JitkaCardova

Na motorové lodi se Suzanne a Gerard stěhují se svými třemi dětmi, dvěma kočkami, psem a hromadou zásob do hloubi kanadských lesů. Ve srubu bez elektřiny, internetu, mobilů a především a důsledně bez ukazatelů hodin zjišťují, jaké to je, jak to chutná, být přirozeně a neomezeně spolu – jen tak, v ostrůvku domova uprostřed divočiny, na devět měsíců odříznuti zamrzlou řekou od rušivých vlivů civilizace, mimo dosah vnucených schémat a rozvrhů. Učí se spolupracovat, naslouchat svým přáním a potřebám, vychutnávat přítomnost, trpělivě a tvořivě si vystačit s tím, co mají. Nic je neodvádí pryč, utíkat není kam a přes různé strasti si ověřují, že prožívají zatím nejúžasnější čas svého života. Autorkou nápadu i výsledného filmu je Suzanne osobně a ze snímku dýchá nově objevená láska, hravost a klid celé rodiny. *** Samozřejmě že druhou otázkou je, co všechno se do pečlivě sestříhaného filmu "nevešlo", či spíše záměrně nevešlo, je to rodinný autoportrét, video do památníčku, které maminka ničím zkazit nechtěla. Při delším zamyšlení ale divákovi dojde, že tu chybí zaznamenaná veškerá skutečná komunikace, proces řešení problémů, nesouladů, ladění, obyčejného partnerského diskutování... manželé spolu v celém filmu snad ani jednou doopravdy nemluví. Snímek totiž ve skutečnosti nedokumentuje, jak to probíhalo, krušné chvíle ani nutné komunikační mechanismy celého toho ozdravného rodinného procesu chybí, je to koláž z hezkých chvil, dílčích výsledků, úspěchů, sada momentek - je to ale vědomá volba a je možné na to v pohodě přistoupit. ~~

Podbízivý reklamní šot, pečlivě zrežírovaná sada klišé, v žádném smyslu dokument. Krátkých snímků ze stejné produkční firmy (doslova, stejný mustr, stejní tvůrci, zřejmě stejná objednávka, zakázka) se na festival JS bohužel nepochopitelně dostalo několik. Dalším takovým je například skeč "Not Made of Sugar". *~~

Emočně nesmírně vypjatý, náročný příběh. U tohohle snímku mi však připadalo nejdůležitější a nejsmutnější, jak jeho režisér zásadně podcenil svoji roli aktéra dění a prostředníka komunikace mezi členy rodiny, do které se vmanipuloval. Zajímavá je otázka, jestli by se celý příběh rozpadu jednoho vztahu nevyvíjel a třeba i nedopadl jinak, kdyby spolu oba manželé mluvili víc, svěřovali se jeden druhému, místo aby svoji situaci naprázdno každý sám rozebíral s cizím člověkem, který se sice postuluje do role rodinného přítele, ale nechová se tak a není jím. Jako by si celé ty roky neuvědomili, že sice mluví, ale ne s tím pravým, a že informace, které si o sobě potřebují říct vzájemně, zůstávají zapečetěné v kameře, u režiséra, který je v sobě nosí jako v hrobě. Jako by právě proto, že se mu svěřují každý zvlášť, zapomněli, že ten druhý to o nich neví a včas se nedozví - a tak se z nich za roky natáčení stali cizinci, kterým už potom nezbývá než vydat se každý jinudy, aniž by přesně věděli, proč se to stalo. *** Fascinující případ závažného překročení hranice, na níž se má a smí pohybovat dokumentární režisér, film pro mě odhaluje především tristní neochotu uvědomit si svoji odpovědnost a vlastní vliv na dění v realitě, kterou natáčí. Ostatně ve snímku najdete i nenápadný, ale velice mrazivý moment, kdy se mu totéž pokouší vyčítat i jeden ze synů obou manželů, který během natáčení vyrostl, stihl dospět a tenhle aspekt rozpadu jejich rodiny nahlédnout a pojmenovat. *~~

