JitkaCardova

Největší potíž je v Retině licoměrnosti. Je moderní být eko, a když to může být i zábavné a člověk je jednou módní návrhář, proč to nespojit a nepokusit se uspět u velkých korporací alternativně? Takhle by se Retiny pokusy daly popsat přiléhavěji, už to ale nebude tak dobře vypadat. *** Vedle jejího nákladného pokusu proniknout letecky ke kořenům výroby džín i ona sama žije nákladně a neekologicky, jak se ke konci dokumentu ukáže: v moderním a "cool" bydlení, s elektrickými zubními kartáčky, drahými obklady, ikea-style doplňky v domácnosti, všechno se leskne novotou, neopotřebované, rozhodně ne up-cyklované. *** Celý dokument prozrazuje na návrhářku nedůslednost a polovičatost a ve skutečnosti lhostejnost vůči skutečným problémům, které jí nestojí za to domýšlet. Radši dělá, co ji baví, a důsledky odfiltrovává. Z původní cesty sešla hned, místo natáčení a šíření informací o tom, co se děje, když v třetím světě vyrábějí naše západní oblečky, začala spolupracovat s vedeními tamních firem a nechala se zlákat vnitřně rozporným nápadem, že bude "upcyklovat" pro masovou produkci. Co tím přesně chce zlepšit, když nadprodukci jen podpoří zužitkováním přebytků a posílí ji o další produkt, požehná jí tím a pomůže ji udržet? Podmínky dělníků, kteří to s dalším stejným byznysem jen víc odnesou? A po tomhle prvním kroku se už v dalších jen ztrácí a sebeomlouvá dál. *** Ani její velkorysé počty o tom, kolik čeho zachránili, nesedí. Záměrně například vůbec nepočítá velikášské náklady na tyhle tzv. "záchrany", a nejen to. Jak přesně že to například zachránili 82 milionů litrů vody tím, že za trojnásobně ukrutného trápení stovek šiček v Bangladéši komplikovaně přestříhali a přešili 70.000 už chemicky obarvených (čili ta hrůza vody a chemie byla dávno spotřebována) nadbytečných triček do poměrně děsivých "modelů" z nouze a prodali je belgickému festivalu, kam je museli expresně mezikontinentálně letecky dopravovat? (Do ceny letecké přepravy se ničení planety také nepočítá.) Pokud na tom něco vůbec vydělali, tak šlo o zachráněný zisk do kapes majitelů, a ne o redukci nákladů a šetrnost vůči prostředí a dělníkům! Naopak, ještě na úkor šiček, které prostě dostaly neuvěřitelný nápor práce navíc, aniž by to mohly odmítnout. Že jim vlastně jen enormně ztížila existenci a už tak nesnesitelné pracovní podmínky, si nepřipouští. Dělníky, jejichž mizerná mzda a vykořisťování především můžou za ta kvanta levných kolekcí, které se pak prodávají na Západě, Reta velkoryse přehlíží jako vzduch a domlouvá se snaživě právě s těmi, kteří tenhle systém využívají - s řediteli textilek, kteří si rádi nechají ukázat, jak ještě mohou zaměstnance potrápit, budou-li z toho mít zisk, a s manažery obchodních módních řetězců, jimž se takhle vpodstatě jenom snaží prodat další sexy produkt, tzv. eko, kterým by mohli získat nové zákazníky a celý ten cirkus jen ještě podpořit. Protože ne, nebyli jsme svědky toho, že by ředitelé textilek Retu objímali proto, že jim otevřela oči, ale proto, že se jim vyplatí - na Západě by to možné nebylo, tam by se musely stavět nové výrobní linky, ale tady v Indii prostě jenom přinutí ty nešťastné ženské, aby se věnovaly navíc i těm haldám vyházených zmetků a neprodaných zásob a složitě z existenční nutnosti ručně přestříhávaly a přešívaly, co si ona za drahou výplatu usmyslí. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči, jak říká moje maminka. *** A PS: jestli ten stejně levně střižený prvoplánově upcyklovaný hudební doprovod k filmu bude někdo chtít chápat jako interesantní a cool, pak najel na správnou optiku, aby si mohl tímhle filmem nechat vyprávět pohádku o užitečné práci pro zachraňování planety. *~~

