JitkaCardova

Překvapeně objevuji nadčasovou tvorbu Henri Verneuila! Nikdy by mě nenapadlo, že za politickým či novinářským thrillerem klasické staré francouzské školy se bude skrývat tak perfektní a místné rozkrývání mocenských uzurpačních praktik růstové ekonomiky a globalizace trhu pro sociální politiku států a občanů, pro lidská práva, pro morálku a etiku a povšechně pro tzv. demokracii.*** Co bylo Verneuilovi nad slunce jasné už v roce 1982, o tom se dneska, kdy už je ve jménu trhu rozvrácená celá planeta a většina chudých lidí neúprosně chudne na úkor několika nejbohatších mocipánů, hádají novináři obhajující růstovou ekonomiku stále pofidérnějšími argumenty dnes. To je fakt blbý vývoj, každopádně film je perfektní - atmosférou, tempem, herectvím, vizuální stránkou, a hlavně to tentokrát ve scénáři ani nezaskřípne, a tak je tím vyznění třikrát podtrženo, kde to dnes už máme sečteno. Doporučuju tenhle parádní biják jednoznačně i ve jménu všeobecného kulturního i společenského rozhledu všem. *~

Klasický konspirační thriller s podmanivým přesahem k sociologii moci. Jako thriller to odsýpá, přistoupíme-li na pro potřeby scénáře hodně zjednodušené a místy nelogické schéma shromažďování důkazů a vyvozování souvislostí. Působivá vsuvka s experimenty s podléháním 69 % lidí vyšší autoritě a zbavováním se vlastní odpovědnosti při plnění úkolů, i když jsou amorální a ubližující, je nicméně silná, včetně toho, co se z ní dovozuje o roli státu a třeba i demokratickém zřízení, v němž ovšem platí autoritativní zákony a hierarchie moci při jejich dodržování, a o zaujímání rolí a pozic v sociálních hierarchických strukturách. *** Čili ano, tři hvězdy, ale tentokrát s dodatkem, že je pro kulturní rozhled i osobní rozvoj rozhodně lepší tenhle film zařadit mezi viděné, než nikoli. *~

Tři s bídou. Film je povrchně laskavý, překapávající touhou mile uspokojit všechny diváky osciluje mezi místy značně trapnou (nikoli správně ujetou) komedií a nostalgií (drama se tu ve skutečnosti žádné nekoná), přičemž ve všech polohách mu místy ujíždí základní logika (nebo ji neřeší, což ale není sympatické). Scénky utkané z prověřených klišé se k sobě řadí na střídačku bez pevnější struktury i širšího kontextu a do ničeho s hlubším přesahem se nespojí, postavičky, chvílemi karikatury, chvílemi ani to ne, zůstávají dostatečně obecné a málo prokreslené, aby člověku nepřirostly k srdci a mohly tak bezpečně ilustrovat paušální věčné uklidňující pravdy lidového pfilosophování, jako že jsme všichni specifickým tónem v souzvuku všehomíra. Po celou dobu sledování mě tahle utilitární, nezávazná a nejistě rozkolísaná nota filmu především iritovala, a to tak moc, že bych mu čistě za osobní dojem z fleku dala hvězdy jen dvě. Autora předlohy, slavného spisovatele přezývaného islandským McCarthym, jsem nečetla, ale tenhle film má k McCarthymu stejně daleko jako Krteček k Erbenovým baladám a působí spíš jako něco narychlo zflikovaného lehce podroušeným Hřebejkem. *** Mnohem krásnější a silnější islandské filmy, které přesvědčivě sledují existenciální rozměr lidské existence i specifika islandské přírody a společnosti, jež v něm hrají zásadní roli, a mají tím rozhodně blíž i k McCarthymu, jsou např. filmy nově vycházející hvězdy režiséra Guðmundssona, od něhož speciálně doporučuju krátkometrážní Údolí velryb  (ke shlédnutí zde) a první celovečerák Krásné bytosti (2022), nebo pro mě zatím ničím nepřekonaný vrcholný islandský snímek Ada, nádherná a fantaskní balada o všem, o čem Letní světlo chtělo být, ale nebylo. Odlehčenější a komediálnější převedení islandské existence a současné společnosti do filmu, které ale vůbec nepostrádá hloubku ani konzistenci ani ilustraci tíživé bezvýchodnosti, pak přináší Žena na válečné stezce. Při vědomí síly těchhle kvalitních filmů pak Letní světlo ztrácí ze svého iluzorního lesku zábavné cetky jen o to víc. *~

