JitkaCardova

Koktejl z Mannových oblíbených klišé. Dobře nasnímaná, dobře zahraná další Mannova namixovaná variace na téma výběru povolání - aneb další instruktážní film o tom, že ani dobří hoši, ani zločinci nemají tu správnou perspektivu, která by jim umožnila skutečně v čase vychutnávat krásu a hodnotu života, ale že mezi těmi, které jejich povaha či řízení osudu předurčily pohybovat se v šedé zóně mezi oběma stranami, se občas vyskytnou výjimeční jedinci nucení dotýkat se podstaty věci, svého bytí - a že vzácně se při troše štěstí mohou letmo dotknout i jeden druhého. Byť jen na okamžik, v němž se protínají dramatické úsečky jejich životů, jen na tak dlouho, nakolik se jim podaří to protínání svých komplikovaných vektorů v tom okamžiku silou vůle zpomalit. *** Mannovy ústřední postavy ovšem nejsou žádné osvícené bytosti, které by na té hraně dokázaly vybalancovaně žít - jsou to lidi, kteří si nikdy nedopřejí dost času na rozmyšlenou, za co jim život opravdu stojí a proč, a jeho zbytek stráví zase ve zrychleném tempu událostí, smíření s rutinou štvané či štvoucí zveře, pohánění nostalgickou vzpomínkou na ten vzrušující zpomalený okamžik, v němž si užasle sáhli na něco pravého, a namlouvající si, že to je nejvíc, čeho se dá vůbec dosáhnout, takže po zbytek života jim stačí vzpomínat. *** Od filmu Heat, kde se Mannovi podařilo celou tu heorickou rovnici mezi časem, penězi, závazky, touhou prožít si pravou lásku a pravý život, zkázonosnou posledností riskovat a skutečnou vnitřní svobodou, s níž bývá zaměňována, zachytit a rozvést nejlépe a nejjemněji, Mann svoje postřehy na tohle téma neposouvá nikam dál, a pouze opakuje, omílá, předvádí své staré teze v nejrůznějších nových a třeba i slušivě spíchnutých formálních kabátcích, a působí tak poněkud vyčpěle. Chvílemi jsem měla pocit, že se dívám na Dirty Dancing v žánru kriminálního thrilleru.

Skvělý nápad, a ze začátku to vypadá, že bude fungovat. Úplně jiné charaktery, jiný příběh než původní Fargo Coenů, jiná etika i morálka, čili srovnávat nelze, a o to magičtěji pak působí rozmanité odkazy na původní film v povrchové struktuře seriálu, v nesčetných detailech, divák jako by se ocital v paralelním vyprávění, v bifurkačním větvení vesmírů naruby (kde se dle obvyklých teorií jeden příběh větví v každé vteřině v novém bifurkačním bodě do odlišných verzí, tady jako by se odlišné příběhy v takových bodech naopak nahodile, leč neustále setkávaly). Výtečný je nápad obsadit Billyho Boba Thorntona, magického herce ze stáje právě bratří Coenů (Muž který nebyl). Potud je parádně založeno na geniální film. *** Postupně ale začínají převažovat chyby v provedení a brzy se ukáže, že nejde jen o kosmetické trhlinky, ale že některé jsou procedurální a zásadně narušují statiku celého počinu. Při bližším ohledání se stavba otřásá v základech a hroutí, a tady už je možné srovnávat s původním dílem, a Coenovic Fargo z toho vychází vítězně prostě proto, že jako jediné z obou zůstává komplexní a shromážděné, a strmí o to úderněji a majestátněji. *** Přejdu-li, že si v seriálu vedle organického humoru začne velice brzy svoje místo uhajovat i samonosná zábava, komično ryze pro pobavení diváka, vtípky rozeseté rytmicky tak, aby se nikdo nenudil, a které člověk sledující organicky se odvíjející příběh odhalí jako zdržování, nenezbytné odskoky od dějové linie, a přechází je netrpělivým mávnutím ruky (opravdu musíme minutu zbytečně sledovat, jak Gus ve sněhu odchytává zaběhlou kolii?), přejdu-li, že v seriálu je i dost dalších vycpávkových míst a toliko ilustrujících záběrů a scén, bez jakých by se mělo dobré filmové vyprávění obejít, zbývá a přibývá hodně dalších věcí, které nelze prominout, neboť narušují samu detektivní výstavbu a maří i svébytnost filmového obrazu. Především dostávají trhliny motivace postav, ústrojnost jejich logiky, konzistentnost a usledovatelnost jejich jednání (jako příklad třeba celé podání FBI, fušeřiny jejích agentů i rozpory ve vnitřní komunikaci, přestože to neslouží jako kritika, naopak, o FBI se tam mluví jako o profících; nebo ty ploše naznačené vztahy v rodině Lesterova bratra, nepochopitelné přistoupení ženy na banálně nastražené okolnosti, nehledě na to, že se celá tahle linie v seriálu vůbec nedořeší, spadne pod stůl, co se stalo s dítětem, s manželkou, s celou rodinou poté, co se bratr - zřejmě? - vrátil z vězení, ačkoli předtím se jejich fungování čas věnoval napříč seriálem průběžně; nejen z toho je poznat, že seriál je zakončený hodně narychlo a vypadlo toho tam dost, co se nedopovědělo; nepochopitelný je i obrat ve výpovědi Lindy, Lesterovy druhé ženy, o nočním odjezdu z hotelu atd. atd.) a jejich vzájemných vztahů - a s přibývajícími díly to přestává být ukočírovatelné, všechny ty nedůslednosti, nepravděpodobnosti a povlávající konce alternativních, či lepších možností postupně přerůstají v síť spekulací, se