu plnému prožití. A přitom vás to ani na okamžik nenechá na pochybách, že sledujete konkrétní příběh, jste v něm, prožíváte propojené osudy jedné skupiny nezaměnitelných jedinců, kteří se vám dostali pod kůži. Chcete vědět, jak to s nimi bude dál, jak v té době zůstanou sami sebou a zdali, a co to bude znamenat. Ta encyklopedie za tím, to je Orbis Pictus, a kdo nechce, nemusí se při sledování, prožívání rušit vzděláváním. Jako v životě. *****

Málokdo pochopí, co tím myslím, když řeknu, že tenhle film je napjatej na laně mezi Taken a Avatarem, ale nemůžu si ten příměr odepřít. *** S Taken to má mj. společnou formální ryzost, frázování, přehlednost, zrytmizovanou logiku jednotlivých kroků, časování neúhybně a neodvratitelně vedoucí k jasnému cíli, takže zdánlivě paradoxně, místo abyste byli napjatí, se ve Vás při sledování rozhostí výsostný klid a máte každou vteřinu všechen čas na světě se rozhlížet a užívat si choreografii pohybu, balet na scéně. Protože se nebojíte, jak to dopadne. *** A tohle je zároveň přechodem k Avatarovi. Je to pohádka, žonglující s tradičními hodnotami života, a my víme, jak pohádky končí: dobře. Je to moderní sůl nad zlato, živá voda, klidné vědomí, že jednou musí přijít a prosadit se návrat k základům moudrosti, mateřské prasíle, že se všechmy bojující složky jako umoudřelé děti nakonec musí smířit a spojit v živý, vnitřně nerozporný organismus, v celek, který jediný může přetrvat. A je jedno, že v tomhle filmu stejně jako v Avatarovi nesledujeme víc než jeden další krok na cestě k úplnosti, jen některé hrdiny, kteří ví, jak to musí být a kudy vede cesta, byť ne příjemná. *** Je to strhující opus, který má základní rys společný se samotnou přírodou: vypadá pro roztěkaného, neklidného, bázlivého člověka zprvu chaoticky, složitě, nebezpečně, ale přitom toho, kdo se dokáže napojit, nechat zkonejšit, vnitřně uklidňuje, kolébá a ujišťuje o tom, že uvnitř všeho toho ruchu a pohybu se skrývá vysledovatelný a nezměnitelný řád, který vede k jedinému možnému konci. Postavy na obou stranách to ví, jsou uvnitř klidné, až k veselosti, jejich chování je předem stanoveným partem, který mají a musí odehrát. A třebaže na plátně vpodstatě nepřestává probíhat akce, která zdánlivě vypadá nepřehledně, bláznivě, šíleně, ve skutečnosti to lze sledovat jako taneční představení, kamera, střih, přeryvy, choreografie všech sborů i jednotlivců, všechno nám pomáhá, abychom uznamenali, že je to tanec podle pravidel, oslavný tanec života, sám sebe v kruhu potvrzující, skrze všechno postupné strádání a nepravosti se završující ke svému triumfu. *** Tenhle film je novým zpodobením meditace a já ho celý prodýchala hlubokými táhlými vdechy a výdechy v odvěkém rytmu završujícího se, svinujícího a rozvinujícího, nezničitelného univerza. *** Plus: nesmírně mě pobavila ta sociálně rozvrstvující metafora využívající esetiku hudebních stylů a kulturních hnutí - psala-li jsem, že choreografie navozuje dojem baletu, pak její jednotlivé bojující složky audiovizuálně odkazují na hnutí rocku, hippie, punku, death-metalu, new-age atd. Bravurní a velevtipný řez mj. sociokulturními metaforami západní civilizace 20. století. *~

