JitkaCardova

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. ***

Míním, že režisér by se neměl opakovat, pokud se tak děje s menším, nikoli větším účinkem. Lola je ve všech ohledech slabým a mdlým odvarem do posledního okamžiku okouzlujícího a překvapujícího Manželství Marie Braunové, nikoli soběstačným filmem pomyslné volné trilogie (jejímž završením má být Touha Veroniky Vossové). Je to obměna, variace, a bylo by to v naprostém pořádku, pokud by zvyšovala dojem a prohlubovala porozumění, obohacovala a rozvíjela hlavní téma, jenže to se neděje – první film toho pokryl více a lépe, rafinovaněji, obsáhleji, složitěji i zdobněji, jeho děj se rozvíjel organicky a přitažlivě dynamicky, jak si Marie po liščím způsobu ochočovala okolní tvrdý svět a objevovala svoje možnosti v něm, zkoumala a podmaňovala si nástroje ženskosti, a přitom si v sobě ženu zároveň chránila. Zatímco tenhle druhý snímek s mechanicky vykonstruovaným dějem z něj pouze v malém těží, jako vycvičený kapesní zlodějíček. Jeho existence – pokud ho divák sleduje druhý v pořadí – vzbuzuje soucit místo radosti, a místo projevů vzrušení nutí potlačovat leda netrpělivost, aby se to už všecko dokonalo podle šustícího scénáře, a to se pro žádné skutečné dílo nehodí. Jako by si Fassbinder chtěl vyzkoušet, kam až se dá mechanika konstruování v díle zviditelnit, zdělničnit, znádeničtit. A nebo k tomu měl jiné důvody, těžko říct. Vážím si Fassbindera pro originální, plnohodnotné, neodvislé filmy, jako je Čínská ruleta nebo Manželství Marie Braunové, a pokud potřeboval z jakýchkoli důvodů natočit tuhle schematickou převařeninu, pak mu to pro ta ostatní působivá díla prostě promíjím. *~~

Nevím, komu se HH upsal, aby svedl točit takovéhle filmy (první komentář/kompliment jsem složila u Simple Men, dodatek pak u snímku Ned Rifle, viděla jsem ale celou řadu jich - až na to, že Hartleyovy filmy řadu netvoří, je to předivo, vzájemně propletené a dourčující - i tady, u filmu, který se do tri/tetralogického kompletu Henry Fool-Fay Grim-Ne Rifle neřadí, se alespoň autor knihy Člověk a všehomír jmenuje Ned Rifle - což je milý, vtipný detail, laskavě připomínající, že všechno vzájemně rezonuje a cosi niterného a privátního zrcadlí), jisté je, že musel slíbit, že v každém snímku někdo pronese větu "Drop dead!" Baví mě to, pro sebe filmům Hala Hartleye začínám říkat "bujóny", jsou výživné, hutné, přitažené, chutné, oblažující a esenciální - ozdravné. *~~

Co už je teď jisté, jedná se o druhé pokračování příběhu Henryho Fool(e)a, a nejde o trilogii. Jak jsem psala v komentáři k Hartleyho Simple Men, i tady platí, že příběh bude pokračovat, dokud postavy budou ochotné přenášet na sebe navzájem kinetickou energii minulých karambolů. Příběh Fay Grimové, první pokračování Henryho Foola, byl orámovaný větou "Nehýbejte se", ale ony se rozpohybovaly další postavy a dědí hříchy svých otců a nerozvážnosti svých matek dál a budou nést a předávat následky až do sedmého pokolení (nebo pokud Hal Hartley neumře), ovšem veliká naděje na konec jejich trápení a divákova štěstí tu vyvstává: ve zdánlivě rozhodném NE Neda Riflea, který se takto postaví dalšímu dění a jímž končí tenhle film. Nepochybuji příliš, že se ještě dočkáme objasnění, zda uspěl a jaké to pro něho a všechny kolem mělo následky. Na tohle rozuzlení jsem ochotná čekat i roky, je to zcela v řádu tohoto pozoruhodného přesgeneračního příběhu.

