JitkaCardova

Milý, nijak přelomový poselství. Hezká etuda Andrew Scotta. Škoda, že vývoj příběhu tu tolik záleží na tom, jestli ostřelovač má nebo nemá možnost čistého zásahu útočníka, aniž by ohrozil rukojmí. Ti dva sedí fixovaně v autě v pozici řidiče a spolujezdce na sedadle za ním, kryjí se jen z pohledu zezadu nebo zepředu. Sniperovi nic nebránilo v tom se opatrně přesunout do pozice, z níž by řidiče i celý příběh mohl s jistotou odpravit. *~

Mnohem více je to přehledný a povrchní dokument o tom, jak rychle a povšechně se nedozírných možností filmu chopila komerce a potřeba ovládat a ohlupovat většinu, takže se díky vynálezu kamery necháváme především čím dál masověji zabavovat, manipulovat a otupovat, a mnohem méně dokument, který by v nás otevíral touhu po těch nedozírných možnostech pronikavé sebereflexe, zušlechťování, otevřeného komplexního dialogu a autentického vzájemného rozvoje, které ve filmografii (psaní světlem) zůstávají lidstvem upozaděny. Pro člověka jako já, který s touhle hořkou perspektivou denně vnímavě žije, nic nového, a ještě ani plnohodnotně vyjádřeno. Jistá působivost, při takovém dějinném průletu, se tomu upřít nedá, ale ta je skoro zadarmo, a celkově to bylo selektivní, velice zúžené a nijak hluboké. *~

Tenhle film jsem vidět nechtěla, nic moc jsem nečekala, ale zbyl na mě v tom letním večeru, a bylo to buď film, nebo nic. Dala jsem mu šanci, filmu o tom, kolik životů se rodí osudovost, a jak nenaplňující může být její naplnění, a jak naplňující může být učit se to nenaplnění unést. *** Film o zkušenosti lásky, která má tisíce a miliony podob, a my musíme spolu projít všemi, abychom rozuměli, abychom byli opravdu propojení hlubokým "injonem". Láskou prožitou v odevzdání i láskou prožitou v odloučení, láskou prožitou v setkání mezi větví a ptákem, na kterou jedinkrát v životě kratičce usedl, mezi dvěma cestujícími ve stejném vagónu, kteří se ani neseznámí, mezi dvěma silně si nakloněnými, jejichž životy k sobě nepasují tak, jak možná čekali - a i k takové osudovosti, vzniká-li právě mezi určitými dvěma, směřujeme osm tisíc různě prožitých životů a nezbývá, ač se nenaplní naše představy o blízkosti, než se stejnou pokorou, pevností, silou a důvěrou, s vnitřním klidem a v posledku i hlubokou radostí přijmout  a milovat ne tu podobu, jakou jsme si vysnili, ale jaká se nám nabízí. *** Tenhle vnitřně pevný, silný a klidný film, v němž smutek a bolest jsou jen jiné cesty k porozumění, lásce a přijetí, a tedy i životnímu humoru a laskavosti, mi byl ve skutečnosti souzený :) A budu ho chtít znovu vidět a sdílet i s O. a R. a taky J. a Lí. (Sama v Aeru, v předpremiéře.) *~

Netvor byl nakonec skvělý strukturálně, to musím uznat a jsem rozhodně moc ráda, že jsem to viděla, ale hrozně mě na Kore'edovi obecně nebaví, jak smířlivý je a falešně laskavý vůči světu, ve kterém žijeme. *** A dál už SPOILING: Nejdřív v první vyprávěcí perspektivě navodí vlastně o dost dramatičtější a především zlověstnější situace, aby až jim ve třetí perspektivě dodá poslední chybějící kontext a vyplní veškeré mezery (to mě nadchlo, jak se i pro ty temné kakofonické žestě, co se tam dvakrát objeví, potřetí našlo vysvětlení a úplně všechno do sebe zapadlo), mu z toho vyšlo, že jsou skoro všichni vlastně mnohem hodnější a uvědomělejší, než to vypadalo v prvním i druhém vyprávěcím kole. Zatímco po první metě soucítíme s marným bojem matky se systémem jako z Kafkova Procesu, a když hotel shoří podruhé, soucítíme s učitelem jako ve Vinterbergově Honu, aby se nakonec napotřetí ukázalo, že malý Jori je ve skutečnosti vyloženě zlatíčko k zulíbání, učitel Hori správňák, ředitelka skrytě moudrá babička á la femi-Yoda, hlavní hrdina něžně, byť komplikovaně zamilovaný nesmělý hoch s dobrým srdcem a maminka velkorysá a empatická vdova-superhrdinka, která záhadně s dobrou náladou a soustředěností zvládá jak šichty v práci, tak péči o synka i věčné pochůzky ve škole... Jediný padouch je tam Joriho otec, co chce ze syna vytřískat homosexualitu a chlastá. A ani ta "šikana" nebyla nakonec nic horšího, než co si žárliví kluci v páté třídě běžně provádějí. *** No tedy, v takovém světě by byla radost žít, akorát že si potísící říkám, co všechno Kore'eda ignoruje, když mu připadá nejdůležitější natáčet takováhle vlastně milounká mikrodramata. *** Co se mi hodně líbilo, bylo to neustálé přistihování lidské mysli, jak si ze střípků bez úplného kontextu vyvozuje mylné soudy (ale tuhle hru s perspektivami hráli mnozí a za mě nejlépe to fungovalo už v r. 1964 ve snímku Zneuctění), nebo to ponechávání diváka bez kontextu, které hraničí s frustrací - např. při tom horečnatém hledání dětí v zasypaném vagónu, kdy se bez adekvátního kontextu nelze naladit a sdílet hysterii postav - to až teprve zpětně. *** (S Lí v Přítomnosti, kde mě vlastně ten snobský luxus soustředěný nikoli na filmový prožitek, ale na pohodlný přísun barových a kavárenských služeb  extrémně rušil, a příště už tam nepůjdu, bude-li možné konkrétní film vidět jinde.) *~

