verbal

Tréninkový den na bukvoidní telenoveliádu. A já se tolik skrytě těšil na typického Vočaře, tedy nekompromisní surovost, spodinu, špínu a hnus Losích Andělic. Načež v první minutě nakráčel do záběru vymydlený zbuznělý Hispánec, říkejme mu třeba José Armando Conquistador del Recto, urputný to rodinný hovnotář, zapřísáhlý křesťan, vrah, drogový dýler a Mirek Dušín v jednom, za kterým cupitala snad největší kástingová minela v historii gengbengerských filmů, kvádrem od Armániho a mutujícím barytoaltem vytuněná a megadrsňáckou homobradkou olepená transka - Šejla LaBlaf. No děsivý týpek! A to v roli bezkonkurenčně krutopřísně nejhustšího gengového vymahače všech dob, před kterým se třesou i ta nejdrsnější otapetovaná animální hovada od Kalifornie až po Yucatan. Asi aby je náhodou nedefloroval bez gelu. To už to rovnou mohli dát Šeldnovi! A tyhle dvě princezny první polovinu zaníceně profilozofují na téma, jak je pro bezskrupulózní vymaštěné sadistické vrahy životně důležitá láska, přátelství, čest, svědomí, smysl pro spravedlnost, rodina a Bůh. Pak sice Juárez vyšle do hry poměrně démonického rozrážeče bukvic - dona Diega de Satanás, jenže ten udělá osudovou chybu, když v děsně utajeném hotelu típne našemu milovníkovi Esmeraldu, aniž by si tam zároveň na José Armanda počkal, yntelechtuán jeden, čímž mohlo být v šedesáte minutě vymalováno a po bolestech konečníku. Tudíž následuje druhá polovina, ještě více super k žehlení a depilování bobrů. Náš „kladný“ hrdina se s „procítěně truchlivým“ výrazem cigánského psa před sežráním urputně modlí, čumí do blba a obrazovkou se hodinu honí zpětné záblesky typu „Esmeralda se cachtá v příboji“, „Esmeralda zpomaleně běží rozkvetlou loukou“, „Esmeralda se usmívá“ či „Esmeralda venčí malé cigoše“, u čehož na pozadí hraje největší hit skupiny Gel de fresa - Vaya con Dios, mi amor. Naštěstí jsou tu ale členové jednoho z nejsurovějších negrogengů Losích Andělic, „Krváci“, jako obvykle čestní, spravedliví, rodinné hodnoty vyznávající, féroví, v Boha věřící a vždy ochotni podat pomocnou ruku, kteří celé to martýrium v pěti minutách ukončí pěkně přiblblou přestřelkou, a křestané, gejové a hospodyňky za zenitem si zhluboka oddechnou, že až na očekávané vzkříšení Esmeraldy to všechno vlastně dobře dopadlo. Velmi bolestivý olejový klystýr.

Zaprodané korporátní gorily se vzájemně koksují se zkorumpovanými vládními gorilami, přičemž animálně ničí všechno kolem sebe a traumatizují chudáky horské gorily, které jsou na pokraji vyhynutí. Jediným Hestnem je tu paradoxně potomek příbuzenského křížení belgických degenerátů, kteří se v 19. století podíleli spolu s Poldou Druhým na plundrování a terorizování Konga. Impotentní pózování princátka de Merode uprostřed téhle války o planetu opic nám, opět paradoxně, kýčovitě a populisticky shrnuje pro změnu potomek příbuzenského křížení pruských degenerátu, zjevný feudokomunista, ekosluníčkář a dle tohoto i jeho předchozích pičinů také demagog par excellence – princátko von Bismarck. Umaštěná militantní lesba v jeho službách sice hezky vychytala třetí svět plundrující zmrdský korporát, ovšem jinak si tenhle pěkně vychcaný šlechtický synek, jehož patetický pseudoblábol koprodukoval sám Národní park Virunga, elegantně vyfabuloval ozbrojený konflikt asi o 400 kilometru severněji a o jezero dál, než se ve skutečnosti odehrál. Ale nevadí, ti čuráci, co tohle nominovali na Osrala a tak procítěně se nad tím rozplývají, si ve své moudrosti beztak myslí, že Kongo je africký buben. Takže si z této účelové lži Herr Riefenstahla fucktograficky odneste nejlépe jen to, že v Kongu žijí gorily, a ty horské je třeba chránit, nejefektivněji asi přesídlením těch nehorských do Somálska.

