verbal

Oddělení pro rasistickou diskriminaci zkurvených bílých hub a genderovou privilegizaci krutě utlačované a trestuhodně opomíjené majority středoafrických vědkyň toho tolik pokrokového a „jediný správný globální morální kompas“ na jih rudě magnetizujícího studia MRVEL vyBLMblovalo další spravedlivou a veskrze zaslouženou audiovizuální pomstu všem těm zasraným (a přes 150 let mrtvým) otrokářům a stále prokazatelně žijícím uzurpátorům a genocidérům jednoznačně civilizacetvorné, blahodárné a světohybné kultury rovníkové Afriky. No, povím vám, že já být mouřenínem, urazím se, naseru a pak všechny ty bílé korporátní zmrdy okamžitě zažaluju za pohrdání, zesměšňování a především za rasismus, neboť se jedná ještě o stupeň vypatlanější pásovou a furtdokolovou generickou obrpičovinu pro ty nejtupější barevné tužky v penálu než obvykle vymaštěný bělohomix, nápadně připomínající jedno odporně xenofobní postapo svinstvo nenávistně zkostnatělých konzervativních páprdů s Čárltnem Hestnem v hlavní roli! A český název se navíc až příliš podobá sloganu švédského otrokářského oděvního gigantu H&M – „Uganda nechť šije!“ Čili v podstatě takoví Assvendžři vs Akvavagej po lobotomii colored by Technicolor™, pokud tedy vůbec ještě lze více lobotomizovat již a priori prázdnou dutinu lebeční, plní velmi tumorné neomarxistické demagogie a rasistického protěžování, ovšem s nádherným poselstvím!!! Bratři v tom rozhodně nejsou sami, a i každý zkurvený privilegovaný Hispánec by se měl neprodleně začít omlouvat rychleji, než byste řekli Tenochtitlán, a poklekávat před Aztéky, přičemž velmi doufám, že si i Španělé uvědomí své zmrdství a v dalším zpracování El Cida bude zcela korektně hrát hlavní roli nějaký tem Cuauhtémoc Montezuma. A kdyby se to náhodou ohrálo, tak šup ještě hlouběji a pojďme si vzít na paškál ty svinské Římany! My ve střední Evropě jsme naštěstí byli probuzeni již počátkem devadesátých let minulého století, takže pokud si chcete navodit zcela totožné pocity z díla a mít naprosto stejný estetický, emocionální i intelektuální zážitek, aniž byste museli téměř tři hodiny čumět na ubíjející martýrium opakované scénáristické debility a účelové manipulace, stačí si pustit pětiminutové shrnutí od této maďarské korektně progresivní skupiny.

