JitkaCardova

Plný počet sráží Osmý den. K jednotlivým filmům píšu jednotlivě: Deniska umřela, Osmý den, Přes střepy, Electra. *** S Lí v Pilotů, 15. 9.. 2023 *~

Hodně se tu píše o složitém nacházení vztahu k vlastnímu tělu, což je jistě nosným motivem filmu, podstatné ale je, proč se to jmenuje Electra. Dívka zjevně prožívá Elektřin komplex: chová nenávist k matce a trýzní se sebenenávistí, kvůli otci, který je v den jejích desátých narozenin opustil. Od té doby s matkou žijí v upadající domácnosti, kde spolu soutěží v sebenenávisti a vzájemné nevraživosti jako dvě entity, které nebyly dost dobré, aby s nimi jejich otec a manžel (sexuálně úspěšný hřebec-dentista) zůstal, a tak pozbyly vlastní ceny i smyslu, zbývá jim jen marnost úpadku a Elektře pohrdání matkou i sebou, sebeubližování a sebeponižování. A pak jsou tu další tlaky a protitlaky, tahy, pudy, pnutí, škodlivé i přirozené sociální zvyklosti, predátorské prostředí... *** Film svou strhující vizualitou a senzualitou až hmatatelně předává atmosféru rozkladu, toxického ponižujícího a ubližujícího chování a vztahování se na tomhle vyšinutém základě i k okolnímu světu, sexualitě a dalším vztahům. *** V rámci Famu Four, společného uvedení pozoruhodných krátkých filmů studentů Famu, je na místě film usouvztažnit s filmem Přes střepy, kdy první je zprávou z oka hurikánu, z uvnitř marasmu, a druhý terapeutickou cestou ven, každý z nich stejně silný ve svém sdělení. *~

Zachycená zkušenost těžkosti unikání ze známého prostředí, i pokud je toxické a odpuzující. Svoboda vábí, provokuje i leká. První pokus se vymanit a překonat gravitaci, která člověka strhuje zpět, se může i nemusí podařit. A hranici podlehnutí máme každý jinde. *** Téma je samo o sobě přitažlivé. Natočené je to ale banálně, očekávatelně a nepřekvapivě, a také až nepříjemně amatérsky. *~

S plným počtem jsem váhala, jen dokud jsem tu neviděla zařazení. Není to plnohodnotný film - o sobě stojící umělecké dílo. Ale jako užitné umění - instruktáž, edukační či terapeutický film je to nedostižné. Perfektní výtvarná technika ilustrující řečené, dodávající hloubku a obsah. Stručnost a výstižnost jako stavební plán, jehož se lze univerzálně držet, pokud byl někdo podobně roztříštěn a potřebuje se poskládat, a zároveň jedinečný, nepřenosný a proto plně věrohodný, výtvarně i myšlenkově podložený a doložený přístup. Jizvy - pentle - draci, animé hrdinka-bojovnice, modrání vlasů, překlik victim -> victor, velká síla a paráda. *~

Fantasticky ryzí, hluboké, jemné a - dospělé. Sotva existuje těžší úkol než vzít si za téma smrt psího kamaráda a vyhnout se klišé, patosu a citovému vydírání, infantilitě nebo umělé spiritualitě, přílišnému ponoru, anebo odstupu. Tady se to beze zbytku povedlo - a nápaditá kresba je sama o sobě organickým médiem procesu onoho dospění. Něco takového člověk vnímá v japonských kresbách krajiny (díky, Lí, za ten postřeh), v obrazových haiku, které několika tahy vystihnou univerzální podstatu i jedinečný moment, a nepostrádají zároveň humor, lehkost i tíži daru vnímání a prožívání, bytí. Filmové dílko, zdánlivě nepatrné, nás od smutné, ale ústrojné události v rodině provede velice přirozeně k propojení se sebou, vlastní duší a celým univerzem prostřednictvím mistrně zvládnuté výtvarné techniky. Bylo by mi myslím ctí poznat osobně autora, musí to být hluboce laskavý člověk dotýkající se s úsměvem naší podstaty. *** S Lí v Pilotů. *~