Další marný protekční pokus slizkého a prkenného bratra Franka vystoupit ze stínu svého sympatického a solidně hrajícího sourozence. Tentokrát režijní a scénáristický. Opravdu nechápu, kdo dal prachy na takové povrchní a nenápadité nic, které unyle vyšumí někam do prdele ještě před závěrečnými titulky. Patrně někdo, kdo se snažil progelovat Džejmse. Myslím, že vyzrazením přesného obsahu tentokráte nikoho o zážitek nepřipravím, poněvadž z toho stejně žádný nebudete mít, bojler nebojler. Dva bratři si prostě vyjedou s kundama na chatu, kde vedou zkratkovité sterilní unifikované kundožvásty alá Gillmorovic děvčata či Dawsnova sněť. Pak standardně slušně předstírající Danek, stylizovaný do sekndhendového Bredlyho Kůpra, vyprcá bráchovi emancipovanou mohamedánkku, přičemž ucpe vířivku. Další zkratkovité sterilní unifikované kundožvásty alá Gillmorovic děvčata či Dawsnova sněť, tentokráte z výčitek svědomí. Chudák vířivka! No a deset minut před koncem všech těch zkratkovitých sterilních unifikovaných kundožvástů alá Gillmorovic děvčata či Dawsnova sněť se tam zčistajasna zjeví jakože nějaký náhodný vrah bez vztahu k čemukoliv a komukoliv, pročež všechny ty žvanily rychle, suše, anemicky a neinventivně zabije. Konec. Jestliže toto naplňuje definici hororu, pak je hororem i Sex ve městě. I když vlastně … Jsem přesvědčen, že nemít Davča tak príma bráchu, neškrtl by si ani v homopornu, a dneska by místo prznění kinematografie někde u Mekdonalda kvedlal milkšejky.

Jeden maďarský gej mi nasmerfoval do pošty akože tutové odporúčanie. Že vraj „Ak sa ti páčil Ržev, toto ťa totálne odjebe“. A měl pravdu, chalan chlpatý, odjebalo! Úplně mi to odjebalo poslední zbytky důvěry v ruské filmy. Bylo to, jako by zneuznaný režisér amatérského fekálporna dostal oboustranný akutní zánět ambicí a snažil se natočit Zachraňte vojína Chlestakokotova v Apokalypse, k čemuž měl k dispozici závratných 1000 rublů, mobilní telefon, tři hromady suti, partičku notorických leningradských bezdomovců, dva cigánské holobyty, pět litrů rajského protlaku, tři kila vepřového z nuceného výseku, pokoutně nasnímané otáčení tanku v bahně, čtyři podomácku vyrobené sádrové panely, cisternu benzínu, sirky a rusko – čečenský translátor. No neudělejte z toho sofistikovaný a dechberoucí velkofilm s atmosférou, jako by byl divák přímo přítomen v tom pekle! Pekle plošně retardované squatterské čtvrti. Čočka mobilu je dvě hodiny nalepena na xichtě nějakého zjevně nesvéprávného hrdinného krasnoarmějce či do morku kosti odporného separatisty, aby náhodou nebylo v pozadí toho vrakoviště, kde to celé uplácali, vidět stěžně zaparkované Aurory, přičemž tito procítěně trousí do éteru vlastenecké bonbonmoty hodné scénáristicko - herecké přípravky ochotnického spolku Ochrnutý down, nebo se naprosto přesvědčivě pitvoří, jako by měli v rozkroku tři koule. Ta třetí koule je jakože z gumové atrapy snajprpušky Dragunov SVD a pitvoření vypadá, že si právě skřípli pytel v zipu těch rekvizitních maskáčů ze seconhandu Velké vlastenecké války. Tu a tam se záběr přesune na až nevydržitelně drasticky povalující se vepřovou kýtu marinovanou v kečupu, občas na někoho spadne jeden a tentýž sádrový panel, přičemž mu rekvizitář mrdne na hlavu kýbl stavební suti, a v pozadí těch nevyžádaných detailů neustále věrohodně hoří nějaké odpadky polité benzínem. Ještěže to je alespoň dokonale ozvučeno! Ruchy a postsynchrony dozajista profesionálně vyráběli tak, že se pak všichni sešli ve studiu (sklep režisérovy 1+1) a na mávnutí zvukaře dělali do nahrávajícího magnetofonu Karpaty-205 „Zzzzzz-Džžžž“, „Ratatata“ a „Pffffff“ (tohle je citoslovce plápolajícího ohně). Fuckt paráda, dicki moc za doporučení!