kterou seriál nepracuje a nepočítá, která škrtí jeho životnost, vytváří pachuť, vybuzuje vědomí, že hodně klíčových momentů je nutné toliko akceptovat jako scénáristickou zvůli a zapomenout na všechny pádné výhrady, domněnky a otázky, které povětšinou už nebudou vysvětleny ani zodpovězeny. Nejsem připravená sledovat filmové dílo stavící na detektivním pátrání (byť je mi zřejmé, že nejde o detektivku) a muset přitom blahosklonně akceptovat tolik na sebe navazujících kroků založených čistě na benevolenci výkladu nejednoznačného chování postav, ani tolik freestylových obratů v ději umožněných stále častěji implantovaným prvkem náhody (např. scéna v nemocnici, kde policistou hlídaný Lester "náhodou" skončí na pokoji s týpkem stejně starým, stejně blonďatým, vysokým atd., s ksichtem omotaným fáčovinou, takže hned při prvním záběru je vám jasné, jak se z toho Lester vyvleče, aby se to pak o pět minut později skutečně nepřekvapivě stalo - jenže my nesledujeme grotesku!, ale příběh, v němž se mají srozumitelným jednáním v extrémních situacích vyjevovat jisté lidské povahy). *** Další velká výtka pak míří na adresu režie a kamery, která zhruba od třetího dílu začíná být zjevně inspirovaná Dexterem a jeho inovativnostmi (ostatně stejně jako celý v seriálu nakonec poněkud vyšumělý motiv biblické apokalypsy nastražené na Stavrose je tu jen ozdobný exoskelet, převzatý z jedné série Dextera, a zrcadlení vidím i v tom pohrávání si s obětí, přivázanou leukoplastí ke zbrani a narafičenou k rozmašírování při policejním útoku), které ovšem v Dexterovi niterně spolupracují se scénářem a jsou haptickou součástí velice fyzického vyprávění, kdežto tady jde o odvozené, opět nenezbytné manýry, které mají spíše vnějšně osvěžit a pobavit zlajdačelého diváka - ti zaujatí ale musí pociťovat sebezapření, vnucuje-li se jim taková pouťovost (ostatně pak tyto efekty, např. použité při ukázání toho, jak se Lesterovi zavrtal do ruky brok, ke konci seriálu zase mizí zapomenuté stejně jako celá apokalyptická vsuvka se Stavrosem). *** Kolem a kolem je to veliká, ale nenaplněná možnost, a ráda bych se dočkala toho, kdyby to vzali jako hozenou rukavici třeba samotní Coeni (nebo autorský tým Dextera či nakonec kdokoli jiný) a dotáhli ten nápad i scénáristicky a formálně do skutečně vytříbené podoby, ačkoli je mi jasné, že se to nejspíš nestane. Banálně, byť furiantsky nakročeně promrhaná příležitost. Ten naznačený a dílem rozvedený potenciál zůstává vzrušující, o to více lituji nakonec tolik zfušované realizace.

Hulvátsky patetickej, buranskej nátěr, a setsakramentsky účinnej. Selská logika, pokaždý pětkrát trpělivě zopakovaná, kdyby snad někdo neslyšel dobře napoprvý, ačkoli nic důležitýho se neříká. Všechno prostě jenom nad smaženými vajíčky, horkým kafem a mezi vaťáky a sněhulema spěje ke svýmu završení, stejně jako těhotenství, a stačí dělat si svý bez oslnivýho glamouru a na zbytek počkat, protože boží mlejny melou hlavně mezi prosťáčkama a nejnebezpečnější věty jsou ty bez plnovýznamových slov: ou jéah, aha-a! ***** Mimochodem, skvěle vybalancovaný výsměch i pocta vidláctví, obracející hroty vidlí i vůči všem sofistikovaným thrillerům, načančaným zápletkám a oslavám hrdinství, když se tu předvádí, že stejný mechanismus šlape prostě v každém prostředí, jen někde se s tím míň nadělá: těhulka milá ženuška a shodou okolností místní policistka jde bez cavyků sama s pistolí zatknout zabijáckého Frankensteina, kterýho bez cavyků vystopovala a kterej právě na samotě u lesa dělá ze svýho parťáka jelita, protože to holt k její práci patří, a čím dřív s tím pohne, tím dřív bude doma, aby se mohla stulit k paťatému mužíčkovi a sledovat na National Geographic příhody ze života hmyzu, protože mezi všema těma rekvizitama obalů od čipsů, vyšívaných deček a mastných pohlazení má pocit nefalšovaný jistoty domova a ví svý, aniž by o tom uměla rozvitýma větama vyprávět. ***** A hlavně: tohle je poprvé, co pamatuju, aby úvodní předznamenání, že nějaký film je natočený podle skutečné události, bylo organickou součástí jeho cynického humoru - bravurní je, jak to je hned na začátku jasné, ještě bez obrazu, jak to samotné prohlášení rozesmívá čistě tím, jak je formulováno, jakou patetickou melodií podkresleno a jak provokativně a sebejistě vyzařuje z plátna, na němž víme, že se bude odvíjet film bratrů Coenů, takže je rovnou jasné, že to je drsný vtip, který se celý filmem ponese, aby ho správně zabarvil: a taky že ano, s každým dalším záběrem rozměry toho cynického žertu úctyhodně nabývají a palčivě nabírají na síle, připomínáte-li si během sledování, že "na přání pozůstalých byla sice jména postav změněna, ale z úcty k obětem byly jinak události zachyceny přesně tak, jak se odehrály". Geniální tah, který měl konečně koule někdo využít, a další políček filmovému průmyslu, který z podobných triků tak rád těží u senzacechtivého publika.

