JitkaCardova

Sousloví "kecy v kleci" nikdy nemělo výstižnější kontext a přiléhavější vyznění - kdyby se celý film točil jen kolem tohoto středobodu, i to by stačilo. Ale on je soustředný v každém svém bobě, otáčivý v každém momentu, osudným kolem ve všedním koloběhu člověku nebezpečného socialismu. Moc povedená výpověď. *~

Svěží a aktuální politická satira a fraška, nenuceně převlečená za pohádku s klasickým dramatickým obloukem (princezna a království ve svízelné situaci, kletba a falešný a pravý zachránce a nadpřirozené bytosti) a ve výsledku i jako pohádka vtipnější, přiléhavější i ctnější než většina současných pokusů o (post)moderní pohádku, které si další cíle ani nekladou a utápějí se často ve vlastní vyprázdněnosti. ***** Takhle ošidný mix pohádky s politickou a společenskou satirou je bruslením po tenkém ledě a tančením po ostří meče, ale tohle byla jízda jako po rybím tuku, aniž by se to někdy sesmeklo k trapnosti. Zvlášť oceňuju kadenci, jak rychle odsýpaly obraty v situacích, vybroušené žerty a ostrovtipné pointy, a hravou a promyšlenou práci s jazykem a také skvělé vedení dobře vybraných herců a řemeslnou poctivost a kvalitu - a samozřejmě nenápadnost všudypřítomného nadhledu a tvůrčího pobavení i v tom všem (nejen Taclík, Liška a Bydžovská, ale i všichni další herci si role napsané na tělo vyloženě užili, i s tím, že si z nich jejich role přiznaně i dílem utahovaly). Řekla bych, že jediný, a evidentně těžko překonatelný problém je, že k takovému rozmarnému, neotřelému, byť fanstasticky fungujícímu prolnutí žánrů ještě nedorostlo vespolné divácké očekávání a nesmířilo se s tak troufalým počinem dost, aby v klidu a soustředěně naskočilo a užilo si spolujízdu. ***** Ale za sebe vím jistě, že mně to teda neva, a navíc mě to i dost ba. *~~

Už ne tak vyloženě laciné jako Zabitá neděle, a je tu alespoň v útržcích pokus vyprávět nějaký příběh, a nejen tezovitě kritizovat režim a jeho dopady, ale pořád je to laciné ne-tolik-vyloženě: všechny ty nedořečenosti a tajnosti a mezery a prázdna a volné konce a střihy a šerosvětla a polotmy a šumy nedávají dohromady žádnou precizně strukturovanou síť konkrétních náznaků vedoucích k určitému pochopení celku mozaiky, nemají žádný neodbytný smysl, je to prostě ten nejobyčejnější trik na světě, stále jen naznačovat a pronášet mlhavé citáty a povzdechy a dělat se zajímavější, i když žádná skutečná tajemství a osudy se za významným mlčením a ustřiháváním neskrývají a žádné celistvé mozaiky se nemáme dopátrat. Je to trochu prachsprosté a levné, bezpracné, zvlášť když uvážím, jak málo se Vihanová od Zabité neděle za těch pětadvacet let posunula a že měla dojem, že takhle plytký film s tak slabým a neoriginálním sdělením a oprýskanými nástroji má smysl udělat. Pokud jde o techniku, Vihanová prostě není ani Chytilová ani Menzel ani Jakubisko, ale tetelí se neurčitě a neoriginálně a trochu hystericky mezi všemi vlivy a oproti nim navíc ještě v konci šedesátých let zůstává uvíznutá. Film měl pár hezkých momentů i dobrý základní kafkovský názvuk (Zámek a zeměměřič jako Pevnost a vodoměřič), ale zůstal skicovitý a nevytěžený, snažící se dělat z tajemna přednost, byť se za ní skrývá jen neschopnost vyprávět lépe a silněji. Na rozdíl od Vihanové Pevnosti ale Kafka svůj Zámek plánoval dodělat.