Před nedávnem jsem vážně onemocněl. Diagnostikovali mi zhoubný optimizmus. Naštěstí jej můj proktolog odhalil včas, dříve než by začal metastázovat až do terminální euforie. Tudíž mi předepsal velmi silná depresiva, doporučil mi chodit často na pohřby, jatka a dětské onkologické kliniky, a taky intenzivně čumět na novodobé ruské válečné filmy, protože prý u nich zaručeně budu ječet zoufalstvím z těch škaredých digitálních mrdníků a z přiblblého telenovelizačního propagandistického Putinpatosu, snad horšího než od komančů či od Spielberga s Gibsonem dohromady. A věru pravdu děl, lapiduch jeden. Po medikaci Stalingradem, Zachránit Leningrad, Bitvou o Sevastopol a Koridorem života mi konečně svitla alespoň trocha beznaděje, začal jsem pociťovat mírný pesimismus a dokonce i jemné náznaky počínající klinické deprese. Čili má neradostná diagnóza směřovala ke kýžené remisi. A taxem si k dalšímu posílení své rekonvalescence naordinoval Ržev. A to jsem, kurva, neměl dělat! Vůbec jsem u toho neržval, hlavou se mi zase honily patologické myšlenky, že ten ruský válečný film zas ještě možná až tak v prdeli nebude, a vůbec celá ta tak pracně potlačovaná pozitivita se vrátila v plné síle nemilosrdné recidivy. Dvouletá terapie v hajzlu, jsem teď akorát tak závislý na depresivech a vypadá to, že pokud si ihned nepustím nejméně dvakrát za sebou výše zmíněnou sračkočtveřici a nedoplním ji jako akutní první pomoc ještě o stoprocentně účinné Hacksaw Ridge a Válečného koně, taxe záhy asi terminálně ujásám. Ty dvě bojové scény byly fuckt skvěle udělané a hodina a půl mezi nimi vyplněna solidně naturalistickým vykreslením charakterů sběře a vypatlanců v řadách Rudé armády, jakož i bezohlednosti a propagandistického a důstojnického zmrdství stalinistické válečné mašinérie, porážející Ádu jen kvůli osvědčené strategii „Jebať ljuděj, nas mnogo“.

Jednoho dne vyplavil Dunaj nečtitelný popsaný hajzlpapír. Naštěstí jej neobjevil třeba takový Dušan Pakoš a neudělal z toho Amnestii pro Vejmělkovou s Ibrahimem Maigou v roli nejhnusnějšího leopoldovského cigoše. Tenhle kreativní Jonáš z té stylistické hrůzy spatlal jeden z nejlepších maďarských filmů posledních let o dobách, kdy bezvýhradně platilo, že žádný disident prostě nikdy nemůže být amorální hrabivá kurva, protože je přece disident, a rudými zrůdami náhle uvolněná koryta se rozdělovala sviním z opačného konce spektra. Kdyby se tenkrát stal prezidentem Mejla Hlavsa, vyšlo by to nastejno, akorát bychom teď už měli psychicky natrénováno na tu současnou hradní oživlou mrtvolu. Řemeslně perfektní, dramatizačně i scénáristicky zcela bez výhrad, obsazením skoro taky (skvělý výtěr morgošů i bílé spodiny), jen místo toho pydlookého donchujaského homoše, co parodoval Kňažka, mohli vybrat nějakého skutečného herce. Gajslerka bravurně zmákla svou obvyklou polohu mrazivé dominy z BDSM salónu pro zoufale impotenty, dokonce i Vašut Čarnokurvský byl docela snesitelný, i když mluvil maďarsky jako mentálně zaostalý Papuánec, ovšem třešničkou na dortu byla jednoznačně Iridiová Natálka, která vystřihla tu morálně pokřivenou kurvu tak dokonale, že jsem měl místy chuť jednu vypálit monitoru. Doufám, že ji záhy potkají další pořádné role a nebude se muset ponižovat a plýtvat talentem v plagiátorských sračkopohádkách Prímy HNOOJ se slizce toporným buznohlavem. Dobře, Jonáši! Je rozhodně přínosem, že někdo tu, účelovou amnézií zastřenou, amnestii vytáhl ještě před Ódou na ráčkujícího pravdoláskaře z análů temných včerejšků zase na světlo ateistické, a navíc v takovéto exekučně excelentní a zábavné formě.