Snímek The Counselor představuje vizuálně i kompozičně brilantní rozvedení filmového dialogu nad motivy našich činů a jejich souladem s naší podstatou, z nějž vyplývá naše ne/schopnost přijímat důsledky, které jsme si sami přichystali podle míry své rozpornosti - platí tu totiž jednoduchá, byť krutá úměra: čím větší rozpor je mezi našimi činy, vnějšími projevy, a tím, kým doopravdy jsme, čím zbaběleji před sebou tajíme svoji pravou podstatu, odmítáme pochopit své vnitřní ustrojení a dispozice, tím méně si dokážeme představit hrůzu, jaká nás kvůli tomu může postihnout, jakou tím na sebe přímo voláme. A ovšem, úhelnou perspektivou, na níž se to nejostřeji projeví, je zločinnost - schopnost či ochota člověka se zločinem živit a s tím se nejednoduše pojící míra jeho porozumění tomu, co zločinnost znamená a co všechno oblast zločinu v aktuální, žité realitě zahrnuje - s čím si tak či onak zahráváme, jestliže svůj život spojujeme se zločinem, čemu se vydáváme všanc, co musíme být schopni unést, když ne jako vědomí, tak o to tíživěji jako reálný tlak konkrétních činů a jejich konsekvencí. ***** Rozvíjí se tak filmový dialog nad morální, etickou či alespoň vnitřně hluboce logickou (což by ovšem mělo být totéž) integritou našich životů, ať už děláme cokoli: čím menší integritou mezi vnějším a vnitřním doopravdy vládneme, čím rozporněji ze zbabělosti jednáme vůči svému vnitřnímu založení, tím hrozivější realitu proti sobě v důsledku toho poštváváme. ***** U leopardů je to prosté, jejich údělem je zabíjet a oni zabíjejí s ryzostí srdce, elegancí a krásou, jež nemá obdoby, říká v závěru s nesmírným uspokojením kočkovité šelmy Malkina - existují v dokonalé jednotě těla i ducha, není u nich rozdíl mezi tím, co dělají a kým jsou. Lidé jsou podle ní složitější případ - hlavní hrdinka míní, že to je tím, že určitá lidská slabost srdce jim nedovolí zabíjet stejně elegantně a účelně, a sama se očividně považuje za někoho, kdo to pochopil, osvobodil se od slabosti a stal se ryzím, pravdivým zabijákem (Nikoli chladným, neboť pravda nemá teplotu, není emočně zabarvená.). Přemýšlivější jedinci mohou Malkině namítnout, že s lidmi je to složitější spíše vzhledem k tomu, že účel našich existencí není tak snadno pojmenovatelný - že na rozdíl od leopardů zkrátka lov a zabíjení nejsou naším ryzím údělem. (Ti ještě přemýšlivější rovnou poukážou, že takhle zjednodušené to neplatí ani u leopardů: ti loví, aby přežili, ale žijí pro život sám a jeho kontinuitu, pro krásu a naladěnost bytí - Malkina je i ve filmu možná jediná postava, která v těch šelmách vidí pouze a přede vším precizní vrahy, protože je tak vidět chce.) Co jím je, totiž účelem našich životů, na to si ovšem musí odpovědět každý člověk sám a dát si přitom sakra pozor, aby si nelhal, protože to dostihne a zničí jeho svět augmentované jako tsunami. A s tímto vědomím se můžeme zahledět za konec zobrazeného příběhu, až tam, kde se jednou protíná Malkinin osud s jejím hlubokým nepochopením jak lidské, tak vlastní jedinečné podstaty, s bezednou spárou v její vnitřní integritě - mezi tím, co dělá a jak si své počínání vysvětluje či omlouvá, a kým jako jedinečná lidská bytost a žena doopravdy je - z toho tušení, jak ona sama bude jednou svým budoucím osudem zaskočenější než všichni ti, o jejichž osud se postarala "leopardím" způsobem, bez nichž zůstala sama (Jak praví mexický barman: smrt není bez významu - celá moje rodina je mrtvá, bezvýznamný jsem zůstal já...), až ji její osobní tsunami dožene daleko za hranicemi její představivosti, z toho tušení by nás mělo mrazit. ... Malkina se považuje za praktickou, konzumní, účelovou, sytí hlad, ukájí sexualitu, plní peněženku a účelovost a jednoduchost takové existence, která ji prozatím plní uspokojením, omlouvá přirovnáním k šelmí bezprostřednosti a nevině - snad jediná mezi všemi postavami ani náznakem nepochopila, v čem tkví podstata diamantů i leopardů - používá diamanty jen jako pohodlnou peněženku k transferu hotovosti, neumí ocenit jejich specifickou krásu, totiž: Malkina neumí ocenit specifickou a ničím nevyvážitelnou krásu jedinečností, již symbolizují, nepochopila, že to je podstatou člověka a jeho vztahu k životu, jakkoli třeba i krutému, ať se dívá na leopardy nebo diamanty, že má vidět krásu jedinečnosti a dostát té vlastní. Malkina všechno kolem využije a pozabíjí jako nejlepší hráč, protože to je snadné, chápe-li sebe jako šelmu bez svědomí a pochybností, a nezůstane nic a nikdo, kdo by jí mohl dávat jedinečný význam a čemu by ho ona mohla udílet. Až jí to bude muset dojít, co si neodvolatelně provedla, až si představí, že s tím bude muset dál žít, až v tom mrtvém tichu na chvilku zakolísá - je mimo hranice naší představivosti, jaké utrpení a jaký konec tím na sebe přivolá. ***** A tvrdím-li, že se ve filmu The Counselor jedná o delikátní rozvedení tohoto tématu, pak tím narážím na jiný, starší a velice slavný film, který je v mých očích primárním ztělesněním takové konfrontace a morálního i reálného soudu nad vnitřní integritou a motivacemi svých postav, nad jejich pochopením lidského údělu a svých vlastních povah a rolí v něm - čímž