Jessica Hausner zraje jak víno a tříbí v sobě schopnost stále přesnější a do černého zacílenější životní ironie. Její ustavičné uhrančivé, stejně vážné jako svrchovaně pobavené kroužení kolem moci manipulace, víry, fanatismu, sebeklamu a ideologie, které postupně předváděla jak v Lurdách (moje recenze), tak i v  Lásce šílené (moje recenze) a v Malém Joeovi (moje recenze), se tady přetavuje v ještě o poznání krystaličtější a průzračnější záležitost: dá se to celé zobecnit na pozorně sledovanou zkušenost prolamování paradigmat - bez ohledu na to, zda mají průkopníci nového úhlu pohledu pravdu, nebo ne, jejich ultimátní perspektiva je pro starý svět absurdní a nepřijatelná. Je jedno (a ve filmu to geniálně zůstává nerozhodnuté, takže soudy vynáší jen divák, který tím mnoho prozrazuje hlavně o sobě), která generace tu podléhá sebeklamu (nebo která víc) a v čem přesně to podléhání u koho tkví - Jessica Hausner s vhledem, ponorem i nadhledem ukazuje, co všechno se děje, když se o sebe lámou s životem neslučitelné ideje (ale která z nich je neslučitelnější s životem, totiž ať už s životem jedince, druhu, anebo celé planety?), kolik vzniká prostoru pro celou paletu nezbytných průvodních jevů, od krutosti přes smutek, trapno, pochyby, fanatismus, kolísání, pravou naději, nepochopení, niterné přesvědčení až po izolovanost, osamění, bezmoc, odluku... Taková modelová reflexe se opravdu jinde neuvidí. *** Naprosto unikátní navíc bylo vnímat, jak to všem v sále hýbe i fyzičnem, jak se kroutí a prožívají to, protože Jessica Hausner tu celému širokému mainstreamu geniálně vyhmátla a promasírovala tu základní, nezpochybnitelnou víru hraničící s jistotou, sáhla všem na základní existenciální tišidlo a mámidlo - na jídlo a jeho ne?zbytnost. *** Supervtipná a chytrá byla i hudba a veškeré aspekty precizní řemeslné, estetické i filosofické stránky věci. *** (Aero, sama, Ozvěny KVIFF.) *~

Podmanivě natočené, jen postupně se vrství mezery víc než sdělení, a v mezerách to nakonec všechno zůstane viset. Jen nevíme, jak hluboké a široké to "všechno" je a mně to přišlo jako ne úplně šťastné rozhodnutí, nechat to jen tak, v míň než náznacích, v nejistotě, kolik reflektovaných vrstev existence této ženy má. Na Annu Kareninovou, její dětství a vztah s rodiči, její cestu k překladu, její místo ve společenských proměnách, její vztah s Petrem Kabešem a mnoho dalšího je možno oprávněně toužit vznést mnoho otázek, jak dokument ubíhá, ale upřímně, v jeho závěru jsem zůstala na pochybách, jestli by bylo možno dostat i cenné odpovědi, a přitom ani přesně nevím proč. Přijde mi to škoda, a zároveň uznávám, že si tenhle portrét budu pro pár silných míst a specifickou atmosféru pamatovat. *~