Rozhodně zajímavý dokument. Postřeh na okraj: Zatímco Anoul je nejen nesmířený, ale také ještě nezmoudřelý, tápající muž, v němž se zatím perou neslučitelné zkušenosti teorie evropského práva a praxe afrického bezpráví, a zároveň ho žene i poněkud ješitná mužská potřeba vydobýt si místo na slunci a být k užitku svojí zemi, komunitě a rodině, mě až magicky přitahovala zprvu nenápadná postava jeho matky, která se v dokumentu dostane několikrát do záběru a ke slovu, a postupně se díky jejímu vyprávění o tom, jakými hrůzami se ctí prošla a jak se dál nezkaleně dívá do světa, ukáže, co život v Súdánu v běžném životě znamenal, znamená a snad i co ještě může znamenat - jakou má se syny takových matek naději, až se to v nich správně usadí. *~~

Další zásadní snímek z letošní nabídky Jednoho světa (2016), byť mnohem nenápadnější a lokálnější. Ale i významné fluktuace vznikají bodově. Pokud se chcete lépe orientovat, v jakém stavu se dnes nachází naše planeta a naše společnost a jaké proudy se v ní dají zachytit, nenechte si tohle ujít. Zatímco velkofilmy jako Land Grabbing nebo 10 Billion vyjevují, co je v systému na celoplanetární úrovni strašlivě špatně, snímek Cesta solidarity naopak ukazuje, jak se ve skřípnutém mechanismu začínají z nutnosti projevovat i dobré síly. Pokud se mamon korporací stane tak absurdním principem, že už doslova semílá lidské životy, lidé si umějí podat pomocnou ruku a začít se o sebe starat navzájem. Navzdory zákonům. A nejdojemnější je, když potom sami se slzami v očích přiznávají, že nebýt té děsivé zkušenosti, kdy kvůli lstím a trikům bank přišli o všechen majetek, o střechu nad hlavou a životní jistoty pro sebe i svoje "blízké", nikdy by nezjistili, jak blízcí si doopravdy lidé mohou být, jak smysluplné, intenzivní a krásné je, když se lidi v okolí o sebe začnou poctivě starat navzájem, cítí tu vzájemnost, pospolitost, dobrou sílu, schopnost stát se opravdovou komunitou, kde na sobě lidem záleží, aniž by z toho, že se starají a vzájemně posilují, měli ještě něco jiného. Je nesmírně útěšlivé vidět na vlastní oči, že jakmile lidem vezmete možnost být sobečtí, mnozí začnou být dobří. *** Těším se, co nám budoucnost přinese, i když to bude znamenat, že se nejdřív všechno, na čem stavíme tyhle umělé dotované jistoty jen pro někoho, sesype a zbortí a projdeme si tunelem hrůzy a zoufalství, až nám ten kobereček z ikey pod nohama podtrhnou, a pod ním bude prázdnota. Překlenutelná vzájemností, srdcem a podanýma rukama. *~~

Obnažený, mimořádně formálně čistě (přitom esteticky originálně) a věcně natočený pohled na zvrácený průběh amerických soudních procesů, které se rozjíždějí v případě vážných občanských zločinů. Obžaloba, obhajoba, řečnické hrátky se stanovisky, emočně vypjaté, apelující závěrečné řeči, tatíček soudce a porota z lidu, přesně jak to znáte z hraných filmů. Jenže tady se stejným způsobem manipuluje s příšerným a jednoznačně brutálním zločinem, do nějž vyústila úplně všední situace, u jaké se mockrát nachomýtl asi každý z nás - pětice mladých kluků na parkovišti u obchodního centra sedí v autě a poslouchá nahlas muziku. Začne je buzerovat neurotický starší chlápek z vedlejšího vozu, a když kluci hudbu neztlumí, ale dohadují se s ním, chlap vystoupí a navrtá to do nich sérií výstřelů. Jednoho chlapce přitom zabije. -- Co všechno se kolem toho dá nažvanit? Jak se dá realita přetáčet? CO se honí v mozku obyčejným žlučovitým, uštvaným lidem? Jaké zcestné zájmy je možné při morálním hodnocení takové situace sledovat? Garantuju Vám, že při představě, že byste se z jakéhokoli důvodu, třeba i jen jako svědkové, měli součástí podobného "právního" a "spravedlnost zjednávajícího" procesu stát Vy, Vám nezůstane na těle ani jeden chlup nevztyčený. Bez ohledu na to, jak bude nakonec znít rozsudek, ten proces je doopravdy pomatený a šílený, jako je chorá dnešní většinová společnost. A film je klidný dokumentární skvost. *~~