narážím na snímek Heat (1995). ***** Leitmotiv filmové kompozice The Counselor: Člověku, který se před životní realitou a sebou samým schovává za titul advokáta - právního poradce, nelze radit. Z toho paradoxu také mj. plyne, že dialogy ve filmu nikdy nejsou dialogy: jsou to míjející se monology, kdy postavy ani nezakrývají, že si nechtějí nebo nemohou porozumět či se vzájemně poučit - pokud jedna pronáší moudra nebo překvapivé postřehy o skutečném světě, pak jen tak mimochodem a s vědomím, že ta druhá je nechce slyšet nebo nemůže pochopit. Případně to vědí obě strany. Ona moudra pak ale filmem dál chvějivě rezonují a obnažují na dalším jednání a mluvení každé z postav, s čím se to nechce vyrovnat, co si nepřipouští a jakou si na sebe strojí past. ***** Citát z Malkininy závěrečné samolibé zjednodušující řeči o leopardech, v níž se tragicky mýlí jak o člověku jako takovém, tak i o sobě zvlášť, a chystá si prorocky ten nejkrutější možný osud vlastní neupřímností a neochotou objevit a naplnit svůj skutečný potenciál: "The hunter has grace, beauty and purity of heart to be found nowhere else. You can make no distinction between what they are and what they do. And what they do is kill. We of course are another matter. This our faintness of heart that is driving us to the edge of ruin. Perhaps you won't agree but nothing is crueler than a coward. And the slaughter to come is probably beyond our imagining."

Já si kupříkladu vůbec nemyslím, že Jiří Menzel byl někdy dobrý režisér. Mám za to, že byl dobrým detektorem (že zkrátka "měl čuch") na výjimečné autorské osobnosti (Havel, Hrabal, svého času Svěrák atd.), stejně laskavé jako ostře ironizující a nekompromisní v pohledu na svět a jeho zachycování - a že ačkoli on sám je všechny chápal příliš cukrkandlově a mechanisticky, což se pak projevovalo v jeho přístupu, nějakým zázrakem se většinou podařilo, že ty jejich koncepty byly dost silné a svojské, aby přes něj do jeho filmů prosákly, aniž by se tím daly příliš zruinovat či oslabit. Možná že právě slabý režisér a obdivovatel Menzel jim tak nejlépe prospěl. ***** Proto jeho vyjádření, že Žebráckou operu považuje za svůj nejhorší film, kde se toho spousta nepovedla, mě nijak nerozptyluje, a zpětně se nad tím spíš usmívám. Ta hra se tu do filmu převtělila úplně sama, herci si to utahování šroubů v mlýnku do sebe se zavinujících, kumulujících a čím dál strmějším samospádem se spirálovitě provokujících monologických replik ďábelsky užívají, kostýmy i interiéry pak jen vtipně a elegantně podtrhují divadelnost a odtrženost od autentického života, čili kvality, kterými se podobné vyjednavačské chování vyznačuje právě i v každodenní realitě a díky němuž nabývá stejné absurdní povahy, jaká se předvádí ve filmu a která je vlastním tématem Havlovy (výjimečně nepůvodní, a o to ještě výmluvnější) hry, této i jiných. ***** Ostatně, jak píše mj. Žantovský ve své nedávno vydané biografii Václava Havla, Andrej Krob, když hru režíroval poprvé, v normalizačním režimu, na zapřenou, ve stodole vedle Hrádečku, sám považoval zpola povolené a ostře sledované soukromé představení pro přátele v pronajaté vesnické hospodě za soustavnou řadu průserů, ačkoli asi třísethlavé publikum, které se tam tehdy pod (posléze vykonanou) hrozbou přísných pracovních i osobních postihů sešlo, to dodnes považuje za strhující a nezapomenutelný, vnitřně osvobodivý zážitek. Tak nezničitelná vnitřní struktura té hry je. *** A objevila jsem v té tisícistránkové knize i pasáž, kterou si zde dovolím ocitovat, protože Žantovského komentář k Havlově hře přiléhavě sedí i na tenhle film, do nějž hra nonšalantně a jakoby samovolně reinkarnovala, menzel nemenzel: "Satiričnost Gayovy předlohy, v niž se autor vysmíval zlozvykům politiků své doby [...], Havla okamžitě zaujala. Tak jako jeho adaptace měla i Gayova přeloha dva kmotry v jeho současnících mezi morálními satiriky, Jonathanu Swiftovi a Alexanderu Popeovi. Havel nicméně dovedl téma všudypřítomné korupce a morálního rozkladu ještě dále. Nebral si na mušku pouze slabosti bohatých a mocných, jako to činil ve své adaptaci Brecht, ale vykreslil společnost, v níž jsou pojmy pravdy a spravedlnosti podřízeny účelovosti, a jejichž příslušníci, bez ohledu na jejich postavení, které je navíc pomíjivé a vzájemně zaměnitelné, odsouzeni k životu plnému přetvářky, zrady a vzájemného udávání ke škodě všech. S výjimkou "poctivého" a ke zkáze odsouzeného zloděje Filche není mezi postavami hry žádný morální rozdíl, ať už se jedná o zločince jako Peachum a Maceheath či představitele spravedlnosti jako šéf policie Lockit. Nejenže jsou ti z nich, kteří slouží spravedlnosti, stejně - či ještě více - zkorupovaní jako ti, kteří slouží zločinu, ale nikdo si nemůže být zcela jistý, kterému z obou v dané chvíli právě slouží. V Gayově příběhu nalezl Havel dokonalý příměr pro zkorumpovanou společnost, v níž nikdo není nevinný a všichni se chtě nechtě podílejí na zločinu. --- Jiná konvence (či spíše její popření), kterou si Havel na rozdíl od Brechta od Gaye vypůjčil, je používání "vybraného" jazyka pro rozhovory i mezi těmi nejpokleslejšími kriminálníky, díky němuž se intelektuálové a kultivovaní snobové ocitají v jednom pytli s ostatními. Jak říká Žebrák v Gayově původní verzi: 'V celém představení lze pozorovat takovou podobnost mravů v životě džentlmenů i chudáků, že lze těžko určit, zda ve svých módních neřestech napodobují džentlmeni lapky či lapkové džentlmeny.'" (str. 156-157 knihy HAVEL, ale jinak se Žantovský Žebrácké opeře, jejímu psaní, nehraní, hraní i dopadu na autory i audienci věnuje na mnohem větší ploše a informace jsou to dost zajímavé a případné.). *****