Film skvěle funguje, tak, že jsem se u toho kroutila jako had v rozštíplé holi. Sevřený rámováním i obrazem (kamera sama jako když jede na hadovi, co ta dělá, kam se prosmýkne, proplazí, nebo jak zblízka se nejednou varovně vztyčí a ostražitě a hladce sleduje každičký pohyb svých obětí), sevřený zvukem i slovem (parádní dialogy, snímání zvuků, nesmlouvavě otrlý výběr songů - je ovšem zlé, že jich tři čtvrtiny nepřekládají v angl. titulcích, to není stejné, jako když si dneska na netu najdete texty anglických písniček už i s překlady, že ne), sevřený pevnou a úzkou klecí scénáře, sevřený maniakálně neúhybným hereckým podáním, svíravý pocitově, uťatý jako definitivním hadím kousnutím do krku, jako plivnutím jedu do oka... trapno a bezvýchodno, rána do vazu, není kam před tím uhnout, kroutila jsem se... *** Nelze se ale přenést přes jeden zásadní problém: námět je devadesátkový, přesně ta doba, kdy se na malých sídlištích, v panelových sídlištních střediscích otevíraly značkové obchody s hadrama, v sousedství poloprázdných květinářství a uprášených drogerií, za slepými výlohami s kousky hnědé izolepy, přesně ta doba před invazí Vietnamců a po nájezdech tun polských šusťáků, ta doba, kdy se šmelilo s viagrou... devadesátky. Sedí to jako prdel na hrnec, včetně veškeré té bytové estetiky a všeobecných tepláků na doma, všechno to zapadá a člověk mojí generace dostává záchvat dušnosti. Devadesátky jak vyšitý a šmytec. Potíž nastane, když najednou úspěšný podnikatel koupí bábrli plazmovou televizi a v závěru filmu bojuje se smart-phonem a netbookem, a je po srandě. Začínající šmelina s viagrou a předvietnamský boom pseudoznačkových hader na vidláckých sídlištích se s touhle technikou míjí přinejmenším o patnáct let, spíš o víc. Tenhle renonc celý film notně shazuje, byť je mi jasné, že celé řadě jindy narozených diváků to šmahem splývá, je to nepřekousnutelný faktický rozpor. *** Další věc k podotknutí je pak už subjektivnějšího rázu: přestože film je nemilosrdně zacílený a propaluje se člověku do rozcitlivělé, rozkuchané duše jako lupou zkoncentrovaný paprsek, postrádám... přesah... působí to v podstatě jako bravurní hraný dokument, jako důsledné připomenutí jedné palčivé minulé reality, postrádám tu kulinářskou špetku "něčeho víc", ne proto, abych tomu sevření unikla, ale prostě proto, že je to film, dílo s vlastní duší, postrádám ji tam. V tomhle chimérickém ohledu mi pořád připadá Poslední zápas Pepika Hnátka silnější, jako větší dílo, i když oba ty filmy se do mě zakously stejně hluboko, se vší urputností, jen každý z jiné strany a do jiného místa mého neodkecatelného českého původu, prostředí, z něhož navždycky vyrůstám. Za tohle je budu oba vždycky velebit a Prušinovský u mě má svoje nezaměnitelné místo v české kinematografii jisté. Neupadá do infantilního humoru polehčujících komedií, je pronikavý a přísný, i při předvádění únikového humoru či situačního trapnokomična není sám nikdy trapný - to je nedocenitelný, důstojný a prazákladní rozdíl. Jeho tvorba zraje, tříbí se a já se těším na další počiny. Jen doufám, že se tak jako jiní jeho souputníci do sebe počesku příliš nezamiluje, nezleniví a nezkurví se - v jeho případě by to bylo dvojnásob smutné, protože přesně tohle má tak často v hledáčku. Zatím dobrý, zatím drží, zatím jede, zatím se chvěju, zatím se kroutím jako had v rozštíplé holi.

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch).

