Zabitá neděle

Niektoré filmy novej vlny sú bezpochyby kvalitné, avšak občas sa tvorcovia nechali až príliš uniesť a chceli kontrastovať natoľko s mainstreamom a vzdorovať systému, že sa odchýlili aj od artovej zrozumiteľnosti a od tej diváckej absolútne. Zabitá nedeľa ponúka nezaujímavého (anti)hrdinu, metafory, ktoré boli možno účinné v dobe vzniku, mne však neustále opakované zábery na krysy začali svojou doslovnosťou liezť na nervy. Nechcem tvrdiť, že je Zabitá nedeľa zlý film, ale asi ťažko nájdeme človeka, ktorému sa všetky filmy českej novej vlny páčia. Medzi moje menej obľúbené filmy tejto nesporne záslužnej odnože českej kinematografie bude patriť práve Zabitá nedeľa. (30.07.2014)

Filmu nemohu upřít atmosféru, nemohu mu upřít ani zajímavé vizuální zpracování, které diváka nutí plně se soustředit, sledovat. Není jasné co je sen, co skutečnost, co vzpomínka? Občas mi to bohužel jasné nebylo vůbec. U Andaluského psa mi to nevadilo, zde jsem se chvílemi ztrácel. Po skvělých snímcích Farářův konec a Nikdo se nebude smát slabší. Ale stále podnětné. (08.05.2009)

Už je tu zas zabitej čas, zpíval kdysi Michal David v intru úspěšného osmdesátkového titulu Láska z pasáže o životním stylu mladých příslušníků pražské galerky v době pozdního socialismu. O pár let dřív natočila režisérka Drahomíra Vihanová Zabitou neděli, snímek, který není jen povrchní kritikou stoupenců sladkého života na úkor druhých. Jde o studii odcizení a úpadku člověka, který dělá práci, co ho neuspokojuje, neumí se ale vymanit z ubíjejícího stereotypu vojenského života a myšlení založeného na autoritě. Nic jiného než střílet, poslouchat a přikazovat totiž neumí. Hrdina příběhu, důstojník ČSLA, nevidí smysl ve své práci a nenachází ani žádný osobní cíl, ke kterému by se mohl upnout. Svět kolem sebe vnímá jako prázdnotu a vrstvení banalit. Pohrdá rituály vojenských předpisů, děsí ho představa budoucnosti stejně fádní a ubíjející, jako je nudná a bezútěšná přítomnost. Dočasnou úlevu z pocitu opovržení nad sebou samým mu poskytují jen stále větší dávky chlastu a myšlenka na únik před zítřkem. Za tenhle negativní obraz naší armády odpovědní činitelé Vihanovou nepochválili. Film jako jeden z prvních skončil po zahájení normalizace v trezoru. I přes krátkou stopáž nebylo jednoduché tuhle nelíbivě natočenou, těžkou a nepříjemnou záležitost vstřebat, příště by to chtělo něco optimističtějšího. Celkový dojem: 60 %. (13.01.2017)

Naprosto geniální a umělecky propracovaná sonda do beznaděje českého důstojníka. Sám jsem těchto existencí v armádě poznal přesně 104 a překvapuje mě, jak je to přesné a ještě více mě překvapuje, že režii měla žena. Arnošt je citlivý člověk, poznáte-li ho po 8 rumech a 7 pivech, není to na něm vidět. "Co jsem to jenom chlastal?", "Já sem ale hovado!". Míla Myslíková tu opět exceluje ale to ona uměla vždy. Je sama, je na hospodě, je tlustá a léta jí utíkají. Tolik by toho chtěla a když už chlapa, tak hezkýho, no von ale šíleně chlastá, sem tam chytím facku ale třeba se změní...Vynikající česká nová vlna, překvapuje mě pouze nízké hodnocení kolegů. (29.11.2009)

Sdělení je jasné, ani není dovoleno se splést, vzhledem k tomu, z jak plakátových, schematických obrazů je ta drobná koláž sešitá. Kdyby dílko zobrazovalo banalitu až trapnou, bylo by nesnesitelné, ale mohlo by být skvělé, tohle je mnohem více jen trapně banální zobrazení, mix provařených klišé, ještě zdůrazněných únavnou doslovností vnitřního i vnějšího monologu ("Ten čas se ale vleče." - "Jsi sama. Leze ti to na mozek. Bojíš se, že z toho zešílíš. ... Jenomže já nejsem ten, kdo ti od toho pomůže."). ***** Nepodařený mix odvozený z poetiky povídek Hrabala a Kundery, kdy z obou poloh se tu zúročuje to horší, takže nevzniká celek ani existenciálně chytrý, ani existenciálně půvabný, ale jen didakticky a průhledně kritický, z notoricky známých pozic. Plus je to říznuté mdlým odvarem z vykradených Chytilové Sedmikrásek. Žádný vtip ani překvapení, jen pedagogická nuda a otrocké meldování. Navíc ve mně neodbytně narůstal dojem, že onen vynášený střih režisérce sloužil jako zástěrka pro neschopnost plynule vyprávět. ***** Nemůžu se zbavit myšlenky, oč hůře musí tento malofilmeček dopadnout třeba ve srovnání se stejně nízkorozpočtovou, černobílou, letně ospalou a kritickou skicou na stejné téma a s podobnou stopáží, totiž s filmem Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak, natočeným v ČSSR roku 1972. Ten sice poukazuje na stejné věci, ale je to neotřelý výjev, o to sžíravější, oč je citlivější v nuancích a původnosti postaviček (byť zároveň zcela typových) i v jejich svízelném polapení v netečném prostoru a čase, v situaci, která ruinuje jejich potenciál i charakter a nutí je, aby si v tom zmarněném osudu byli navzájem více či méně důstojnými či zcela bezectnými svědky, souputníky, spolutrpiteli i spolupachateli. Vedle tohoto výtečného, byť stejně miniaturního dílka mi hysterický a odvozený počin Vihanové připadá neumětelský a školácký jako slohovka netalentovaného žáka. *~ (14.12.2017)