JitkaCardova

Perfektní obraz zoufalého míjení se dvou světů, v nichž každý drží svou vlastní část pravdy, ale ač jsou lidé z obou dvou lapeni ve stejné pasti, rozděluje je (pochopitelná, ale marná) nenávist a zášť a nedokáží se spojit, a bojují spolu na život a smrt, zatímco bohaté korporace odjinud nakonec tak či onak vyhrají. *** SPOILING warning! *** Jeden svět je tu zastoupen starousedlíky chudé horské galicijské vesnice bez budoucnosti, domy a půda jsou tu bezcenné, poslední mladí lidé dávno odešli, zůstávají jen ti nejchudší, kteří nemohou prodat a odejít jinam, do města, nemohou se oženit, mít děti... Druhý svět je zastoupen stárnoucím párem francouzských vzdělanců, kteří se rozhodli splnit si (mužův) sen, který jak se ukáže, je velice naivní, odtržený od reality a vůči místním také hrubě arogantní: koupí ve vsi levně jeden rozpadlý statek, opraví z úspor dům, začínají druhým rokem na dluh pěstovat zeleninu a sní o tom, že postupně dají do kupy další domy ve vsi a přivedou tam nové lidi. *** Drama začíná ve chvíli, kdy vesnici osloví norští developeři, kteří chtějí skoupit levnou půdu pro větrné elektrárny. Místním svitne (těžko říct, jak reálná) naděje, že utržené peníze jim pomohou odejít a začít jinde, dva bratři, dobytkáři ze sousední farmy, doufají, že ve městě budou moci taxikařit, zaopatří stárnoucí matku, najdou si ženy... - ale francouzští vzdělanci hlasují ze snobských důvodů proti (je to neekologické, Norové se levně napakují a zničí místní charakteristickou krajinu), a prodeji půdy developerům tím zabrání. Je samozřejmě nefér, že jejich hlas je stejně platný jako hlas místních... nebo není? Nenávist obou bratrů vůči nim je ale pochopitelná. ("Nejhorší je, že dokud nepřišli developeři a dokud jste nepřišli vy, tak jsme ani nevěděli, jak špatně se máme." - teď je to vědomí nespravedlnosti samozřejmě užírá a stravuje - a musí ve svojí bídě a dřině sledovat, jak si jejich zaopatřený soused z úspor hraje na biofarmáře.) *** Nicméně avizovanou tragédií drama nekončí, ale teprve začíná jeho druhá, mnohem feminističtější či emancipativnější kapitola. *** Ta první kapitola byla o nenávisti mezi muži s rozdílnou vizí budoucnosti -  a nejspíš  obě urputné strany doufaly v něco nemožného - peníze z prodeje by bratrům a jejich matce možná nestačily na zařízení nového života ve městě, ale možná jo a nějak by se přece jen protloukli, kdo ví, a Antoinoův plán na opětovné zabydlení vesnice byl ještě naivnější - zatím pouhou svoji existenci dotovali z životních úspor a stačila jedna zničená sklizeň, aby uvízli ve stejné pasti jako místní a neměli peníze ani na nový začátek jinde, a hlavně jeho plán byl pouhým rozmarem, umanutostí - na rozdíl od obou bratrů on si mohl vybrat - pro oba Francouze nebyl jejich minulý život a návrat do něj nemožný, oni jen nechtěli. Druhá kapitola je ale mnohem více o ženách a o ženské schopnosti spojit se navzdory všemu a ve spojení vytrvat. To se tam nejprve ukazuje na vztahu matky a dcery, kdy dcera přijíždí z města s jasnou představou, co matka musí udělat, ale nechá se přesvědčit, aby nějaký čas zůstala a vnímala, zapojí se a brzy to všechno přestane  vidět tak černobíle a nakonec matku podpoří. A později je to patrné z Olžina gesta, která po nálezu těl svého muže navštíví matku obou bratrů a ujistí ji, že teď už na všechno zůstaly samy a  že kdyby potřebovala, může za ní kdykoli přijít. *** Samozřejmě, a i v tom je film perfektně neústupný, není vůbec jisté, jak se zachová policie - policisté Olze v pátrání po Antoinovi nijak horlivě nepomáhají, kdovíproč se jim nepovede dostat data z paměťové karty (blbá smůla, anebo neochota?) a z různých náznaků je patrné, že mají pro místní a