Klíčové, odemykací slovo tohoto filmu je: podvolování. *** Je-li si člověk jist svým cílem, jako si je mladší z obou bratrů jist, že chce mezi nejlepšími zvítězit, ale není-li si už z mnoha snáze i hůře vystopovatelných důvodů (nedořešená traumata, ať už vlastní, nebo druhých lidí, na něž se má spolehnout) vnitřně jistý, kudy k tomu vede ta nejsprávnější cesta, leckdy se začne podvolovat a dopustí zneužití vlastního potenciálu, jaké by mezi zdravými jedinci nikdy nebylo možné - není to důsledek pokrytectví ani slabosti, špatného úmyslu, ale pouhé ztížené čitelnosti signálů, nedokonalého sebepoznání a z toho plynoucí špatně investované důvěry, nebo naopak nedůvěry. *** V těchto okolnostech se rozvíjejí motivace a rozhodují následné kroky všech tří hlavních postav - mladšího z bratrů, nadějného zápasníka Marka, staršího, zkušenějšího a moudřejšího bratra, mentora a šťastného otce vlastní rodiny Davea, i neproniknutelného, zamindrákovaného jedináčka, posledního potomka bohatého rodu, mecenáše Du Ponta. *** A tragédie se po malých krůčcích přibližuje, aniž by se dala předjímat, a aniž by se dala odvrátit, protože každý z nich v rámci svých možností, ve vleku svých tužeb, jakkoli nezdravých, a s omezeným rozuměním sobě, sobě navzájem i pravé podstatě obecných hodnot, rozhoduje a jedná upřímně. *** V rámci této hlavní strukturace neodvratného a nečekaného spění k osudovému finále je fascinující s mrazením v zádech sledovat, jak bezradně a oddaně se Mark krok za krokem pokaždé něčemu podvoluje - jak je pořád nesvůj a musí vyčkávat, kam to či ono povede, a drahocenný čas přípravy (i života) přitom utíká a žádný krok nepůjde vzít beztrestně zpět. Záměr je upřímný, cesta zahalená, a chybné kroky se nesčítají, ale násobí. *** Cítíme například, jak se Mark ošívá, když s ním Du Pont nečitelně a pokaždé jinak jedná, ale podvoluje se, čeká, že časem porozumí. Když ho Du Pont prohlásí za svého přítele, přistoupí na to s tichým doufáním, že takhle snad může začít přátelství, že to jednou bude moci stvrdit a pochopit. Když čte před cizími lidmi projev, v němž má Du Ponta přirovnat k nově nalezenému otci, v danou chvíli to tak necítí - ale zároveň chce důvěřovat, že by to tak jednou opravdu mohlo být, že Du Pont správně předjímá, co je na obzoru, a Mark to jen nesmí předem pokazit, a tak čeká a zatím poslouchá a šoupe nohama. Mladší bratříček. Nelze mu to vyčítat, za nedostatek zdravé intuice nemůže, ještě je nezkušený a měl těžkou rodinnou minulost. A tak v každé další situaci sledujeme, jak se Mark něčemu podvoluje, hlouběji a víc, jak se s důvěrou přemáhá, ač mu přitom je úzko, a aniž by uměl rozhodnout, kdy a proč by měla nastat chvíle říct rozhodné, sebejisté "ne". A když potom už neví, kudy kam, a říká "ne", tak je říká stejně nejistě, se stejnou slepou důvěrou, že tím něco pokaženého napraví, jako prve se vším souhlasil - nejprve paličatě přestřihává spojení s milujícím, chápavým bratrem, potom se stejně vzdorně vyhýbá i Du Pontovi, ale ne ze správných důvodů a k užitku, čímž jen přilévá oleje do ohně Du Pontovy palčivé a nemocné touhy něco znamenat, dokázat matce, že je pro společnost nenahraditelnou osobností, a jeho latentní zkázonosnosti. *** Přitom Du Pont, který tu představuje zdegenerovaný poslední výhonek starého rodu, je sám o sobě precizně prokreslenou, nezanalyzovatelnou chemickou sloučeninou charakterových slabostí, dědičných vad a poruch způsobených výchovou, na níž se podílí i naprostá nečitelnost jeho neustále a snad i nezáměrně pokerové tváře, rozpitého, snivého, nepřítomného pohledu očí, jimž v cestě k zasotření neyhnutelně překáží obrovský orlí nos (sic! jednak symbol Du Pontovy fascinace orly, jednak nepřehlédnutelná, varovná známka degenerace), že by i parciální rozbor vydal na knížku, je tu naprosto nečitelným hráčem, prvkem, o nějž se oba bratři nakonec rozbijí, ačkoli každý pomůže výslednou zkázu přivodit úplně jinou slabostí. *** Dave se zdá nejzdravější, nejsilnější a nejsamostatnější postavou, málem skutečně sebejistou, neovlivnitelnou, zdravou - jenže nakonec právě jeho podvolení se, navzdory zdravé intuici, kterou si do té doby udržoval a poslouchal, přispěje k celé tragédii nejvíce. Neboť jeho k osudovému rozhodnutí, že se přeci jen přestěhuje s rodinou za bratrem na odlehlé a nepřístupné sídlo a přistoupí na Du Pontovy podmínky, nevede zralá, rozumná a intuicí