Přese všechnu bravuru propojení klasického i moderního vyjádření lidského dramatu, jeho společných i individuálních rysů, a v tomto ohledu ústrojně platných, nemilosrdných reminiscencí antiky, Shakespeara i japonských tradičních divadelních a literárních forem a jejich naprosto současných posunů a přesahů, přestože tohle všechno vizuálně i vnitro-příběhově funguje až za hranici, kde se tají dech, vlezlý patos a nedostatek ironického nadhledu sráží snímek do poloviny schodiště do síně nesmrtelnosti veleděl a lámou mu na něm vaz. Právě asijská kultura je nejsilnější tam, kde se její hluboká filosofie, úcta k morálce a poslušnost hraničící až se sebepopřením, nekonečná krutost obrátitelná kdykoli stejně do vlastního nitra jako i navenek, jež nemají na jiných světadílech konkurenci, přirozeně pojí s nepatetickým a ironickým přístupem k vlastnímu osudu, vztahům k druhým lidem a světu a životu vůbec. Takaši Miike se však pořád projevuje jako nezralý a vnitřně rozháraný jedinec, který místo aby skutečně řízným filmem spáchal dokonalé harakiri na vlastním egu, trestá bolestivým a mučivým kucháním veřejnost.

Velké vymazání etiky, osobní integrity a velkých ženských postav po boku velkých mužů z našich dějin šovinistickými pantáty Kosatíkem a Sedláčkem, kteří nic takového neznají a ani na to nevěří. ***** Vytržené výjevy z mezníků našich dějin rozhodně nejsou dobrým studijním pramenem, představují daleko spíše vyhraněné, z taktické pozice vedené boční a ostře polemické pohledy (často až výpady) na eklekticky vybrané a zjednodušené situace - rafinovaně opracované eseje historika samozvance, programově a ješitně oponující kánonu, tradici, postulováním jiné, výrazně dehonestující perspektivy, která těží z oblíbeného přístupu prostředních lidí a institucí k velkým osobnostem a hrdinům a vyznačuje se podezíravostí, zchytralým obrazoborectvím a snahami po demytizaci. Hlavní nebezpečí přitom tkví v tom, že projekt se jako série polemických esejí netváří a není tak veřejností chápán, nota bene jako oblíbený televizní pořad s velkou sledovaností vůbec nevytváří otevřený prostor pro seriózní diskusi, ale spíše zavání novodobým diktátem, jak jednoduše a snadno (a špatně) číst naše dějiny. Mohl ještě tak posloužit jako materiál k polemice, je-li však vysílán veřejnoprávními médii, aniž by po každém dílu neoddělitelně následovala například diskuse s kulturotvornými osobnostmi, které připomenou, že na věc existuje i odlišný pohled, či v posledních dílech i s pamětníky, a většinově je tedy brán jako pravdivější, přesnější a odvážnější restaurování veřejně sdílených představ o naší minulosti, za nově populární "pravdivější" korelát, pak se mi nevýslovně příčí a prohlašuji ho za demagogický a nebezpečný. Nejvíc ze všeho v něm totiž mému uchu zaznívá ješitnost a velikášství obou tvůrců a zvláště Kosatíka, který se postupem času zamiloval do svého postřehu a vlivu a stále intenzivněji se sebou opájí, jak jeho hlasu přibývá na síle, ambiciózního, zchytralého muže, který se po nenápadných stupíncích odchýlil od poctivé a svědomité práce k sebekultu populárního vykladače dějin a předkládá nebezpečně posunuté, vynechávkové a jen zdánlivě nápravné, přitom mnohdy především křiklavě deklasující interpretace velkých postav českého národa a komplikovaných osudů našeho státu, kteréžto útoky vede z na první pohled pozoru hodných pozic, ale v důsledku lacinými nástroji a s nejapnými výsledky. Dnes zase přišlo do módy tleskat hyenám, které sesazují "celebrity" na roveň obyčejným lidem. Vladimír Neff kdysi napsal román, v jehož názvu se připomíná, že podle dvorní etikety královny nemají nohy - aby takové přízemní myšlenky nemohly narušit jejich nadzemskou auru a deklasovat je na roveň prostým smrtelníkům. Pavel Kosatík "e v deklasování hrdinů vyžívá a svůj záběr historických vědomostí využívá eklekticky, neuctivě a manipulačně. Vůbec mu nechci upírat historický přehled a kvalitu přípravy - bez toho by v tom předivu souvislostí těžko svedl nalézat dostatečně konzistentní a na první pohled podložené vlastní výklady a vychytrale objevovat a vlastními návodnými představami vyplňovat mezery a bílá místa v dokumentaci. A kdyby bylo České století poctivě prezentováno jako seriál záměrně jednostranně vyhrocených esejů, zjednodušujících polemických příspěvků a provokujících domněnek, které chtějí nebo alespoň skutečně mohou podnítit celkově obezřelejší přístup k výkladům dějin a také sugestivně předvést, jak snadno lze chytře naprasknout a rozrušit, případně úplně předělat jakýkoli vybraný obraz z nich, pak bych tleskala ve stoje - zvlášť byl-li