jejich zášť lidské pochopení. Je tedy dost možné, že bratry po nálezu Antoinova těla neodsoudí, nebude dost důkazů, svede se to na zástavu srdce apod. ... To nechává hodně prostoru vcítit se do všech zainteresovaných a představit si, co bude potom Olga - jako žena, s jinou vizí a povahou než Antoine - dělat dál a jakou budoucnost nechává periferiím takto nespravedlivě rozdělený svět, kde mocné korporace vysávají život odevšud a ani z prvního světa, kde to není k žití zase z jiných důvodů, není nakonec pro vyšší třídu tak lehké odejít do venkovské idyly. *** Strhující vizuály, budování napětí, po všech stránkách zralý a precizně udělaný film. *~

Film rozhodně umí vytvořit přesvědčivou atmosféru, a to nejen vizuálně, ale i psychologicky, jenže nakonec je (po jednom shlédnutí, ale víc jich tomu zas nedám) těžko rozhodnout, nakolik nespolehlivý je hlavní hrdina, a nakolik film. Spoiler Warning! Během druhého kola vyšetřování vraždy (a vražd a sebevražd, které následují) se noříme hlouběji, leč tentokrát se znejisťuje spolehlivost vyšetřovatele a přestává být zřejmé, co lze ze sledovaných stop skutečně vyvodit či co z viděného se opravdu stalo, a co jsou jen hry, které s vyšetřovatelem vede jeho vlastní zatemnělá mysl a fantazie... víme, že nemá spolehlivou paměť, nepamatuje si, zda v minulosti dostal vyznamenání, nebo ne, ale víme, že hodně pil a stále pije a má to vliv na jeho vnímavost... víme o chybějících kouscích puzzle, které pak v obraze ale jsou, o přebývajících nábojích v pistoli, o spatřování "blázna" v místech, kde nebyl/byl/byl někdo jiný?... *** Důležitým konstrukčním prvkem příběhu/filmu je okolnost, že vyšetřovateli vybudují kancelář a další vyšetřovací prostory ve starém kině, k dispozici je i divadelní podium a hlediště, takže do filmu i příběhu postupně začínají pronikat filmové konstrukční i projekční nástroje... Ma Zhe si promítá diapozitivy, později vidí jednotlivé zločiny jako filmové scény, či scény z natáčení, kde on sám je v pozici kohosi jako režiséra, či někoho, kdo to možná zinscenoval, kanceláře podřízených jsou na jevišti atd. Nakolik si do faktů z vyšetřování navíc projikuje, vmontovává, snové či fantazijní skutečnosti? Nakolik se nechává unášet a nakolik to hovoří o jeho temné stránce či podvědomí nakloněném násilí či zlu - ale mnohem spíše destrukci či sebedestrukci (zabil jsem blázna, teď už jen zbývá, abyste nechali zabít mě a bude to vyřešeno - snaha zbavit se svého dítěte - sebevražedný pokus v řece... poslední scéna koupání, kde klade hračky podobně jako blázen prve kameny na kabát na vodní hladině...)? ***  Každopádně vtahující film, jen není jasné, nakolik jsou háčky v něm spojitelné do konzistentní interpretace, z níž by vyplynulo, co vše je konstrukcí nalomené mysli vyšetřovatele a co se skutečně stalo - a nakolik se tím film nezabývá a chce jen mnohem méně složitě všechny zmást nejasným prolínáním... (Edison, Be2Can, s ORL)*~

V podstatě instruktážní film o euforii, která přichází v tom momentu strhnutí, kvalitativní změny, kdy člověk najednou nezvratně pocítí, že se svým drobným rozhodnutím stal součástí vyššího celku s jedinečnou nabalující se silou, celku, který každému jednomu z nich vrací důstojnost a naději a vědomí vnitřní síly a integrity, ale který se zhroutí ve chvíli, kdy by první z nich začali víc myslet na svůj osobní prospěch než na to, čeho mohou společně dosáhnout. *** Film mimochodem, na pozadí, naprosto sžíravě reflektující brutální ekonomické a sociální nespravedlnosti dnešního systému, bezpráví, bezskrupolóznost a bezprecedentnost nůžek rozevřených tak absurdně, že už je ten rozměr skoro nemožné reflektovat, a přesto film vehementně podávající poměrně přesné instrukce