Šlape to stejně parádně, jako když jsem byla malá, a v mnohém to dovedu víc docenit, třeba brutálně vtipný střih a kameru, které se podílejí na výstavbě vtipů. A přitom ze své láskyplnosti, dobroty a komiky, z šarmu a uvolněnosti, s nimiž tohle dílo odkrývá podstatu přátelství a bezelstné lásky k životu a nezištnému pomáhání, beze stopy sobectví, beze strachu o sebe a bez služebnosti mamonu či moci, to neztratilo nic. Čiší z toho radost a volnost, svoboda oproštění. Čili nehodnotím z nostalgie, i když jí to ve mně vyvolalo celý kotel. *~

Rádoby feministický, ideově od začátku rozporuplný snímek s nejistou message o vymaňování se ze stereotypů diktovaného designu (od designu hračky až po design společnosti, ale jen odsud-posud), zato se zcela jasnou a bohatě naplňovanou intencí dosáhnout především nehorázného výdělku, jemuž je ve filmu nakonec všechno podřízeno, od geniálního marketingu, jenž ho provází, až po ilokuční sílu onoho "feministického", či spíše jen „anti-patriarchálního“ vyznění. *** Zakázaná slova a posvátné pojmy, do kterých se film nestrefuje, o nichž nápadně mlčí, a jimž mlčky slouží: Komerce, Komodifikace, Produktivismus, Kapitalismus. Jediný povolený pojem, do něhož se tu zástupně šije, ale jen tak, aby to bylo přitažlivé a zábavné pro široké platící publikum, intelektuální i mainstreamové: Patriarchát. *** Snímek jsem naštěstí shlédla v rámci feministického debatního cyklu Čtvrtá vlna Terezy Domínové v Edison Filmhub Praha, se skvělými hostkami Marie Heřmanová (obor kulturní a sociální antropologie) a Julie Šafová (obor kulturní a filmové publicistiky), na což jsem si ráda počkala a vyplatilo se mi to – debata, do níž se v průběhu zapojila i politoložka Kateřina Smejkalová, byla silným kompenzačním zážitkem k viděnému. Oč je film sám kontroverznější a rozháranější, o to výživnější a smysluplnější byla diskuse dotyčných žen o zákonitostech systému, ve kterém přežíváme, a ve kterém chtě nechtě muselo vzniknout i tohle dílo vědomě napěchované kognitivní disonancí, oscilující mezi potřebou hlásat omezenou osvětu v rámci povolených možností a zároveň sloužící modle nejhoršího konzumerizmu, destrukce a degenerace. *** Všechno dobré, co můžeme filmu přiznat, nechť je zarámováno dvojí důležitou pravdou: Ta první okřídlená pravda zní, že „kapitalismus ženu nikdy neosvobodí“ (Alenu Wagnerovou tu pohotově citovala Marie Heřmanová, více např. tady: https://a2larm.cz/2018/08/kapitalismus-zenu-nikdy-neosvobodi/ ), a znamená, že pokud film hlásá konec nadvlády stereotypů včetně patriarchátu a zároveň mlčí o kapitalismu, který nic takového neumožňuje, jde jen o výdělečnou úlitbu, která problém neřeší, ale prohlubuje, stávajíc se jeho součástí. Ta druhá zní, že kapitalismus zpeněží (komodifikuje) všechno, dokonce i autentický boj proti sobě samému. Tady se čítankově vydělává na myšlence vysvobození žen a mužů z některých zaběhnutých vzorců, přičemž hlavní vzorec – služebnost marketingu – je bez debaty znovu posílen. *** Neboli: Nezávislá režisérka Greta Gerwich se stává závislou režisérkou v područí manažerů Mattelu a WB, aby mohla k masovému publiku doručit rozkolísanou message o limitované nezávislosti a posílit tak kapitalismus znásobením moci a zisků mocných a bohatých. Kognitivní disonance plný pohár, please. *** Film je na povrchu místy vtipný a chytrý, ovšem celou dobu také plný evidentních kontradikcí, u nichž pozorný divák ustavičně naráží hlavou na neviditelné skleněné zdi limitů, o nichž se nemluví, a při sledování vás celou dobu mrazí (jste-li ten typ) z vědomí, jaké hlubší trýznivé pravdy zamlčuje tak nápadně, že je vlastně v konečném důsledku především o nich – aniž by ukazoval či otevíral cestu, jak se z nich vymanit. *** Nejspíš bych se plně shodla s přítomnými debatérkami, že film si je všech rozporů a problémů, které zamlčuje a posiluje, vědomý, o čemž mj. svědčí brilantní a v mnohém klíčový monolog matky o zoufalém postavení žen v dnešním systému, na které jsou dnes kladeny absurdní a protichůdné nároky, např. aby obstály v krysím závodu tvrdé kariérní bezohlednosti a byly zároveň pečující, všeobjímající a chápavé apod., v němž ostatně výrazy jako „kognitivní disonance“ a další nahlas zaznívají, jenom mě to logicky neplní žádnou nadějí a vůči autorce a její volbě ani žádným zvláštním uznáním. *** *** Ideová nekonzistence filmu se logicky  propsala i do jeho rozpadlé narativní výstavby – zatímco na povrchu se můžeme bavit sledem chytrých, vtipných, barevných, roztančených skečů s izolovanými sděleními, jako celek film pohromadě nedrží, o čemž mj. svědčí i samotný závěr, kdy hlavní postava, stereotypní Barbie, odchází do skutečného světa živých lidí – a ve filmu se nijak neřeší, co to bude znamenat pro onen utopický svět ostatních Barbie a Kenů, pro něž byly do té doby rozhodnutí a činy stereotypní Barbie a „jejího“ Kena určujícím hybatelem a nositelem změny, a stejně se neřeší ani to, jak takový akt ovlivní ten skutečný svět – protože myšlenku, že ty dva světy, „svět barevných šťastných konceptů od Matella“ a „tvrdý svět žité reality“ spolu nebezpečně interferují, film sice chvíli rozehrává, ale pak ji spolu s řadou dalších nebezpečných myšlenek roztržitě opustí, takže to v něm stejně jako další nápady zůstává jen jako izolovaný bavicí prvek bez konzistentně budované pointy. *** (V Edisonu, s Lí, v rámci Čtvrté vlny Terezy Domínové.) *~