by po nich prostor pro diskusi a vyjádření dalších odborníků, pamětníků a osobností - jako se o to alespoň zpětně z vlastní iniciativy systematicky pokouší DVTV nebo časopis Respekt (odkazy připojuji níže). Ale Kosatík se nesnaží ukázat, jak vznikají manipulace s výkladem komplexních struktur, autorsky dotvářené, poplatné, ikonoklastické propagandy, ani jak náchylné jsou v čase jejich plody k tomu, aby zašly na to, s čím samy zachází. Kosatík se naopak sám čím dál extrémněji projevuje jako sebeopájivý historik-autoritář, alergický na každý projev respektu vůči skutečným osobnostem, a také překvapivě i silný šovinista a misogyn, o to nebezpečnější a dogmatičtější, čím víc sám sobě věří vlastní pronikavost, nápravnou ozdravnost a všeponímavost. Role "režiséra" pana Sedláčka je pak podle mě odlišná a nešťastnější - vnitřně nejistý, zmatený člověk, který si rád nechá všechno zjednodušeně převykládat a vydechne si, že už je tomu rozumět - a pak to rád natočí v řemeslné kvalitě televizního pořadu. Kosatíkovi tak nevědomky výborně posloužil. ***** Sice se ve mně vaří krev po shlédnutí předposledního dílu o Václavu Havlovi, z něhož pomocí nechutně a neadekvátně ztloustého Marka Daniela, který si výtečně osvojil jeho hm-kání, potahávání za ucho i z cigarety a ráčkování, udělali zparodovaný stín, výsměšnou karikaturu, zmateného, naivního, vnitřně přestrašeného trotla, který jenom zaraženě a vykuleně koktá, neumí se vyjadřovat, chodí všude jenom ve vytahaných svetrech, kouká po holkách, nechápe, která bije, ale s prvním douškem začíná žíznit po moci, obelhávat se a zaprodávat, z toho Havla, jehož genialitě, suverenitě, osobní odvaze, schopnosti zaujmout, pochopit a podnítit nejrozličnější inteligentní osobnosti v každém kolektivu i po světě a důsledně svědomitému sebezpytu, s nímž ručil za každé svoje slovo vlastní hlavou a životem, Kosatík už dlouho nesahá ani po kosatníky, ale přesto si uvědomuji, že to není největší zlo tohoto seriálu, byť škoda, kterou takhle zrovna v tyhle dny páchá, je aktuálně nejcitelnější a nejvíc na očích. Stejně nebezpečně jako těm, kdo Václava Havla osobně neznali, nezažili a nepocítili sílu a ryzost jeho osobnosti, a budou první představu o něm čerpat z podobných pseudoděl, zavírá takováto závažně dehonestující, zcestná fraška, která se tváří jako spravedlivý výklad, cestu ke zdroji obrovské inspirace, k jeho knihám, postojům, smýšlení, k jeho dramatickému, poučnému a energizujícímu životnímu příběhu - ale právě tak se nám všem přivírají dveře k inspirativnímu čerpání ze zdrojů starších, neboť Masaryka, Moravce nebo Beneše už osobně nepamatuje téměř nikdo z nás a tyhle tzv. populárně-naučné výklady, zvlášť jsou-li tak pěkně připravené a naservírované pod nos lidu, kvapem nabývají na hlase a na účinnosti. ***** Tolik stručně k povaze předkládaných Kosatíkových podvratných názorů na obrazy z našich dějin 20. století. Jiná, ale nezbytně související věc je dramaturgické a režijní uchopení těchto vyextrahovaných námětů a jejich jedovatých výkladů (nikoli ve smyslu zlého sarkasmu, ale skutečně ve smyslu akutní otravy veřejného vnímání) - a tady je to s husí kůží téměř za plný počet. Výtečně zrežírované, obsazené, na naše poměry neuvěřitelně dobře zahrané, velice přesvědčivé. Řada rafinovaných principů - herecké obsazení, fyziognomické interpretace a posuny, hra s výškou postav například, tlustý a neohrabaný Havel, který neumí mluvit a pořád se tahá za ucho, atd., nebo okolnost, jak Kosatík absolutně pomíjí úlohu žen-manželek, všechny jsou podle jednoho mustru, trpné, tiše hledící, podávající šálky čaje a večeře, s očima jako laně, ustarané, pokorné, tiché, a když na to přijde, tak ryze nevědomé a nic nechápající... Ovšem chválit autory, jak promyšleně pracují na převádění Kosatíkových vizí do obrazu by bylo trochu jako chválit Hitlera za jeho bravurní a funkční rétoriku. ***** Nemyslím nicméně, že by Kosatík byl strategický manipulátor, který těmito podkopávajícími obrazy něco sleduje, spíš podléhá krizi svého věku, ztrácí soudnost a úměrně s rostoucí vnitřní panikou sobě i všem okolo potřebuje možná i podvědomě dokazovat, že všemu rozumí a dobře ví, že velikáni nikdy doopravdy velicí nebyli, že se to jenom falešně nafukuje, a tomuto smíření s vlastní prostředností, pro niž nikdy naplno nedostál svému potenciálu a svému svědomí, neváhá obětovat ty nejzávažnější momenty z naší historie ani ty nejsložitější, nejdůležitější a nejryzejší osobnosti výkladu, kterým si u plebsu i akademicky vázané prostřední a systému poplatné inteligence zajistí popularitu, králům a královnám srazí korunku a sebe pozvedne na jejich poníženou úroveň. Výsledkem je ale velká loupež etiky a příkladů osobní integrity v našich dějinách páně Kosatíkem, který ji nezná a na ni nevěří. O to nebezpečnější jed nám svým seriálem injikuje, že se zdánlivě tak dobře zažívá, vychází-li poplatně vstříc slabošským chutím veřejnosti a je-li tak dobře zrežírovaný a zahraný - o to snáze a lépe ale všude proniká a o to hůře ho také budeme schopni ze sebe dostávat. ***** Poslední poznámku dopisuji zpětně, chválím snahu Respektu nenechat pokřivenost Českého století bez odezvy a jistého pokusu o korekci, zejména články Spurného, Šimečky (http://respekt.ihned.cz/c1-63221820-jiny-vaclav-havel?utm_content=bufferae01d&utm_medium=social&utm_source=facebook.com&utm_campaign=buffer) a Švehly. Přiléhavá je také glosa Jiřího Peheho: http://www.novinky.cz/komentare/355682-glosa-ceske-stoleti-trapnych-politiku-jiri-pehe.html či poznámky Havlovy poslední tajemnice Sabiny Tančevové v rozvohoru pro DVTV: http://video.aktualne.cz/dvtv/havluv-hlas-tady-chybi-rika-jeho-byvala-spolupracovnice/r~a1a4828886ba11e486b9002590604f2e/ (cca od sedmé minuty třicáté vteřiny dál).