Existují dva dokonalé filmy, které činí tenhle tuctový filmový pokus zachytit nějak zapamatovatelně jalovou bezvýchodnost městské mládeže bez dobré budoucnosti, odsávání životní energie a potenciálu v daném prostředí, sklony k zahálce a konformitě a potlačení vlastního svědomí, těžkosti odolávání násilí a šikaně v přináležitosti k nějaké partě, naprosto zbytečným, i kdyby to samo o sobě nebylo tak titěrné, prachbídné a zaměnitelné, polovičaté a vůbec nevalné dílko, jaké to je. První z nich je Jednej správně od Spikea Lee, kde se řeší stejná zápletka, pizza-bistro dvou umanutých bílých uprostřed černošského ghetta, a sbírání se v žáru léta k nevyhnutné tragédii. A druhý je zcela neprávem zapadlý fascinující snímek Concrete Night (geniální už názvem: Noc v betonu alias Konkrétní noc) finské režisérky Pirjo Honkasalo o dvou bratrech polapených na betonovém sídlišti s živými emocemi, touhami a mizernými východisky... *** Tenhle nedomrlý a silně přeceňovaný pokus mi na rozdíl od obou jmenovaných rychle vyvane z paměti. Téma už bylo stokrát stejně či trochu jinak a lépe nebo stejně nedotaženě zpracované v nepřebernu filmů. Není nic pozoruhodného na tom, když někdo další zase zvládne natočit scény poflakování v partě, šikanování emigrantů v městské hromadné dopravě a vítězení konformismu nad svědomím a talentem jako ze života - těžko v tomhle někdo překoná třeba Ostlundovu Hru, což je vlastně třetí snímek, který tenhle film činí zcela zbytečným. Vzpomeňme ale třeba Je to jen vítr Benedeka Fleighofa, Můj pes Killer nebo Lištičky od Miry Fornay nebo konečně filmy s romskou tematikou od Petra Václava (Cesta ven, Marian, Nikdy nejsme sami)...  a napadá mě dlouhá řada dalších.  A pozor! - všechny jmenované jsou mnohem autentičtější a věrohodnější, mrazivější, než když se nám tady uprostřed filmu hlavní kašpar chvilku neústrojně sebedojímá nad vlastním životním příběhem, vztahy s matkou a otcem alkoholikem s rakovinou a ještě u toho slzí a pronáší něco o smetí spadlém do oka... A takových klišovitých nastrojených věcí tam bylo víc než dost, stejně trapně umělá je třeba i scéna u Tymka v pokoji (proč se tam vůbec zavírají?), kde ona by chtěla a on nechce, a celá řada dalších... Ta neústrojnost, nekonzistence, z toho vlastně čiší všude, ta rádoby gradace napětí a přituhování, kdy ale chování postav je spíš skokové, nekonzistentní a nepochopitelné - člověk se pořád ptá proč a pořád neví - proč se tady on ozve, a proč se tady neozve, proč tam jde, proč tam pak nejde, proč udělá tohle a neudělá tamto, a tak pořád u každého a u všeho... Proč se tenhle s nimi tahá, proč ho někdy šikanujou, když si režisér vzpomene, a pak zase ne, a proč s nimi teda vůbec je - žádné vazby je vnímatelně nepojí... ani prázdnota. Chování postav je zkrátka neintuitivní a šustí scénářem. S tím taky souvisí, že Kocúr nevěděl, jak vygradovat finále, protože mu to prostě samo nevyústilo... takže si trapně pomůže odhlédnutím... celý film sledujeme postavy zblízka, každé hnutí, gesto, slovo... a pak najednou změna, zpomalené nezřetelné záběry z průmyslové kamery (asi umělecký záměr) a pak střih a někde venku leží jeden z hrdinů a pod ním se roztéká kaluž krve... Ehm. ***  Ozvláštnění klavírními vstupy a motivickou linkou Nocturna a vážné hudby vůbec k tomu ve skutečnosti nic životného nepřidalo. Je to právě jen povrchní ozvláštnění, využitá příležitost. Mohli to být stejně dobře sportovci a házet kladivem. Ostatně, to by možná nakonec s tím násilím fungovalo líp - hudba se nadužívá. (S Lí, u Keplera, tak aspoň prostředí posledního letošního letňáku bylo fajn.) *~

