Mimi

Poprosím kompetentných z fochu aby niečo podnikli, ten Fornayovskej klystír je utrpením aj vtedy, keď točí pre skupinku paštikárskych intelektuálov z Lumiéra.  Keď sa ešte hrá na novú Plívovú-Šimkovú, je to ozaj bolestivé. Obzvlášť v dobe, keď sa domáca kinematografia pomaly dostáva  do priemernej/ nadpriemernej formy, nemá toto mimičudo čo pohľadávať v širokej distribucií. Stačí iba dúfať že ,,cieľová skupina" ktorá do kina príde na základe plagátu nebude dlho trpieť, je totiž jasné, že nikto príčetný nebude nútiť seba ani svoje decko drepieť v sedačke dlhšie než 15 minút. (23.03.2023)

dpc, sojove spekacky (31.03.2024)

Vzhledem k temné sociální tematice, kterou Mira Fornay sympatickými metodami pitvá v předchozích filmech, jsem předpokládala, že ani tady se tomu nebude vyhýbat. Konečně, když pětiletá holčička zaujatě bloumá lužním lesoparkem bratislavského předměstí a potkává všelijaké existence, o temnotu by přirozeně neměla být nouze. Ale tady byla, a bylo hodně cítit, jak je to nepřirozené. Jak ty interakce s bezdomovci, vyděděnci, hippíky, zmatenými stařenkami nebo vojáky z války (wtf?) nemají nikdy končit mrazením z pocitu ohrožení, ale tak nějak spíš laskavě, až z nich nakonec přece jen mrazí, ale umělostí... Ano, děti jsou tu (většinou) přirozené a člověk se na ně rád dívá, i když zrovna úvodní scéna dost drhne, jak holčička ve zverimexu snaživě deklamuje, že chce, aby ji mama pustila do lesa, a zní to jako špatně naučená básnička, ale i když pak postupně se to lepší, sám děj přirozenost a logický vývoj postrádá, a dost se to spolu tluče a bije to do očí. Formátu chybí pevný svorník, scénář je rozpadlý, pokud vůbec nějaký scénář s jasným záměrem pro vyznění filmu byl. Ano, holčička s pomocí druhých prošla lesem, nenašla, pro co tam přišla, a vrátila se proměněná - nebo ne? V tom je ta potíž, že cesta lesem tu nebyla nijak transformativní ani iniciační, hezké dítě do lesa vejde a zase z něj vyjde a nic moc to v ní ani v lese a potkaných lidech patrně nezanechalo. A nic z toho, co s ní viděl i divák, nemělo jinou než epizodickou hodnotu, nezformovala se žádná zkušenost, nesepjalo se to dohromady žádným svorníkem. Náhodná setkání s různými pointami nebo bez point, a celá anabáze bez uspokojivého postupu a finále. *** Často jsem vzpomínala na Krajinu přílivu, nebo na Divoká stvoření jižních krajin,  protože tyhle dva filmy mají přesně to esenciální, co tomuhle chybí: skutečnou hrdinku, která projde pomyslným lesem a reálnou brutální temnotou a svět už pak nikdy nebude stejný, stejně netečný: její, divákův, ani ten větší, vše přesahující, společný. Kdežto tohle - tohle byla jen milá covidová kratochvíle, ale chybí tu to nezbytné, naléhavé, transformativní, co by natočený materiál a radovánky štábu proměnilo v hodnotné filmové dílo, v poznamenávající umění. *~ (17.09.2023)