Ač jsem certifikovaným majitelem hudebního sluchu a ovládám minimálně tři hudební nástroje na takové úrovni, že hrou neplaším potkany a nenamazané panty dveří si se mnou odmítají notovat v dokonalé harmonii, vždy jsem považoval toho čínskou jídelní hůlkou neuroticky máchajícího tučňáka v čele libovolného symfonického tělesa za ryze komický prvek. Při použití fotbalové analogie jde de fuckto jen o jakéhosi trenéra, který té přeplácené bandě primadon řekne, kdy a jak má kdo čutat. A představte si, že by pak tento celých devadesát minut běhal za postranní čarou sem a tam jak motorový čurák a před každou interakcí hráče s míčem zběsile do vzduchu naznačoval kopy. Notový zápis většinou dávno mrtvého autora skladby je zcela exaktním popisem jeho představ, jak by se ten jeho fidling měl vlastně přesně interpretovat, všichni zúčastnění imrvére stejně čumí do partesu, tudíž toho cukavě zmítajícího se epileptika s krajně žertovným výrazem orgastické poluce při každé druhé notě, který to s nimi předem pedantsky beztak vydriloval tak, že by svůj nástup i celý part zahráli i ve tři ráno ožralí a se zlomenou rukou, mají totálně na háku. DMSM tam při vlastním koncertě čurákuje jen proto, aby si pak mohl přisvojit při ovacích zásluhy za virtuózní výkon jednotlivých nástrojů, které by se patrně v pohodě sladily i samy. Tím však dozajista zcela trestuhodně pomíjím jeho totální „genitalitu“! Ta obvykle spočívá nejen v tom, že erudovaně zajistí a dohlédne na to, aby mu náhodou některý z těch ufonských filharmonických virtuózů nezačal do Braniborských koncertů fidlat Ovčáky, ale zejména v tom, že například ve čtyřicátém taktu páté věty a v šedesátém věty osmé na pět vteřin nechá změnit autorem předepsané andante na moderáto, a to přesně na 109,4 metronomálních kliků za minutu, čímž „daleko lépe vyjádří emotivní podstatu celé symfonie a pravý úmysl nebožtíka“!!! Že se tím v podstatě vysere na autorův hrob a že to stejně v hledišti postřehne jen hrstka posedlých mutantů s netopýřím sluchem, co navíc skladbu slyší po miliónté prvé, a zbytek potlesku je jen snobská klaka, která pak může frajeřit před návštěvama, že byla v Berlíně na fidling za 2000 éček za lupen, na to vše taky sere Bílý tesák, protože umění je holt umění, když jej nějaký „věhlasný“ neumětel za umění prohlásí. Tolik k vážnosti a atraktivitě prostředí. Jinak je Tár úmorným, byť místy uhrančivým broděním se térem užvaněné pseudoyntelechtuální povýšenosti snobských egoistů, co si nevidí na špičku čuráka, jež zjevně moc chtělo být tím samým skvělým filmem, v němž tenkrát Whiplashlý JéKá terorizoval Milouše Talíře. Satanžel však tentokrát střihač chytil zarděnky, scénárista akutní grafomanii a kameraman místy upadal za přístrojem do kómatu. Tudíž ten za jiných tvůrčích okolností možná silný příběh dokonale vychlazené, zlotřilé a veskrze egoistické diriglesby, která líže první housle a moc ráda by vylízala i druhé violoncello, přičemž charismaticky a prefíkaně manipuluje a bosuje každého, kdo jí přijde pod jazyk, dokud ji ony ubohé oběti nenapráší těm tolik blahodárným a spravedlivým neomarxistům, co s ní na asociálních sítích patřičně demagogicky po bolševicku vytřou virtuální hajzly, až je holka v pěkném Mahleru, trestuhodně utopili ve zcela nadbytečné hodině strnulého honění po požití rohypnolu a v povrchních, autisty dráždících pičonáznacích, co se vlastně děje, které mě neskutečně sraly, neboť mi nedovolily usnout spánkem spravedlivých. Takže jediným celistvým pozitivem tohoto téru je naprosto FAMÓZNÍ Blanšetka, která by se pomalu měla učit fackovat negry, protože za tenhle dokonalý koncert toho zlatého prdelače letos prostě dostat musí! A ke všemu tomu talentu je Katka zároveň živoucím důkazem, že to jde důstojně i bez konzervantů a že žena po datu spotřeby nemusí nutně ihned začít plesnivět a stát se nepoživatelnou, nebo ještě nepoživatelnější odpornou plastickou trhavinou! Dokonce bych na tomto místě ani moc neváhal gerontofilně prohlásit, že za zenitem a hranicí zatuchlosti je Katka daleko píchatelnější a apeluje mnohem urputněji než ve dvaceti. Úchyl já!