Sdělení je jasné, ani není dovoleno se splést, vzhledem k tomu, z jak plakátových, schematických obrazů je ta drobná koláž sešitá. Kdyby dílko zobrazovalo banalitu až trapnou, bylo by nesnesitelné, ale mohlo by být skvělé, tohle je mnohem více jen trapně banální zobrazení, mix provařených klišé, ještě zdůrazněných únavnou doslovností vnitřního i vnějšího monologu ("Ten čas se ale vleče." - "Jsi sama. Leze ti to na mozek. Bojíš se, že z toho zešílíš. ... Jenomže já nejsem ten, kdo ti od toho pomůže."). ***** Nepodařený mix odvozený z poetiky povídek Hrabala a Kundery, kdy z obou poloh se tu zúročuje to horší, takže nevzniká celek ani existenciálně chytrý, ani existenciálně půvabný, ale jen didakticky a průhledně kritický, z notoricky známých pozic. Plus je to říznuté mdlým odvarem z vykradených Chytilové Sedmikrásek. Žádný vtip ani překvapení, jen pedagogická nuda a otrocké meldování. Navíc ve mně neodbytně narůstal dojem, že onen vynášený střih režisérce sloužil jako zástěrka pro neschopnost plynule vyprávět. ***** Nemůžu se zbavit myšlenky, oč hůře musí tento malofilmeček dopadnout třeba ve srovnání se stejně nízkorozpočtovou, černobílou, letně ospalou a kritickou skicou na stejné téma a s podobnou stopáží, totiž s filmem Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak, natočeným v ČSSR roku 1972. Ten sice poukazuje na stejné věci, ale je to neotřelý výjev, o to sžíravější, oč je citlivější v nuancích a původnosti postaviček (byť zároveň zcela typových) i v jejich svízelném polapení v netečném prostoru a čase, v situaci, která ruinuje jejich potenciál i charakter a nutí je, aby si v tom zmarněném osudu byli navzájem více či méně důstojnými či zcela bezectnými svědky, souputníky, spolutrpiteli i spolupachateli. Vedle tohoto výtečného, byť stejně miniaturního dílka mi hysterický a odvozený počin Vihanové připadá neumětelský a školácký jako slohovka netalentovaného žáka. *~

Poctivá nápodoba, atmosféra, vzhled, ideje, dobré úmysly, genderové role, cruisery, všechno je správně, ale ne do dostatečné hloubky a detailu, aby se umělé, na zakázku vyrobené podle známé představy, vyrovnalo nezbytnosti a jedinečnosti originálu. Nápodoba nemá vlastní subatomární strukturu, úplnou genezi, vlastní moudrost, začíná od určité vrstvy kousek pod povrchem, nad prázdnem. Tohle je celé tak správně odvozené, že to sice hladí, ale přitom nebere dech. Zábavní produkt místo živého tvora. Přičinlivé pohlazení bez původního vzrušení, které jen lechtá a mechanicky obrušuje pokožku. Kvalitně vyrobené, ale pořád jen šidítko. *~ EDIT: Na nově vzniklé další série už jsem se nedívala.