Ano, je to v podstatě Bílý Lotus trochu zvrhlejší verze, ale ne o moc. Plus ten geniálně zapracovaný prvek scifi z toho dělá naprosto nejpovednější epizodu Black Mirror! Oh, wait! *** A ne, není to horor, ani body horor, je to chytře promyšlená a uvnitř bezpečných hranic dobře natočená reflexe, není se čeho bát. *~

Rozumím tomu poselství o síle žen a o tom, jak by se měli chovat vzoroví muži kolem nich, ať partneři, přátelé, synové nebo lékaři ad. Čemu vůbec nerozumím, je, kam se poděl Medemův rukopis a proč film vypadá skoro tak pateticky, jako by ho natočil Almódovar. Když si Medem vypůjčil jeho dvorní herečku, španělskou verzi Michaely Kuklové, čekala jsem s velkou mírou jistoty nějaký důvtipný Medemův twist. Ještě předchozí rafinovaný snímek Poslední noc v Římě, u něhož diváci plošně zaměňovali akt chytré vzájemně osvobozující a uvolňující komunikace za nevázaný sex a přehlíželi skutečné sdělení, mi dal za pravdu v tom, že v Medemovi je mnohem víc, než je v něm ochotná vidět většina publika, a že jim Medem nejde podbízivě na ruku, ale právě pro jejich ochotu nechat se lacině svést stranou jim podvratně lišácky uniká. Ale tentokrát jsem poprvé za celé dekády Medemem zklamaná. Tenhle snímek mohl opravdu natočit Almódovar s Kuklovou a nic by se nestalo. *~