o funkční sebeobraně (včetně důkazů), doložitelné na případu dobré praxe, který se odehrál teprve předloni, a klidně by ještě mohl mít mnohem eskalativnější pokračování, a důraznější následky. Necítíte to zdravé verbování? Necítíte taky tu intenzivní chuť okamžitě si koupit akcie GameStopu nebo čehokoli jiného se stejnou motivací? Necítíte tu euforii? Pak jste museli být na jiném filmu. *** Fantastický soundtrack, ostatně jako vždy, nenápadně vynikající obsazení, svižný střih, architektura obrazů a kompletace děje, Craig Gillespie v nejlepší formě a za nejlepším účelem: strhnout lidi k sounáležitosti, naději, k funkční vzpouře proti aroganci, přehlížení a bezpráví. To si přece musíte říct: Sakryš, proč by ne! *** (ČSFD projekce Anděl.) *~

Pasoliniho adaptace ("Ne osud! My tomu chtěli!" vykřikne Oidipus ve chvíli prozření) asi nejprůzračněji odhaluje neporozumění, s nímž si Oidipův mýtus často vykládáme. Běžně se uvádí, že Oidipus (stejně jako další řecké tragédie) pojednává o nezměnitelnosti vlastního osudu, který nám nevyzpytatelně určili potutelní bohové, o tom, že nemáme svobodnou vůli, že neunikneme předpovězené sudbě a svému konci, ani když jsme o něm předem zpraveni a jsme ochotni udělat cokoli, abychom se mu vyhnuli.  *** Jenže při hlubší reflexi se ukazuje, že všechny řecké tragédie učí témuž: za provinění proti přirozenému běhu věcí stihne zpupného člověka poměrně vyzpytatelný přirozený kauzální trest, kterému neujde on, ani všichni, kdo jsou s ním spojeni a vědomě či nevědomky prohlubují prvotní zkázu. Že harmonie se obnoví, až vymýtí všechny důsledky zaslepené mocichtivosti a sobectví. (Což je extrémně tragické pochopení, když přestaneme izolovat jednotlivé příběhy lidských selhání a jejich kauzalit, na nichž se tyto principy učíme chápat, z přediva naší složitě propletené a dlouhé generace se vyvíjející společnosti mnoha selhávajících lidí, v níž se různé procesy spuštěné různými pohnutkami ovlivňují nelineráně kauzálně navzájem.) *** Tak i zde. Oidipus Rex začíná jako příběh o zlém činu člověka, krále Láia, který se ze zpupnosti a sobectví vzepře přirozenému běhu věcí, toku času, a o kauzálních důsledcích, které s ním pak chtě nechtě nesou vinní i nevinní, vědomí i nevědomí. Vše, co poté logicky potká Láia, Oidipa i Iocastu, není žádný krutý osud a naplnění zlé věštby, která udeřila z čistého nebe, ale jen kauzální důsledky Láiova prvotního vzepření se běhu věcí a Iocastina pohodlného, licoměrného podvolení se jeho rozhodnutí. Jestliže Láios a Iocasta nepřijali svého syna se zdravou rodičovskou láskou a důvěrou a nepečovali o něho, jak měli, ale vyhnali ho, jako nepohodlného soka, který muže okrádá o přízeň jeho ženy, a následníka, který jim jednou všechno vezme, včetně života, jednali pod vlivem nezdravého sobectví, zpupnosti, s níž věřili, že si život, bohatství i vládu podrží napořád. Neměli se bát, pokud věštba pravila, že je o život, vládu i statky připraví jejich syn – každý nějak skončí a metaforicky vzato by na takovém konci nebylo nic v nepořádku, měli proroctví přijmout s důvěrou. Ale synek jim nebyl pohodlný už jako malý, obtěžoval je, chtěli se věnovat svým letmým rozkoším. Láia připravoval o pozornost jeho ženy, a ani jí to nebylo příjemné. Kdyby se ovšem nebáli, kdyby jejich sobecký strach o vlastní pohodlí a moc nebyl vtělený jejich povaze, kdyby jejich povahy opanovala místo strachu láska a důvěra, věštba by ani nevznikla, ani se nemohla naplnit. Věštba jen opisovala jejich charakter, příští důsledky jejich zpupnosti, zlé mocenské smýšlení, které už jim kolovalo krví a selo zkázu. Uniknout se věštbě nedalo jen proto, že neměli vůli stát se lepšími lidmi a postavit se svým strachům a