Exhibition

V sevřeném formátu filmu sledujeme v sevřeném formátu stylově výrazného domu, specifického uměleckého díla někdejšího páru architektů, sevřený formát letitého manželství páru bezdětných umělců. Všichni jsou společně sžití, ti dva i zvláštní dům, který obývají 18 let, nicméně přišla chvíle, kdy se postupně váhavě rozhodují, že jej opustí, a zatím bez plánu, co dál,  začnou nějakou novou etapu. Sledujeme je po řadu dní, jak v domě koexistují, a nasáváme z jemných narážek, rozmluv, pohledů a gest pocity, vzruchy, atmosféru, a možná i historii a sílu pečlivě kultivovaného pouta, jímž jsou spojeni mezi sebou i se světem. Velice vyzrálé, jisté, osobité, observační i reflexivní dílo, které utkví z mnoha důvodů. Mj. vzbuzuje mnoho otázek po tom, kde leží hranice mezi zráním, rozvojem a únavou, mezi autentickým a umělým uměním, mezi výjimečně pohodlným obytným prostorem a vězením, mezi tázavým a seberozvíjivým životem a usedlou rutinou, mezi živým, respektujícím vztahem a zdvořilým soubytím samotářů. *** Ve filmu nenápadně zazní jedna věta: nechoď takhle pozdě v noci ven, bojím se, připomíná mi to, co se stalo. *** Kamera, herectví, práce se světlem, s odrazy, se zvukem, s myšlenkami, s koncepty, s mlčením i způsoby vyjádření, to všecko je geniálně výjimečné. *** (B12, o samotě.) *~ (30.09.2023)

Nezajímavější britský režisér současnosti je žena a skoro nikdo ji nezná. Už předchozí konverzační dramata Joanny Hogg prozrazovaly režisérčinu zručnost při práci s prostorem, ale Exhibition jde v tomhle mnohem dál - architektura domu se tady stává skoro hlavní postavou snímku, naprosto neoddělitelnou od života ústředního páru. Tohle není, jak by se třeba někomu mohlo zdát, odvar z Antonioniho, ale originální, výsostně současný film. Skvělé využití mimozáběrových zvuků - kromě Lucrecie Martel s nimi už nikdo další tak pečlivě nepracuje. Jen škoda, že se mě to víc nedotklo. Nemám tomu ale v zásadě co vytknout. Pozoruhodnost roku. (28.11.2014)

Koukám, že 60.letá kytaristka Viv Albertine z The Slits stále nemá problém se před kamerou svléct, no ale vypadá dobře. Snímek zkoumá umělce, jehož životní a pracovní aktivity jsou ohroženy bezprostředním prodejem domova. Na mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu roku 2013, byla režisérka Hoggová nominována na Zlatého Leoparda. (22.09.2017)

Nech sa na mňa prosím nikto nehnevá, ale toto ma veľmi preveľmi nudilo. Joannu Hogg poznám z predošlých diel, videla som Unrelated aj Archipelago, ktoré boli pre mňa celkom pozerateľné, preto som viac menej vedela, čo ma čaká, ja ale na tieto multiartistické hĺbavé bežným človekom poväčšine neuchopiteľné diela zrejme nie som. Sledujeme tú kus zo života dvojice umelcov, pričom manželka je evidentne neuspokojená vo viacerých životných oblastiach, napriek tomu stoja stále pri sebe a odhodlali sa na (hlavne pre ňu) ťažký krok, a to presťahovanie sa zo svojho domu. Musím priznať, že ten ma zaujal zrejme najviac :) veľmi zaujímavo architektonicky riešený, až do posledného detailu, predpokladám, že ako hlavnú postavu mať dom, to by málokoho napadlo, a ešte menej ľudí by to poňalo týmto spôsobom, takže bod pre Joannu za originalitu. Inak ale poväčšine pozorujeme klasické, nudné výjavy a chvíle z bežného života (umývanie riadu, ideme hore schodmi, dolu schodmi, umývame zuby, a podobne), ktoré každý z nás každý deň prežíva, a ani poriadne nevníma, a práve preto mi to nesadlo - ja teda si pozriem rada kadejaké filmy, ale že by som pozerala na to, čo robím bežne, čo je obyčajným životom, ďakujem pekne, to si prežívam sama, nepotrebujem to aj vidieť na obrazovke :) no a takéto scény sa striedajú s dialógom dvoch hlavných postáv, alebo sexuálnym skúmaním hlavnej postavy, poprípade oboch. Keďže manželka je evidentne umelkyňa hrubšieho zrna, než manžel, užijeme si ju aj v takých tých typicky umeleckých uletených pózach, ktorým bežný človek nerozumie, a niekedy ani nechce. Pre mňa teda mierne sklamanie, z troch diel, ktoré som od Joanny videla, toto zatiaľ najtuctovejšie a najnudnejšie zobrazenie bežných ľudských dní, a nejakých tých bežných ľudských skúšok a zádrheľov. Nič viac nič menej. (08.03.2019)

Fantastický a témami i spracovaním súčasný film, ktorý vo mne rezonuje ešte pár dní po zhliadnutí. Režisérka dokáže na veľmi malej ploche jedného domu vykúzliť audiovizuálne bohatý svet, plný skrytých emócií, ktoré si však cestu k pozornému divákovi určite nájdu. Idea vysťahovania sa z domu, ktorý pár obýva po dlhé roky, dobre naväzuje na motív ťažkého obdobia vo vzťahu, s ktorým sa pár snaží vyrovnať. Koniec v sebe nesie zvláštnu melanchóliu, a zároveň aj oslobodenie. Rozhodne ide o dospelé dielo, ktoré ukazuje režisérku v skvelej forme. Joanna Hogg sa pre mňa už po prvom filme, ktorý som od nej videl zaradila po bok tvorcov, ktorých filmy plánujem pozorne sledovať. Po troch rokoch zvyšujem na 5*. Ten film vo mne stále rezonuje. (06.02.2017)