Nízkonákladový snímek mladého, samolibého a ne moc chytrého týpka (bohužel jsem zůstala i na debatu po filmu), který si chtěl natočit film (seriously) o zombiích, protože má rád horory, ale producent mu to zatrhl, že takové filmy už tady byly. Protože ale producentovi ani režisérovi nikdo neřekl, že třeba Haneke natočil Hodinu vlků a že takovéhle filmy už tady taky byly, a mnohem lepší, protože nabité originalitou, smyslem a významem a vnitřní nutností, tak to teda nějak sfoukli, kluci, co by ne, že jo. Trochu točil na jednu kameru i Tim, ale druhou měl v ruce Markus Förderer - a právě tenhle člověk sám může za ty docela povedené přesvícené záběry - ty jsou tam proto, že nebyly peníze na počítačové efekty, takže vymysleli, že bude hodně protislunce, a Země bude trpět vyprahlostí od slunečních bouří, a bude to post-apo, ale nic ekologicky nebo společensky varovného za tím nemáme hledat. A tak dál. Fakt ten film vznikl takhle a byť by to samo o sobě nevadilo, kdyby byl třeba i jenom náhodou nebo omylem dobrý, tak v něm ale fakt nejde hledat nic víc. Scénář docela drží pohromadě v tom smyslu, že se odvíjí z A do B, ale jinak bych za ním nehledala moc myšlenek a nepátrala po odpovědích na logické otázky, protože s každou úvahou člověk hned narazí na zádrhele, z nichž je mu zároveň hned jasné, že "tvůrci" si žádné otázky nekladli a zárhele neřešili. Prostě rozhodli, že to tak nebo tak zrovna bude, někdo najde kousek jídla, někdo trochu vody, ale nebude z toho jasné, jak jsou životní podmínky a možnosti pro lidi v post-apo přenastavené a co si z toho máme vyvodit. Nemáme si vyvodit nic, nikdo na tom nepracoval a ve filmu ty informace zabudované nejsou. Někam do třetí čtvrtiny filmu umístili "tvůrci" ještě i ty hororové scény z lidských jatek, aby si režisér přišel trochu na své (ale producent říkal, aby to tam nedávali dřív, aby to lidi žánrově nemátlo), přesvícené záběry dostanou ke konci chvílemi až podobu graficky zpracovaných obrazů, což je taky dost vytržené a mimo, a celkově je film žánrově, polohově i stylově ukrutně rozpadlý, skrz naskrz amatérská a naprosto bezdůvodná a jalová slátanina pokusů - nelze připadnout na důvod jeho natočení či ospravedlnění jeho existence - a sám režisér, aniž by si uvědomoval trapnost toho, co tím na sebe říká, o filmu mluví jako o něčem, co prostě vznikalo tak nějak samo souhrou okolností - jako by se k tomu jen tak nachomýtl, protože to prostě byla zábava, a doteď neví proč - prostě přece proč ne, jako - a jako by vůbec nevěděl, že filmové dílo a každé dílo autorovi obvykle vzniká z vnitřního pnutí něco specifického zachytit či vyjádřit, sdělit, zatímco Tim Fehlbaum přistupuje k filmu jako k objednávání společné pizzy, i když by si klidně dal i řízek, kdyby ho někdo přinesl dřív - a také že od té doby už nic nenatočil. **** Jo a mimochodem, režisér je vedle i v tom žánrovém určení, ono to ve skutečnosti ani není žádné post-apo, protože sluneční bouře ve filmu nejsou nijak vysvětlené a ani se neví, co přesně Zemi postihlo a co lze od toho fenoménu čekat dál (nikdo to totiž pro scénář nedomýšlel, takže to neví ani tvůrci sami), a nic tedy ani nevylučuje, že apokalypsa je pořád ještě teprve na začátku a přijde ještě mnohem větší peklo, všichni zhebnou a žádné post ani nikdy nebude. *~

