JitkaCardova

Má si divák uvědomit, že obsah filmu nepodporuje premisu o Motleyové záslužném konání, ale naopak ji soustavně vyvrací? Název filmu i výmluvné foto na plakátu by tomu napovídaly. A nebo dokumentaristka ve skutečnosti neví, jak nesympatická její postava vlastně je? Je jejím rafinovaným záměrem představit M. v její obnažené sobeckosti, pokus o nastavení krutého zrcadla, nebo je za výsledným tvarem snímku jen autorská slepota? Anotace mě také mate, protože takového člověka, jakého popisuje - světici -, ve filmu určitě neuvidíte. *** M. je normální drahá soukromá právnička, v Afghánistánu podniká pět let, poslední roky jako obhájkyně u soudu, a protože je jedinou cizinkou s přístupem k soudním jednáním, hledí toho využívat ke svému nemalému finančnímu a jinému prospěchu. Tvrdí, i sama sobě, že prosazuje právo, ale pozor, nikoli afghánské, ale prostě právo - že by americké? Nebo má vlastní představu? Právo Motleyové? Ano, obhajuje "práva afghánských žen", to dělává zadarmo, respektive výměnou za reputaci, slávu, jsou-li chudé, a bere případy zadržovaných cizinců, a to tedy za veliké peníze – o ty jí jde víc, ačkoli ráda tvrdí, že za práva se bere raději. Kerá žena by ale ráda nevypadala dobře, že? Práci nevzala z žádných humánních důvodů, ale pro peníze, původně na rok, ale peníze pak potřebovala dál, říká to sama a působí jako sebepřesvědčená nesympatická mrcha. Ostatně stačí se podívat na plakát. -- Vážně má tak málo empatie, že před dětmi v ženské věznici říká, že čokoládu zapomněla přinést! Dokázali byste projevit tak malou míru obyčejného lidského vnímání? -- Je sprostá jako dlaždič, záštiplná, nesoucitná, bez porozumění cizí kultuře, chová se jako pravá Američanka, někdo, kdo si myslí, že kam vkročí, přinese vlastní zákon, může hulákat a původní kultura ani křehká situace ho nemusí zajímat. Rovnou křičí, dřív než by poslouchala zorientovala se, pochopila komplikované poměry. *** Potud by to bylo fajn, divák pronikne tezi o tom, jak by chtěla Motleyová vypadat před světem, i její popření, když se podíváme, jak skutečně jedná, chová se a uvažuje, a dokument si užije. -- Druhá potíž ale je, že ani dokument sám nemá ucelenou formu, tvar, zcelující výpověď, je to jen nakupený materiál, řada nesrozumitelných výsečí, v první části z rozličných nejasných jednání s místními autoritami v Afghánistánu, kdy M. pokaždé nad někým arogantně a nafrněně kroutí očima a nadává, anebo z jejího stěžování si u večerní sklenice vína v jejím lokálním bytě, kdy je s mírou alkoholu bezdůvodně čím dál sprostější... V druhé části pak následují stejně chaoticky nakupené scény z jejího života v USA, kam se periodicky vrací k manželovi a dětem, které už jen dotvrzují její založení: typická konzumní americká rodina s nekomplikovanými názory, nákladný dům, auto, zařízení, rozjívené děti bez vnímavé a pečující matky, rozmazlované sladkostmi, mikiny, baseballky, makeupy, sousedské barbecues, sobectví, zášť a ochota si svět vykládat podle příhodných teorií, které jsou zrovna po ruce... V životě M. není nic opravdového, vlastního, jen kopie kopií postojů, názorů, bezmyšlenkovitá reprodukce, nápodoba... a předražená laciná cinkrlátka, na která vydělává v Afghánistánu. *** Ocitla se v pozoruhodných podmínkách, v čase a v zemi, které si zaslouží pozornost, pochopení a přístup, jaký by skutečně mohl v reálných situacích konkrétním lidem pomoci, ale ona je hloupá a ani my se nemůžeme přes její sebestřednost o Afghánistánu, o formální právní situaci a postavení místních žen a o způsobech, jak jim pomoci, nic podstatného dozvědět. *** Dokument se tak proměňuje v "pouhé" osobní odzrcadlení nepěkné nátury jakési americké právničky, která se považuje za dobročinnou světici. Není to málo, ale ta nepřehlednost a zřejmě formální nezvládnutost je únavná a iritující. *~~