Poměrně přesně vystihl v několika řádcích jádro pudla JFL: "...na dílo brakového režiséra je film v postavách příliš propracovaný, v užití a stylizaci násilí příliš důmyslný a v závěru až příliš matoucí a zcizující. Miike totiž moc dobře ví, co dělá, a ze všeho nejradši manipuluje diváky. Ichi je jeho sonda do diváckého vnímání násilí." - ano, ale právě proto vnímám, že tohle dílo neobstojí jako samostatný film, je to jen vytříbeně provokativní, nevyžádaný příspěvek do pomyslné společenské diskuse, což je přesně ten nešvar, který v mých očích rozděluje režiséry (i všechny ostatní umělce) na svrchované, nekompromitující se tvůrce a na samozvané společenské komentátory, vychovatele a mentory. Ten druhý přístup vpodstatě zneužívá a limituje umění, ať už záměrně nebo z nepochopení jeho skutečné povahy a nedozírných možností, a deklasuje díla na pouhé manipulační nástroje nebo přepravní nosiče názorů. Jenže když si pouštím film, s ničím menším se nespokojím, i kdyby to bylo vyrobené sebezajímavěji.

Tresť nejživotnější filmovosti, v jejímž těle kolují třeskuté nápady, bujaře rozváděné z hlavních tepen a ztišeně pronikající až do nejjemnějších vlásečnic... – ptáci a psi, bizarní dopravní prostředky, moderní a klasický design, zatahování závěsů, přelézání plotů a zdí, převleky, víno, kalvádos, pivo, staré i mladé ženy, muži, zpěvy, kavárny, žebráci... – francouzština, polština, němčina, italština, ruština... – podvody, čachry, triky, spiklenectví, vlídnosti, chuti a nechuti, pozornosti i nevšímavost, žerty i krutosti (jen „lásky“ ne, láska je ve filmu všudypřítomná jako vzduch, nenucená láska k životu, ve své jediné pravé podobě, a postavy mezi sebou zkrátka prožívají buď upřímná a nesobecká přátelství, nebo se všelijak humorně využívají a podvádějí, aniž by si to zazlívaly, a „lásku“ na sebe nevytahují) – kypící jak v proudu městského života, tak i mezi umně propletenými pravidly vysoké aristokracie a byznysu, přičemž obě oblasti jsou jako dvě dobře pracující plíce provázaného organismu, nasávající i vydechující jednotné ovzduší a vzájemně propojené tisíci chemickými procesy... ***** Fantasticky vynalézavý, hravý střih, sklad a návaznost scén, kouzlení se zvukem, svižnost a temperament, ušlechtilost, noblesa, nadhled a až hudební plynulost, s níž do sebe všechno to nečekané a okouzlující rejdění zapadá... ta úsměvná orchestrace, nad níž se vznáší opar laskavosti (mocně podtrhovaný podvratnými hudebními podkresy), s níž všichni, žebráci i zazobanci, děti a zvířata, umělci, zloději i úkladní vrazi přijímají zákruty života, dary i boly, míjení i střetávání, nezadržitelné spění, i schystané pasti, včetně těch, které sami nastražili a jež za nimi zaklaply, jako by nutně upomínala na o generaci staršího kouzelníka Jacquese Tatiho (oni se ostatně oba pánové v mnohém podobají), ale tenhle film se nezastavuje u postihnutí koloběhu a ruchu a není nostalgický, ani tak černobílý – je hlubší a ještě rozmáchlejší – není tu žádná figurka v protikladu, všichni jsou ústrojně zapojení, hbitě reagují na změny prostředí a chápou, že nemá smysl ničeho litovat... A pak, po třech čtvrtích, následuje cézura, asi dvouletá přerývka, odmlka, děj poposkočí a my sledujeme všechno v časovém posunu, rychle a výživně se v posunuté fázi rozehrávají proměněné leitmotivy, dourčujeme si, ne co se s kým za tu dobu stalo, to už zůstane navždy nepolapitelné, ale kdo se v jaké situaci aktuálně nachází a jak se změnila doba, a znovu se s navrátilcem napojujeme, plynule a střemhlav naskakujeme do dění, které jako když délkou svého toku bohatnoucí řeka tuší finále, spěje čím dál nosnější a napjatější ke svému obzoru – a pak se náhle rozlije do delty nesmírného uvolnění – a tak i film a příběhy v něm kamsi dospějí a v životě několika postav se rozhostí – ve stejnou chvíli a jen na okamžik – výsostný klid. Než, jak tušíme, celé to kolotání začne pro každého z nich nanovo, v nových souvislostech, střetech i míjeních, po další cézuře... situacím se uniknout nedá, to je život – ačkoli pro ty dva starce na moři, jedním z nichž je režisér osobně, to možná neplatí! :) – a každopádně, to objevené vědomí smírné hloubky a rozlehlosti, oceánu i výšin klidu, ta znalost uvolnění, už budou v každém příštím spění a životním proudění těch několika, kdo k tomu dozráli, uloženy navždycky. ***** Film v mnohém přesahuje můj netrpělivý komentář, jímž si ho chci jen zaznačit, patří k těm nejpůsobivějším filmovým opusům, které se podjaly zachytit přirozenou lásku k nevšedně všednímu životu.