Nehýbejte se. Děj je ohraničený touhle jednou větou z obou stran a někde uprostřed je kulečníkové plátno s nepřehledně rozstřelenými koulemi a jeden rozbolavělý, na duši potlučený bratr říká druhému, že když do nich nebude šťouchat, tak samy se hýbat nebudou. A o nepředvídatelnosti tvrdých šťouchanců a potlučenosti udivených, ale žalostně i komicky si zvykajících duší, které nemohou přijít na to, jak si v tom natažení na skřipci mezi touhami a trabli odpočinout, to celé je. *** Od prvního do posledního jsou to všechno jednoduší lidé; každý má svoji geometricky prostou logiku, svá přímá, instantní řešení, své bolestivé reakce na poslední životní šťouch; ovšem situace jsou už řádně zamotané, koule-duše zjizvené a popraskané a vy nikdy, za boha, nevíte, jaké všechny síly, poškrábané a zprohýbané plochy hrají v kterém okamžiku roli, do čeho jste to svojí přidělenou rychlostí vlítli a z jakého popudu kdo co v příští chvíli řekne nebo udělá, ale pokaždé vám to vyrazí dech a jakoby mimochodem kolem střetu vykvetou kouzelné ornamenty point o veselé bídě života. *** A každý z těch lidí bude mít po některém zvlášť bolavém šťouchu nebo rozstřelu ty svoje chvilky, kdy soustředěný do sebe, s rozostřeným pohledem, zapátrá v nitru posté uskřinutém tím nevlídným, zrádným, nepochopitelným světem kolizí s druhými, a bude znít, jako by vykuckal Šalomounovo hovno, jako by recitoval breviář vyšinutého kazatele. *** A nedá se to zastavit, dokud se člověk nechá pošťuchovat do střetů a dovolí, aby se moment síly skrz něj v úhlových vzdálenostech přenášel dál na druhé, dokud bude pokračovatelem bolesti z nárazů. Dokud se například nepřestane hýbat a nespočine tlaku a tahu navzdory. Proto se také závěrečné "Nehýbejte se" má k tomu úvodnímu živototvárnému (gangsterskému, rozstřelovacímu) právě opačně, je redundantním, umrtvujícím příkazem policisty, bezvýznamným šťouchem s křížkem po funuse, zaznívajícím ve chvíli, kdy černá osmička už sama našla svůj klid. *** Simple Men představují ničemu nepodobný, bravurně zvládnutý majstrštyk, kde jednotliviny jako hudba, kamera, obraz, zvuk, herectví, střih, scénář... jsou brilantně zorchestrované složky sžíravě vtipných, empatií a soucitem podložených, absurdně zinscenovaných a přitom dokonale srozumitelných životních karambolů. *~

Ryzí western je jako pohádka, tahle je zrovna o pyšné princezně a princi Dobromilovi, jen o maličko drsnější a s tím rozdílem, že symetrie je tu zdvojená (dva otcové, dvě dívky a dva mládenci), a tak to dopadne trochu jinak, ale i tady od začátku tušíte, jak. A pak spolu žili šťastně a oba páry (tmavovlasý i plavovlasý) vládly svorně a moudře kraji a zazvonil zvonec.

Morální bajka o lidskosti (jak se chová člověk, hombre, obklopen lidskými hyenami všeho druhu) v přitažlivém kabátě, stručná, přehledná, nekompromisní, úsečná, výstižná. Není to plnokrevný western, jen jeden mikropříběh, epizodka z té doby, místo nedělního kázání, a pěkně natočený film. Některé detaily a momenty v zápletce (zvláště to skomírání nebožačky přivázané pár hodin na slunci a její poničená fazónka mě zvedaly ze židle) jsou přitažené za vlasy, ale tak už to zkrátka u bajek, podobenství a kázání zhusta bývá a dá se na to přistoupit.