svému sobectví, nejednat krátkozrace ze zášti, vzteku, strachu a sobectví, ale zpytovat. Že nechtěli vědět a rozumět, že nejsou dobrými lidmi, poslušnými řádu věcí. Potíž je vždycky v tom, že svoje jednání a cítění nezpytují ti, kteří by zrovna měli, a ti ostatní neznalí kontextu pak dlouho nerozumí, proč věci jsou, jak jsou. *** V Pasoliniho adaptaci je mimochodem poprvé zřetelně pojmenována právě i Iocastina aktivní vina: to ona vydá svého synka otroku k utracení, protože se bojí věštby, která praví, že syn jednou připraví své rodiče o život, či prostě proto, že starat se o takové děcko místo radovánek je většinu času otrava. Jak pohodlné, racionalizovat své jednání vzdálenou věštbou. A pak, na konci Pasoliniho příběhu, když věci vyjdou najevo, se Iocasta oběsí jako nenapravitelně zlá a odporná mrcha nikoli proto, že by ji snad lidsky zděsilo, jakých nenapravitelných zvrhlostí se dopustila a jaké potomky přivedla na svět, ale protože se (zbytečně, ale strach má velké oči) obává Oidipova hněvu nad tím, jak krutě a vypočítavě se k němu jako matka zachovala. Bojí se pomsty, toho, že si na ní její přeživší zmučený syn vylije vztek. - Tohle je od Pasoliniho odvážný a originální interpretační posun, a myslím, že tím nejlepším směrem! *** Vše ostatní, co se tím prvotním Láiovým a Iocastiným odvržením vlastního syna rozběhne, včetně dospělého Oidipova života, je pak už pokřiveno a do sebe zpětnovazebně zapleteno jako autoimunitní choroba vlastní krve, jako leukémie, jako trest za prvotní neadekvátní Láiovu a Iocastinu reakci, kdy přirozenou pudovou reakci a lásku v rodičích přehluší sobecký strach, zvrácená sebeláska a touha po pohodlí. Trest za vzepření se přirozenému řádu a spění věcí. Zplodili dítě, o které se starali příšerně a pak je vyhnali, a když přežilo, nese si v sobě nevědomou nedosycenou touhu po matce a nenávist k otci místo úcty a respektu a nasycené lásky a zdravého opouštění domova a spění kupředu. A autoimunitní reakce je na světě. Jistěže že Oidipus na potkání zabije svého otce, nese v sobě nevědomou znalost toho, jaké zlo už jeho arogance, s níž se znovu potkává, spustila, a to ho rozdráždí. A jistěže ho to k matce vábí, nenaplněnou, neuspokojenou touhou, ale bez informací, které by měl mít, zamění druhy přitažlivosti a lásku po mateřské náruči za lásku erotickou. A jediné, čím může uspíšit zhojení poškozených vláken v harmonickém předivu reality, je začít poctivě zpytovat znamení a signály, čímž konečně přijde věcem na kloub, a nepodlehnout pak prchlivosti a potřebě se nějak pomstít, ale přijmout vlastní invaliditu a nutnost svého vyobcování, aby to všechno zlé, co bylo zaseto, s ním pokud možno skončilo. *** Pasolini myslím dobře odkrývá komplexní, či holistický přístup, s nímž v antice ke zkoumání světa a místa člověka v něm přistupovali: vesmír dosahuje harmonie zároveň na etické, estetické, matematické, ale i biologické, fyzikální, emoční a energetické rovině. Jakmile se člověk vzepře řádu věcí, přivolá na sebe trest, který se odrazí ve všech rovinách, a harmonie se obnoví, až vymizí všechny důsledky, jako se zklidní zčeřená hladina, vytratí se stopy invalidní genové sekvence, ustálí se falešně rozvibrované struny – pokud to nebudeme roztáčet a rozněcovat z vlastní malosti dál. *** Zvláštnost: Oidipus si vypíchne dýkou obě oči, vidíme krev, ale v závěru filmu se několikrát dívá do kamery slepýma očima, které nejsou nijak poraněné. *~

Svižný žalující a úlevný videoklip, který - stejně jako každý jiný rap chudých a utlačovaných - nikdy neuvidí ti, kdo by se u něj chytili za nos a něco zásadního změnili na tomhle vychýleném stavu věcí, kde už domov pro nikoho domov znamenat nemůže a kde jsme všichni ohrožení tím, co se může komukoli z nás stát a většině z nás se také děje (kapitalistická ekonomika je nerovnovážnou ekonomikou útlaku a ochuzování většiny). *~