Myslím, že skrze chválu pomalosti, vyprázdněnosti a depresivity se tu dost přehlíží, jak vachrlatě a povrchně to celé drží pohromadě. Všecko se dá vždycky smést tvrzením, že udělat něco mizerně byl přece záměr, ale pokud to postrádá hlubší smysl, tak to z toho prostě kvalitní film neudělá. Při dívání se postupně vrství řada otázek, které ukazují spíš na to, že film, sám sebou zaujatý jen v nějakých ohledech, v těch ostatních není ani bazálně promyšlený a konzistentní a výsledek je pak otravný a nevěrohodný i ve všem ostatním. Např. fakt, že vyšetřovateli doručí obálku se zapalovačem, slouží ve filmu jen jako záminka, aby objevili dalšího zvrhlíka, který se kolem oběti motal. Ovšem už se neřeší, že policisté při vyšetřování upálení skutečně přehlédli zapalovač, který ležel pár metrů od místa činu. Stejně pitomě vypadá i skutečnost, že sice kamarádce řekli, že potřebují video, které jí oběť poslala pár vteřin před smrtí, ale pak se na ně neobtěžují ani podívat na velkém monitoru v kanceláři - že na videu sedí na lavičce vrah, zjistí vyšetřovatel náhodou ve chvíli, kdy je v terénu, pouští si ho na displeji telefonu v noci a ještě kvůli tomu přehlédne, že už si je pár minut opodál prohlíží další figura? WTF. To je dost blbé samo o sobě, nicméně ještě horší je, že už ve chvíli, kdy oběť to video natáčí, mě praštilo do očí, že se u toho nesmyslně otáčí o 360° a že je celý ten akt takový nějak podezřele na sílu spontánní. Scénář to tak potřeboval, o nic jiného nešlo. Další věc, která mě praštila do očí, že při odcházení z večírku to v té horské oblasti vypadá spíš jako vlahá letní noc, oběť má na sobě jen kratičké šortky a tričko, evidentně v nich nemrzne... jenže je 12. října - a když se pak připomíná výročí, všichni nosí dlouhé kalhoty, svetry, baloňáky. Všechny ty rafinovaně umístěné kočky jak během zločinu a po něm, tak na hrobě při výročí, jsou taky jenom laciná dekorace, která nic víc neznamená, ale vypadá efektně. Dost blbý je, že i ten "victim blaming" tu vyznívá spíš jako hodně chatrná nálepka, která se sem ani moc nehodí, než že by se to ve filmu doopravdy dělo.  Obětí je nevázaná holka, která prostě opravdu měla spoustu divných známostí, mezi vyšetřovateli jí to rozhodně nikdo nevyčítá, jenom nemůžou dělat nic jiného, než ty magory vyšetřovat a prostě se v jejích vztazích hrabat. Vyčítat jim to by mělo smysl jen v případě, že by kvůli tomu přehlédli jinou důležitou stopu a zanedbali něco zásadního. O tom tenhle film ale vůbec není - tuhle holku nejspíš fakt zabil úchylák, právě proto, jaký vedla život, což jí ale nikdo nevyčítá, a detektivové jenom nejsou schopní vyšetřit, který z nich to byl. Když se tam pak ještě přimíchá povzdech nové policistky, že zločiny většinou páchají i vyšetřují muži, a policistka čistě z toho vyvodí, že mužům proto patří svět, měla jsem co dělat, abych na projekci nahlas nevybuchla smíchy. Film se snaží lacině honit témata, na která nestačí, a přitom se sám rozpadá v přímém přenosu a nedrží pohromadě ani v základních věcech. Hlavní detektiv chodí i po třech letech ve stejném outfitu, nedozvíme se nic o tom, proč žije pořád sám v malé garsonce, aniž by to snad mělo být nějaké ústrojné tajemství - je to jen další laciný efekt. Ostatně těch pár vět, které vyslechneme o životním příběhu druhého detektiva, také jen lacině vyčpí do ztracena. Už dlouho jsem neviděla film tak ledabyle zfušovaný na všech rovinách, o to trapnější, že se snaží zároveň prodávat pokroková moudra a přitom se nevymaní ani z těch nejprovařenějších laciných triků a klišé. *** (Pilotů, s Lí, 13. 7., sál C).*~

Samo o sobě dobré, se silným, vícevrstevnatým vyzněním. *** Plus pár spoilujících postřehů: Zjev mladého filmaře Davise napovídá, že je nejspíš synem Iaina Adaira, nikoli policisty Kennetha - sedí to i časově? ** Odkaz matky synovi je silný důkaz mateřské lásky, jakkoli zvrácené. ** Připadá mi, že na fotkách, které by si doma Janet schovávala, nebudou obrázky lidí sice svázaných, ale pořád ve spodním prádle a téměř beze stop jakéhokoli násilí, ale že tam budou i výjevy z pokročilejších stadií hrátek - asi se to tam mělo nějak promítnout. *** Je Davis zničený jen z toho, že přišel o svou snoubenku, a z toho, že oba jeho rodiče (ať už byl otcem kterýkoli z nich) jsou vrazi a psychopati, anebo v sobě tají zděděné sklony? (Není to tam naznačeno.) ** Z čeho má Davis ten tik, který se u něj objevuje od samého počátku, to cukání nervu po jedné straně nosu? Tuší něco o své matce či otci, ještě než na to při natáčení přijdou? ** Vadou na kráse je, že seriál Černé zrcadlo má předjímat morální potíže společnosti, které přicházejí s novými technologiemi a pokračující komodifikací sociálního, etického i tvůrčího potenciálu lidí - tohle je přesně ten díl, který se prohřešuje, protože natáčení zvrhlých senzací na kameru je hodně stará a obnošená vesta, nic nového. *~

Milý, nijak přelomový poselství. Hezká etuda Andrew Scotta. Škoda, že vývoj příběhu tu tolik záleží na tom, jestli ostřelovač má nebo nemá možnost čistého zásahu útočníka, aniž by ohrozil rukojmí. Ti dva sedí fixovaně v autě v pozici řidiče a spolujezdce na sedadle za ním, kryjí se jen z pohledu zezadu nebo zepředu. Sniperovi nic nebránilo v tom se opatrně přesunout do pozice, z níž by řidiče i celý příběh mohl s jistotou odpravit. *~