Začínám mít zpětně dojem, že Mistr Hitchcock byl stejně rozjařený a nad věcí filmu vysoko postavený pán jako třeba Jacques Tati, jenom ho na rozdíl od JT neskonale bavilo to rafinovaně vzavinovávat a schovávat do různých pater samotné stavby filmu. Zřejmě mě čeká přehlédnout a přehodnotit celou jeho tvorbu novýma, pronikavějšíma očima. *** Tady dává další rozmarnou lekci ze svého semináře Filmové umění vs. realita (více v mém komentáři k Muži, který věděl příliš mnoho) a tentokrát si před závorku vytknul samo herectví, zastávání rolí, až se pro samé role na (filmovém) jevišti i ve (filmové) realitě málem vytratí příběh, který jste chtěli sledovat. Film je od počátku pomotaný, téměř každá postava zastává více rolí, než je možné naráz zvládnout, a uděluje více rolí ostatním postavám. Role se nezřízeně množí - pomáhá tomu nejen okolnost, že mladá herečka Eve se rozhodne předstírat, že je asistentkou slavné divy, aby přišla na kloub okolnostem vraždy, z níž je obviněn její milý. Nesmírně tomu přispívá skutečnost, že její tatínek má zálibu v detektivkách a v hlavě se mu rojí nápady, do nichž okamžitě všechny kolem sebe obsazuje, právě jako fakt, že její maminka má potíže s pamětí a každý v jejím světě vystupuje v nekonečně mnoha rolích tak vůbec. Čehož její manžel hojně a potěšeně využívá a identity se množí jako houby po dešti. Ale nikdo není jednoduše sám sebou, role se násobí a kumulují a také nazvájem vyvracejí, zmatky rostu a přitom hraní rolí a předstírání je prvotní příčinou katastrofy, k níž došlo, i klíčem k jejímu rozřešení. K pointě budiž dodáno, že je stejně nekompromisní jako nutná. Ačkoli celý film je královsky zábavnou rozjařenou filmovou radovánkou a rafinovaným, vesele filosofujícím komentářem k podstatě, povaze, svobodám i nesvobodám obsazování se do rolí , guilotinově břitký závěr je jediným možným východiskem - z příběhu, v němž se role tak nekontrolovaně rozbujely, že to člověka dohnalo až za okraj sebe, tam, kde se přestává sám chápat a poznávat, za hranice srozumitelné postavy, se nelze v úplnosti vyvázat jinak než smrtí, uštváním. Fanfarónsky zkonstruované dílo, které se pod pláštíkem rozmarné a převelice zábavné etudy dotýká samotné podstavy osobnostní zpronevěry, šílenství a zániku člověka, který propadne kouzlu unikání z role do role, jakmile mu na pokračování v rozehraném příběhu nestačí síly. Čím víc se tu Hitchcock zaobírá herectvím a filmovou/divadelní tkatikou, tím víc toho odkrývá o slabošské povaze člověka obecně.

