JitkaCardova

Tak nic. Dost jsem se těšila, i díky recenzím, a to až tak, že jsme se na ten zázrak šli do kina v neděli odpoledne podívat tři zvědaví dospělci i bez dětí, ale doprčic. Animace byla mile inovativní, pár nápadů extra krásných (nejvíc to přibývání květů, které už zaživa rostou ze staříka), některé prvky zábavné (např. vizuální podoba postaviček s herci, kteří je namluvili), ale pak už samé minusy: hodně mě zarážely povrchně schematické nevyvíjející se postavy, spíš bezduché karikatury-nosiče nějaké přidělené jedné vlastností, a slepenec zamotaného příběhu, v němž jsou různé motivy (nepochopitelný tvor, co se živí světlem, ale zároveň roste, když jsou na sebe lidi oškliví, a zároveň na sebe má brát povahu lidí z okolí, osamělý domovník s asi bohatým vnitřním životem a minulostí, sousedská nenávist, volby v bytovém družstvu, holokaust, hyperprotektivnost jedněch rodičů, ambicióznost jiných, zkažené děti, depresivní osamělá matka po kariéře, atd. atd. ...) naházené bez ladu a skladu jako suroviny do bramboračky, občas se z ní při míchání vynoří a pak zase zapadnou, aniž bychom si nějaký mohli vychutnat rozvinutější, narážejí na sebe, nespojují se, ale spíš si překážejí, a nikam společně nevedou, takže finále není žádným logickým vyústěním ani završením, ale spíš vysvobozením. Všechna nezbytně vyvstávající "proč" zůstávají bez odpovědí a jejich nasčítáváním polévková směs postupně ztrácí chuť až do naprosto nemastného neslaného finále, kde jsem se posledními velkými nezodpověditelnými proč téměř zadusila. *** Proč vůbec Tonda svítí? Co má jeho světlo symbolizovat, co ostatní nemají? Proč mu ruce postupně černají? Proč je potom tak snadné z nich tu čerň setřít? Když se tvor (poněkud laciná výpůjčka ze Spirited Away) živí světlem, jak to jde dohromady s tím, že na sebe bere povahu lidí ze svého okolí? A když se Tonda se Slávkou zkusmo urážejí, aby si to vyzkoušely, jak to, že to funguje? Copak ty urážky doopravdy myslí vážně? A copak jsou lidi v domě kolem tvora všichni stejní? Proč tedy není stejně hodný a moudrý jako domovník, s nímž žije nejtěsněji? A proč žárovek, kterými se živí, ubývá? To se nedají dokoupit do zásoby? A hlavně: co by se mělo stát, když dojde poslední žárovka (přitom ale nikde není tma), kdyby Tonda nenakrmil tvora svým světlem? A proč by Tondovo světlo měla tvora nebo situaci v domě nějak změnit? Čím se bude tvor živit pak? Proč - když je to vlastně takové bezva win-win řešení -, tedy domovník Tondu před tvorem 11 let chránil? Když nebylo před čím a Tonda ani tvor ani ostatní se nemuseli zbytečně trápit? Proč potom tvor najednou změnil barvu a co to má v logice řečeného znamenat? A co za zavřenými dveřmi u domovníka provedl tvor s tou fialovou sousedkou, že se pak ona i její dcera najednou chovají pitomě praštěně? V jeho charakteristice není, že by měl mít nějakou takovou moc. A proč by se měli všichni sousedi najednou proměnit v milejší (i když zřejmě stejně nablblé jako dřív) jen proto, že tvor vysál Tondovo světlo, když o ničem z toho ani nevěděli? A proč by to měl být nějaký hrdinský čin, když Tondovi i jeho rodičům se akorát ulevilo, že už teda nesvítí a je stejný jako ostatní, může chodit ven a nebude už potřebovat provázek? A proč by mělo najednou být v domě světleji? Má být ponaučením pohádky, že lidi se změní jako mávnutím proutku, aniž by cokoli pochopili, když někdo obětuje něco, co ho stejně jenom otravovalo, vyčleňovalo, a dobré to jinak taky k ničemu nebylo? To je fakt závěr. Tvor vyzunkne Tondovo světlo - a všecko je najednou fajn. A jako teda uff.... je těch průvodních