V rámci festivalu Jeden svět spolu s filmem The Crossing (Plavba) asi nejlepší dokument na téma uprchlíků na cestě, o strázních, které jsou nuceni podstupovat, o nevlídnosti, nejistotě a nahodilosti, které jsou vydáni všanc, a o jejich zmrazeném životě v detenčních střediscích a přestupních stanicích, zatímco všechno ostatní běží dál. *~~

Dejte tomu šanci, ze začátku to bude působit podivně, ale když se otevřete, ten film je vybzrojen vtahující zranitelností, odvahou, nezlomností a křehkostí. Krásou. A má vedle obrazů velice působivý zvláštní zvuk. *~~

Důležité věci napsala ve svém komentáři už uživatelka Wewerush. Téma a základní nápad na jeho zpracování jsou skvělé. Jen ho nedostal ten správný člověk a ze správného důvodu. Škoda, že ufňukaná, nesebevědomá, vnitřně naprosto nesvobodná Sany vlastně nikdy nepochopila odvážný nápřah a osvobozující rozměr grafitti, a tak za všemi svými idolkami vlastně snaživě a dotěrně "dolézá", sama v sobě a svém ordinérním životě uvězněná jako moucha v pavučině, aniž by si to ale chtěla připustit. Naopak, veškerým svým konáním, film v to počítaje, se snaží si o sobě vsugerovat opak. Lze s ní soucítit, lze ji litovat, ale nelze její důvody věnovat se grafitti a všem jeho ikonám přehlížet. Film je tak v celé své délce obsahově a vyzněním zatížený pocitem trapna za Sany a při mnohých scénách, kdy pro doument úplně zbytečně dává prostor svým "trápením", "lítostivosti" a notorickému vysvětlování, jak důležité a odvážné věci to jako holka přece podniká, i pocitem trapna z ní - kdyby se rozhovorů se slavnými writterkami chopil někdo zdravě sebevědomý, kdo je stejné krve, mohl z toho být fantastický, strhující film, který by se od nich dozvěděl ještě úplně jiné věci - na položených otázkách záleží. Takhle je to ale bída a smutek z uzoufání, film, který se nešťastná holka pokusila natočit, protože ji u holek grafiťaček přitahuje síla, kterou v sobě sama postrádá, aniž by si to ale uměla přiznat, a tak film věnuje tomu, že se pořád pokouší řadit mezi ně. Bolí z toho u srdce, upřímně. Stejně katastroficky se bohužel její pochroumaná osobnost podepsala i do formy dokumentu - místo sestříhání použitelných scén do přijatelného tvaru čelíme dlouhým stopážím vysvětlování, proč něco nešlo natočit, jak jí chybějí peníze nebo spolehliví kamarádi, aby natočila tenhle či onen skvělý rozhovor - někdy zobrazované Sany dokonce usvědčuje z liknavosti a nalhávání - proč ve Vídni utráceli peníze a čas vyjídáním banketů, místo aby prostě natočili cokoli? Její přístup má i do přístupu odhodlaného dokumentaristy často daleko, zvlášť ve chvílích, kdy ji přemáhají její sklony k beznaději a depresím. **** Čili jestli Vás nezajímá čistě grafitti jako takové, ale ženská/dívčí síla, běžte se raději v rámci Jednoho světa podívat na Hooligan Sparrow, Speed Sisters nebo Radical Grace. Jinak je to víc psychologický film o jedné nezralé, rozpolcené dívčí osobnosti, která se zhlídla v silných holkách se sprejem. *~~