Podbízivý reklamní šot, pečlivě zrežírovaná sada klišé, navíc i drsně kontraproduktivních, v žádném smyslu dokument. Krátkých snímků ze stejné produkční firmy (doslova, stejný mustr, stejní tvůrci, zřejmě stejná objednávka, zakázka) se na festival JS bohužel nepochopitelně dostalo několik. Dalším takovým je například skeč "A Year Without My Parents". *~~

Mladé děvče si ukrojilo příliš velké sousto, chce z důvodů rodinné historie (babička se přivdala do muslimské rodiny v Serbenici, kde pak došlo k masakru), kterým sama nerozumí a jsou nejasné, konfrontovat RD s jeho slepotou vůči zločinům proti lidskosti, jichž se měl dopustit v Serberenici generál Mladic, jehož RD hrdě prohlašuje za osobního přítele. Stařík, akademicky a publikačně stále činný, už žije plně ve vlastním zafixovaném světě, který si urputně střeží, aniž by ho toužil vystavovat nebezpečným ovlivněním realitou, a Kristýna nemá dost zkušeností, lstivosti, a konečně ani pochopení, aby mu to dokázala narušit. Vzniká tak bezzubý a bezmocný medailonek o samolibém, nervózně přisprostlém, ješitném akademikovi, který už dávno – pokud někdy vůbec – necítí rozpory v tom, co zkratkovitě hlásá, s chorobnou pečlivostí a s nerudnou žárlivostí udržuje a posiluje svůj obraz a přesvědčení a svou oblíbenost ve stejně senilnějících kruzích a všechny nevhodné podněty ucvakává v zárodku. Přemoudřelý tam, kde o nic nejde, a kde jde do tuhého, mává ležérně a přezíravě rukou. Protože na svém sebepojetí už do smrti nehodlá nic změnit, tak to je. Není ale jasné, co jiného vlastně autorka čekala, čeho chtěla dosáhnout, v co naivně věřila – že ho promění? Otevře, donutí prozřít, přiznat něco, co v sobě hluboko pohřbil, pokud to v něm vůbec ještě je? Ona? Jeho? Pána s reputací na sklonku života, který už nemá čas ani sílu na to nechat si zhroutit představu, na které založil svoji existenci? Haleluja? Končí to také očekávaně, do ztracena a fiaskem. Možná i proto, že děvče si ve skutečnosti potřebuje rodinný příběh vyřešit v sobě, pro sebe, a nechápe, že starého pána k tomu nepotřebuje, že její vnější cíl je zástupný, stejně sobecký jako Dolečkova nevůle, a její tudy napřená snaha předem marná. *~~