Co je pro některé těžká a nepředstavitelná fantasmagorie, je pro mne denním chlebem ve světě vezdejším. Je zcestné chápat matku! jako příběh nezdravého vztahu muže a ženy, je to mnohem obecnější metaforické předvedení vztahu bílé a černé, přejícné, pečující nezištnosti a zneužívajícího sobectví - z žité perspektivy bytosti světla, jejímž jediným úsilím je vše kolem sebe rozsvítit, rozežít, propojit vnímavě jednotlivosti do tepající, organické sítě a ze sebe se rozvíjející, rozezpívávající harmonie... z perspektivy bytostně laskavé, vědomé ryzí vůle a připravenosti k započetí, rozvinutí a završení pravého díla (postavit z popela znovu dům, zahojit rozklíženou židli, vystrojit hostinu, počít a něžně a dobře vychovat dítě, založit zahradu, laskavě vládnout zemi, být moudrou královnou své říše, vnímavá k jejímu rytmu, tvořit smysl z prostředků kolem sebe, naklonit si a získat důvěru hrubých, zaslepených, nerozumných sil, aby to jemné pletivo poslušně ochraňovaly, aby se naučily rozumět...) - nelze nemyslet na Tolkienovu vládkyni Galadriel a její osud, ostatně soudím, že ji měla hlavní představitelka připomínat i zjevem, ty popelavé vlasy, proměnlivé bohaté účesy, šaty, vzdálená něha v očích a nevýslovnost vědomí, že kdysi v dávné říši bylo možné prožívat blaženost - jež se ve zdejším světě setkává s lichostí, ješitností, sobectvím, přetvařujícím se a blahosklonným, na oko chápavým a nápomocným, ale nakonec vzdor všem jejím nadějím a snahám na zušlechtění kazisvětským, zmarňujícím a hubícím. Jedinou touhou bílé je vysvléct vše ze špíny, zlákat ke kráse, obrodit a naplnit láskou, pozorností a péčí, světlem - a příkladnou spoluúčastí s další milující bytostí pozorně vytvářet zázrak, oslavit život v jeho plné nádheře. Vdechnout duši a vydechovat pokoj a růst. I jediná nedbalá saze, první šmouha ohlašuje zkázu, tušení, že lhostejná nevnímavost a nenapojenost druhých vše rozežere a zničí, rozehraje neskonalou, propastnou bolest hrůzy a zmaru, neuchránění, znásilnění a zabití... Aronofski svou metaforu vygradoval neúnosně, ale jedině tak mohl dokázat něco, co jsem v životě nečekala a nedoufala, že bych na plátně mohla uvidět, prožít, tak dokonale odzrcadlenou vlastní zkušenost, již jsem považovala za druhým nepřenosnou, nevyjádřitelnou, nevýslovnou a nesdílitelnou, sama jediná se svým steskem po spolupodílu na pravosti, tolikrát mnou započaté a vylákávané spolupráci a tolikrát mi zmarňované a zmírající pod rukama, obnažené mezi všemi napospas: tu nepopsatelnou, nejzazší bolest, když se mateřská bytost (v nejobecnějším smyslu ochranitelky započatého díla svého života) celou svou duší snaží ochránit vše kolem sebe, ten dýchající, odvážně a křehce kvetoucí celek, a předejít, zabránit znásilnění a utýrání rajského díla, jež vytváří jako jedinečný dar světu už tím, že v ní nic nedovolí ničemu ublížit a ukřivdit, nic zanedbat, protože srdcem a celým nitrem vidí a cítí, jak by se cokoli, nač jí padne zrak, mohlo a mělo uzdravit, výsostně rozvinout a obdarovat sebou svět, aby dostálo zázraku a smyslu života.... A když se vší mocí a veškerou svou silou a tvořivým talentem snaží uchlácholit a obměkčit všechny zlé síly a vlivy, jež hrozí to s láskou k životu vyvolávané, to dobré a výsostné, svou necitlivostí a nepravostí poničit a zničit, místo aby je přijali, milovali a rozvíjeli, jak náleží... to zoufalství, když mateřská bytost prosí o smilování rozpoutané hrubé a nevlídné síly, jež nejsou s to rozlišit jemnost a pravost, jež převlečené samy před sebou, farizejské, aby si nemusely přiznat ošklivost a slabost svého jednání, vnucují ve jménu dobra a lásky ubližování a nenávratné ničení jakožto pomoc a lásku k bližnímu... Tu hrůzu ze samoty uprostřed všech těch drásavých útoků, z toho, jak se v každém zdánlivě nápomocném člověku nakonec znovu odhalí smrtící přetvářka a vědomí, že je na všechno