Zabitá neděle

Nějak jsem se dlouho neměl ke zhlédnutí tohoto pozdního novovlnného počinu. Téma odcizení, citové vyprahlosti, životní nudy ve mě vzbudilo očekávání, že půjde o těžkopádnou variaci na tehdy módní importovaná témata ze Západu v rukou nezralé absolventky FAMU. Po zhlédnutí Vihanové posledního celovečeráku jsem začal být k tomuto jejímu debutu ještě skeptičtější. Ovšem film si mě nakonec našel sám a já nestačil žasnout. Nuda a odcizenost zde vůbec nevytváří vyprázdněné a statické vyprávění, které má diváka udolat. Naopak Vihanová zvolila velmi neotřelé formální postupy, aby vyjádřila vzrůstající znechucenost ze života, rozpad okolního světa, vědomí a vábení smrti, zhmotnila ubíjející existenci sevřenou v hradbách pevnosti, tedy pocit, který na diváka až agresivně útočí, místo toho aby jej uspal. Utrpení z nesmyslného a prázdného bytí se tak přenáší i na druhou stranu plátna a konečný akt protagonisty se tak jeví jako opodstatněný a pochopitelný. Díky podmanivým kulisám a atmosféře poloopuštěného pevnostního města snímek nabízí i silné vizuální zážitky a dějiště nachází silné pojítko s Arnoštovým vnitřním stavem. Svoji všestrannou sevřeností a přesným rozvržením Zabitá neděle prozrazuje nemalé ambice, které byly naštěstí úspěšně naplněny, čímž vzniklo jedno z nejnadčasovějších a nejpůsobivějších děl československé nové vlny. (26.04.2013)

Film, na němž je až příliš znát, za jakých podmínek (a v jaké rychlosti) vznikal. Z českých novovlnových počinů vidí tenhle svět nejčerněji. Jeho sledování bylo ještě méně příjemné než v případě podobně ostentativně negativistického Pasťáku. Byť hrdinův rezignovaný životní postoj a urgentní potřebu převzít kontrolu alespoň nad vlastním životem částečně chápu, přišel mi celkový skepticismus přehnaný. Zároveň oceňuji formální originalitu. Promýšlené rozbíjení časoprostoru a kolážovitá intermediálnost (texty, fotografie, čtení knihy), nápaditě kontrastuje s dějovou stagnací (předjímající nástup normalizace), dělají ze Zabité neděle film nadčasový, o němž budou vznikat neoformalistické studie ještě mnoho let. 75% (12.04.2009)

Bezvýchodné depky zrovna nemusím, ale tuhle musím ocenit ze stejného důvodu, jako A co dále, Baltazare - je naprosto mistrně natočená a má propracovaný scénář. A obzvlášť ta chytrá a detailně promyšlená forma mě nepřestávala fascinovat, ať už záběrem na pistoli, na které je jasně vidět "Made in USA", využíváním terče v Arnoštově pokoji, detailem na peněženku (a práce s detailními záběry obecně), celá scéna s vyslovováním slova řeřicha (v té dokonale dominuje zvuk), scéna vyučování úředníků, nebo geniální nápad zobrazovat při vyprávění depresivních a krutých historek hezké a líbivé záběry a takhle bych to mohl popisovat donekonečna. Až se mi chce říct, že mě fascinuje, kolik se toho dá vložit do tak krátké stopáže, ale tohle moc dobře vím už od Démantů noci. Příběh Arnošta ale má taky něco do sebe, jeho artově-psychologické vedení mi sedlo, vůbec mě nedokázalo nudit a přesahy skryté v něm jsou chytře zakomponované do celku. Jasné je tu snad vše a i když je Arnošt nesympatický a vulgární idiot, lze s ním mít nějaký soucit, když je vidět, v jakých podmínkách žije. Jeho neděle byla nudná, ale pojatá tak, že má neustále co řict. Jen je strašná škoda, že Vihanová pak kvůli komančům nic dalšího natočit a po revoluci už její filmy nebyly zrovna ono. Nebo aspoň Pevnost ne. Takhle byla utnutá v nejlepším období svojí kariéry a je to neskutečná škoda, protože by nejspíš natočila dost dalších zajímavých filmů. Jediná vada Zabité neděle (mimo tu přehnanou depku) je totiž v tom, že nejaktuálnější byla ve své době a i když vyznění některých scény má aktuální dodnes, je tu také nemalý počet těch, které už svoji sílu a závažnost poselství ztratily a v současnosti nemají co nabídnout. Ale poctivý kus filmařiny to rozhodně je i tak. Silné 4* (07.09.2023)