Ok, "syndrom želví hlavy" jako feministická pomsta cynickým detektivním tvrďákům typu Marlowea je docela dobrej nápad na kraťas. Za mě tam Aristerovi opět chybí vývoj prvotního nápadu, nové pointy, takže ten původní jen sledujeme dotažený až do úplného konce, ve vší doslovnosti. To už mě baví míň. *~

Příliš to spoléhá na jeden nápad, který už se nikam dál neposune. Zbude patos, ze kterého příliš rychle vyčpí vtip. Při takové doslovnosti a jednoznačnosti námětu není těžké "vyprávět kamerou", ale ani to přísně vzato žádné "vyprávění kamerou" není. *~

V sevřeném formátu filmu sledujeme v sevřeném formátu stylově výrazného domu, specifického uměleckého díla někdejšího páru architektů, sevřený formát letitého manželství páru bezdětných umělců. Všichni jsou společně sžití, ti dva i zvláštní dům, který obývají 18 let, nicméně přišla chvíle, kdy se postupně váhavě rozhodují, že jej opustí, a zatím bez plánu, co dál,  začnou nějakou novou etapu. Sledujeme je po řadu dní, jak v domě koexistují, a nasáváme z jemných narážek, rozmluv, pohledů a gest pocity, vzruchy, atmosféru, a možná i historii a sílu pečlivě kultivovaného pouta, jímž jsou spojeni mezi sebou i se světem. Velice vyzrálé, jisté, osobité, observační i reflexivní dílo, které utkví z mnoha důvodů. Mj. vzbuzuje mnoho otázek po tom, kde leží hranice mezi zráním, rozvojem a únavou, mezi autentickým a umělým uměním, mezi výjimečně pohodlným obytným prostorem a vězením, mezi tázavým a seberozvíjivým životem a usedlou rutinou, mezi živým, respektujícím vztahem a zdvořilým soubytím samotářů. *** Ve filmu nenápadně zazní jedna věta: nechoď takhle pozdě v noci ven, bojím se, připomíná mi to, co se stalo. *** Kamera, herectví, práce se světlem, s odrazy, se zvukem, s myšlenkami, s koncepty, s mlčením i způsoby vyjádření, to všecko je geniálně výjimečné. *** (B12, o samotě.) *~

Začnu rovnou spoilerem, stejně už jste to všichni viděli. Ten film měl fantasticky našlápnuto a ohromně mě zajímala každá vteřina, dokud ho nezabila úplně zbytečná sebevražda a neodklonila ho na jinou, mnohem falešnější kolej. Bylo přirozeně uchvacující a pohlcující, dokud se oba kluci potýkali s nutností unést, obhájit či nějak přetavit svůj blízký vztah v proměňujících se okolnostech a kolektivu, a následně, jak se jim to hned nedařilo, s tíhou samoty v rozkolu, v odtahování se i v bytí odstrkován, s ponechaností, s touhou, pocitem zrady, zarputilostí, vzdorem, nejistotou a hlavně s vlastní nezralostí, jak se s tím vším vypořádat, jak komunikovat a jak o sebe navzájem pokud možno úplně nepřijít kvůli hloupostem. Tyhle kruté tragédie dětství a dospívání, domnělé nebo skutečné zrady našich nejlepších přátel, jejich neakceptovatelné reakce a postupné proměny, trýznivou osamělost, stud, opuštěnost, zrazenost, ztrátu něčeho nenahraditelného, nemožnost být v tom pochopen a utišen, neschopnost komunikovat něco, co neumíme vyjádřit ani sami pro sebe, známe všichni, jsou to strašlivá, bolestivě nás formující poznání, rubová strana křehkého dorůstání k utváření vztahů, plná uzlů, překřížených, zamotaných a přestříhaných nití, nenapravitelných chyb. A film tu dusivou tíhu celkem uvěřitelně a fascinujícně zpředmětňoval a rozehrával. Ale jen do chvíle, než naprosto neústrojně a nelogicky nechal Rémiho někde mimo obraz se zabít. Od toho momentu se z něj stává jen nepochopitelné, nepravděpodobné a bohužel i nezajímavé, od nosného tématu odbočující jalové melodrama o zbylém chlapci a jeho znovuzapojování se do „benetonově“ vstřícné a chápavé společnosti za podpory učitelů i rodiny. Sebevražda Rémiho přitom nejen že vůbec nedává smysl, ale navíc doslova zabila ten film i tím, že se na to nijak nepoukazuje. 