Roztěkaný, nesystematický, nepořádně natočený dokument bez pevného vedení, medvědí služba žánru dokumentu i tématu gay&lesbian alternativní rodiny. *** Snímek nabízí útržky rozhovorů s vybranými dětmi ze Sydney, které vyrůstají v gay&lesbian rodinách, a střídá je se záběry do jejich všedních situací, jak zrovna přišly pod kameru. Bohužel si autorka s jedinou výjimkou vybírala (ačkoli z poděkování to spíš vypadá, že brala všechny ty, kdo se přihlásili, a podle toho to dopadlo) případy ze slabé sociální vrstvy, vyloženě na hraně: všechny tři ženské páry jsou poměrně nesympatické, bez reflexe, a všechny mají mírné nebo i větší psycho-sociální problémy: všechny jsou obtloustlé, vypadají ztrhaně, jedna z lesbických matek je až fanaticky věřící křesťanka, další dvě jsou zastydlé stárnoucí punkerky, v jedné rodině trpí mladší bráška sledované dívky záhadnými záchvaty padoucnice apod. Sledované děti jsou sympatické, nadané, až je člověku líto, v jakých životních podmínkách se ocitly, a vůbec to nesouvisí se sexuální orientací dospělých, kteří je mají vychovat. Výjimkou je naopak pár vzdělaných a zaopatřených sympatických gayů, který obdivuhodně vychovává adoptovaného a poněkud pomalejšího dyslektika. Ani z toho do očí bijícího protikladu ale dokument nijak netěží, naopak, jako by si ho vůbec nevšiml. *** Žádný jasný záměr ani výpověď tak z filmu neplyne, není to o gay&lesbian výchově dětí obecně, na to tam problikává příliš mnoho sociálních a psychických problémů daných jednotlivců a rodinných vazeb, není to ale ani o nich, nemá to výpovědní hodnotu o tématu, jako dokument "o něčem" to absolutně selhává, a navíc není příjemné se na to dívat. S tou jednou výjimkou je to spíš smutný obrázek o všední realitě lidí z určité společenské vrstvy, bez ohledu na to, jestli jsou homo nebo hetero. Autorce snímku tohle evidentně uniklo. *~~

Thomas House: čtyřčlenná holandská rodina se na statku stará o osm mentálně postižených lidí a je to cirkus, který si všichni společně užívají. Kraluje mu desetiletá dcerka pečovatelů, Anne Fee, otevřená, veselá, ohleduplná dívenka, která se se všemi upřímně kamarádí. Vzájemné hovory jsou plné osobitých postřehů, nepostrádají vtip ani vážné myšlenky, a společné dobrodružné podniky v Thomas House nejvíc ze všeho připomínají příhody Kryštůfka Robina, medvídka Pú a jejich svérázné družiny. Takovým podnikem je i skládání písničky na odpolední párty se sousedy z ulice. O čem by měla být? Svobodě snít a být se na statku Thomas House meze nekladou. *~~

Nesmírně silný a krásný film, který naplno zobrazuje, vysvětluje a nechává pocítit a zažít samu podstatu fotožurnalistiky. Čtyři osobnosti z dosud nepočetné řady fotožurnalistů v Afghánistánu, kde bylo za vlády Talibánu zakázáno pořizovat jakékoli fotografie, kde byly všechny staré fotografie systematicky ničeny, aby nic nikde nezbylo, kde byli fotografové zavíráni do vězení, mučeni a ohrožováni na životech, téměř vymýceni. Do velké míry to platí stále, aktuálně i dnes, situace kolem postavení fotografů není vyřešená, je nejistá a mnohé represivní síly a diktáty nadále působí. Přesto existují fotodokumentaristé, kteří přemáhají strach, postupují rizika, protože přesně vědí, co je jejich povinností a posláním; charakterní a odhodlaní lidé, inteligentní a soucitní, kteří vnímají, co je potřeba dělat pro zachování původních tradic jejich země, národa, pro jeho osvobození a obrodu, pro lidi, kteří uvnitř neskutečně a bezhlasně trpí bezprávím a krutostmi právě teď. *** Snímek představuje životní příběhy i charakterní povahu čtyř hrdinných fotografů a ukazuje divákům Afghánistán i skrze jejich práci, dnes už mezinárodně uznávanou a ceněnou – a vskutku nesmírně působivou. Prostřednictvím jejich fotografií i příběhů je možné nahlédnout pod nedobrovolnou a nepůvodní roušku, která zahaluje dnešní Afghánistán, prožít soucit s touto zemí a jejím lidem, popatřit na jejich krásu, poznat jejich utrpení a pocítit odvahu a naději, které vzrůstají, dokud takoví lidé, jako ti čtyři srdnatí, nacházejí způsob, jak vynést obrazy na světlo. *~~