Po opravdu bolestivém zhlédnutí této retardované skatologie musí nutně každý erudovaný filmový teoretik praštit hlavou do zdi a zapřemítat nad tak zvanou aporémou tří tupých hovad: „Které tupé hovado tohle napsalo a zrežírovalo, které tupé hovado na tohle dalo prachy a které tupé hovado na to vlezlo do kina?“.  A tak rádoby bavič qocientně nejubožejšího proletariátu, Michal Trapánek, dotáhl své neumětelské ambice až k celovečeráku dle jeho vlastní divadelní hry, která, jak upřímně doufám, zaslouženě zapadla do nejhlubšího análu světoprkenného zapomnění, a já musím s úpěním konstatovat, že tentokrát nestihl být ani obvykle trapný. Měl-li bych v souvislosti s touto zoufalou, dějově i dialogově veskrze retardovanou amatérskou mrdkou a patrně protekčním výsměchem všem talentovaným filmařům použít nějaké analogické profesní přirovnání, volil bych řidiče hovnocucu se dvěma třídami zvláštní školy, jenž egoisticky nadhodnotil své možnosti, načež sepsal učebnici kvantové fyziky, a sice ve formě rádoby žertovných rozhovorů idiota s Planckovou konstantou. Logickým důsledkem je pak dementpyré náhodně losovaných, žinantních a obskurně nenavazujících prkenných diskuzí, které však dozajista připadaly Michalovi filmařsky naprosto dokonalé a ke všemu tomu neštěstí i totálně k PO-PU-KÁ-NÍ. Diskuzí, jež prezentovaly angažovanou partičku výborných, dobrých a poměrně slušných herců, i fekálního prostituta Langmajera, jako bandu ochotnických oligofrenních utečenců z Ústavu pro léčbu akutní afázie v Blábolivé nad Kokotnou. P.S.: Kadle, Kadle, už i Ty strádáš nedostatkem vezdejšího nebo luksusních předmětů, že odevzdaně kráčíš s lopatou přes rameno směrem k pohřebišti soudných charakterních herců? To už si příště rovnou střihni hauptku v nějaké nové třeskutě tumorné taškařici divadla Mír, ať to urychlíš!

Žer sýr, posílíš mír! (Hahahahahahaha, chicht, chicht, hihň, hihň!) Když se partička nadšeně retardovaných švýcarských spříseženců zhlédne v legendárním Kungfjůry, nemusí nutně vzniknout další geniální amatérské porno, nýbrž klidně třeba i naprosto debilní trapka s tumory na úrovni reprezentantů v hodu rozštěpem. Na amatérské poměry to sice vypadá hodně dobře, co však z toho, když to smrdí jako řádně uleželý ráfkový sýr dementního bezdomovce. A zoufale nehrající prkenný manekýn Kašpar fan Dyje evidentně našel mezi kohortou obskurně ohavných a řádně ochrnutých Švýcarek a děsivě nevtipných švýcarských mačotranzistorů nové dno své neherecké kariéry. Ale evidentně se děsně snažili, čtveráci jedni, a to je třeba ocenit, tudíž milosrdně a velkoryse napálím o trochu méně zahnívající odpad a nebudu se před jeho odkliknutím šťourat prstem v prdeli.

Když se začnou hroutit jistoty, autisté v záchvatech chcípají a ostatní kurvují. Fuckt netuším, co, kurva, přimělo Davida s jeho renomé začít prostituovat pro TV Hovna a audiovizualizovat scénáře autorů fekálních telenovel. Režijně i herecky sice vymačkal z hajzlpapíru popsaného pofiderními trampotami klaunovitého vojína Prcala asi maximum, ovšem příběhově by možná bylo mnohem záživnější, kdyby zase nějaký ten hrdina socialistické práce v řádně ponurých kulisách poklátil prudce uvědomělou kolchoznici, heroicky postřílel všechny ty „odporné kriminální“ živly rozvracející republiku a odkráčel vstříc zapadající rudé hvězdě! Tato klišovitá Ordinace v šumavské zahradě by se možná dala s kočkou na klíně a plným košem nevyžehlených XXL kombiné po požití plata IQ supresiv i jakž takž rozdýchat, ovšem ten otevřený konečník, to je na extrémně velký a pichlavý kaktus do prdele, Davide! To mám jako teď rok až nekonečno čekat, jestli nějaký bulvární ocas z dementvize kladně vyhodnotí, že se to všem těm lopatám líbilo víc než Ulice, abych se jako dozvěděl, jestli se nakonec vezmou???!!! S takovou ses nemusel vůbec srát s opravdovými herci, prostě tam mrdnout Bramboru s Křivohubou a doplnit nějakým tím předraženým štěkem Langmajera jako tahač. No Ti povím, kočkou jsem vztekle mrsknul o zeď a na nejbližším rendezvous budu mít kurevsky pomačkané negližé. Doufám, že se podobné zmrdstvo už nebude opakovat a budeš mě zase jenom těšit v prestižních produkcích soudných scénářů!