otázek k detailům je mnohem víc. Co má třeba symbolizovat ten biologicky nemožný svazek holuba s andulkou? Bylo to potřeba takhle mezidruhově jako pěstí na oko? A proč vůbec Slávka andulku pořád nahání do klece, když andulka je celkem happy? Potřebuje ji v kleci? Jak to jde dohromady s její povahou? Atd. atp. atd. atp. Zkrátka mám opravdu pocit, že pět centimetrů pod povrchem v tom příběhu nedrželo pohromadě nic. *** Jo a za tu Klusovu písničku do titulků bych udělila smrtelně vážně trestné body za nevkus, kdyby to šlo. *** (Ve Velkém sále Světozoru s OLí.) *~

Šla jsem na film s vědomím, že vidět ho je nutností pro každého Evropana se základním politickým i sociálním vědomím, a zároveň s lehkými obavami z nekompromisnosti jeho filmových kvalit, vzhledem ke kritické odezvě, ale teď překvapeně a s úlevou zjišťuji, že jsem se obávala zbytečně. *** Vzhledem k tomu, co mělo být předmětem sdělení, byl film natočen výborně: oceňuji především, že neútočí na city, ale na rozum a na racionální vstřebání nemocné logiky celé situace. Tomu je podřízeno, že Holland pragmaticky (ač by se spíš chtělo říci milosrdně) zvolila černobílou, stejně jako soustředěné členění do přehledných kapitol pomáhajících zaměřit fokus diváka na několik různých perspektiv spojujících se v onen klinč bezmoci, stejně jako závěrečný ironicky kontrastní epilog se situací na ukrajinsko-polské hranici. *** Měla jsem původně jedinou větší výtku, ale ta se rozpustila už během psaní komentáře: nepřišlo mi nejprve jako nejšťastnější takové dramat(urg)ické poskládání, kdy nejprve sledujeme ty nejtěžší bezvýchodné situace migrantů, s nimiž je zacházeno nejhůře, abychom se v závěru téhle linky podívali i na skupinku šťastnějších mladých hochů z Afriky, kteří najdou azyl u polské rodiny, a tífm ji de facto ukončili a pak už hned následoval onen epilog. Umím si představit, že to pro Holland bylo velké rozhodování, ale já bych asi diváka ještě před epilogem přece jen vrátila k těm nejzbědovanějším, do těch nejhorších situací, aby právě to bylo tím, co mu zůstane v živé paměti. Ale zpětně uznávám, že klidnější dramaturgické řešení, k němuž se přiklonila Holland, je v plném souladu s tím, že to nemá být citově vyděračský film, což by takhle hrozilo trochu víc.  A tím víc respektu ve mně Agnieszka Holland, která se tématem nedala strhnout k podbízivým pózám, vzbuzuje. *** Poprvé v životě myslím napíšu, že filmu nesmírně prospěla i jistá přesná míra schematičnosti a typizovanosti, která zde je navíc přiznaná a skutečně velice dobře vyvážená. Agnieszka Holland se zkrátka nesnaží dojmout nás k slzám nějakým jedinečným barvitým příběhem, její film má střízlivě nasvěcující povahu a útočí na naše svědomí a mozkové závity: opravdu se s tímhle děním jako evropští občané dokážeme srovnat, racionálně si to všechno vysvětlit, ignorovat to? Ale nežene nás (jako jedince) ani k žádné bezvýchodné provinilosti, nechce, abychom se teatrálně bičovali, jen se velice věcně, ale nepokrytě ptá: uvědomujete si, že se tu (stejně jako i na jiných hranicích naší pokrytecky opevněné blahobytné a na úkor jiných, námi využívaných světů, tyjící Evropské unie) dnes a denně odehrávají tyto každým zdravým jedincem neakceptovatelné zločiny proti lidskosti a že jejich přehlížení či dokonce podněcování spolutvoří samo jádro našeho soutěžního politického, sociálního a ekonomického systému? A to nejen polského, ale celoevropského? A za tohle promyšlené a klidně neúhybné nasvícení opravdu ráda a vděčně tleskám. *** A ne, stopáž k takovému sdělení vůbec nebyla přepálená, naopak, uteklo to i díky členění a neulpívavému opouštění dílčích osudů až příliš rychle: možná bychom se měli dívat ještě o několik hodin nebo spíš i dní déle, aby nám to došlo v plném rozměru. *** (S O.Lí ve Velkém sále Světozoru.) *~

