JitkaCardova

Adaptace, která původního Oidipa přesouvá v prostoru a čase, ale nikam ho neposouvá významově, pouze prostě, ryze a veskrze lidsky zdůrazňuje základní schéma Sofoklovy antické tragédie o tom, že zločin bude potrestán, a to tím hůře, čím násilněji se trestu vzpíráme - a tím více nevinných bytostí to odnese, čím déle v čase to trvá (trest dopadá na další generace, nemohou se plynule odvíjet do budoucna, zacyklí se incestem a bídně zahynou). O počátečním Láiově zlém a sobeckém aktu odmítnutí otcovské péče o vlastního syna (ač v Sofoklově předloze měl Oidipus přijít už jako trest za Laiův předchozí zlý čin, kdy připravil o dítě jiného krále), ze sobeckého strachu o sebe a své postavení, a o tom, jak umanutý a ješitný, prahnoucí po vlastním významu a důležitosti, v případě Oidipa - anebo zoufalý a osamělý a prahnoucí po soukromém štěstí, v případě Iocasty - musí člověk být, aby zaslepeně přehlížel znamení, varování i zřetelné narážky, že někam nepatří a nemá se tlačit, obzvlášť nerozumí-li kontextu, a žádat, co mu nepatří. (Pro začátek by Oidipovi stačilo i jen nevyspat se pro jistotu s žádnou ženou s věkovým rozdílem jeho vlastního věku a nepojmout za manželku žádnou vdovu - to samé zrcadlově platí o Iocastě. Jejich konání je tu nicméně podáno velice lidsky pochopitelně, což tuhle adaptaci činí nadprůměrnou.) *** Výrazná odchylka je asi jen ve feministických guerillas na pozadí děje a v tom, že Iocasta se zabila těhotná hned s jejich prvním dítětem, probodla si těhotné břicho, takže Oidipus v jednom momentě ztrácí nejen matku a ženu, ale také svého sourozence a potomka. A tudíž ho později nemá slepého kdo provázet světem. Celkem působivá, ale nijak nezapomenutelná adaptace. *~

Absolventský film Joanny Hogg o svádění mladých žen pozlátkem i silou módní industrie na povrchu ekonomiky útlaku - anebo prostě o svádění mladých žen pozlátkem i silou, mocí autority. Věnováno Nicholasovi, zřejmě "Anthonymu" z pozdějších Suvenýrů, který nad ní takovou moc chvíli měl a který sám podléhal ekonomice útlaku. V hlavní roli Joannina blízká přítelkyně, Tilda Swinton, tehdy ještě Mathilda. *** Film o vymaňování se a nepodléhání a rozhodně už i svérázná hříběcí kritika ekonomické a sociální reality. *~

Tenhle film dává smysl hodnotit pouze v rámci celého diptychu, životní příběh plynule navazuje, protože čas zkrátka neúprosně běží, ale mění se úhly pohledu a reflexe prožitého iniciačního životního dramatu, což jde ruku v ruce s tím, jak se mění vztah studující filmařky a jejích kolegů k filmovému médiu a autoritám během procesu natáčení. J. se tak skrze komplikovaný a nejistý proces natáčení absolventského filmu chtě nechtě dostává k novým pohledům na svůj drasticky ukončený nerovný milostný vztah, který byl založený na věkové, mocenské i narativní převaze jejího charismatického, ale nespolehlivého partnera, a postupně se osvobozuje a vyzrává. I proto v tomhle filmu ani tak nespatřuji žádnou tribute, poctu mistrům a kánonu, jako spíše osvobození se od nich stejně jako od Anthonyho narativu a vlády k vlastnímu uvolnění a sebepřijetí. *** Odbočeno: Chvílemi je reflexe a interpersonální propojení skrze kolegy, kteří hrají její postavu a postavu jejího milence, tak průvratná, že mi nebylo lze nemyslet i na Inland Empire. *~