99,999999 % dětí – nás! – se přes tahle vztahová dramata, jimiž pokaždé končí celý svět, nakonec nějak prodere, poskládá se skrze ně a upevní si svoji identitu, hodnoty, schopnost otevřít se, sdílet a pracovat s očekáváními ve vztahovém chování, a všechny ty způsoby a cesty stojí za to sledovat víc než to, co nakonec nabídl tenhle film, který si k vydírání emocí celkem zbytečně, až protismyslně, pomohl scénářem zkratovitě nastolenou sebevraždou. *** Přežít rozpad či přerod dětského přátelství je mnohem silnější i věrohodnější téma, než ho nepřežít. *** Rémi přitom nebyl nijak extrémně vyhrocenou, z kolektivu vybočující postavou, ale ve filmu se přitom všichni tváří, že je sice smutné, ale běžné, aby si citlivé děti braly život kvůli kamarádění. Ostatně - jak? Vážně, podřezal si žíly ve vaně? Oběsil se? Hodil si do vany toastovač? Film se tomu obloukem vyhýbá, nechce s tou představou být vůbec konfrontován, obejde to jako zamlžené tajemství, o kterém se nemluví, protože se to k postavě Rémiho v jeho prostředí ani k celému příběhu vážně vůbec nehodí. Tohle přejděme, přece se nebudeme zabývat dětskou sebevraždou, to je nepůvabné a narušilo by nám to koncepci, pojďme se raději věnovat už jen dojemnému zacelování, to umíme a to nám vynese body. *** Doprčic, dokonce i sledovat film, v němž se to mezi kluky takhle rozbije a jeden z nich pak náhodou přijde o život dřív, než se někam vyhraní a posunou, takže ten druhý v tom tázání a nejistotě, co nenahraditelného to vlastně mezi sebou měli, zůstane sám, by bylo mnohem zajímavější a autentičtější. *** No tak nic. U Dívky jsem si ještě myslela, že to "podpůrné chápavé prostředí" okolo hlavní postavy je součástí originálního nápadu, ale s druhým Duhontovým filmem se  spíš ukazuje, že je to poměrně naivní a nudné východisko jeho jakýchsi dramat o ničem - hlavní hrdina vybočí, protože se s něčím (v podstatě čímkoli, umím si představit, že příští film Duhont natočí se stejným dramatickým obloukem o vrahovi) potýká, a pak najde cestu zpátky do milujícího prostředí  školy, rodiny a ekonomické střední třídy. *** (B12 v jednom podzimním odpoledni s o.) *~

Dlouhodobě (už od roku 2004) a pracně se utvrzuji v tom, že Angela Schanelec [šanelek] je pro mě - jak níže vysvětlím - nesympatickou, arogantní režisérkou a samolibou osobou, které nejen dle vlastních slov, ale i dle vyznění jejích interpretačně nevstřícných, nekoherentních děl, vůbec nezáleží na zpětné vazbě. Nevede svojí tvorbou dialog s publikem, či šířeji se společností a dobou, nevznáší žádné konkrétní otázky, pochyby, soudy, zkrátka nekomunikuje nad rámec pohrdání či autismu. *** Dává, ale nepřijímá. Tvoří, vedená popudem, potřebou, z vlastních podnětů i náhlých nápadů, z nichž se nikomu nezpovídá, které nereflektuje, a svoje postmoderní, chaotické, konzistentní interpretaci se objektivně vzpírající enigmatické mezerovité slepence plné neúplných dějů, významně zírajících postav pronášejících neukotvené věty, významně útržkovitých aluzí a významně složitých narážek, které nakonec nikam nevedou, pak jednostranně předává světu, aniž by ji sebeméně zajímaly responze. *** Její zatím poslední film, Musik, NICMÉNĚ beru částečně na milost, jednak proto, že jednotlivé scény v něm jsou často samy o sobě krásně natočené a lze se pohroužit do jejich sledování na plátně a prožívat jejich izolovaná sdělení, alespoň dokud člověka nezačne iritovat sílící arogance, s níž jsou mu nespojitě – a hlavně nespojitelně – předhazovány, a jednak proto, že tady nacházím i nejspíš bezděčně vyjevený interpretační klíč