verbal

Adam Řidič tedy kosmické lodě řídit fuckt neumí a měl by si minimálně zopáknout raketoškolu! A tak jen kvůli nepatrným hrbolům ve vakuu nevybere na Mléčné dráze zatáčku a naprudko to v roli ufonské panspermie napálí rovnou do konce křídy na jedné bezvýznamné Zeměplacce. A to víte, mezozoikum je mezozoikum! Všude samej týreks, vedro jak v teráriu, pro různý raptory není kam plivnout a jednoho navíc furt hryžou ňáký přerostlý prahovada. A navíc mít v týhle éře ještě na krku prepubertálního fuckana, to je snad větší vopruz než řízení mezi pražskejma kokotama na Jižní spojce, vole … No, žádná arcihitparáda to sice nebyla, scénář „dostat se v meteorickém dešti z bodu A do bodu B přes druhohorní safari“ taky žádný mozkový trust patrně nezacyklil, ovšem mohlo to být i horší. Křída je mile křídová, skrovná monstra vcelku monstrózní, a kdyby ubrali na otravném bejbysytyngu a rodinných hovnotách humanoidních mimozemšťanů a přidali na zábavných trampotách s veleještěry, klidně bych i přitvrdil.

I Krýt 3 se jako obvykle zapomíná krýt a neutěšeně pokračuje v plagiátování Rockyho Negrorockym. Tentokrát se vydal rabovat Rockyho V., a taxi Negrorocky nejprve rohovnicky vypěstuje své nejlepší negroBíeFeFko z mládí v ghettu, to se následně samosebou arogantně urve z negrořetězu, a tak mu musí náš negrohrdina dát pořádně na piču a morálně jej ukotvit, aby zase kluci mohli být negroBíeFeFka. No a já musím připustit, že je to asi ten nejméně otravný Negrorocky ze všech tří, tentokrát se to obešlo i bez úmorného lkaní nad brutálními útrapámi toho stále tolik zotročeného negroživota, jakož i bez ukrutných dělnických mouder dědy Staloneho, který se zjevně na to lopatí mentorování už konečně kompletně vysral, a dokonce se tam už ani nedává za vyučenou žádným privilegovaným a apriori rasistickým zkurveným bílým hubám. Nasraně druhé je zde však gró celých těchto boksopičóz, tedy vlastní vybouchávání palic, tak nějak zcela bez šťávy, emocí, kulantní choreografie, gradace i katarze, a vy po skončení vůbec nemáte chuť vyběhnout ven, potahat po zemi pár klád a pneumatik z traktoru, načež ztřískat nějakého o dvě hlavy menšího a třicet kilo lehčího školáka, jako po Rockym. Prostě si dva mouřenínové suše otřesou míchou, a ta scénáristická kontuze mozku, že takhle přijde negr z ulice, hned ho vezmou do pěstění s nějakým neporazitelným Meksikánem a poté rovnou na Mistrák galaxie v poloretardované váze, tomu taky dvakrát nepřidala. Takže tři, ať nežeru, a počítám, že se dle zavedených pravidel tak za 15 let dočkáme okopčeného vyvrcholení celé série s názvem Krýt Bambula, ve kterém senilní a atrofovaný Míša Jordán ukousne ucho nějaké dvacetileté a o třicet kilo těžší gorile.