Ve městě plném fascinujících výhledů a estetiku noci určujících neonových reklam sledujeme utváření životů lidí bez výhledů. Film o sociální mizérii, beznaději, hořkosti, mužském vzteku a ženské rezignaci (a naopak), o únavě, o zvratech k horšímu a nedostatku sil a možností trpký běh věcí změnit, pomoci sobě, či sobě navzájem. Jemná, tichá, podmanivě natočená obžaloba bezcitné společnosti pod nadvládou peněz, privilegované moci a násilí, vše plíživě požírajících korporací a jejich všudypřítomných neonů. Feministická linie je stejně (oprávněně) hořká jako ta ústřední: ženské hrdinky se buď zoufalé vrhají na gambling, přežívají po squatech, odevzdaně se trápí doma s utrápenými mužskými, anebo se nechají pohltit korporátem. Smrt (zabít se, nebo nechat se zabít) je vždycky možnost. *** Poslední scény jen dokazují, že je to jedno. Čas na cigaretu sanitního lékaře s policistou může stejně dobře znamenat, že pacient je mrtvý, jako že na tom prostě nesejde. *** (V Lib, sama.) *~

Dokument je poměrně obsažný, konkrétní jak co do vybraných specifik rodinných, tak společenských, v nichž Elfride vyrůstala nebo jimiž se rozhodla ve svých dílech zabývat, ale připadá mi - a jsem vůči tomu krajně ostražitá -, že dokument toliko předkládá vlastní spisovatelčina vysvětlení toho, proč a kým se Elfride Jelinek postupně stala a proč už 20 let žije a tvoří v ústraní, přičemž do roku 2004 se dozvídáme především o tom, jaká nepříjemná témata si vybrala, aby s nimi svůj národ konfrontovala, a od roku 2004 už se o ní nedozvídáme nic. Je to pro mě příliš zatížené autorským narativem Elfride Jelinek, jako by Claudia Müller jen posloužila silnější osobnosti, která si přála právě takový narativ vytvořit a pustit do světa. Každopádně už to, že to tak vyznívá, mi připadá jako filmařské selhání. Chybí mi více informací o Jelinek z různých stran, nasvícení jejího života a díla z dalších pozic a od dalších lidí, kteří by ji dobře znali. Tahle promyšleně seskládaná mozaika, která má podat určitý obrázek, mi jen ukazuje na podezřele mnoho nevyplněných ploch. *** Navíc: Elfride Jelinek jsem celé roky měla na seznamu dlužné (ještě nepřečtené) světové literatury, a hodně jsem se na ni těšila, jako filoložka umím ocenit promyšlenou autorskou práci s jazykem, dovedu číst v potřebně přehýbané syntaxi a novotvarech, mám slabost i pro německy psanou literaturu, a tak mě nyní navíc silně zaskočilo, že literární jazyk Jelinek, jehož je v dokumentu plno, je pro mě téměř nerozklíčovatelný - především to, jak od výstavby možných sledovatelných point uniká k paradoxům a kontradikcím a mimoúrovňovým, ale k sobě svázaným větám, aniž by to mělo hlubší utvářený smysl než pouhé protivenství. Tak se mi aspoň zdá... *** Celkově ve mně vznikl dojem, že unikání je tady tak vůbec klíčové slovo: Elfride Jelinek uniká posouzení od svých blízkých, dokument o sobě má pod kontrolou a vyřizuje si to přes něj jen s veřejným prostorem, který si to vyřídil s ní, a v textech uniká od kauzální logické sdělnosti, skrze niž by vystavěla něco sama o sobě, aby jen podrážděně nereagovala na to či ono, co je (a jistě je) hodno nelibosti. Ale co je tedy hodno její libosti a co kromě odsudků a zahořklosti (obousměrné mezi ní a její společností) plní život Elfride Jelinek? Nevím a na dokumentu mi tohle zaryté smlčení hodně vadilo. *** S Lí, Velký sál Lucerny, v rámci Das FilmFest.) *~