Před dvaceti lety bych na to asi koukala překvapeně, mladá a neznalá. Proto mě tehdy dostal třeba Jakubisko a jeho Vtáčkovia, siroty a blázni, aj. Dnes vidím, že je to utahané, neodvážné a neoriginální... Kdyby se každá scéna o dvě třetiny zkrátila a film se smrsknul na 22 minut, ještě i tak by byl moc rozvláčný a měl málo co říct. Impresionismus měl k opileckému chichotání a unikání před vážností a hloubkou stejně daleko jako tohle prvoplánové a většinou spíš otravné cvičení k pohlcujícímu komplexnímu filmu. Pocta ničemu a nikomu to doopravdy není a samo to taky neobstojí. *~

Zvědomování a jemné umanuté posouvání hranic lidského, našich omezení a mezí, jež nám přidělují význam i tvar, nám dává sílu dobývat specifický druh krásy. Tohle je její vrcholný prožitek, nádherně sdílený. Dýchala jsem  slastně mě mrazilo. *** Oceňuji nesmírně střih, že se ho nebáli, nepokoušeli se zdokumentovat a "dokázat" divákům, že celá kreace je na jeden nádech. Vytváří to silné pouto důvěry a intimity s divákem, který ví, co výjimečně nádherného o lidském životě, hranicích a schopnostech prožívání, dobývání a krásy se s ním sdílí. Děkuji. *** Vidět lze třeba zde. *~

Pozor, už zase spoiluji! *** Film se spirálovitou strukturou, o vzpomínání, reflexi, zpětném porozumění a bezmoci. Film, kde se pod nánosem ne-nuceného veselí, zdánlivě uvolněného a bezpečného spoluprožívání  a nevyřčených otázek a odpovědí mezi dcerou a otcem skrývá nepřekonatelná deprese, napětí a dávno předem prohraný zápas o život a o prakticky zvládnutelný vztah k životu. *** Náznaky, že Sophie otcovu depresi mohla zdědit, příběh posílají po nové vrstvě spirály dál, a ve chvíli, kdy slyšíme pláč jejího novorozeného dítěte, udělují ještě nový smysl jejímu pochopení vlastní situace nad záběry tehdejší dovolené s otcem, která zřejmě byla i posledním, jím pečlivě připraveným, časem společně stráveným, na který použil veškeré své finanční prostředky i duševní síly. *** Kdybych chystala komponovaný večer, pustila bych po tomhle snímku jako druhý film Murénu. Stejná uvolněná letní atmosféra, v níž se odehrává drama dospívající dívky bojující mezi dospělými svůj zápas o život. Ale pak už je v každém z obou filmů všechno jinak. Oba jsou však stejně jedinečné, pronikavé, rozrušující, inteligentní a hořce krásné. *~