Vzhledem k temné sociální tematice, kterou Mira Fornay sympatickými metodami pitvá v předchozích filmech, jsem předpokládala, že ani tady se tomu nebude vyhýbat. Konečně, když pětiletá holčička zaujatě bloumá lužním lesoparkem bratislavského předměstí a potkává všelijaké existence, o temnotu by přirozeně neměla být nouze. Ale tady byla, a bylo hodně cítit, jak je to nepřirozené. Jak ty interakce s bezdomovci, vyděděnci, hippíky, zmatenými stařenkami nebo vojáky z války (wtf?) nemají nikdy končit mrazením z pocitu ohrožení, ale tak nějak spíš laskavě, až z nich nakonec přece jen mrazí, ale umělostí... Ano, děti jsou tu (většinou) přirozené a člověk se na ně rád dívá, i když zrovna úvodní scéna dost drhne, jak holčička ve zverimexu snaživě deklamuje, že chce, aby ji mama pustila do lesa, a zní to jako špatně naučená básnička, ale i když pak postupně se to lepší, sám děj přirozenost a logický vývoj postrádá, a dost se to spolu tluče a bije to do očí. Formátu chybí pevný svorník, scénář je rozpadlý, pokud vůbec nějaký scénář s jasným záměrem pro vyznění filmu byl. Ano, holčička s pomocí druhých prošla lesem, nenašla, pro co tam přišla, a vrátila se proměněná - nebo ne? V tom je ta potíž, že cesta lesem tu nebyla nijak transformativní ani iniciační, hezké dítě do lesa vejde a zase z něj vyjde a nic moc to v ní ani v lese a potkaných lidech patrně nezanechalo. A nic z toho, co s ní viděl i divák, nemělo jinou než epizodickou hodnotu, nezformovala se žádná zkušenost, nesepjalo se to dohromady žádným svorníkem. Náhodná setkání s různými pointami nebo bez point, a celá anabáze bez uspokojivého postupu a finále. *** Často jsem vzpomínala na Krajinu přílivu, nebo na Divoká stvoření jižních krajin,  protože tyhle dva filmy mají přesně to esenciální, co tomuhle chybí: skutečnou hrdinku, která projde pomyslným lesem a reálnou brutální temnotou a svět už pak nikdy nebude stejný, stejně netečný: její, divákův, ani ten větší, vše přesahující, společný. Kdežto tohle - tohle byla jen milá covidová kratochvíle, ale chybí tu to nezbytné, naléhavé, transformativní, co by natočený materiál a radovánky štábu proměnilo v hodnotné filmové dílo, v poznamenávající umění. *~

Adéla Komrzý poutá moji pozornost výjimečným talentem vyhmatávat neuralgická a tabuizovaná témata naší společnosti a předkládat syrově observované ke konfrontaci, k tázání a k následnému posuzování, aniž by sama sklouzávala k vlastní interpretaci či hodnocení, zároveň ale aniž by dávala ruce pryč od vědomí etické stránky věci a komukoli usnadňovala práci v popasování se se všemi aspekty fenoménu, na nějž nám zaměřila pozornost, a těmi morálními zvlášť. Její přístup je poctivý i provokativní najednou, a to je něco, co se sejde málokdy. Jí se to daří především proto, že provokace, stejně jako vyvolávání pocitů trapnosti, neadekvátnosti či absurdity, tu není prvoplánovým záměrem, ale přirozeným efektem, který nastává ve chvíli, kdy nám někdo cíleně a zručně podstrčí k reflexi jevy či jejich aspekty v naší společnosti záměrně nereflektované. Adéla Komrzý pro to má nebývalý cit a umí s ním pracovat. Bravo! *~

Šťastný nápad, u kterého pak už jen stačí mít odvahu to vydržet a střihem nebo scénářem to nezkazit, neuhnout. A tady se to perfektně povedlo. Upřímně, klidně bych se (na etapy) vydržela fascinovaně dívat i při čtyřnásobné stopáži, a možná ještě o to fascinovaněji. ***Podstatu "Zkoušky umění" tady přede mnou výborně vystihl JFL, tak to nebudu rozmazávat. *~

Utahanější než Vystěhovalci, určitě se dala klidně půlhodina vystříhat tak, že by to prospělo. Nebo spíš nahradit jiným obsahem. Protože mi celkově připadá, že Nová země je proti Vystěhovalcům mnohem víc tezovitě ilustrační a mnohem méně konkrétní a osobní. Hodně zásadního tu i při té stopáži vyvane do prázdna, především budování komunity i vývoj rodiny. Mizí úplně vztahy s dětmi i mezi dětmi, vyvane posun vztahu k životu, k místu pro život i vztahu mezi oběma partnery, vytratí se přátelství s Ulrikou, se zbytkem komunity, vztah k městu, k Americe, vlastně skoro úplně všechno zůstává nedořečené, opuštěné bez významu, krom měnícího se vztahu k práci s přibývajícím hmotným izolovaným pohodlím domu... Celkově mnohem horší dojem než z prvního filmu. *~