Autor slavného rebelantského doku filmu Z popelnice do lednice tentokrát prolustroval planetu s ohledem na to, kolik nás celoplanetárně doopravdy stojí výroba potravin v závislosti na způsobu výroby a druhu potraviny - a s cílem ukázat, co si budeme doopravdy moci za několik málo let dovolit vzhledem k tomu, k jaké strategii se celoplanetárně přikloníme. Jednoznačně se jedná o jeden z nejzávažnějších snímků na letošním festivalu Jeden svět, doporučuji ho ale vidět v těsném spojení s také uváděným novým filmem "Land Grabbing", neboť fungují jako tandem - Land Grabbing k tématu doplňuje alarmující potřebné informace o tom, jak se různé výrobní technologie a s nimi i obchodní strategie promítají do hospodaření s půdou, udržitelnosti zdrojů a vlivu na přehřívání planety. Pro ty, kteří mají témata raději zpracovaná populárně a bez velkého zatěžování zdrojovými informacemi pak v rámci festivalu doporučuji i třetí snímek, v němž jsou výsledky stejných zkoumání pěkně shrnuty a nasevírovány bez obalu, s ironií a efektně: Cowspiracy. Ovšem Land Grabbing a 10 Billion jsou nepřekonatelné, pokud jde o seznámení se s reálným stavem věcí napříč planetou. *~~

Po uchvacujícím Foxcatcherovi jsem se na to, že uvidím starší Moneyball, dost těšila. Čich na námět Bennett Miller evidetně měl už tehdy, ale vůbec mě nenapadlo, že by zpracování mohlo být až takovéhle fiasko. Celá myšlenka je důležitá i vzrušující, převratná z mnoha důvodů a s možným dopadem pro tolik oborů a profesí a životních a charakterových kvalit lidí, kteří se jim věnují. Dalo se z toho pro vybudování komplexního snímku tolik vytěžit a člověk nemůže přestat myslet na to, jak by to BM natočil dnes, po Foxcatcherovi, kdyby dostal druhou šanci. Protože tenhle film vyrobil, jako by vůbec neměl cit, jen suchopárně převyprávěl osnovu příběhu v bodech, tak mechanicky a otrocky, že i z filmových klišé tu zbylé okoralé koncepty. Jako by vůbec nechápal svoji režisérskou tvůrčí moc. Jako by ve skutečnosti nevěděl, že může cokoli zvoleného ztvárňovat, vyjímat, zachycovat, přibližovat, dávat pocítit, prožít.... Přitom to není chytrý kalkul, strategie, ale tvůrčí nepromyšlenost, nedbalost, osobnost režiséra tu absentuje, opominutá, neobsazená role tvůrce. Scény ze scénáře mechanicky převedené do obrazu. Jenže i netečná realita faktů by se dala zachytit o tolik líp, přesněji. Například záběry hry byly tak odbyté, že ani kolikrát nebylo jasné, co mají právě vyjádřit, ať už šlo o to, který tým zrovna vítězí, nebo jaké kvality který hráč nemá či má. Všecko je to nahodilé, natočené rutinně, podle prvního klišé, které lze namontovat, a bez skutečného zájmu, citu, zápalu. Promarněná příležitost. Jestli se na tom ale naučil, že to celé chce příště udělat úplně jinak, a výsledkem toho je Foxcatcher, pak nelituji, že mu tenhle námět padl tréninkově za oběť.