Silné a zřídka zpracovávané téma - v podstatě vztah matky a dcery, který se s věkem překlopil, až se dcera stala tou, kdo poskytuje [téměř mateřskou] péči, a matka její příjemkyní, a jak se to může vychýlit, pokud dcera nemá vlastní rodinu, své děti, a (možná i z dalších důvodů, jako jsou - zřejmě zbytečné - výčitky a špatné svědomí, a tedy z navozeného pocitu viny) začne být na vztah s matkou a poskytování péče fixovaná až příliš úzkostlivě. *** Logická linka a narativní struktura byly bezchybné, pointa pro mě přišla překvapivě, což bylo příjemné, a sedlo si to pak všechno perfektně, člověk prostě jen musí přijít na to, že návštěva, kterou dlouho sledoval jako přítomnost, byla ve skutečnosti vzpomínaná (a do scénáře zapisovaná) minulost, během nové návštěvy, kdy už je tam dcera samotná. Dá se i vytušit, že během té předchozí návštěvy - a možná jich absolvovaly i víc, dle několika fází stárnutí matky - matka v onom specificky vytapetovaném pokoji i zemřela. *** Jen mi připadá, že tentokrát by bylo třeba téma zpracovat o trošičku víc, rozvést je konkrétněji a víc do souvislostí, vše ústrojněji propojit. Že se naznačilo příliš málo o tom, proč dceru trápí matčina minulost, proč vlastně zanedbává muže a nemá rodinu, kde se v ní vzala ta úzkostlivost, čí tvář to pozoruje v okně, jak s tím pozorováním souvisí historka taxikáře z úvodu atd. I kdyby to pozorování postav v oknech měly být jen žánrové pomůcky k navození mysteriózní atmosféry ve scénáři, který píše, nějakou spojitost by to mít mělo - něčí tvář to přece musí být. Připadá mi přece jen škoda, že takhle nosné téma o překlápění a vším možným utvářených posuvech vztahu matka-dcera je tu jen tak jemně dotknuto, z povzdálí a jako by se stále přítomnou bázní. Ale možná že vlastně o tom, jak těžko se takového tabu člověk zbavuje, ten film byl. *** (V Lib., sama.)*~

Na chvilku to vtáhne, dvakrát, jednou úplně na začátku, když ti dva hledají, jak z prvotního nápadu rozvinout melodii a jaká situace by se k ní hodila, a pak znovu ve studiu, při reflexi prvního náběru... A trošičku i ve chvíli, kdy si Pilarová poprvé zkouší broukat melodii. Ale to hlavní je tu úplně přeskočeno: jednak jak se stane, že se melodie opravdu rozvine, jestli a jak u toho spolupracují, a potom to samé s textem, jak se vymýšlí a buduje, dolaďuje, co si nad tím povídají, co pro ně znamená, jak se na tom Pilarová podílí nebo ne, jak ho přijímá a sžívá se s ním, co si o tom celém spolu řeknou... Jenže ono tam o tom procesu vznikání písně není mimo ta dvě tři kratičká nespojitá okénka ve skutečnosti skoro nic. A jinak je to zbytečně vyplněno záběry z jiného představení, cestou domů taxíkem, nebo tříminutovým přednesem hotové písně, což je už úplně zbytečné - působí to tím vlastně spíš jako klip s delší roztržitou předehrou... Hm. *** O kolik víc vzrušující je sledovat onen třídílný (osmihodinový) dokument Beatles: Get Back - z něj by se klidně dal 14minutový proces výstavby písně mezi čtyřmi talentovanými autory od prvního zárodku nápadu až po hotovou melodii s výpovědí sestříhat i několikrát. A bylo by to tam všecko. Škoda, že tady většina tvůrčího procesu opravdu není zachycená, byl by ve skutečnosti celkem zážitek porovnat vznikání takovéhle ne úplně blbé, ale přece jen jako produkt střižené popové písně pro Pilarovou ve zlatých šedesátých s tím dramatickým soubojem tvůrčích géniů Beatles, plným kamarádských narážek i autorských střetů, vzájemného obdivu i nevraživosti, který nakonec vede ke vzniku fantastického díla, o němž najednou všichni ví, že to je ONO. ;) *~