sama a že to tak nemá být, že tak se to nemůže podařit - a niterný bezbřehý stesk po té kráse, kdyby to mohlo být správně... Tu hrůzu, když rozežité dílo znovu umírá a mateřská bytost to musí přijmout a prožít s láskou k těm, kdož si nejsou - nechtějí, nemohou - být vědomi, co činí, protože nemůže a neumí nic jiného než milovat - i všechny ty, kdo se stavěli být milujícími, a nebyli, zaslepení, ubližující, ješitní, kteří jí skrze nenaplnění a zmar díla znovu pomohli jedině ještě zřetelněji nahlédnout a prožít, jak hluboká a pravá její láska a síla je a jak žádná bolest na té úporné vůli k životu a ryzosti tvoření díla nic nezmění. Znovu a znovu se bude osvědčovat v dalších nenaplněních, třeba i navěky, pokud bude neměnně trvat ničivé, zaslepené sobectví, neboť bílá nemůže jinak než chlebem, nikdy kamenem. ********************************************************************************************************************************* Existence tohohle filmu pro mě znamená strašlivě moc - protože teď už bezpečně vím, že někdo další přesně zná, co denně prožívám, s jakým steskem a bolestí tady pečuji, vnímavě tvořím, zvědomuji zázrak, jenž přestavuje potenciál našeho života, jak denně obrozuji a rozvíjím propůjčené rezidence, vracím smysl věcem a pomáhám vyrůstat bytostem zvířat a rostlin, v nevidění, v oslyšení, v denně polykaném smutku z toho, jak mou práci drolí pod rukama hrubost a přetvářka panující ve zdejším světě, jak dílo, jež prací a intuicí vyzpívávám do světla dne a na něž denně navazuji, vidím též denně zraňované skomírat, ve zmarňovaném příslibu toužené a stýskané nádhery vnímavé harmonie. ****************************************************************************************************************************** A asi nejhorší byl ten pocit, když se v sále rozsvítilo, diváci si začali sdělovat názory a já se v šoku a slzách nemohla zbavit dojmu, že jsem se ocitla lapená ve smyčce děje na plátně. Kontinuum hrůzy hrubosti. Čím víc krásy vnímáš, tím bude hůř.*~

Kdepak, nevěřte rozmělňovačům a mlžičům, tohle je velice přesně natočený, přímočarý a vyybroušený film, nepříjemně a sžíravě ostře a mrazivě ironicky, až cynicky komunikující velice jednoduché sdělení - leží mu v žaludku konkrétní rys naprosté většiny lidí v dnešní společnosti: ztráta lidských instinktů, intuice, orientace, vlastního smyslu, sebeúcty. Předvádí zamlženost, mřenkovitost dezorientovaných, spících panen, každodenní roztěkanost, absenci sebereflexe a jistoty vědomí lidí o základních hodnotách, o tom, kým jsou a co mají správně a včas v každé své situaci udělat - komunikuje základní ztrátu orientace lidí pohybujících se "postmoderní" dobou od úkolu k úkolu, od směrnice k směrnici, od jedné zdánlivě banální, nalinkované situace do druhé, bez základních instinktů o tom, proč to přesně dělají, co je správné a jak je nutné se zachovat, aby si sami sebe aktivně a jasnozřivě zachovali, namísto toho se ztrácejících v plytkosti, nezřetelnosti, zamlženém povědomí. A zvláště ti, kdo vypadají jako nejúspěšnější profesionálové. Jakmile jsou konfrontováni s otázkou po povaze té či oné situace, důvodů svého chování v ní a smyslu, jaký v tom nalézají, znejistí, zaskočeni, nerozumějí, klopí oči, ošívají se. Film předvádí, že lidé už nechápou svůj svět, že zapomněli pravý smysl svého konání v něm a fungují ze zástupných a mělkých důvodů. A ironicky trefně komunikuje i rozmazanou, individuální hranici, za níž lze chování takto neporozumivých lidí považovat za amorální, ubližující, patologické, neúnosné, zlé - a takto fim ohledává i