POZOR, kapající BOJLER!!! Štefane, Štefane, takhle bys o vlastní rodině mluvit neměl! Když už má někdo mámu sice peklotyčně odpornou, zato však totálně excentrickou piču, tátu sice kapku bezpáteřního latentního homoseksuála, avšak zato naprosto asociálního ufona, a k tomu všemu neštěstí je tátův nejlepší kámoš, strýček Itzak Poschoust, taky zvrácený zoofil jako táta, protože ani on se neštítí lačně vlézt na něco, z čeho zdravému heteroseksuálovi zalézají koule do břicha, má chuť raději okamžitě pověsit péro na hřebík a začít chlastat nebo rybařit, měl by se to v autobiografii snažit milosrdně xobě i k divákovi alespoň trochu vylepšit. A pokud jsi to už vylepšil, možná bys měl méně traumatické a estetičtější dětství v nějaké pěstounské péči nebo v děcáku. Štefan je bezesporu už teď nesmrtelný a rozhodně nejvýznamnější průkopník a inovátor novodobé filmařiny, čili po tom všem, co pro pohyblivé obrázky udělal a kolik zábavy a radosti světovému diváctvu přinesl, mu prostě nelze neodpustit, že věkem zesenilněl, a od doby, co pateticky vykydal podestýlku Válečnému koni, páchá už jen samé kýčovité cajdáky pro otylé chovatelky koček za zenitem a afektované bukanýry nebo narkolepticky užvaněné uspávačky hadů. Tedy mimo RP1, tam na geniální předloze prostě apriori nebylo co znudit. To ovšem neznamená, že je nutno se pietně posrat z každé jeho další hemoroidální kalvárie a hystericky ji přebušovat jen proto, že je to Štefan! Což je případ i této, samozřejmě filmařsky i herecky do posledního políčka vymazlené a zcela profesionální, samohany, jejíž scénář, natažený do dvouapůlhodinové hrací doby, by se dal lapidárně, avšak zcela výstižně shrnout do jediného souvětí „Chlapec z lehce, avšak nikterak dramaticky dysfunkční rodiny propadne kouzlu celuloidu, a tak s klukama ze skautu vcelku nezáživně točí amatérské porno, až jednou při stříhání zjistí, že mu tátův nejlepší kámoš prcá jeho otřesně hnusnou mámu, což však taky nijak zvlášť dramaticky nedopadne.“ A těchto časově řekněme 20 minut je dovatěno cajdákovitou melodramatickou retroplstí na úrovni libovolné hispánské telenovely, využívající komplexní škálu řádně omšelých nejlacinějších močopudných a emocedojných audiovizuálních berliček. Retroplstí, jakou mohou s čistým svědomím opětkovat snad jen arizonský žid, vyrůstající v 50. letech, kompulzivní žehlivka, flagelantní nudofil nebo sveřepý pánský kolonoskoper. Dobře, no, je to Štefan, tak tam k už dost odřenému jednomu vrazím ještě jeden nucený puchýř za celoživotní dílo, ale tím končím, a podruhé si pustím raději plyn.