Má si divák uvědomit, že obsah filmu nepodporuje premisu o Motleyové záslužném konání, ale naopak ji soustavně vyvrací? Název filmu i výmluvné foto na plakátu by tomu napovídaly. A nebo dokumentaristka ve skutečnosti neví, jak nesympatická její postava vlastně je? Je jejím rafinovaným záměrem představit M. v její obnažené sobeckosti, pokus o nastavení krutého zrcadla, nebo je za výsledným tvarem snímku jen autorská slepota? Anotace mě také mate, protože takového člověka, jakého popisuje - světici -, ve filmu určitě neuvidíte. *** M. je normální drahá soukromá právnička, v Afghánistánu podniká pět let, poslední roky jako obhájkyně u soudu, a protože je jedinou cizinkou s přístupem k soudním jednáním, hledí toho využívat ke svému nemalému finančnímu a jinému prospěchu. Tvrdí, i sama sobě, že prosazuje právo, ale pozor, nikoli afghánské, ale prostě právo - že by americké? Nebo má vlastní představu? Právo Motleyové? Ano, obhajuje "práva afghánských žen", to dělává zadarmo, respektive výměnou za reputaci, slávu, jsou-li chudé, a bere případy zadržovaných cizinců, a to tedy za veliké peníze – o ty jí jde víc, ačkoli ráda tvrdí, že za práva se bere raději. Kerá žena by ale ráda nevypadala dobře, že? Práci nevzala z žádných humánních důvodů, ale pro peníze, původně na rok, ale peníze pak potřebovala dál, říká to sama a působí jako sebepřesvědčená nesympatická mrcha. Ostatně stačí se podívat na plakát. -- Vážně má tak málo empatie, že před dětmi v ženské věznici říká, že čokoládu zapomněla přinést! Dokázali byste projevit tak malou míru obyčejného lidského vnímání? -- Je sprostá jako dlaždič, záštiplná, nesoucitná, bez porozumění cizí kultuře, chová se jako pravá Američanka, někdo, kdo si myslí, že kam vkročí, přinese vlastní zákon, může hulákat a původní kultura ani křehká situace ho nemusí zajímat. Rovnou křičí, dřív než by poslouchala zorientovala se, pochopila komplikované poměry. *** Potud by to bylo fajn, divák pronikne tezi o tom, jak by chtěla Motleyová vypadat před světem, i její popření, když se podíváme, jak skutečně jedná, chová se a uvažuje, a dokument si užije. -- Druhá potíž ale je, že ani dokument sám nemá ucelenou formu, tvar, zcelující výpověď, je to jen nakupený materiál, řada nesrozumitelných výsečí, v první části z rozličných nejasných jednání s místními autoritami v Afghánistánu, kdy M. pokaždé nad někým arogantně a nafrněně kroutí očima a nadává, anebo z jejího stěžování si u večerní sklenice vína v jejím lokálním bytě, kdy je s mírou alkoholu bezdůvodně čím dál sprostější... V druhé části pak následují stejně chaoticky nakupené scény z jejího života v USA, kam se periodicky vrací k manželovi a dětem, které už jen dotvrzují její založení: typická konzumní americká rodina s nekomplikovanými názory, nákladný dům, auto, zařízení, rozjívené děti bez vnímavé a pečující matky, rozmazlované sladkostmi, mikiny, baseballky, makeupy, sousedské barbecues, sobectví, zášť a ochota si svět vykládat podle příhodných teorií, které jsou zrovna po ruce... V životě M. není nic opravdového, vlastního, jen kopie kopií postojů, názorů, bezmyšlenkovitá reprodukce, nápodoba... a předražená laciná cinkrlátka, na která vydělává v Afghánistánu. *** Ocitla se v pozoruhodných podmínkách, v čase a v zemi, které si zaslouží pozornost, pochopení a přístup, jaký by skutečně mohl v reálných situacích konkrétním lidem pomoci, ale ona je hloupá a ani my se nemůžeme přes její sebestřednost o Afghánistánu, o formální právní situaci a postavení místních žen a o způsobech, jak jim pomoci, nic podstatného dozvědět. *** Dokument se tak proměňuje v "pouhé" osobní odzrcadlení nepěkné nátury jakési americké právničky, která se považuje za dobročinnou světici. Není to málo, ale ta nepřehlednost a zřejmě formální nezvládnutost je únavná a iritující. *~~

V rámci festivalu Jeden svět spolu s filmem The Crossing (Plavba) asi nejlepší dokument na téma uprchlíků na cestě, o strázních, které jsou nuceni podstupovat, o nevlídnosti, nejistotě a nahodilosti, které jsou vydáni všanc, a o jejich zmrazeném životě v detenčních střediscích a přestupních stanicích, zatímco všechno ostatní běží dál. *~~