Svrchovaně krásný, výrazově i významově suverénní snímek s průzračně ryzí i detailně barvitou a spíše působivě metaforickou a ilustrativní než historicky úzkoprse věrnou faktografickou výpovědí o životě nedostižné ženy, inteligentní, svobodomyslné, neohrožené, dobrodružné a krásné, a zároveň v neúprosné logice patriarchálními pravidly a konvencemi sešněrovaného světa osamělé, zraňované a nenaplněné, fixující se melancholicky na méně podstatné životní stránky, které jí zbyly, a postupně umdlévající a upadající do depresí v ústraní od císařského dvora, trávící čas na řeckém Korfu a na cestách, v obklopení hrstkou věrných, tu méně tu více originálních osobností, jež do míry jejich limitů inspiruje a fascinuje, leč bohužel to s téměř železnou nezměnitelností nikdy neplatí naopak. *** V oku příběhu se ocitá přísně katolicky vychovaná a zprvu silně upjatá dvorní dáma, nová společnice, na níž je nám ilustrována postupně vznikající až psovská oddanost a závislost na Sissiných oslňujících kvalitách a nepřekonatelné touze po volnosti a rozletu, jíž někteří lidé v císařovnině blízkosti propadají, aniž by je s ní mohlo propojit skutečné porozumivé rovnocenné přátelství a sblížení, aniž by s ní dokázali držet krok a mohli sebeméně ulehčit její především duševní izolovanosti a opuštěnosti. *** Snímek ústí v geniální výmluvně dvojznačný závěr, v němž se završí nejen Sissin život, ale i onen psovsky oddaný Irmin vztah. Kamera nám jasně neukáže, kdo přesně Sissi zabil, ale silně nám vnucuje historická fakta přepisující chytrou představu, že pokus o atentát jen poskytl vhodnou příležitost Irmě, která ji pohotově využila a neponechala nic náhodě. Následná Sissina poznámka, že netušila, jak moc ji Irma miluje, vyzní mnohem přiléhavěji, lépe sedíc k povaze Sissiných brilantně ironických postřehů, pokud tím Sissi komentuje fakt, že ji Irma úspěšně bodla, a ne že se ji neúspěšně pokusila před bodnutím ochránit. Irma také měla všechny důvody to udělat: zblízka sledovala, jak upřímně a nevydržitelně se stárnoucí, osamělá Sissi trápí, a z několika společně prožitých otřesných situací nabyla přesvědčení, že Sissi se skutečně se svou nezdolnou vůlí a umanutostí dříve či později nevyhnutelně sama zabije. To však Irma nemohla připustit: jako křesťanka měla pevnou víru, že by se tím Sissi připravila o spásu a věčný život, a jako sobecky a závisle zamilovaná osoba věřila, že by tak přišla o poslední špetku naděje, že se spolu na věčnosti shledají a ona bude Sissi už napořád nablízku. Pomoci jí a udělat to ze soucitu, ze strachu a z lásky místo ní by bylo logické řešení. *** Když pak ve finále Irma stojí na útesu a s úlevou a uvolněním se usmívá, jednak můžeme tušit, že z ní spadlo obrovské břemeno, jednak že už se bez zatížení jen raduje z vidiny společné věčnosti, která je jednou nevyhnutně čeká, a jednak že se usmívá z uspokojení nad dobře splněným úkolem, že Sissi už se (metaforicky) stala oním divokým rackem a že to ona, oddaná přítelkyně, jí to vysvobození dokázala poskytnout. Nakolik je to nemocné, anebo naopak zdravé přesvědčení a šílený, anebo vysoce smysluplný čin z lásky jedné ženy ke druhé a z pochopení lásky ke svobodě uprostřed tuhého, zvrhlého a šíleného patriarchálního systému, už je ponecháno na subjektivním náhledu a posouzení každého diváka. *** Formálně se nejedná o žádné unylé a opulentní historické kostýmní drama, ale mnohem spíše o s až divadelní svobodou pružně pojednaný snímek s propracovanou, ale neokázalou scénografií, imaginativní, sytivou, ale zbytečně nezatěžující estetikou a s příjemně moderním, nerušivým soundtrackem, prodchnutý