Režie: Úweho potrat s jedním „el“ / Scénář: Mozková dysfunkce / Hudba: Z porna / Produkce: Svaz bulharsko – rumunských bezdomovců / Hrají: Prkenně přiteplený baleťák, slizký fracek s účesem na debila, odporná vyhaslá hvězda secondhandového rumunského BDSM porna, odporná vyhaslá hvězda secondhandového ukrajinského shemale porna, dva dědci s obličejovou obrnou a banda tetanicky pózujících kožobundových ovarových krků. / Stručný obsah: Přiblblá přestřelka, přiblblé antré do Labutího jezera s ovarovými krky, neumětelské lkaní traumatizovaného baleťáka, defilé imbecilů z tajných služeb, neherecká etuda pornoherečky, hloupé žvanění přechytřelého smrada, přiblblá přestřelka 2, přiblblé antré do Labutího jezera s ovarovými krky 2, neumětelské lkaní traumatizovaného baleťáka 2, defilé imbecilů z tajných služeb 2, přiblblé antré do Labutího jezera s ovarovými krky 3 a 4, neherecká etuda pornoherečky 2, hloupé žvanění přechytřelého smrada 2, neumětelské lkaní traumatizovaného baleťáka 3, přiblblá přestřelka 3, přiblblé antré do Labutího jezera s ovarovými krky 5 a 6, závěrečné defilé imbecilů z tajných služeb, konečník. / Nejlepší scéna: Odporná nehrající pornoherečka předstupuje před rotu na ni mířících imbecilů z tajných služeb a přikládá si k hlavě pistoli se slovy „Odhoďte zbraně, nebo se zabiju“. Načež je imbecilové z tajných služeb fuckt odhodí. / Verdikt: Pokoutní lobotomie zrezlou jehlou na špízy.

Inspektorka Soňa Čonkova její tým CSI Chánov pátrají po vítězích indické ligy v tamějším nejpopulárnějším národním sportu – hromadném znásilňování. Musím říct, že sledovat jejich divné čurákování v hnusné, zasmogované a cigoši se středověkou mentalitou přelidněné skládce jménem Dillí je vskutku děsivá záležitost a nutí to jednoho až k drobnému přehodnocení situace, protože zjevně na světě existují ještě i o trošililinku horší a depresivnější svraby k žití než Česká Agrofertilní s.r.o. včele s bezskrupulózní hrabivou kundou - agentem Burešem. Ale nejásejme předčasně. Pokud ta většina dosud mlčících přizdisráčů záhy nedá najevo nelibost a podřídí se anarchokapitalistickému diktátu pseudomorálky zmrdů z globalizačních korporátů, stavějících se pomalu ale jistě nad stát a jeho zákony, jsme ve středověkém Pandžábu natoTata. Prostě lehce manipulovatelné stádo unifikovaných spotřebitelů a laciných výrobních prostředků, pasené hrstkou privilegovaných zkurvysynů, majících k dispozici tolik kusů dobytka, že je jim úplně u prdele, v jakých podmínkách a v jakém bezpečí ta hovada živoří. Hlavně že pokojně přežvykují a na požádání tupě táhnou povozy s plánovanými zisky. Perverzně zajímavý, přiměřeně zábavný a kulturně kroutihlavý spektákl a mrazivé memento, kam až na stromy se může i relativní civilizace klidně vrátit, když nechá živelně rozrůstat Luník IX a nadnárodní nenažrance a levicové smažky budovat nové světopořádky.