potvrzená úvaha, ale první a poslední zakolísání, znejistění, jestli se přeci jen prve nerozhodoval příliš příkře, pod vlivem špatných vzpomínek na vlastní dětství, kdy se oni sami s bratrem museli často stěhovat a nenáviděli to. To je Daveova jediná chyba, že si na chvíli přestane věřit, že se zpochybní, a právě ta zahustí atmosféru a tragédii dovrší. *** Film je natočený zrale a jedinečně přesně na tělo svému záměru. Kamera vtahuje, wrestling se jeví jako svrchované umění, je možné jím vyjádřit lásku k sobě, k druhému, k umění soustředění a pohybu. Nezadá si s žádným jiným vrcholným uměním ducha a vůle. *** Herci tu nejsou, a to je snad největší zázrak. Jsou tu tři živoucí postavy a chemie v jejich nitru, konstelace jejich osudů, jejich ústrojné jednání. Nikdo jiný se mezi ně neplete, nikdo jiný jimi neprosvítá, herci nejsou, není herectví. *** Poslední, co se sluší zdůraznit, je, jak rychle se film poté, co předvede onu smutnou magii podléhání, kterou si vybral zobrazit, využívaje k tomu inspiraci ze skutečnosti, vypořádá se závěrem oné "skutečné události", který už ho nezajímá - jak lakonicky, rychle (nedbale, a přitom stále efektně) v několika krátkých záběrech odvypráví, k jaké že konkrétní tragédii to tedy nakonec vedlo, a pak prostě skončí, protože víc k tomu není co říct. Jen nechat rezonovat, doznívat to šimrání v břiše.

Při sledování tohoto díla jsem zkonkrétněle, prožitkově, niterně nahlédla, že Vlny Virginie Woolfové by přeci jen bylo možno zfilmovat, ale po tomhle filmu se to zároveň už jeví málem zbytečné. *** Je to tam všechno, po protikladech vnímání v novém dialogu opět spojité, znovu a hlouběji harmonické, finálně smířlivé, poctivě pokorné přistupování k jevům: ona prapůvodní, klidná, niterně rytmizovaná nádhera proudu bytí v plynoucím čase se tu vyjevuje skrze dvě základní možnosti postupného kvantování, v diskrétních dávkách se vrstvícího lidského rozumění: v laskavém dialogu kolonizačního, dobyvatelského, katalogizujícího rácia s intuitivně napojenou v čase zrající a prohlubující se moudrostí. A je tam ještě něco víc, než může ve Vlnách poskytnout Woolfová, neboť ta svým rozuměním jevení se fenoménů v čase pořád ještě zůstává v Anglii. *** Racionalizátor, zacílený dobyvatel, v půli své horečnaté práce zemřel, a po smrti, a možná už krátce před ní, ho opustila zaslepenost, a nyní, oproštěný od krátkozrakých tlaků, uvolněn vstupuje do smutkem provázeného, ale láskyplného dialogu s intuitivní zkušeností, moudrostí, skrze niž se mu dává, co všechno míjel, neviděl, nač nebyl naladěn, když se hnal za svou katalogizační vidinou, za svou touhou po finálním uchopení plynule a komplexně, svébytně proměnlivého fenoménu Afriky. A přesto, svým vlastním způsobem, se nemýlil, i svým fanatismem a přehlížením dourčoval magický mnohoplošný tvar a neodolatelnou fascinativnost, promlouvavost afrických jevů, i svou touhou po vnesení řádu, po jednoznačných usouvztažněních, i svým nezbytným selháním zviditelňoval a posiloval samu neodolatelnou krásu jevení Afriky. *** Film sám se přitom v sobě neztrácí, není bezbřeze poetický či naivní a je dalek všech možných klišé - má výsostně logický, konzistentní a přísný tvar, v němž se dialogicky dourčují a v novém tvaru splývají oba proudy chápání věcí, ten povrchově, i ten hloubkově strukturující, a celý dialogický proud je zároveň jak podemílaný, tak dourčovaný magickým rytmem, který mimoslovně jitří i konejší, vyvěrající z téže ozdravné a tajemné moudrosti harmonií jako indické mantry, a vyprávějící o vnitřní pravosti a síle toho, čeho se dotýkáme, na ještě jiné, těsně podprahové rovině. *** Je to a není dokument, člověk Borremans tu slouží jako model, jako mýtická postava určená k lidskému selhání v touze po uchopení celku, a na jeho osudu teprve vyrůstá mnohem spletitější, nejednoznačnější a nekonečně proměnlivý obraz Afriky, jejích pudů, vášní, rytmů, vznešenosti i nízkosti, její všednosti i mystérií, její klidné a shovívavé mateřskosti i nebezpečného a mstivého neznáma. A teprve ze smíření se s vědomím té prapodstatné neuchopitelnosti plyne absence spěchu i strachu a vyvěrá hluboký klid. *** Na poli dokumentaristiky se jedná o zcela původní organický tvar, bytostně podložený experiment, vedle kterého všechny ostatní dokumenty vypadají jen jako sběrné přípravny materiálů, jako školní úkoly, jako selhání. *** Zůstávám uhranutá.