Film si vybral jako téma nejednoznačnost světa a nestálost člověka (i divadelní postavy) v čase, jež staví do protikladu k usilování svých postav to neustálé spění a proměňování zastavit, vzdorovat mu lpěním na vybudovaných obrazech, z čehož pro ně plyne mj. nepoznatelnost druhých, ale i sebe sama, neschopnost se s kýmkoli dorozumět a nemožnost být pochopen (Maria nechápe sebe zamlada, nechce rozumět sobě dnes, vzájemně se k sobě nedokáží přiblížit s její asistentkou, ač si to dlouho všemožně zakrývají intimním chováním - každá má své slabiny, které si interpretuje, jak potřebuje, a vlastně se vzájemně jenom zneužívají) - navozená nemožnost, která může člověka dohánět k dětinským projevům zuřivosti, náklonnosti, lhostejnosti, krutosti i paniky, přičemž se jakoby mimochodem a chaoticky utvářejí kariéry, vztahy i úniky, chvíle, v nichž je možné cosi ukončit (život nebo přetvářku - asistentka zmizí z filmu a ze života Marie na stejném místě, kde se zabil starý dramatik), a udělat to stejně dobře nebo špatně jako kdykoli jindy... ***** Chvílemi je možné se ptát, jestli to není právě jenom Marie, žena ohrožená svým věkem, ještě ne zralá, moudrá a smířená, ale už ne mladá a sebevědomá - roztěkaná, panikařící, chytající se stébel interpretací, náručí a hrdel lahví s alkoholem, a na každém kroku zranitelná... Ale zdá se, že ani mladá drzá inteligentní herečka a její sofistikovaný milenec-slavný spisovatel na tom nejsou s rozuměním světu a svým blízkým o nic lépe (nečekaná sebevražda uznávané výtvarnice, spisovatelovy ženy, je snadno usvědčí, stejně jako jejich lehkovážné soudy a projevy). A nejstarší generace zůstává hádankou úplně - proč chtěl starý dramatik celou hru po čtyřiceti letech změnit? A jaké povahy byly ty přidané scény, které nám film už neukáže? A nakolik je možno jeho paní věřit, že si je jistá důvodem jeho sebevraždy, k níž se uchýlil právě předtím, než by se znovu setkal s představitelkou hlavní postavy své hry o střetu přesvědčení o síle vlastního budovaného obrazu s nejistotou o jeho správnosti? I ty dvě, dramatikova žena a Marie se objímají jako staré přítelkyně, ale přitom je zřejmé, že se vlastně dobře neznají, a pokud by spolu měly trávit čas pohromadě, ať už v Curychu nebo v Londýně, cítily by se nepříjemně lapené, a raději se možnostem spolubytí vyhýbají. Nakonec se svým neporozuměním zůstává nebo odchází každý sám, protože každé bytí spolu by nutně bylo konfrontací, na kterou nikdo nemá dost chuti ani sil. To je zřejmě jádro celého snímku. ***** Přestože si ale film zvolil téma kluzké, úskočné a neproniknutelné jako Malojský had, předzvěst špatných časů - téma neochoty vyrovnávat se s vlastním obrazem, která nám brání proniknout nejen k sobě, ale pak i ke komukoli druhému, sblížit se, ještě to neznamená, že stejně roztěkaný a bezradný může být i snímek sám, protože na ohraničené dílo, akt či výpověď se vztahují úplně jiné nároky a měřítka než na neohraničitelné téma, o němž se pojednává. V tomto smyslu vznáším velkou výhradu. ***** Poznámky: Není to "konverzační drama", ale drama míjejících se, kolem sebe se prosmykávajících monologů sebestředných a zranitelných postav, a to je ještě úplně jiná hra.***** Realita a fikce se v přirozeném životě prolínají neustále, tady se to ale zdůrazňovalo tak otrocky chtěně a uměle, že tahle rovina se naopak vůbec nepodařila - působí to nepříjemně strojeně a násilně, až to člověka vytrhává z dívání. ***** A jinak mi začíná připadat, jako by se výběr snímků pro 17. festival franc. filmu dosti markantně podřizoval zadání "nenápadně předvést krásu zasněžených Alp před nastávající zimní sezónou", až se divím, že hlasující diváci prý mohou vyhrát letenky do Paříže, a ne do Grenoble. *****