Tématu placené i neplacené práce, péče, jakož i nepodmíněného příjmu se věnuji už hezkou řadu let, takže jsem možná na rozdíl od mnoha diváků lépe postřehla, že nešlo jen o povrchní, zábavný a lehce nekonzistentní, či eklektický pohled na fenomén práce doplněný nevinnými úvahami o tom, jak (špatně) by to dopadlo, kdyby chudáci bezradní a nemotivovaní lidé dostávali nepodmíněný příjem a byli ponecháni napospas nečinnosti, ale mohla jsem dobře sledovat dosti jednoznačně zákeřnou manipulativní linku. *** Film byl brutálně a nemorálně manipulativní, vytrhával eklekticky uváděné jevy z kontextu a podsouval silně zkreslená, či vyloženě nepravdivá účelová tvrzení. Jako by snad opravdu 30–40 % mládeže v Řecku a Itálii byli bezstarostní dědici, co právě proto jenom paří na plážích a nic do nich není, nebo jako by si Američani, potažmo Korejci ad. vybírali přepracovanost dobrovolně – kde jsou pojmenovány skutečné příčiny? Sílící tlaky růstové ekonomiky, správně pojmenované příčiny fenoménu prekarizace práce (nucení lidí pracovat za stále větších nejistot a zhoršujících se podmínek, aniž by měli doopravdy vyjednávací sílu vymoci si důstojné zacházení), marketingem, trhem i školstvím poháněná soutěživost, tlak na výkon a s tím spojený stres a pocity viny z nedostatečnosti, skutečné příčiny a povaha fenoménu N.E.E.Ts ad.? Pro zajímavost k tomu posledně jmenovanému – reálně je to úplně naopak, než nám podsouvá přesvědčivý hlas ve voiceoveru: https://ied.eu/project-updates/the-general-approach-of-the-term-neets-in-greece/, ostatně sama jsem na řeckých ostrovech místní frustrovanou mládež bez možnosti studovat nebo pracovat za peníze a bez naděje na slibnou budoucnost zažila. *** Tudíž i veškeré následné pseudofilosofování ve voiceoveru o tom, že lidé s nepodmíněným příjmem by dělali totéž jako lidé v předešlých případech (zpovykaná nezodpovědná mládež, Kuvajťané, kteří dostávají peníze jen za to, že nečinně tráví čas nuceným pobýváním ve formálně přidělené práci nebo jako syn a dcera burzovního multimiliardáře, kteří tráví izolovaný život absurdními koníčky), že by totiž všichni obyčejní lidé jen pařili, neuměli se smysluplně zaměstnat, nevěděli, co si počít a rozhodně by nedělali nic užitečného, bylo postavené na hodně cynicky a zvrhle lživě interpretovaných jevech, které ve skutečnosti – jak víme i ze sociálních studií – svědčí o pravém opaku, o prohlubující se nouzi, tísni, frustraci, depresi, pasivizaci, demotivovanosti, oprávněné nedůvěře v soutěžní systém růstové tržní ekonomiky, který nechává stále rostoucí většinu lidí na pospas úpadku kvality života, ba jím přímo zaviněné ponižující degradaci psychického i fyzického zdraví, kvality sociálních i rodinných vazeb, strmě rostoucí úrovni chudoby a vynucené rezignaci na skutečný vlastní i společný potenciál, aniž by měli možnost skutečné volby atd. *** Ve skutečnosti si film vybíral ty nejextrémnější jevy z obou konců světa rozděleného na stále bohatnoucí a mocnější procento bohatých a stále chudnoucí a v možnostech omezenější zbytek planety, ale vykládal je lživě a vyvozoval z nich zavádějící závěry. Jak je možné zároveň tvrdit, že 85% lidí – v podstatě – oprávněně nemá k nenaplňující práci, co níž jsou nuceni kvůli obživě, vztah, a zároveň divákům vnucovat, že jedině taková práce (míněno placená, nedobrovolná, nedůstojná a s výjimkou výdělku buď ve své podobě neužitečná, nebo dokonce přímo škodící planetě i lidem, kteří ji vykonávají) je smyslem života a že nepodmíněný příjem by nám tento smysl vzal (kolik je v tom kontradikcí!) a jiný nepřinesl  – a zároveň podsouvat, že přepracovaní lidé na celém světě si to prostě vybírají víceméně dobrovolně a ze setrvačnosti, a přitom z úvah úplně vynechal fenomén růstové ekonomiky a s ní související nezaměstnanosti, levné pracovní síly, nutnost velké části lidí brát kvůli základní obživě i druhou a třetí podřadnou práci a nemít čas na kvalitní pečující život, neférové danění práce, souvislost bezohledného růstu zisků nejbohatších s klimatickou změnou a s tlakem na drastické vyčerpávání nejen přírodních, ale i lidských sil, stoupající počet ekonomických sebevražd, ekonomické (ale ve skutečnosti existenční a přitom zákonem záměrně zakázané) migrace atd. atd. *** Už dlouho mi z žádného dokumentu nebylo  tak zle kvůli tomu, že by byl tak cynický a prolhaný, a to za účelem vykreslení lidí jako v podstatě pasivních, závislých chudáků, kteří si nezaslouží nic jiného než stát u pásu nebo sedět v kanceláři a nechat si diktovat počet a náplň pracovních hodin, protože na nic smysluplnějšího sami nemají, a jinak by se nejspíš uchlastali k smrti. Nehledě na to, že i v tomhle si film zhusta protiřečil (jiní lidé či celé národy jsou zase chudáci, kteří nemají na nic jiného, než aby se k smrti dobrovolně upracovali, a jinak by nevěděli, co dělat s volným časem, a jen by koukali do holé zdi). Uff. *** Ostatně o tom, jak by svět práce změnil nepodmíněný příjem, nemusíme takto povrchně freestylově spekulovat - o tom, jakou nepodmíněný příjem přináší nezávislost na destruktivních jevech růstové ekonomiky a s tím spojenou lokální a osobní odolnost, soběstačnost a udržitelnost, ekologickou, ekonomickou i sociální, aktivizaci, vznikání malých a středních rodinných a sociálních podniků, regeneraci duševního i fyzického zdraví, rozvoj svobodného vzdělávání, osobního potenciálu, vzájemné solidarity a spolupráce, už víme hodně, protože pilotní programy se uskutečňují po celém světě už od 70. let minulého století a stále jich přibývá s neuvěřitelně pozitivními výsledky. Jen to plošně prosadit proti zájmům korporátu a jím zkorumpovaných politiků. (Viděno v Plzni, na festivalu Jeden svět, kde jsem na pozvání účastnila debaty po filmu za náš spolek Nepodmíněný základní kolektiv.) *~