Bylo nesmírně povznášející zjistit, že stará dobrá klasická filmová fantasy v korektně dementizačním a manipulativním světě duchaprostých furtdokolových a jednobrdových svištících superbukvic, hajzlpapírových Zaklínačů a diverzitního bolševického sraní na Tolkienův hrob zatím ještě úplně v bolestech nepošla ve 451 stupních Fahrenheita a že stále existují lidé s úžasnou kreativní fantazií, jakož i velká studia, která se nesnaží za každou cenu zavděčit libtardí propagandě levičáckých kokotporátů, negrům a rozličným deviantům a vychovávat degenerace akurátních, šosáckých ovcí, přitroublých unifikovaných spotřebitelů s kolektivním myšlením a asociálních svazáckých bonzáků. A tak miláček Paramount, jedna z posledních holyúdských výsep zdravého rozumu, se zase jednou nebál nasypat prachy do fantaskně obrovsky bohatého světa Forgotten Realms, a vyprodukoval něco, co nejen že výpravou ani trochu nepřipomíná obvyklé kozpleje otylých paniců a šeredných náctek z Uhrovic nad Mačkavou, ale je to navíc od startu po závěrečné titulky napěchované úžasnými a originálními nápady, má to vtip, svižný a svěží dobrodružný příběh, sympatické a přirozené herce téměř bez urputně nucených pigmentových sqrn, ač je nad slunce jasnější, že Wizzards of the Coast založili soudruzi v Ugandě, a žádný drak se tam přeqapivě nesnaží přeblafnout jiného draka, přestože draci přeci byli od počátků drakstva naprosto přirozeně děsní buzeranti. Prostě totálně uvolněná, nepokrytecká, nedementizující, kreativní a zábavná pohádková kokotinka, která by byla ještě o chlup z dračí prdele lepší v pořádně nepřístupném kabátě. Ale nemůžu mít všechno, že, a ta banda malých zmrdů v kině naštěstí držela huby, patrně stejně uchvácená dějem jako já, velký zmrd. Tudíž zcela bez výhrad, jen houšť a Mrvelu navzdory, a doufám, že komerčně zmanipulovaní slabikovači leporel po tomto odnesou Supergeje, jakož i neumětelského uspávače hadů Sapkowského na hajzl, kam zaslouženě patří, a začnou zkoušet „číst“ třeba Salvatora, ať poznají, jak má vypadat pořádná epická fantasy.

Bylo jen otázkou času, kdy zoufale nemrdané a pokrytecky korektně přeslušnělé silné bolševické muženy spolu upjatými katolickými pannami vytáhnou také na tolik oprávněnou kancelační kruciátu proti těm odporným a jak jinak než konkávní pohlaví veskrze dehonestujícím a zneužívajícím masturbačním serverům pro bílé šovinisty a pederasty. A jako obvykle, jakmile velkohubě demonstrují svou zcela altruistickou angažovanost, zamknou se doma na tři západy, zatáhnou závěsy, vytáhnou svého čtyřrychlostního manžela, protože nikdo jiný by se v těch jejich zanedbaných olezlých kafilériích dobrovolně neangažoval, a pustí si k tomu na své oblíbené stránce jako kulisu něco mile romantického se zvířátky a kakáním. A tak na Netflusu (Kde jinde!!!) hodinu a půl na jedné straně skučí fanatické šosácké slepice, jaké je to porno odpornost a že se na Pornhubu jen znásilňuje, kuplíří a prcají děti, na straně druhé skučí vypatlané štetky a neméně nadaní klátiči s délkou ega dvojnásobně převyšující jejich intelekt, že nic takového nedělají a že jen chodí každé ráno jako slušní lidé s bandaskou k pásu, protože něčím se přece živit musí. Nic víc, nic míň. Prostě nudná žvanírna, ovšem dokundment se zřejmým soudružským poselstvím! Vina za všechna příkoří zřetelně tendenčně padá na ty nechutné majitele serveru, bezskrupulózně tyjící z ubohých týraných vagín, protože to prcání zcela nedostatečně moderují, cenzurují a kropí svěcenou vodou. Počítám, že záhy se začne jako syfilis šířit asociálními sítěmi mezi blahoslavenými další kýžený demagogicko - hysterický narativ libtardích pamrdů, že kdo čumí na péčko nebo ho točí či hostuje, je s Rusama!

S přibývajícím věkem je Vincek čím dál tím ohavnější, Evka se tváří víc a víc zpruzeněji, a už i ten luksusní páreček dojnic se zdráhá tasit. Spolu však tvoří vcelku snesitelnou a neotřelou dvojku, nicméně ve veskrze průměrném evropském napínači, jenž by byl daleko snesitelnější a svižnější, kdyby z něj vykuchali tak dvě hodiny kýčovitých a vesměs okopírovaných telenovelických pičóz. Škoda, no, námět je totiž docela zajímavý a dost připomíná situaci v jedné naší nejmenované energetické díře na prachy. Ta je sice majoritně vlastněna státem, reprezentovaným co 4 rocky pomíjivou bandou politických impotentů, ovšem rozhodují o ní výhradně věční loutkovodiví pamrdi s akciovou minoritou, kteří ty impotenty periodicky pasou a „náležitě motivují“ s cílem dojit co nejvyšší dividendy a zvyšovat svá majetková aktiva. A tak v záměrně přiživovaných krizích dosahuje naprosto nemravně enormních a de fuckto monopolních zisků, přičemž jebat ovce, ty můžou přeci v pohodě svítit petrolejkama, pohánět domácí elektrospotřebiče křečkama v kole a žrát omítku. Je v ní přece hodně vápníku!