k celé tvorbě Angely Schanelec či dokonce ještě celistvěji k jejímu přístupu ke světu a její roli v něm. *** V jednom rozhovoru řekla, že všechny její filmy stojí na myšlence, že lepší části našich životů vládne neproniknutelnost, spousty nedorozumění a náhoda, že to přináší hodně bolesti a že se to jenom snažíme přežít. Myslím, že její Oidipus je právě o tomhle: nemá smysl pokoušet se nic interpretovat, ničemu se snažit rozumět, protože se skoro jistě budeme mýlit a budeme žít v trýzni z důsledků našich omylů, našich krátkozrakých závěrů. Krátkozraký Oidipus/Jonathan proto místo v rozumu, který by ho vedl k šílenství, nachází útěchu v nevědomí a v odevzdání se, v exaltované citovosti, všepřijímající lásce - barokní či barokizující hudba má člověka ohromit, přemoci, ukázat mu jeho malost a nicotnost jeho starostí a bolestí před majestátem všeobjímající Boží milosti, má ho utěšit poukazem na vlastní nepatrnost. Je to samozřejmě klička, nebolí to míň, jen nám řeknou, že v porovnání s věčností si tohle slzavé údolí nemáme tak brát. A Oidipus/Jonathan se na plátně bez ptaní odevzdává, zpívá v jiné zemi jiné ženě o tom, že nezáleží na ničem než proudící lásce, a kráčí s jinými lidmi jako s novou rodinou a nic z toho nijak nevyplývá z ničeho z toho, kým dříve byl a co prožil, a mohl by tam místo něj být kdokoli s kýmkoli – a není to nijak autentické a klidně by takhle mohla vypadat rezignace nebo šílenství. *** A já vlastně Angelu Schanelec vnímám skrze její dílo i její hovory o něm jako bytost hluboce osamělou, izolovanou a rezignovanou, autorku, která nevěří v budování rozumění a smyslu, ale v pouhé mimoběžné komunikační míjení (což je pro mě bez omluvy synonymum pohrdání). *** PS: Mimochodem, když v tomhle filmu Iro skočí z útesu a vezme si (asi) život, má to být paralela s Iocastou, která se oběsí, když zjistí, že její milenec a manžel a otec jejích dětí je zároveň vrahem jejího předchozího muže – a především že je to její vlastní syn. Jenže Iro, pokud vůbec je Jonovou matkou, což z narace filmu Musik sebeméně neplyne, se dozví pouze to, že její současný muž a otec jejích dětí je tím, kdo náhodou zabil muže, se kterým se kdysi zapletla. Že si odpykal ve vězení trest za nechtěně způsobené zabití, věděla dávno, nová je pro ni tedy pouze informace o tom, kdo byl obětí. (Že by Jon mohl být její syn, pokud by byla i nějakého měla, nemá absolutně z čeho vyvodit.) To mi nepřipadá jako pádný důvod se zabít. Můžeme pouze (čistě na základě znalosti Sofoklovy tragédie) spekulovat o tom, že pokud kdysi v tom kozím chlívku skutečně rodila ona, Jonův otčím mohl znát pravdu o její totožnosti a rozhodnout se to po letech předstírání vyjevit – ale jak by celou dobu vydržel nechat je dělat si spolu další děti? (Ačkoli tedy počet jejich dětí je, pravda, taky dost nejistý: napočítala jsem od jednoho až do čtyř.) V tom případě taky zůstává nejisté, koho odvezli v té rakvi. Mohla to být Iro, ale také náhradní Jonova matka, které z toho poznání puklo srdce. Ani jednu z nich už neuvidíme a nemůžeme vyloučit. A Jonovo zvolání „Mami!“ směrem k domovu, když stojí za rakví, tak může být drsně ambivalentní. *** No, a nebo si to Iro domyslela stejně jako my, protože taky četla Sofokla a pak i anotaci k filmu Musik? (Haha!) *** Uff! *** Nebýt přizvání Terezy Domínové k účasti na debatě o tvorbě Angely Schanelec, tak bych jejímu dílu už tolik úsilí nevěnovala, ale zpětně jsem moc ráda, že jsem si to mohla zpřehlednit, a jsem přesvědčená, že jí nekřivdím. *** A soudím, že ze všech jejích filmů právě Musik stojí alespoň jednou za vidění, na velkém plátně, i kdyby jen proto, že poskytuje velice specifickou zkušenost. *** Edison FilmHub, mezi Terezami. *~