Pro mě filmové zjevení. Po takové spoustě let člověk není úplně připravený, že by od filmového média dostal ještě úplně novou, a k tomu uhrančivě vysokou, kvalitu toho, jak citlivě se film může dotýkat života a sebereflexe, o to umocněnější, že svůj studentský život, svoji pozici v rodině venkovských aristokratů, svoje polapení v nesymetrickém, leč fascinujícím a silně, ale ne nutně zhoubně formativním vztahu s výrazně starším, inteligentním, křehkým i arogantním mužem pochybné existence a svůj v nejistotách dospívání a zrání se formující vztah k filmové tvorbě a možnostem i k filmovým institucím tu v prostředí londýnských intelektuálů 80. let s odstupem tří dekád reflektuje úspěšná osobitá filmová režisérka. A přitom, a to je na tom celém naprosto zásadní, zůstává její filmový počin plnohodnotně vyváženým, intelektuálně nepřetíženým, smyslově a esteticky vrcholně uspokojivým, pokorně krásným vyprávěcím uměním. Není to biografie, není to terapie, není to analýza ani zfilmovaný deníček, je to svrchovaný, divácky vstřícný, vysoce citlivý, nádherně nasnímaný, zahraný i zrežírovaný krásný film. *** Strhující je i obsazení: Joanna Hogg se od dětství přátelila se svou vrstevnicí Tildou Swinton, na filmové škole byly spolužačky a zůstávají celoživotně dobrými přítelkyněmi. Dcera Tildy Swinton, Honor, je kmotřenkou Joanny Hogg. Vznikla tak unikátní příležitost obsadit ty dvě do rolí mladé studentky Joanny či spíše jejího alterega  Julii a její matky. Honor si dokonce nastudovala deníky, které si tehdy Joanna jako studentka vedla. A ocenila jsem i to, že matka ve filmu dlouho zůstává nenápadně upozaděna, aby pak sehrála svoji klíčovou roli, jak už je tak údělem dobrých matek, a že to Joannu nestrhlo k tomu dát jí více prostoru a zviditelnění jen proto, že ji hraje Tilda Swinton. *** Během přijímaček postava Julii ve filmu vysvětluje profesorům svůj záměr, že při natáčení svého filmu z dělnického prostředí zahnívajícího maloměsta by ráda vycházela ze skutečných reálií a sledovala skutečné osoby, ale že nechce natáčet dokument, nýbrž reálné poklady použít k vytvoření nových postav, které by lépe odpovídaly jejímu pojetí.  Něco takového se děje i ve filmu, který sledujeme. *** A mimochodem, osmdesátkový soundtrack je tu naprosto fantastický. *** Výjimečná dvojprojekce celého diptychu byla fantasticky připravená v Bio Oko v rámci cyklu Girl Power, můj velký dík patří hlavně Anně Krejčířové za vtahující představení výjimečného díla i osobnosti Joanny Hogg. A samozřejmě Tereze D., že mě tam vytáhla. *~

Kenneth Branagh to i do třetice dokázal. Jeho filmové meditace o potlačení ješitnosti a sebelásky a opuštění užitného, společensky uznaným právem nám vnucovaného pragmatického vztahu k pravdě ve prospěch odevzdání pronikavého intelektu a jemnocitu velkého génia do pokorných služeb vyšší pravdivosti životní a harmonii se dočkaly třetího opusu. (Více píšu zde: Vražda v Orient Expresu a Smrt na Nilu) *** Brilantně se tu navíc vypořádal s tématem vztahu vnitřní a vnější skutečnosti, komunikace s vlastní myslí, vztahu přirozena a nadpřirozena - vposledku je jedno, jak se nám co sděluje, odkud plynou informace a v jaké formě - harmonicky uspořádat se musí všechny tak jako tak, což se projeví ve všech existujících sférách zároveň, ať se všechny nacházejí uvnitř našich bohatých světů, anebo snad i mimo nás - tím se netřeba zabývat a rozhodně nutno nerozptylovat. *** A formálně opět vrcholně oku lahodící dílo, tentokrát místo rozlehlých prostor nad Nilem a marnivé opulentnosti v sevřené ploše esteticky specifického benátského paláce. Nechala jsem se naprosto strhnout k meditaci. *** (S Lí ve Třetím sále Světozoru) *~