O mnoho ochuzenější a roztaženější, o mnoho zbabělejší, uhlazenější, melodramatičtější, podbízivější a doslovnější verze původního stejnojmenného noiru z r. 1945. *** Zvláštní efekt: zpětně se mi s každou minutou tohohle seriálu líbil původní film víc a víc, jak jsem byla konfrontovaná s tím, co a jak podtrhnout, zdůraznit, co se musí ukazovat zpříma a neotřele, co se může či má nechat nevyslovené k přemýšlení, a musela jsem mu přiznat obrovskou sílu, rafinovanost a odvahu. Původní pojetí by si bylo rozpracování do takovéhle délky rozhodně zasloužilo, ale dílo by muselo zůstat právě tak svrchované, vypravěčsky nekompromisní, lapidární a náročné na spolupráci diváka, abych mohla zůstat u vytržení – tenhle seriál zničil všechno, co bylo ve filmu až nepříjemně jitřivé, rušivé, málem neakceptovatelné, důstojně svojské, osamělé a odvážné zarputilé jako sama hlavní hrdinka – v seriálu však takovou ženu ani takové mistrné odvyprávění jejího portrétu a osudu nepotkáte. *** Haynesův seriál nejen že fakticky neříká nic nového, ale ani to neříká zajímavěji. Jeho podnik pouze prozrazuje, že Haynes se právě nedovedl smířit s tvrdými, sebejistými rysy výlučnosti a břitkosti původního díla, a tak je „uvedl na pravou míru“: znásilnil a ochočil si je plytkým, hladkým převyprávěním, přidal americkou romantiku a schematičnost, přebarvil vyznění, vystavěl oslí můstky z hladkých fošen a přivedl po nich ovečky sociálně čitelných a přijatelných vysvětlení pro chování postav původně zcela jinak motivovaných. Z nepřístupné, neústupné, zásadové hrdinky, milenky a matky s jistou hrdostí, kterou nelze zaměňovat s planou pýchou, udělal právě takovou ucuchtěnou a malověrnou hospodyňku, šedou myš, kterou její vyrůstající dcera může poprávu opovrhovat, kterou milenec může tuctově využít. Vznešená bytost, jejíž pravdivá a hluboká tragédie spočívala v nemožnosti přenést na své nejbližší a milé ono ušlechtilé vědomí velikosti, které řídí její zdánlivě provokativní kroky, v nemožnosti s nimi v té velikosti splynout, srůst s nimi, a se svou vlastní dcerou především – stát se její živnou půdou, umožnit jí, aby se stala prohloubeným pokračováním. Prokletá a nezdolatelná je propast mezi lidmi vysokého a nízkého stavu, a zvlášť bolestivě prožívaná je její sráznost tam, kde srdcem urozená je matka, s přirozenou touhou probudit stejnou moudrost a rozvinout ji ještě dál i v té sprostě poživačné, neurozené osobě, která je její jedinou dcerou. Skutečné matce nezbývá než do konce života poskytovat své dceři, krvi své krve, možnosti, znovu a znovu odpouštět necitlivost a doufat, že právě ten další krok možná natvrlé srdce porozevře. Naděje umírá poslední, až chvíli po člověku. *** Haynes však tuhle vznešenou tragickou dualitu nepochopil a Mildred představuje jako hrdinku od plotny v sociálním melodramatu všedního dne, naplňujícího všechna směšná dobová klišé. Mildred tu je trochu hloupá, trochu hysterická, je to průměrná americká puťka, která v sobě jako mouku na koláč smete do hrstky trochu síly a s kvoční shánčlivostí a průbojností si jde vydobýt svoje právo na místo na slunci. Důležité změny v pojetí tématu, ústupky zásadně měnící smysl i výši dramatu, jsou nenápadně rozeseté, ničí však dokonale veškerou původní originalitu ak hlavní hrdinky, tak i filmu samotného, umetají cestičku snazšímu, podstatně méně kontroverznímu vnímání. *** Zlomky: V původním filmu například Mildred s Wallym nikdy nespala, což z něj dělalo mnohem zajímavější a vznešenější postavu. -- Vedě