Dejte tomu šanci, ze začátku to bude působit podivně, ale když se otevřete, ten film je vybzrojen vtahující zranitelností, odvahou, nezlomností a křehkostí. Krásou. A má vedle obrazů velice působivý zvláštní zvuk. *~~

Důležité věci napsala ve svém komentáři už uživatelka Wewerush. Téma a základní nápad na jeho zpracování jsou skvělé. Jen ho nedostal ten správný člověk a ze správného důvodu. Škoda, že ufňukaná, nesebevědomá, vnitřně naprosto nesvobodná Sany vlastně nikdy nepochopila odvážný nápřah a osvobozující rozměr grafitti, a tak za všemi svými idolkami vlastně snaživě a dotěrně "dolézá", sama v sobě a svém ordinérním životě uvězněná jako moucha v pavučině, aniž by si to ale chtěla připustit. Naopak, veškerým svým konáním, film v to počítaje, se snaží si o sobě vsugerovat opak. Lze s ní soucítit, lze ji litovat, ale nelze její důvody věnovat se grafitti a všem jeho ikonám přehlížet. Film je tak v celé své délce obsahově a vyzněním zatížený pocitem trapna za Sany a při mnohých scénách, kdy pro doument úplně zbytečně dává prostor svým "trápením", "lítostivosti" a notorickému vysvětlování, jak důležité a odvážné věci to jako holka přece podniká, i pocitem trapna z ní - kdyby se rozhovorů se slavnými writterkami chopil někdo zdravě sebevědomý, kdo je stejné krve, mohl z toho být fantastický, strhující film, který by se od nich dozvěděl ještě úplně jiné věci - na položených otázkách záleží. Takhle je to ale bída a smutek z uzoufání, film, který se nešťastná holka pokusila natočit, protože ji u holek grafiťaček přitahuje síla, kterou v sobě sama postrádá, aniž by si to ale uměla přiznat, a tak film věnuje tomu, že se pořád pokouší řadit mezi ně. Bolí z toho u srdce, upřímně. Stejně katastroficky se bohužel její pochroumaná osobnost podepsala i do formy dokumentu - místo sestříhání použitelných scén do přijatelného tvaru čelíme dlouhým stopážím vysvětlování, proč něco nešlo natočit, jak jí chybějí peníze nebo spolehliví kamarádi, aby natočila tenhle či onen skvělý rozhovor - někdy zobrazované Sany dokonce usvědčuje z liknavosti a nalhávání - proč ve Vídni utráceli peníze a čas vyjídáním banketů, místo aby prostě natočili cokoli? Její přístup má i do přístupu odhodlaného dokumentaristy často daleko, zvlášť ve chvílích, kdy ji přemáhají její sklony k beznaději a depresím. **** Čili jestli Vás nezajímá čistě grafitti jako takové, ale ženská/dívčí síla, běžte se raději v rámci Jednoho světa podívat na Hooligan Sparrow, Speed Sisters nebo Radical Grace. Jinak je to víc psychologický film o jedné nezralé, rozpolcené dívčí osobnosti, která se zhlídla v silných holkách se sprejem. *~~