To jsem netušil, že nejlepší krotitel frustrací a nezábavnější společník všech dob při nudných filmech, frontách na úřadech, otravných přednáškách a špatných felacích měl až tak dramatickou historii. A netuším to ani teď, protože neměl. Prostě tři korporátní pamrdi v rámci špinavé hospodářské soutěže suše jednali koncem osmdesátek s Rusákama o tom, jak je co nejefektivněji ojebat o jejich prudce adiktivní herní poklad, až jeden z nich vyhrál. Nic víc, nic míň. Podle takových akurátních skutečných událostí by ovšem patrně vzniklo zhruba stejně poutavé audiovizuální dílo jako noční rozprava poslanecké sněmovny nad závažnými změnami Zákona o psích hovnech. Naštěstí to však soudruzi z Eplu řádně zpohádkařili, zesvižnili, osadili agresivními agenty KGB, ani trochu vypočítavými oligopolními správňáky i veskrze prohnilými zkurvysyny, a výsledkem je docela milé, zábavné a místy i napínavé Bus-Fi (Obchodní fikce). Navíc je Tarot silnou trumfovou kartou a veskrze sympatický a přirozený herecký kňuba, motora i mehlo. Ale jinak to samozřejmě bylo zcela nedostatečně teplé, černé a historicky prudce nekorektní. Zejména v progresivním světle nevyvratitelného objektivního historického fucktu, že Tetrisy ve skutečnosti vynalezl již v roce 1980 slavný homoseksuální angolský sběrač ovčího trusu N‘leyno Vkhrychchlu Uuplatz při pokrokové snaze o jeho efektivní skladování. No jsem nesmírně ROZHOŘČEN a již připravuji plačtivý, hodně zamindrákovaný a nesmírně angažovaný článeček do bolševického, děsně rádoby kancelačního vytřiprdelníku Reexpirer, plného sveřepě uvědomělých samozvaných strážců jediné pravé patomorálky a bdělých ochránců globálního světa před odpornými isty a foby!!!

Být Kill Kínu 4 o hodinu kratší, byla by to bývala byla, v hezkých kulisách velkolepě natočená, průměrná akční pičovinka. Takhle je to zase jen, sice v hezkých kulisách a velkolepě natočené, úmorně unylé a až nesnesitelně natahované válení sudů nesmrtelného dědy Rývse, u něhož při každé nekonečné a lobotomizačně furtdokolové akční sekvenci vaše prdel sténá, k čemu jste ji to, kurva, zase posadili. Na rozdíl od Letyče Stahelský atraktivně točit bitky fuckt neumí a ani důchodci Kínovi už to válení sudů věru dvakrát nejde. Momenty, kdy jeho protivníci několik sekund trpělivě staticky čekali, než se artritický Kínu pomalu a bolestivě svalil na zem, aby je přehodil přes hlavu, byly evidentně nechtěnou, ovšem až trapně komickou gerontovložkou. Abych nebyl zase až takový zmrd, musím docenit historicky první opravdovou hereckou kreaci prkenné baleríny Skokota Asskinse, který toho zlatozubého Lindemanna vystřihnul opravdu zábavně, a také tři vizuálně náramně vypečené momenty – kočkování na kruháči u Vítězného oblouku, pokojovou anihilaci v půdorysu a klauniádu na schodech k Sakrekér. Avšak i u těch jsem po deseti až patnácti minutách némlich toho samého převalování, uhýbání z metru před kulkama a digistřílení do hlav, musel otráveně chlácholit svůj gluteus maximus, že už se určitě během chvilky ti přitroublí cirkusáci konečně vyzabíjejí a ten středověk skončí. Ještěže je tak snadno lakovatelný, vždycky to bylo ani ne v polovině! K tomu si připočtěte nulový scénář „Kínu si prostě nezáživně tři hodiny klestí cestu čtyřiceti až padesáti porážkovými mantákovitými figuranty a mění se akorát pozadí“, který na dlouho nevytrhnou ani uhrančivé pařížské kulisy či vkusné džaponské zahrady, a co vám vyjde? Mně teda vyšlo 1,5000000000113, umocněných exponenciálním nasráním, že jsem na to, já kokot, v naději, že se to alespoň trochu přiblíží výborné a prdeli nehostilní dvojce, zase lezl do kina, když jsem si to mohl později pěkně pohodlně doma popřetáčet na vydržitelných 120 minut či méně. Když si vzpomenu, co dokázal Evans v Raidu za poloviční hrací dobu, s desetinovým rozpočtem, s pouhými dvaceti cigoši a jedním polorozpadlým barákem, musím tohle prohlásit za megalomansky dementní pálení peněz a přiblblou popkulturní monstrozitu pro instáčové debily.