Není to komedie, byť se s mrazením v týle a třetím okem pomrkávajícím do jiné dimenze budete i hojně usmívat. Není to mysteriózní a není to drama, jako by si film důrazem na civilnost, všednost a zapadlost prostředí té mírně magické zápletky z podobných žánrů dělal legraci, přitom nijak nezlehčuje důležitost toho, čím si hlavní hrdina prochází. Na několika rovinách (ironizací art-eko, art-natur, spirit-art a podobných vzdělávacích filmových balíčků, reálně magickou kamerou, zachycováním člověka v jeho malosti a zároveň i v přirozeném a všudypřítomném přesahu, kdykoli se někdo začne soustředit a vnímat fluidum svého okolí, jeho prodyšnost, plnou tajemných bran, ad.) to silně rezonuje s posledními mistrovskými filmy Kelly Reichardt, ale je to naprosto samostatné, originální a vzácně sepjaté dílo, u něhož navíc nesehrála žádnou roli výše rozpočtu. *** Výborně navozená atmosféra, obrazem, vývojem situací, který promyšleně balancuje mezi lehkým a tíživým, i celou nesmírně originálně propracovanou zvukovou stránkou (a nemám na mysli jen specielní, uměle vytvořené ozvučení větrné elektrárny a dalších ventilátorů, ale i původní zkomponovanou a orchestrem nahranou filmovou hudbu, a celkovou vrstevnatou kompozici soundtracku, která je ústrojnou součástí děje, zvuky jsou tu oživlé a nesou sdělení), není samoúčelná, film má vtahující dějovou linku, po níž vás povláčí zasmyčkovanou bludištní realitou stavů lucidního snění a halucinující unavené či zabloudilé, avšak hledající mysli, v takových zákrutách realistického, všedního rámce příběhu a u tak zdánlivě obyčejné postavy, kde bychom se toho nadáli nejméně. Závěr je pak příjemně ironickým vyústěním příběhu o duševní cestě k uvolnění: nikoli inženýrova dcera, která se vláčí po indických klášterech a učebnicově nasává energii z kamenů, ale on sám v medvědí ušance nakonec nachází (nebo prostě přijímá) svobodu - ať už k tomu došel v hloubi lesů, či v hloubi sebe sama, ať už bdící, nebo snící. Tak či tak tu cestu vykonal sám, vlastním pohnutím mysli, tak či onak sám sebe vnitřně osvobodil. A kdo ví, možná to začalo tím dceřiným onyxem v dlaních. A nebo mediální zprávou o Medvědím muži - zajímavá představa, podpořená zasmyčkovaností postavy v časoprostorových bludištích příběhu, je, že tím Medvědím mužem byl nakonec Schmitke sám. Že to celé začalo voláním divočiny vlastního podvědomí. V tomhle jednoduchém čtení příběhu jako cesty člověka k duševnímu uvolnění, kdy se mysl podvědomě obklopuje symboly, signály a vidinami, které se zhmotňují v nápovědách, aby kruhem pochopila, co v sobě dávno ví (aby se Schmitke hledající potkal se Schmitkem uvolněným), lze vidět svěží, originální paralelu s hlavní linií všech Lynchových děl. *** Bonus: Doporučuji počkat si po konci titulků na vtipnou tečku za příběhem - zprávu v hlasové schránce jednoho z mobilů. Není to nezbytně důležité, ale leckomu to jasněji dourčí mezeru ponechanou v hlavním vyprávění, zdánlivé nedořečení.