nikdy ani v duchu, a už vůbec ne výslovně, melodramaticky, nahlas, nepřiznala nezadatelné právo na hrdopyšné a povýšené postoje. -- Mladší dcerku nepřeváželi do nemocnice, ale nechali ji u manželovy milenky, a Mildred té ženě byla upřímně vděčná, cuž znovu přirozeně prohloubilo všechny postavy i jejich velikost. -- Nemuseli jsme se dívat, jak chudinka Mildred omdlévá na trávě před domem, aby se doložilo, jak ji bolí, že jí dcerka zemřela. Původní film tu naopak uplatnil snad vůbec nejdrsnější střih. Heyes nás nutí dívat se minuty dokonce na pohřeb, ukládání rakve do hrobu, trávník, hlína, sešlost na dhrobem – nic horšího už snad filmař předvést nemůže. -- V původním filmu Mildred její manžel v těch nejtěžších chvílích není oporou, a snad je to známka jeho síly, protože jsou v té době v rozluce a on se nechce podvolit okolnostem. Nechá ji bez prostředků, je u milenky, nezajímá se, jak ona se zvládá postarat o děti, z čeho vyžije. O to silnější a prožívanější je paradoně jeho pozdější příklon k ní. Haynes naopak stvoří slabošského manžela, který Mildred nechá auto, dům, všemožné záruky a ujištění, předem prozrazující, jak se to může mezi nimi vyvrbit dál. -- Ve filmu jsme nepotřebovali sledovat, jak solidně tupá Mildred chodí po restauraci, kde pracuje jako servírka, a v zákulisí si s vidinou amerického snu snaživě zapisuje do notesu poznámky z provozu, aby se z ní jednou mohla stát úspěšná podnikatelka – jako si pak podle zápisníku odškrtává, jestli koupila petržel i cibuli i salát – na tyhle edukativní vycpávky vážně není příjemné se dívat, kvůli tomu se to do seriálu natahovat nemělo. -- Monty Brogan byl v původní verzi dědicem domu, který si Mildred sama od sebe všímavě vyhlédla pro svoji restauraci, a sama ho také přesvědčila, aby jí dům svěřil bez záruk a de facto se do ní zakoukal pro její bystrost a kuráž. Jak Wally, tak i Monty Brogan jsou v původním filmu mnohem složitější, hlubší, a přitom srozumitelné postavy, na rozdíl od plakátových, stereotypně nedůstojných milenců, jaké z nich udělal Haynes. Na rozdíl od Haynese původní režisér Wallymu třeba žádnou rodinu ani manželku nepřisoudil, stejně jako ho ve skutečnosti nikdy neusvědčil z žádné špinavosti, ba naopak, vždycky se ukázalo, že Wally vlastně jedná střízlivě rozumně a bez zlých úmyslů, a nechal ho nebezpečně samotářského balancovat na hraně sympatičnosti – ne tak Haynes, který ho nejen zčernobílil, ale vlastně tu postavu nesmírně očernil. A ona každá minuta stopáže by se dala de facto rozebrat se stejným výsledkem. *** Dá se říci, že původní film v té kratičké stopáži svoje postavy obnažil do mnoha vrstevnatých hlubin, ať tím, co zamlčoval (truchlila Mildred po dcerce v soukromí? dovolila si to? co doopravdy cítila k Wallymu? Kdo vlastně Wally byl a co chtěl, chtěl vůbec něco pro sebe? ...), či co nesmlouvavě odhaloval. Ukecaný a polopatický Haynesův počin je v ubíjející stopáži naprosto zplacatil a ploše zbanálněl. *** Navíc je třeba mít na paměti rozechvívající fakt, že původní noir byl vystavěn jako Mildredina vlastní výpověď na policejní stanici, pod tlakem a za dané situace přirozeně eklektická a zbavená soukromých emocí a myšlenek, které nechtěla zveřejnit – rámec vyprávění tak poskytoval vzrušující, byť nijak okatě zneužitou, licenci, nejen ohledně motivů k vraždě, ale i k celku vyprávění a popisům chování svého i druhých... Kdežto Haynes si toho ani nevšiml a naservíroval divákům „objektivně“ vyprávěný, dobovou módou šmrncnutý příběh z růžové knihovny.