Nezapomeň. Vše, co jsi slyšel a viděl - mlč! Zde ovšem nelze mlčet, je potřeba řvát a rvát se o své místo. O místo člověka, který je vlastně jen součást vybavení svobodárny. Chlast, štětky a lidově demokratická armáda. Ztracen v každodenním životě nehledá nic. Naopak se nechává nalézt a pohrdavě pokračuje ve své mizerii. Drahomíra Vyhnanová touto Zabitou nedělí zabíjí i své další filmové možnosti, neb takovýto obraz důstojníka neměl ve své době šanci na přežití. I ke své specialitě, které jsou dokumenty, se dostala až za několik let. Oficiální text je výjimečně kvalitní a výborně snímek popisuje. Silně novovlný debut se skvělou kamerou a rozložením děje. Film, který nesměl nikdo zpatřit máme možnost nyní vstřebat a opravdu se jen divit, kde vzala paní režisérka tak perfektní inspiraci. (04.02.2014)

Sdělení je jasné, ani není dovoleno se splést, vzhledem k tomu, z jak plakátových, schematických obrazů je ta drobná koláž sešitá. Kdyby dílko zobrazovalo banalitu až trapnou, bylo by nesnesitelné, ale mohlo by být skvělé, tohle je mnohem více jen trapně banální zobrazení, mix provařených klišé, ještě zdůrazněných únavnou doslovností vnitřního i vnějšího monologu ("Ten čas se ale vleče." - "Jsi sama. Leze ti to na mozek. Bojíš se, že z toho zešílíš. ... Jenomže já nejsem ten, kdo ti od toho pomůže."). ***** Nepodařený mix odvozený z poetiky povídek Hrabala a Kundery, kdy z obou poloh se tu zúročuje to horší, takže nevzniká celek ani existenciálně chytrý, ani existenciálně půvabný, ale jen didakticky a průhledně kritický, z notoricky známých pozic. Plus je to říznuté mdlým odvarem z vykradených Chytilové Sedmikrásek. Žádný vtip ani překvapení, jen pedagogická nuda a otrocké meldování. Navíc ve mně neodbytně narůstal dojem, že onen vynášený střih režisérce sloužil jako zástěrka pro neschopnost plynule vyprávět. ***** Nemůžu se zbavit myšlenky, oč hůře musí tento malofilmeček dopadnout třeba ve srovnání se stejně nízkorozpočtovou, černobílou, letně ospalou a kritickou skicou na stejné téma a s podobnou stopáží, totiž s filmem Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak, natočeným v ČSSR roku 1972. Ten sice poukazuje na stejné věci, ale je to neotřelý výjev, o to sžíravější, oč je citlivější v nuancích a původnosti postaviček (byť zároveň zcela typových) i v jejich svízelném polapení v netečném prostoru a čase, v situaci, která ruinuje jejich potenciál i charakter a nutí je, aby si v tom zmarněném osudu byli navzájem více či méně důstojnými či zcela bezectnými svědky, souputníky, spolutrpiteli i spolupachateli. Vedle tohoto výtečného, byť stejně miniaturního dílka mi hysterický a odvozený počin Vihanové připadá neumětelský a školácký jako slohovka netalentovaného žáka. *~ (14.12.2017)