No neuvěřitelné! Na bolševizi se objevil seroš, který jako obvykle až urážlivě prahově nemanipuluje pokojíčkové retardy k novým libtardím světopořádkům, není skoro ani trochu bělorasistický, netvrdí, že polovina lidstva je přirozeně teplá nebo pohlavně přešitá, a není v něm ani jedna mentálně znásilněná labilní slepice, ani žádná silná a prudce přeangažovaná mužena se čtyřrychlostním snoubencem v ruce. Navíc je to čiré devadesátkové / mileniální vinné potěšení, odsejpající, napínavé a zábavné, jako když tenkrát Kefírovi až příliš rychle ubíhal den. Samozřejmě to není v žádném případě kredit Netflusu, ten to jen tupě koupil od seriálově stále jakž takž racionálního a nedementizujícího  Sony, přičemž jeho vrchní cenzor a politruk byl patrně tenkrát zrovna na nějaké progresivní přednášce na VUMLu, takže nikdo ostudně nezaregistroval, že je to zcela nedostatečně korektní, diverzitní, zbuznělé, tranzistorní a pičfrendly! A to je moc dobře! Takže jediné, co bych téhle solidní a svižné spiklenecké blaženosti vytknul, jsou ta dvě krajně nesympatická a herecky naprosto otřesná polena v hlavních rolích.

Když se Godzila převleče za kámen, aby potrolila pár Norů, začnou se tito okamžitě chovat, jako by pocházeli z o(O)sla. Výsledkem je takový přitrouble šablonovitý plagiátek kajdžu produkcí Spojených sráčů, a to včetně veskrze uvědomělé, hodné a chytré paleontovložky, připravené se mazlíčkovat, i veskrze prohnilého, zlotřilého a hloupého vládního úředníka, připraveného jaderně bombardovat. Ovšem plagiátek krásně natočený, odporně nedivezitní, nechutně rasistický, prudce homofobní a krutý k labilním, zamindrákovaným feministkám. Ani jeden Olaf tam během celé hrací doby nepřeblaf žádného ztepilého fesháka, žádná Nora nerejdila v noře, nikdo nikoho traumaticky mentálně neznásilnil a počet Afronorů na čtvereční celuloid se neustále limitně blížil k nule! A takovou příjemnou změnu je třeba docenit, ač Norové umějí i líp!

Když se Štěpo alespoň na chvíli oprostí od furtdokolového předstírání šilhavého retarda a střihne si retarda prostého, je to naprosto fenomenální paráda a další kýžená příležitost, kdy může naprudko předvést svůj bezkonkurenční talent od Satana, což jej bezpochyby záhy zcela vytáhne ze zahnívajících tytrubkových stok trapkodivadla Mír a katapultuje do zasloužených hvězdných výšin. Toto mohla být veskrze skvělá jednomužní šou, tudíž je trochu škoda, že se nakonec jedná jen o povrchní, prvoplánovou, lacinou, kinderpsychologickou, poměrně nudnou a místy, i mimo ústředního retarda, dialogově retardovanou scénáristickou i dramaturgickou mrdku o tom, jak si doma v zajetí úspěšně odchovat mládě oligofrenika, dobrou leda tak pro retardované otylé hospodyňky, cílovou to skupinu Primy Hnooj. Nicméně určitě stojí za to se na to podívat už jen qůli tomu herecky fantastickému kozubenému kolu, schopnému pohánět kdejakou sračku ven ze žumpy, jak si paraziti v Míru už dozajista zvykli. Takže doufejme, že tam Štěpo nezůstane promr(h/d)ávat svůj talent už moc dlouho. Také ostatní ansámbl satanžel respektuje genius loci filmu jako takového, tedy vzbuzuje podobné antagonistické pocity jako čerstvě vysraný diamant. Panu Herci zde sice zdatně kunduje i výborná bába Žilková, ta je ovšem ihned smazávána svou naprosto děsivou, a to nejen herecky, filmovou dcerou, patrně rozkuřovačkou zoofilních režisérů nebo příbuznou producenta. Takže co s tím? Štěpo na 5, film na piču, čili emoce stranou a čistých matematických 2,5. Půlky tu ale roztahovat nejdou, a tak to kapku převážím na stranu dokonalé performance hlavního postiha.