Plný počet sráží Osmý den. K jednotlivým filmům píšu jednotlivě: Deniska umřela, Osmý den, Přes střepy, Electra. *** S Lí v Pilotů, 15. 9.. 2023 *~

Hodně se tu píše o složitém nacházení vztahu k vlastnímu tělu, což je jistě nosným motivem filmu, podstatné ale je, proč se to jmenuje Electra. Dívka zjevně prožívá Elektřin komplex: chová nenávist k matce a trýzní se sebenenávistí, kvůli otci, který je v den jejích desátých narozenin opustil. Od té doby s matkou žijí v upadající domácnosti, kde spolu soutěží v sebenenávisti a vzájemné nevraživosti jako dvě entity, které nebyly dost dobré, aby s nimi jejich otec a manžel (sexuálně úspěšný hřebec-dentista) zůstal, a tak pozbyly vlastní ceny i smyslu, zbývá jim jen marnost úpadku a Elektře pohrdání matkou i sebou, sebeubližování a sebeponižování. A pak jsou tu další tlaky a protitlaky, tahy, pudy, pnutí, škodlivé i přirozené sociální zvyklosti, predátorské prostředí... *** Film svou strhující vizualitou a senzualitou až hmatatelně předává atmosféru rozkladu, toxického ponižujícího a ubližujícího chování a vztahování se na tomhle vyšinutém základě i k okolnímu světu, sexualitě a dalším vztahům. *** V rámci Famu Four, společného uvedení pozoruhodných krátkých filmů studentů Famu, je na místě film usouvztažnit s filmem Přes střepy, kdy první je zprávou z oka hurikánu, z uvnitř marasmu, a druhý terapeutickou cestou ven, každý z nich stejně silný ve svém sdělení. *~

Zachycená zkušenost těžkosti unikání ze známého prostředí, i pokud je toxické a odpuzující. Svoboda vábí, provokuje i leká. První pokus se vymanit a překonat gravitaci, která člověka strhuje zpět, se může i nemusí podařit. A hranici podlehnutí máme každý jinde. *** Téma je samo o sobě přitažlivé. Natočené je to ale banálně, očekávatelně a nepřekvapivě, a také až nepříjemně amatérsky. *~

S plným počtem jsem váhala, jen dokud jsem tu neviděla zařazení. Není to plnohodnotný film - o sobě stojící umělecké dílo. Ale jako užitné umění - instruktáž, edukační či terapeutický film je to nedostižné. Perfektní výtvarná technika ilustrující řečené, dodávající hloubku a obsah. Stručnost a výstižnost jako stavební plán, jehož se lze univerzálně držet, pokud byl někdo podobně roztříštěn a potřebuje se poskládat, a zároveň jedinečný, nepřenosný a proto plně věrohodný, výtvarně i myšlenkově podložený a doložený přístup. Jizvy - pentle - draci, animé hrdinka-bojovnice, modrání vlasů, překlik victim -> victor, velká síla a paráda. *~

Fantasticky ryzí, hluboké, jemné a - dospělé. Sotva existuje těžší úkol než vzít si za téma smrt psího kamaráda a vyhnout se klišé, patosu a citovému vydírání, infantilitě nebo umělé spiritualitě, přílišnému ponoru, anebo odstupu. Tady se to beze zbytku povedlo - a nápaditá kresba je sama o sobě organickým médiem procesu onoho dospění. Něco takového člověk vnímá v japonských kresbách krajiny (díky, Lí, za ten postřeh), v obrazových haiku, které několika tahy vystihnou univerzální podstatu i jedinečný moment, a nepostrádají zároveň humor, lehkost i tíži daru vnímání a prožívání, bytí. Filmové dílko, zdánlivě nepatrné, nás od smutné, ale ústrojné události v rodině provede velice přirozeně k propojení se sebou, vlastní duší a celým univerzem prostřednictvím mistrně zvládnuté výtvarné techniky. Bylo by mi myslím ctí poznat osobně autora, musí to být hluboce laskavý člověk dotýkající se s úsměvem naší podstaty. *** S Lí v Pilotů. *~