(Šepot) “Dobrý deň, vážení diváci, volám sa akože Dejfyt Naturesorrow a vítam vás u sledovania ďalšieho dielu zo série National Retardgraphic, tentoraz s názvom Nebezpečné primáty. Nachádzam sa kdesi v juhomaďarskej džungli popri pralesnom meste Dunaszerda a je tu so mnou populárny domorodý sprievodca Sickambitious Nbuzna Nagelharo Pitcholabembe. Zložité meno, však? Preto ho ja aj celý štáb radšej voláme Szeles, lebo keby sme ho zakaždým mali nazývať celým menom, má táto sračka tri dni. Pozdrav divákov, Szeles. „Helééé, tak čauky mňauky diváááácy.“ „Viete, tento Szeles od prirodzenia hovorí takým čudným západniarskym dialektom. No aby sme ho nemuseli zložito dabovať, sľúbil, že sa pokúsi hovoriť iba po maďarsky. Čiže dnes sme tu preto, aby sme sa vydali po stopách vzácnych, psychiatrickým ústavom v Prešporku prísne chránených Goríl Tupohlavých a nakrútili životopis obávaného najagresívnejšieho lokálneho samca, pridunajskými kmeňmi nazývaného Attila, hovado Boží. A na Attilu by sme podľa stopárov mali naraziť už za touto húštinou.“ “Au, bazsik, kérmidretvár!“ „Míntenkér, ty chujko nagélovaný. A jasne sme si povedali, že budeme hovoriť iba hornouhorsky!“ „Dobre, dobre, len sa neposer, Dejfyt! Ha, pozri, máme šťastie, tamto v tým oktagóne akurát serie do rohu! To je, čo, vidieť takéto prírodné čudo správať sa prirodzene v jeho prirodzenom prostredí!“ „No ty kokso, to je kreatúra! Ale chrbát si oholil, asi budú inteligentné!“ „Hlavne potichu, Dejfyt, nech si nás nevšimne. Mohol by nám rozšliapať hlavy. Nikdy nevieš, čo môže taký vygumovaný kokot spraviť, keď chytí amok.“ „Pozri, pozri Szeles, tamto sa prediera ďalší! A vyzerá nasrato! A ako sa s vrčaním bije po kozách! Vážení diváci, hádam sa schyľuje akejsi teritoriálnej bitke o to, kto bude najvypatľanejší alfaodkundes celého Naďmárošu!“ „Jaj, Dejfyt, ja myslím, že to je samotný Karol Mentálny Výmol!!! Možno si už o ňom počuj. Pred pár rokmi zdrhol z olomouckej ZOO a doteraz sa nepodarilo zahnať ho späť do výbehu. Tak toto bude ozaj ostré, dojebú sa ako dva besní animálni retardi, robí im to dobre. Vlastne počkaj, oni to sú besní animálni retardi, čiže normálka.“ „Ty, Szeles, a čo tam ta partička pištiacich atrofovaných kravaťákov, to sú čo za kokoti?“ „To sú safari turisti a korporační sponzori. Tí celý ten cirkus platia a spolu s ďalšími agresívnymi poloopicami s ovarovými krkmi, čo trénujú na šampióna Mentally Malformed Aggressors, tvorí aj majoritnú časť publika. To vieš, keď celý deň predávaš poistky, zízaš v ofise do grafov a lížeš riť generálnemu managerovi, dvakrát ti potom nestojí. Ale večer dáš štyri litre za lístok, kukneš, ako si dvaja vymastenci rozomelú ksichty, preškrtajú si zubné karty a vzájomne sa prizabijú, hneď sa ti ako čarom prekrví ego a narastú ti virtuálne ramená, že aj smelo primrdáš tej inokedy hrozivej päťdesiatkilovej kurve, čo máš doma, pretože jebe suseda, keďže ty si impotent. Pozri, Karol práve dostal na piču! Teraz je v riti. Pri svojej kvalifikácii a vzdelaniu už asi nebude kopať za Ultimately Fatuous Cocotnuts, ale spadne nižšie. Tipujem do TSL – Technické Služby League.“ „A myslíš, Szeles, že až tento akože nový šampión s radostným revom poskáče klietku, pobije sa po kozách a prestane sa pritierať ku tomu dvojmetrovému homošovi v kvádre, môžeme mu hodiť banánik a pokúsiť sa pomocou škrekov a posunkov o rozhovor?