Filmu není až do konce co vytknout, precizně sleduje svůj zvolený směr, ať už směr zobrazování, vedení polemik, morálního tázání či hudebního a zvukového výkresu. Kamera, scéna, výstavba dialogů čaromocně inspirované divadlem, předválečný kabaret a expresionismus, impresionismus, noir, umocněné o možnosti filmu, techniky naplňování i zcizování, zralost postmoderní koláže, explicitnost i zahalování, laterna magika i charakterní monologické herectví, nakonec se v tom odrazí i laskavost a propastnost Dürrenmattovy existenciální detektivky... Rozepisovat se důsledně nechci, jen přibližně a nedbale rozevírám vějíř... Čili k technickému i estetickému provedení, k morálnímu myšlenkovému vykroužení a k originalitě počinu na tuzemském ledu vytahuji karty s nejvyšším možným hodnocením. Pět hvězd čistě vysloužených až do konce - ale právě, až na ten konec samotný, kde přijde zdánlivě maličké zaškobrtnutí, které výsledný dojem hodně pokazí. ***** Celý názorový souboj o to, zda se zrůdy na náš svět rodí, nebo je musíme teprve vychovat, umožňuje, aby postava obhájce v určitých momentech přistupovala k projevům násilí i nevinnosti naivně, s jakýmsi obnovením tázáním a sebezpytem. Potud je to v pořádku a téměř se jedná o nejsilnější momenty v díle, a to hlavně proto, že zůstávají nerozhodnuté. Lze je číst a domýšlet obojace. Ale když obhájce po procesu opustí svůj dosavadní věřený svět, šmahem odsoudí bez tázání rodiče a odebere se za svou naivně vysněnou Evou někam do ráje, a kamera pak dál ještě dokumentuje, jak se k sobě tulí hlavami a úsměvy (byť co do kulis to ještě pořád skutečně může být jen sen), balanc, na kterém celý film stál, se hroutí ve prospěch rozhodnuté možnosti: příklonu hrdiny k víře v naivní, nekomplikované štěstí, což ještě - sen nesen - jako hřebíčkem do rakve přibije osobní sdělení, že film je věnován Haně Ševčíkové. Režisérově matce? Či manželce, osobní projikované Evě? Přiznání v závěru, že režisér si vybral, čemu chce uvěřit, a že k tomu nakonec přiměl i svoji postavu, Justuse, je osikovým kůlem vyděšeně jednajícího venkovana do sympaticky vampírské povahy jeho vlastního filmu. Toho krkavčího zabodnutí je přeškoda. Jako kdyby bruslařka ve vítězném finále zakopla tak nešťastně, že si bruslí uřízne s vlastní nohou i nesmazatelnou ostudu. Taková škoda to je, že film si ode mě zaslouží buď jednu hvězdičku za koncepční sebevraždu, nebo prostě plných pět s tím, že ten konec musím ignorovat, pachuť zpětně vrženou na viděné si vší vůlí mocí odmyslet, a pak mi zůstane fantasticky povedený film - a protože to hejno skvostů na českém porevolučním kinematografickém rybníce je tak smutně řídké, tenhle jedinečný přírůstek jim já neupřu.