okoralost a ztrátu citlivosti a dobrých instinktů i u diváků - co jim ještě bude na chování postav k sobě navzájem připadat normální, co běžně omluvitelné, blízké, co je bude iritovat, co odmítnou jako nepřípustné? Diváci galerie i diváci filmu. Kolik pohledu na nelidskosti snesou, než se v nich probudí lidskost a oni zasáhnou, zachovají se správně, změní situaci? Zachrání špinavou plačící holčičku, obdarují bezdomovce, odpoví na zoufalé volání HELP!? Protože to tak cítí? Nebo - film je místy zcela cynický, protože se to hodí sobecky jim, aby se zbavili jiného pálení? Kámen úrazu je ale především v tom, že stejně jako postavy filmu ani diváci nejsou zhusta schopni přesně určit, co je tak pálí na scénách, na chování postav, na filmu samotném. Protože se s postavami - dlouho zdánlivě poměrně sympatickými a přitažlivými - jsou hezcí, pracují v oblasti umění, mají moc - a jejich situacemi dovedou ztotožnit. A potom znejistí, když přituhuje, a ošívají se spolu s hrdiny, a spolu s nimi vlastně tak úplně nechápou proč, jen se z té tísnivosti chtějí vymanit. A jak vidno z četných reakcí i tu - mnozí budou vinit i sám film, že není dotažený, že je nejasný, "interpretačně otevřený" - ale ne, je to film, který ve všech ohledech nedotaženost předvádí - pasivní odevzdanost lidí, kteří ztratili přirozený instinkt k lidskosti - skoro všech dnešních lidí kolem nás. ***** Bonus: film má výbornou (vtipnou) kameru (např. nedůležitost novinářky, která přišla dělat rozhovor s uměleckým šéfem galerie, je jemně naznačena uříznutou hlavou, která není v první chvíli ani v záběru) a naprosto skvělý zvuk.

Levné, nadbytečně a zavádějícně doslovné a celkově prachšpatné parazitování na geniálním snímku z roku 1983. Sama o sobě tahle verze neobstojí vůbec, při srovnání s původním filmem, o nějž se opírá jako o berličku při kraždém kroku, jen vystoupí bezradnost, tápavost a nezcelenost - charaktery postav se tu rozpadají do jednotlivých nesourodých gest, nevyprofilují se, stejně bezradně rozbředlé zůstanou i vzájemné vztahy všech členů divadla, pointy nevyzní... Kdyby byl tohle první pokus, dal by se vzít zčásti na milost, ale takhle to vskutku zasluhuje téměř naprosté opovržení. Původní snímek má fantastické kvality, především herecké a scénáristické, ale dal by se dnes jistě dotáhnout výš kamerou a výpravou. Ovšem za předpokladu, že by herecká esa dokázala vůbec dostát strhujícímu výkonu především v titulní roli garderobiéra, a třeba i trumfla některé z ostatních. Prostor na to byl. Tady ale došlo k utýrání hereckých špiček v důsledku nepochopení scénáře, povah a vztahů a celé dramatické linky, a to ostatní pak už stejně nestojí za řeč. Těsně nad odpadem, z lítosti. *~

Možná se to mohlo jmenovat Světlo na konci temného tunelu - ani jeden z českých názvů nevystihuje podstatu věci. A přitom je to právě atypický způsob, jakým se světlo na konci tohoto stále zoufaleji se zužujícího a stále temnějšího tunelu, vyloupne, který z Dark Passage činí výlučný a originální film (a který mě rozjařil a očaroval). U případů vraždy jsme zvyklí, že se nakonec vyřeší, i kdyby si kvůli tomu x vyšetřovatelů a y hrdinů mělo zničit osobní život, a všem se dostane alespoň nějaké veřejné satisfakce, včetně pokyvujících diváků, spokojených, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Tady je to jinak, a byť se leckdo může cítit rozčarován, já mám radost jak z vyústění příběhu, tak z žertovného poboření detektivních stereotypů - a přitom, pokud má noir být pohádkou pro dospělé, pak filmu nelze upřít, že v tomhle smyslu dostál žánru na celé čáře.*~