“ „Ten homoš, to je bača Ondro, ten všetkých tých tupohlavov pasie. Spravil si živnosť na vzájomnom rozjebávaní sa agresívnych sprostých kokotov, vraví, že je to šport, ktorý buduje charaktery, a slušne na tom mrzačeniu zarába. A tiež im robí akože to PíáR, aby nevyzerali až tak ako agresívni sprostí kokoti a všetci sa im nesmiali. Kukaj, už ho polop dofajčil, ideme to skúsiť.“ „Dobrý deň, pán Attila, volám sa Dejfyt Naturesorrow a som z National Retardgraphic. Blahoželám k bezškrupulóznemu dojebaniu konkurenčného samca. Môžem otázočku?“ „Eeeeee, ja by som akože odpovedal svoj akože názor, že som taký milučký a nežnučký medvedík, vo voľnom čase rád romanticky a zasneno zízam do polí, tvárim sa múdro a môžeš ma volať Attilka. Tiež som skromnučký, pokorný fantastický opočlovek a fasa chalan, môžeš sa aj Řiťmusa opýtať, ten to potvrdí! Poobjímame sa, hej?“ „Radšej by som to nerobil, smrdíš ako Lunická žumpa, Attilka. A ešte som sa na nič nespýtal.“ „Eeeee, tak určite, aj bábätká a mačiatka milujem! Dobre som to, Ondro, povedal, však?“ (Spokojné prikývnutie pasáka) „No pekné, Attilka, ale ja by som sa chcel opýtať, prečo, keďže si taký milučký medvedík, v dokumentíku, ktorý tuná Szeles napiču prestrihal, a aj v tlači, jeden z tvojich bývalých a budúcich krotiteľov v podstate vyhlásil, že si namachrované arogantné tupé hovado?“ „Eeeeee, nuž, ja by som akože svoj názor odpovedal ...“ (zmätený pohlaď na pasáka, ktorý si s panickým výrazom napnutými prstami pravej ruky kmitavo prechádza cez krk) „... aha. Čo ty do mňa jebeš, ty kokot vyjebaný! Najprv ti ten mikrofón vopchám do riti, potom ti odorvem hlavu a našťam ti do krku. Ja ti ukážem sa na mňa povyšovať, ty intelechtuálny chuj!!!“ „Teraz si ho rozbesnil, Dejfyt. Pracme sa odtiaľto, než ti ten nesvojprávny kokot pomliaždi gebuľu!“ „Okej, okej, ale ešte by som rád vyspovedal nejakých divákov. Čo tam ten hlúčik nadšene jasajúcich a do vzduchu boxujúcich detí? Choď tu, chlapček, ako sa voláš?“ „Zidan Deméter, more.“ „A koľkože máš rokov?“ „Deväť, more.“ „No pekne, a povedz divákom, čím by si chcel byť, až vyrastieš?“ „Deväť! Zidan!“ „Hej, koľko máš rokov a ako sa voláš už vieme, teraz prezraď, čím by si chcel byť, až skončíš školu!“ „Chcel som byť Rytmusom, more, ale teraz už chcem byť ako Attila, lebo Ritmus je len priposratý cigoš, čo sa hrá na drsniaka! Čiže až dokončím zvláštnu školu, všetkých skurvencov dookola rozjebem, lebo budem ememej! Aj ujo Horváth povedal, že zarobím viac ako zo sociálky a že sú to aj lepšie love, než kopať kanále! Pozri, ako už viem vajcia rozjebávať, ty starý pičus ...“ (BUM) „Au, kurva, sopliak poondiaty. Bolo mi to treba? Že som radšej nezobral to nakrúcanie gueréz v Ugande! Vypni už tu kameru, ty kokot, a zožeň mi nejaký ľad!!!“ Mentál Moulinex Agresivita rozhodně není sport, natož bojové umění. Je to jen devastační způsob, jak z vypatlaných agresivních pičusů udělat bez jakéhokoliv volního, morálního či etického vedení nebezpečné vypatlané agresivní pičusy tím, že je skvěle naučíte rozšlapávat jiným vypatlaným agresivním pičusům hlavy a odstřelíte jim jakékoliv zbytky humánních zábran někoho přizabít, s velmi pravděpodobnou následnou aplikací i na psychicky nenarušené lidi v jejich okolí. Jakákoliv glorifikace těchto dementálů, jakož i dávání je za vzor dosud nevyhraněným a jakž takž stabilním potratům dělnické třídy, je přinejmenším společensky patologická.