Kibera je jeden z největších slumů v Africe, na okraji Nairobi (Keňa), na rozloze 2,5 km². Jeho populace přesahuje milión obyvatel, odhadovaná hustota zalidnění je 300 000 osob/km²! Vznikl v roce 1920, kdy britské koloniální úřady dovolily núbijským vojákům usadit se na jihozápadním okraji Nairobi. Z jazyka núbijských osídlenců pochází i jméno slumu – „kibra“ v jejich jazyce znamená les, džungle. *** Abdallah Musa alias Boy Dallas je rebelský hlas Kibery, bývalý muzikant, nyní novinář, resp. radiožurnalista. Má sofistikovanou síť drátů a mikrofon, hlásá do éteru, co se kde v Kibeře šustne a semele, pouští muziku. Dokument představuje Kiberu jeho pohledem, jeho kritickýma očima. Boy Dallas se s elánem chopí role průvodce, i sám nápomocně chodí po Kibeře s kamerkou v ruce a natáčí, co by bílý člověk jinak neviděl. Krutou a nebezpečnou, divokou Kiberu plnou slumového násilí, Kiberu ucpanou hovny, protože nejméně dosažitelnou komoditou je tu pro všechny čisté místo, kam si dojít na záchod. O ta méně odporná místa se vedou krvavé války. Kiberu plnou konferencí pořádaných neziskovými organizacemi o tom, jak zlepšit život místních obyvatel. Ale prr. Jak to přijde, že v nejslavnějším slumu světa působí na dvě stovky neziskovek a řada dalších druhů pomoci, zviditelňují se tu herecké hvězdy a jiní slavní lidé apod., přitéká tolik zahraničních peněz na pomoc – a lidé v Kibeře zůstávají pořád stejně nuzní a žijí v pořád stejně hrozných, nezměněných podmínkách? Jak to přijde, že se rozkradou peníze z grantů i na postavení latrín, hajzlíků a toalet? Dallas jakožto místní novinář pronikne třeba i na konferenci o rozvoji bydlení v 5* hotelu Kempinski, zamíří za odpovědnými zástupci United Nations do jejich bohatého sídla, trpělivě jim předestřít své palčivé otázky, nebo navštíví finskou velvyslankyni působící v Keni na její přepychové ambasádě. Je patrné, na co a na koho peníze jsou. Boy Dallas trpělivě a pozorně poslouchá, natáčí užvaněné a prázdné odpovědi, zatímco se kolem sebe rozhlíží... Sociální projekty nesou zajištění zase jen pro své vykonavatele, zatímco v Kibeře se pořád všechno jen zhoršuje. Dokument natočený pro Kiberu měl být zařazen do festivalu Jeden svět 2016, nakonec v programu není, snad se ho dočkáme třeba napřesrok.

Přitažlivý průzor do idejí mladého muže, který sní o svobodě pro lidi, jakou si v dnešním zregulovaném světě málokdo vůbec dovede představit. A do hlubin webu, které skýtají netušené možnosti, jak takovou svobodu zařídit i uvnitř tvrdého systému, kterým americká společnost ve skutečnosti je, ať se navenek tváří jak svatouškovsky chce.*** Pohled na systém, jak ho nikdo moc nechce vidět, boření mýtů o tom, jaká všechna pravidla jsou tu pro dobro a pro ochranu lidí - ač ve skutečnosti slouží jen tomu, aby se vydělávaly peníze. Drogové války například všem - včetně vlád - vydělávají především víc peněz, proto je dobré drogy plošně zakázat, zvýšit jejich hodnotu na černém trhu. Všechna krev se pak doslova vyplatí. Vydělávání peněz, které nikomu nedovolí dosáhnout na své vlastní možnosti rozvoje, vyprazdňuje a gumuje osobitost, mění lidi na utahané loutky. *** Může to být jinak. Snad. Mladík ale sedí na doživotí v americkém vězení po nespravedlivém, jednostranně vedeném procesu, protože Amerika vůbec nepotřebuje, aby mladí lidé hlásali cestu větší svobody, než v jaké si je chce sama udržet. *** Není potřeba hned posuzovat myšlenky, které film předestírá. Je potřeba natočit těmi možná nezvyklými úhly pohledu hlavu, zatuhlé svaly, a zažít to, nechat to v sobě klíčit, zrát a působit. *~~

Film je obětí autorského omylu, že dobrý nápad postačí sám o sobě. Provedení je ale úmorné. *~~