*****Bude "Eightful Hate" posledním filmem z Tarantinovy tematické osmice?***** Hang on! :) Klíčové zvolání, vzpomeňte si, museli jste přeci i Vy takhle v duchu prosit u každého záběru, i sebedelšího, až do toho konce koncovatého. Ještě tak zůstaň, ještě, ještě se mi pozdrž, jen ať si to dobře užiju. *** Neb toto je opus magnum, zchystané k prodlužovanému zálibnému držení chuti jednoho vyzrálého, plného záběru po druhém na půnebí vědomí a k soustředěnému a opakovanému upíjení, vpíjení se, vychutnávání a zpíjení. *** Jedním z vrcholů pochopení tvůrčí síly je, když si praktikovaná meditace může dovolit vzít si za svůj předmět láskyplně ironického, rozkošnicky odpoutaného pojednání i naveskrze kruté, obhroublé a sprosté téma a otáčet si s ním jakoby zadumaně, avšak lišácky zvesela v prstech ze všech vyprávěcích i zobrazovacích úhlů dle libosti. A promítat si je do všech plánů, divadelních, filmových, krajinných, interpretačních i dalších. *** Mám fajnšmekrovskou radost, že se Tarantino po slibném, leč zhůvěřile nedopracovaném, kdovíproč (ale jednu odpověď nabídnu) tehdy tak zbrkle odbytém Džangovi ukáznil (--natočil to ve chvíli, kdy mu zůstala nevypracovaná celá jedna rovina, tři plochy nastíněné fešné rubikovky, se společným vrcholem v prázdné, jen načrtlé, neprokreslené postavě oné otrokyně, čímž pádem se rozkulhala doztracena veškerá motivace ostatních, jejichž jednání se k ní tak či onak zásadně vztahovalo, a interpretační meditační hra se vůbec nemohla rozběhnout--) a jakoby o to kajícněji se vrací na trpělivou a stále pracnější stezku Mistra, který s každým novým dílem nejen vstupuje do další dimenze tvorby (a smyslu tvorby), ale zároveň opečovává a dovršuje i slávu a smysl svých předchozích počinů, takže celek jeho díla v čase nekornatí a nekorá, staré jako překonané neodpadá, ale všechno se v nové skladbě a uděleném drajvu znovu a znovu živě přeskupuje, rozrezonovává, pomrkává, proměňuje, kultivuje, prohlubuje a rozbohacuje a stává se zdrojem nové a nové radosti. O víc už ani nemůže jít. *** Nic soudnějšího či konkrétnějšího tu ode mě nečekejte, u takového zrale celistvého díla by můj komentář toho, jaké všechny rafinované doklady stále harmoničtějšího a důslednějšího tvůrcovství jsem si tu s potěchou a úctou procítila, povšimla a prožila, musel vyhlížet jako zoufale splasklý bezedný měšec s hrstkou laciného cinkotu, leda bych ho rozepisovala půl života, a to zas není proč - on je tu dobrý fyzikální důvod, proč to QT (Cutie) natočil jako film. Úžasně to koncentruje čas. *** Pár bonusových postřehů bokem si však přece dovolím. PLUS: K názvu H8ful 8 - osmička je mj. symbolem dokonání, završení, dosažení rovnováhy, spravedlnosti, celistvosti. Bodu obratu k novému cyklu. Vystihuje tak nejen téma filmu, ale jakoby i spojovník celé Tarantinovy osmice filmů o gaunerech, zločincích a vyvrhelích - ne nadarmo se na plakátech k Hejtful Ejt zdůrazňuje, že se jedná o jeho osmý film. Poslední film z osmice o odporných hrdinech? Možná, vtipkuju si, že toho Džanga minule natočil tak fofrem, aby mu to tady vyšlo správně do počtu? Možná že se tu říká, že tímhle filmem opravdu završil svoji dosavadní tematicky ucelenou sérii, a jeho příští film bude už odjinud, prvním vykročením do nové etapy na cestě? I proto si pro sebe do češtiny název překládám trochu jinak, pracovně si tomu říkám "Odporná Osma" či "Osmice Ohavných" (a ta dvě O mi graficky skládají osmičku, ať už stojatou, nebo ležatou). *** PLUS: Hlavní ženská role je tak ďábelsky propracovaná, tak zvěrsky napsaná, aby ji neodmítla a zvládla uhrát jedna herečka z miliónu - všechny ostatní se stopou marnivosti v duši by se sice v duchu kroutily studem a nenáviděly se za to, ale nikdy by mu to dobrovolně neodehrály. Zato JJL se do téhle strmé gradace degradace, žensky vášnivého tupení ženství, zarytého prohlubování samého dna opovržení, zoufale sebeopájivé svobody zmaru, zkázy a ošklivosti, obula s ryze zavilým ženským gustem a veškerou brutální grácií Grácie. *** PLUS: Ohromilo mě stejně silně, ne-li na okamžik ještě víc, že i Morricone zas ještě vynašel způsob, jak svoji pověst velikána čistým ladným obloukem přehodit a všem znovu vytřít sluch. Větřím, že až jednou půjde Věčnost na odpočinek, tenhle legendární chlap jí k tomu složí a vlastnoručně zahraje uspávanku, jakou svět neslyšel. ***