Jen chvíli trvá, než se v slepotě rozkoukáte, film si Vás rafinovaně vede citlivým dávkováním, přivodí Vám celou řadu interpretačních prožitků, než Vás nechá naplno přistoupit na tu hru a pak už si ji po krátký zbytek času užívat, místy za výbuchů úlevného smíchu, místy s mrazivým trnutím, nebo dokonce s něhou a dojetím, když si uvědomíte, že to je opravdu cesta, že to úplně vážně funguje. ***** Pochopit, že hlavním problémem, s ním se hrdinka vypořádává, není slepota, chvíli trvá. Dalším krokem je pochopit, že slepota vůbec není problémem, se kterým se hrdinka vypořádává. Že slepota byla do jejího světa naopak zakomponovaná tak snadno a rychle, že se jí stává nevyčerpatelně kreativním, záživným a místy až krutě zábavným nástrojem, jak se vypořádat nejprve se svou osobní krizí, a posléze a především i s krizí manželskou a nechutí k životu vůbec. To je fenomenálně odvážné myšlenkové salto, přímo mortale pro vražedně zaběhaná paradigmata příběhů o chudácích slepcích, o slepotou "postižených" lidech, které je nutné udělat, abyste si film užili, abyste ho docenili. Neboť pro tuhle chytrou ženskou je slepota dar z nebes, vytržení ze zaběhanosti a nezáživnosti všude kolem sebe zřené reality, dar, kterým se rozhodne transformovat, zkultivovat a zhodnotit jak život vlastní, tak i docenit možnosti života jako takové a radikálně proměnit svůj původně trpný vztah k jeho zvoucí, lákavé matérii. ***** Jakmile vám přestane v rozhledu překážet to obyčejné a známé, to, co vidíte, protože to očekáváte a všichni kolem zřetelně dělají, můžete v sobě objevit smysl pro zajímavější, spletitější variace reality. Když zhasnete v prázdném pokoji, najednou může být plný hrozeb nebo příslibů nebo obecněji nových možností. Až iracionálně hladce to funguje, musíte rozsvítit, abyste se těch zneklidňujících představ zbavili. Ale jste-li v jejich světě "uvězněni" nadobro, dá se to otočit ve vlastní prospěch, v duševní ozdravění. Máte nové možnosti, jak si vyprávět realitu, jak ji žít, jak si kdykoli odžívat, co je právě potřeba. A možná pak ve tmě vysvitne i cesta, jak díky "hendikepu" zdravěji pokračovat dál. Jak se nenudit - a jak nenudit. A je to ženský film, odvážná pocta fenoménu ženy - pátému elementu, film, v němž se novým, rafinovaným způsobem předvádí a připomíná, že ženská smí a má v životě využít jakýchkoli prostředků a lstí, pokud jedná s otevřeným srdcem, vedena prastarou a ryzí ženskou intuicí, aby se vymanila a osvobodila a mohla dál měnit všechno k lepšímu, zúrodňovat a zúročovat, ozdravovat a krásnět svůj i okolní svět. ***** Chápu, že v distribuční verzi ta poslední, závěrečná věta, která celý koncept prozradí a film do správné koleje usadí i méně vnímavým divákům, řečena být musela. Director's/art film cut by měl být právě o tu půlminutu kratší, končit tím momentem, kdy si ona na dřevěné podlaze svléká džíny mezi slunečními skvrnami. Pak by zůstal vzrušujícně dráždivý, jako byste přišli potmě, odcházeli potmě, a zpátky na denním světle svého všedního života pak nevěděli jistě, čeho jste se to zúčastnili, ale zůstala ve vás vydrážděnost, vlastní touha provokovat a jistá uspokojivá slast. Přitom všem se nesmí zapomenout, že to byl moudrý, vhledový film o tom, jak skrze pochopení a aktivní uchopení neutuchající dráždivosti a slibné nejistoty života najít sebe, a v sobě vnitřní tvořivou rovnováhu a klid. ***** Norská kinematografie se alespoň jedním nekorektně vtipným, stejně řízným jako niterně vnímavým pronikavým dílem vymaňuje ze svojí zbytnělé komfortní zóny. A netřeba zdůrazňovat, ale sluší se podotknout, že řemeslně byl snímek natočen tak, jako by s tím konceptem kamera dýchala, jako by ho milovala, jako by to sama byla zmoudřelá a sebejistá ženská. A filmová hudba, ten obezřele zvolený a načasovaný výběr několika málo písní, byl ďábelsky citlivým počinem.