jednak všudypřítomnou ironií až sarkasmem vůči konvenčnímu, neemancipovatelnému prostředí a zároveň nepatetickou křehkostí, něhou a citlivostí všude tam, kde se dotýká polapené Sissi. *** Formální kvality i silné sdělení naznačují sympatickou vnitřní svobodu i zralou ukázněnost režisérky. Frauke Finsterwalder jako by byla spřízněně ironizující soucitnější starší sestrou Jessiky Hausner. *** Několik poznámek bokem: Leitmotiv Šípkové Růženky není jen předvěstí známého Sissina konce, ale organicky se váže k opakujícím se epizodám depresivní únavy z  konvencemi uspaného a zarostlého světa/království (musím teď sto let spát...). *** Bulimie a anorexie jsou tu perfektně vystiženy jako dva hraniční somatické projevy niterné nemožnosti přijmout paradox životní vyprázdněnosti a ztráty smyslu a tím pádem zároveň nesmyslné, ač neodbytné potřeby udržovat se fyziognomicky v chodu aktivním naplňováním úst a žaludku. *** Ještěrky a rackové - symboly bytostné potřeby volnosti, nemožnosti prospívat v zajetí. *** S R. ve Velkém sále Lucerny, v rámci Das FilmFest. *~

Past privilegovanosti. Infantilní a zároveň tragicky zneschopňující nedospělosti a problémy lidí "prvního" světa, kteří si neumí být doopravdy nablízku, ani sobě samým, ani svým blízkým, natož se něčeho, čehokoli, autoritativně chopit  a garantovat tomu smysl. *** Chvílemi dojemné, většinou prostě naplněné prázdnotou, bezduchostí, jalovostí, ztraceností a marností, nicméně prodchnuté autorskou účastí, pochopením, smutkem, ironií i duchaplností. *** Krásné scény - malebné (doslova) výjevy a spousta promrhaného času a prostoru, geniálně zachyceného. *** Speciálně ve mně zůstala vězet, jako brok, tísnivá a udřená scéna pracného nahánění a plašení lovného ptactva plebsem v podrostu (zámek a podzámčí). *** Výmluvné také bylo neustálé mluvení postav přes sebe, aniž by se vlastně poslouchaly a navazovaly na sebe, a tisíce způsobů, jak se někoho necitlivě dotknout, nebo jak se cítit dotčeně. (Sama v Lib.) *~

Strhující vztahové a sociální drama, které nás na (pouze relativně) nejednoznačné situaci nutí podrobně zkoumat a reflektovat destruktivitu zažitého vnímání nerovnosti pohlaví (či obecně jakékoli jiné marginalizace) a zároveň i destruktivitu sebeklamu a výmluv, jimž se v takové nerovné situaci otevírá velice snadná cesta (spočívající zde v obviňování schopné a cílevědomé partnerky z vlastních selhávání) – a to v jejich osobním, vztahovém, rodinném i celospolečenském dopadu. *** Je rozhodně vzrušující sledovat, k jakým závěrům se přiklánějí které postavy a co o nich z toho lze soudit: „slaboši“ jsou přesvědčeni, že muž byl obětí své příliš emancipované partnerky, kdežto lidé zdravě sebevědomí, mající jak zdravou sebeúctu, tak i zdravý respekt k druhým, pro nic takového nemohou najít důkazy - ba spíše naopak, postupně naznávají, že Sandřina situace byla velice nelehká (cizí země, jazykové bariéry, nezralý, nespolehlivý partner), jen ona nebyla zvyklá si stěžovat. *** Ukázkovou je postava prokurátora, který vykazuje silné, ničím nepodložené přesvědčení o mužově slabší a nespravedlivě zatížené pozici ve vztahu a téměř až zapálenou nenávist k jeho přese všechno úspěšné a vyrovnané partnerce. Sledujeme, jak si z faktů konstruuje vlastní, svérázně pokřivený obraz Sandry (stejně jako Samuel), zřejmě iritovaný tím, že Sandra rozvrací jeho představy o roli spořádané ženy, manželky a matky, a bude-li osvobozena, otřese tak i jeho pozicí v systému. *** Pozoruhodné je uvědomění, že divák je oproti postavám v soudní síni ve značné výhodě, jelikož vidí celou skutečnou partnerskou