Tomáš Visý, v další své sériově typové roli sice páprdovitého, ale skrznaskrz správňáckého, slušňáckého a morálně dokonale ukotveného Džona Vejna pro komunisty a křesťanské demokraty, hraje digitální lodě. Probíhá to asi takto: „Bože, ochraň prosím všechny ty dobré muže, vdovy, sirotky, kokakolu, hamburgery a spravedlnost pro všechny! Ámen. Tak třeba D6.“ „Nein! B Drei!“ „Ha, vedle, Bůh je s námi!!!“ (… Bohem poháněný moralizující proslov či mentorující zamyšlení nad osamělosti kapitána, na jehož rozhodnutích visí osud všech těch dobrých mužů - otců, synů, bratrů, bratranců, zeťů, strýců, švagrů, tet a sestřenic - a samozřejmě oddaných křesťanů …) „E4!“ „Einschlag, verdammt!!!“ (Motlitba 2, Proslov 2) „Bože, veď mé kroky v těchto nejtemnějších hodinách! E5!“ „Beim Hitlers Schnurrbart, wieder!“ „Díky, Bože!!! (Modlitba 3, Proslov 3) E6!“ „Einschlag, versenkt. Scheisskerl!!! Tocho snat musi fést sam Buch, oder was. So B Vier!“ „Samice prodejná,“ kurva by Tomáš neřekl, ani kdyby měl v prdeli zaražený rozžhavený pohrabáč, bylo by to totiž nekřesťanské, nemorální a nevýchovné „skotská zásobovací loď v zevním genitálu. Zásah, potopená! Bože, proč jsi se odvrátil, co všichni ti dobří muží???!!! (Motlitba 4, mentorování 4)…“ A tak to jde celých devadesát minut. Nakonec Tomáš borec a jeho torpédoborec s pomocí Boha, Klubíku baptistických matek a neochvějné instinktivní zelenáčské znalosti manévrů německých ponorek ten Atlantik přemodlí, načež za bouřlivého potlesku a hurání všech těch přeživších dobrých mužů, s nadšenou gratulací od Boha a za zvuků opulentní symfonické kantáty pomalu odplouvají k zapadající Anglii. A je z toho takový U-Boot-Dick, patetická pohádka plná křesťanských hodnot a kategorických imperativů, po níž budou dozajista všichni ti urputní honiči nad druhou světovou znechuceně dštít síru nad tím, že se německé ponorky třídy IX přece ve skutečnosti zásadně vynořovaly pouze v úterky a torpédoborce třídy Buckley nikdy nemohly při výtlaku 1100 tun kličkovat před torpédem jako nadopovaný zajíc. Už úplně vidím všechny ty zprávy v mé poště, psané rukou ulepenou od semene: „Verbale, ty debile, každý milovník masturbace nad válečnou námořní technikou přece ví, že to nebyl torpédoborec třídy Buckley, nýbrž fregata třídy Captain, která má výtlak jen 980,6549 tun. Kreténe, kriple, idiote, demente!!!“ No, každopádně já nejsem sexuálně vyšinutý, protože honím výhradně nad obrázky parních lokomotiv, čili ta patetická sračka byla veskrze hezky zdramatizovaná, vcelku zábavná a hodina a půl utekla rychleji než bílá velryba před katolicky nadrženým Achabem. Možná trochu ovlivněn koronovou decimací filmového průmyslu, kdy poslední dobou co zmáčknu Plej, to pak otráveně vyšťourávám z podrážek smrdutou hnědou hmotu, ale nádherné tři.