Roztěkaný, nesystematický, nepořádně natočený dokument bez pevného vedení, medvědí služba žánru dokumentu i tématu gay&lesbian alternativní rodiny. *** Snímek nabízí útržky rozhovorů s vybranými dětmi ze Sydney, které vyrůstají v gay&lesbian rodinách, a střídá je se záběry do jejich všedních situací, jak zrovna přišly pod kameru. Bohužel si autorka s jedinou výjimkou vybírala (ačkoli z poděkování to spíš vypadá, že brala všechny ty, kdo se přihlásili, a podle toho to dopadlo) případy ze slabé sociální vrstvy, vyloženě na hraně: všechny tři ženské páry jsou poměrně nesympatické, bez reflexe, a všechny mají mírné nebo i větší psycho-sociální problémy: všechny jsou obtloustlé, vypadají ztrhaně, jedna z lesbických matek je až fanaticky věřící křesťanka, další dvě jsou zastydlé stárnoucí punkerky, v jedné rodině trpí mladší bráška sledované dívky záhadnými záchvaty padoucnice apod. Sledované děti jsou sympatické, nadané, až je člověku líto, v jakých životních podmínkách se ocitly, a vůbec to nesouvisí se sexuální orientací dospělých, kteří je mají vychovat. Výjimkou je naopak pár vzdělaných a zaopatřených sympatických gayů, který obdivuhodně vychovává adoptovaného a poněkud pomalejšího dyslektika. Ani z toho do očí bijícího protikladu ale dokument nijak netěží, naopak, jako by si ho vůbec nevšiml. *** Žádný jasný záměr ani výpověď tak z filmu neplyne, není to o gay&lesbian výchově dětí obecně, na to tam problikává příliš mnoho sociálních a psychických problémů daných jednotlivců a rodinných vazeb, není to ale ani o nich, nemá to výpovědní hodnotu o tématu, jako dokument "o něčem" to absolutně selhává, a navíc není příjemné se na to dívat. S tou jednou výjimkou je to spíš smutný obrázek o všední realitě lidí z určité společenské vrstvy, bez ohledu na to, jestli jsou homo nebo hetero. Autorce snímku tohle evidentně uniklo. *~~

Thomas House: čtyřčlenná holandská rodina se na statku stará o osm mentálně postižených lidí a je to cirkus, který si všichni společně užívají. Kraluje mu desetiletá dcerka pečovatelů, Anne Fee, otevřená, veselá, ohleduplná dívenka, která se se všemi upřímně kamarádí. Vzájemné hovory jsou plné osobitých postřehů, nepostrádají vtip ani vážné myšlenky, a společné dobrodružné podniky v Thomas House nejvíc ze všeho připomínají příhody Kryštůfka Robina, medvídka Pú a jejich svérázné družiny. Takovým podnikem je i skládání písničky na odpolední párty se sousedy z ulice. O čem by měla být? Svobodě snít a být se na statku Thomas House meze nekladou. *~~

Nesmírně silný a krásný film, který naplno zobrazuje, vysvětluje a nechává pocítit a zažít samu podstatu fotožurnalistiky. Čtyři osobnosti z dosud nepočetné řady fotožurnalistů v Afghánistánu, kde bylo za vlády Talibánu zakázáno pořizovat jakékoli fotografie, kde byly všechny staré fotografie systematicky ničeny, aby nic nikde nezbylo, kde byli fotografové zavíráni do vězení, mučeni a ohrožováni na životech, téměř vymýceni. Do velké míry to platí stále, aktuálně i dnes, situace kolem postavení fotografů není vyřešená, je nejistá a mnohé represivní síly a diktáty nadále působí. Přesto existují fotodokumentaristé, kteří přemáhají strach, postupují rizika, protože přesně vědí, co je jejich povinností a posláním; charakterní a odhodlaní lidé, inteligentní a soucitní, kteří vnímají, co je potřeba dělat pro zachování původních tradic jejich země, národa, pro jeho osvobození a obrodu, pro lidi, kteří uvnitř neskutečně a bezhlasně trpí bezprávím a krutostmi právě teď. *** Snímek představuje životní příběhy i charakterní povahu čtyř hrdinných fotografů a ukazuje divákům Afghánistán i skrze jejich práci, dnes už mezinárodně uznávanou a ceněnou – a vskutku nesmírně působivou. Prostřednictvím jejich fotografií i příběhů je možné nahlédnout pod nedobrovolnou a nepůvodní roušku, která zahaluje dnešní Afghánistán, prožít soucit s touto zemí a jejím lidem, popatřit na jejich krásu, poznat jejich utrpení a pocítit odvahu a naději, které vzrůstají, dokud takoví lidé, jako ti čtyři srdnatí, nacházejí způsob, jak vynést obrazy na světlo. *~~