hádku, z níž jsou Samuelova zuřivost i zoufalství stejně jako Sandřina snaha svému partnerovi věci nasvětlit z druhé strany naprosto zřejmé - to ale neplatí o pouhém zvukovém záznamu. Filmové postavy jsou tedy ponechány ve větší nejednoznačnosti a tedy i v nezbytnosti více se snažit analyzovat Sandřiny výpovědi, její skutečnou pozici ve vztahu (např. jak trpělivě akceptovala, že žije kvůli partnerovi už podruhé v cizí zemi, nemluví vlastním jazykem dokonce ani se svým synem, ustupuje Samuelovým výlevům a rozmarům, nenechává se při práci rozhodit složitými okolnostmi atd.), možnou objektivitu Samuelových obvinění a také zpytovat vlastní pohnutky ovlivňující jejich úsudek. Ale domnívám se, že i přes tohle vizuální nadržování (doteď si lámu hlavu, proč se Justine Triet takhle rozhodla, proč nenechala i diváky vystavené pouhé zvukové stopě té klíčové situace, ale zřejmě věděla, čeho si přeje dosáhnout) si do jisté míry musí i diváci klást stejnou otázku: jaké vnitřní pohnutky koho v kterou chvíli přiměly k tomu, že třeba i jen krátce váhal nad Sandřinou nevinou. I my jsme na to téma měli cestou z kina celkem přínosnou debatu. *** CHYBY: Našla jsem vad na kráse bohužel několik, což pro mě na rozumové rovině přesvědčivost snímku mírně oslabuje, ale ve výsledku jsem schopná je odpustit – dojem z něj zůstává stejně silný, jako by v něm ty chyby nebyly, a jeho výjimečnost i tak zasluhuje plný počet hvězd. --- Ta hlavní chyba je nicméně stěžejní a spočívá v tom, že snímek nenápadně od otázky, jestli se Samuel zabil nešťastnou náhodou, nebo byl zavražděn, přesouvá pozornost k otázce, zda se zabil sám, nebo byl zabit partnerkou. Sebevražda se přitom po výpovědi syna Daniela jeví nakonec jako nejpravděpodobnější – a na tomto základě je Sandra soudkyní osvobozena. Samuel se logicky jeví jako vyčerpaný člověk, který si nebyl jist svou odolností, vnímal sám sebe jako někoho v náročné situaci, komu docházejí síly a kdo se svým životem dost možná brzy skoncuje. Povídání o těžkém údělu vyčerpaného Danielova psa mělo být přesvědčivým příměrem sebelítostivého člověka. Jenže ono ve skutečnosti nedává vůbec smysl, aby se člověk pokoušel zabít skokem z druhého patra do sněhu! – a nejde přitom ani počítat s tím, že se při pádu praští hlavou o střechu přístěnku – nejpravděpodobněji by v takovém případě skončil s nějakým zraněním. Kdyby se Samuel chtěl skutečně zabít, pak by bylo namístě se oběsit, otrávit nebo to někam napálit autem v plné rychlosti. Nejpravděpodobnější je tedy nakonec nešťastná náhoda, ale v tom případě je Danielova výpověď zcela nepodstatná – a zároveň Sandřiny výpovědi o Samuelově opatrnosti zůstávají platné, takže je i to přece jen těžko pochopitelné. Další chybou je, že když Daniel vypovídá, že v psích zvratkách nalezl kousky bílých prášků, pak vůbec nedává smysl, aby prokurátor spekuloval o možnosti, že se Samuela mohla pokusit otrávit Sandra – v takovém případě by tablety musely být rozdrcené na prášek a nemohly by být vidět ve zvratkách – nikdo na to ovšem ani nepoukázal. *** (Ve Světozoru s Lí a R.) *~

Vysoce citlivý film rafinovaně a v precizních nuancích zprostředkovávající divákovi zkušenost, kterou si prochází drtivá většina mladých dívek, bez ohledu na okolnosti a osobní kvality - zkušenost, která jen pro svou četnost ještě nemá být považována za něco obvyklého, běžného, s čím je třeba se smířit a vyrovnat. Po všech stránkách perfektní dílo: režie, kamera, barvy, tempo, dynamika, situace, přirozenost emocí, vývoje napětí i uvolnění ve vztazích... celé naprostá paráda! *** V Edisonu, v rámci Be2Can, s ORL. *~