Zabitá neděle

Niektoré filmy novej vlny sú bezpochyby kvalitné, avšak občas sa tvorcovia nechali až príliš uniesť a chceli kontrastovať natoľko s mainstreamom a vzdorovať systému, že sa odchýlili aj od artovej zrozumiteľnosti a od tej diváckej absolútne. Zabitá nedeľa ponúka nezaujímavého (anti)hrdinu, metafory, ktoré boli možno účinné v dobe vzniku, mne však neustále opakované zábery na krysy začali svojou doslovnosťou liezť na nervy. Nechcem tvrdiť, že je Zabitá nedeľa zlý film, ale asi ťažko nájdeme človeka, ktorému sa všetky filmy českej novej vlny páčia. Medzi moje menej obľúbené filmy tejto nesporne záslužnej odnože českej kinematografie bude patriť práve Zabitá nedeľa. (30.07.2014)

Naprosto geniální a umělecky propracovaná sonda do beznaděje českého důstojníka. Sám jsem těchto existencí v armádě poznal přesně 104 a překvapuje mě, jak je to přesné a ještě více mě překvapuje, že režii měla žena. Arnošt je citlivý člověk, poznáte-li ho po 8 rumech a 7 pivech, není to na něm vidět. "Co jsem to jenom chlastal?", "Já sem ale hovado!". Míla Myslíková tu opět exceluje ale to ona uměla vždy. Je sama, je na hospodě, je tlustá a léta jí utíkají. Tolik by toho chtěla a když už chlapa, tak hezkýho, no von ale šíleně chlastá, sem tam chytím facku ale třeba se změní...Vynikající česká nová vlna, překvapuje mě pouze nízké hodnocení kolegů. (29.11.2009)

,,Co jsem to vlastně včera chlastal?! Pane bože, je to vůbec možný? Uvalit dvě kila!" Totální satira na společenskou situaci v roce 1969. Režisérka Drahomíra Vihanová stihla natočit černě a pesimisticky vykřeslený pohled na konec pohnuté doby, bohužel diváci mohli tento snímek zhlédnout až 21 let poté. Film vidím teprve v roce 2017 a svou jedinečnou atmosférou rozhodně nestárne. Mírně psychologický příběh s poněkud náhle smutným koncem, prokládaný mnoha zajímavými scénami s klasickým i absurdním humorem, satirou a vyloženou provokací. Máme tady excelentní zpracování nudy, včetně extra záběrů na dopis o ponožcích v hrnci, krájení chleba žiletkou nebo střílení myší v pivnici. Mě to celé hodně bavilo, zasmál jsem se třeba na dialozích Arnošta s malou holčičkou o prezidentovi-bláznovi, který musí vědět anglicky nebo o řeřichách. Hlavní postava Arnošta byla zajímavo stvárněna v té době málo známým Ivanem Palúchem, v namluvení postsynchronů pak své hlasové umění, včetně odvazové lidové písničky Ej, čo koho do toho... předvedl Bořivoj Navrátil. Speciální lahůdkou filmu je kauza nahých dívek opalujících se ve vojenském prostoru a následním sepisováním "protokolu". ,,Von nemá péro a sepisuje tady s náma nějaký idiotský protokoly!" :-) :-) :-)) 95% Komentáře: argenson, Fifer, IvonaK. (19.03.2017)

Zabitá neděle? Doslova. Každý máme i vlivem okolností na výběr, co z nás necháme v sobě vyrůst, zda dáme přednost přežívání nebo životu. Tak se vlečou minuty jedné horké letní neděle, během které sledujeme vojáčka Arnošta v koloběhu rutinních a zbytečných činností zpestřovaných stejně nesmyslnými pitkami, vzpomínkami na už neexistující "doma" (zemřelá matka, dívka / láska) a setkáními s malou Ingrid, která odhalují, že pod všemi nánosy špíny, prázdnoty a zvyku je ještě schopen cítit a hrát si. Krom závěrečné hádky se servírkou, kde na sebe vykřičí, jak si vlastně stojí, mne nejvíc dostal celkem nepatrný, možná i nedůležitý detail - snové záběry v prosluněném poli, kterým střídavě běží tři podoby jeho vnitřního bytí / citu: děvčátko Ingrid, dívka snů a minulosti a Myslíková s krýglem piva - začátek ve hře a poezii a konec ve velmi hmatatelné próze, nádherně a jednoduše beze slov sečteno a podtrženo; esence růstu od dětství po dospělost. Zapomeneme-li se, není naděje. (05.09.2012)

Pohřeb. Smrt matky. Do obvyklého kolotoče žen, chlastu, vojenské rutiny a neschopnosti nastavit si alespoň nějaké kotvící body, přišla tato událost, která zcela otřásla existenciální jistotu člověka, jehož "jistotou" byla vždy jen nejistota Pokud dříve nebyl schopen navázat žádný záchranný vztah, pak nyní tato neschopnost dostává morbidní dimenzi. Pro každého člověka, muže především, je život bez matky složitý, je mnohem víc vydán životu a světu napospas, nemá již komu si postěžovat a kam se skrýt. V dnešní době, jak víme, příbývá dětí, které nejsou ochotny opustit matky ani v dospělosti (zde i v Japonsku např.), nedovedou se o sebe postarat fyzicky, ani, a především, duševně. Nejenom v tom, ale i ve vlastním zpracováním; maximální možná redukce, naznačení možností a jejich odmítnutí, patří film Drahomíry Vihanové spíš k nadčasovým událostem (alespoń pro 21. tisíciletí), rozhodně to není film typický pro vojenské prostředí, přestože první zárodky se mohly objevit právě tam. (22.08.2021)