Na Bleděmodré oko, slibující solidně obsazenou, svižnou, ponurou historickou hororktivku, jsem se vcelku těšil. Tudíž jsem byl včera solidně zklamán, když jsem po všem tom těšení dostal Světlehnědé hovno, solidně obsazenou, unylou, ponurou hysterickou psychožvanivku. Psychožvanivku se vcelku slibným začátkem a poměrně neotřelým vyústěním, mezi nimiž však zeje otravná hodina a půl dobové kostýmní krasomluvné prudy a narkoleptických mindráků v potemnělých místnostech. Možná kdyby dramaturg zrovna neměl příušnice, když ve škole brali záživnost děje, a režisér se jen artisticky neukájel rádoby Poeovskou poetikou, až se mu rozutekly skutky, nemusela být tato fikční epizoda ze skutečné westpointovské kalvárie psychotického vypleštěnce Edgara Allana pouze takovým (v)leklým Úsherem.

Naserete-li řádně psychopatického šéfkuchaře, nemusí tento nutně ukojit svou zášť pouze tím, že vám v přípravně dochutí váš krém brýle pěkně viskózním, z paty vytaženým chrchlem. Tato patrně satirická výprava na degustační večírek vysoké gastropatie mezi arogantní pičusy na straně jedné, kteří si ve svém egoismu troufají povyšovat tak subjektivní kategorii, jakou je chuť, na globálně objektivní disciplínu, a přitrouble snobské pičusy na straně druhé, co jim s pomlaskáváním sežerou i na hnoji čerstvě utržený plevel jen proto, že je to cizokrajně nazváno „Herbe pourrie cultivée sur de la merde“, mohla být s trochou fantazie mnohem výživnější. A stačilo poměrně málo! Jen trochu logicky dopilovat či alespoň náznakem objasnit pohnutky některých zúčastněných -patů, -filů a -fobů, zveřejnit u jednotlivých receptů i gramáž použitých surovin a hlavně jako point d'or uklohnit méně kokotský závěr. Takhle je to maximálně na tři okoralé myšulínské hvězdičky a po požití nezbývá nic jiného, než si jako obvykle po těchto nafrněnými tučňáky servírovaných disgustacích skáknout uchlácholit své akorát tak rozdrážděné chuťové buňky a téměř prázdný žaludek do libovolného pětihvězdičkového Le eMCe Donald grand restaurantu nějakým tím Royale au fromage.

Veskrze originální, svižná, napínavá a parádně natočená i zahraná pšontkovská krimiválka s přehledem ukočírovaná téměř stoletým frajerem, která má kromě negrů snad úplně všechno – židy, nežidy, heteronacisty, homonacisty, tranzistory, odbojáře, kolaboranty, masouna, úchyla, horkožaludového romantického milovníka i Lindu. Parádní počin, kterému někteří zdejší mongololidé, co mají zjevný problém najít vlastní prdel, aby si z ní mohli vytáhnout hlavu, tudíž nezvládají více než jednu časovou rovinu či dialogy nevydávající svvvvist a vžžžžžum, hystericky a naprosto nespravedlivě dokurvili rejtynk. Čili plnotučnou čtyřku zvyšuji na polotučnou pětku v rámci projektu na záchranu soudného hodnocení filmů s názvem „Vyvaž toho blahoslaveného rozumbradáče na protilehlé petriho misce“.

Šapskovského popsané hajzlpapíry (kromě povídek) opět spravedlivě skončily i audiovizuálně tam, kam je už kdysi vizionářsky poslala pšontkovská pornoprodukce! Na hnoji amatérských LARPových swingrů pro ty nejdebilnější hráče s kozama. Zaklínač Jindry Clavina měl přes všechnu svoji nudu, sračkovitost a reklamu na slovanské negry a buzeranty alespoň jakous takous výpravu a sem tam i nějakého toho opravdu hrajícího kašpara. Ovšem tato bangladéšská multikulti telenovela je naprostým dnem bazarových maloprodukcí, a to jak co do demence scénáře (a předlohy), tak i co do produkční investice, přičemž ji ke vší té hrůze ještě téměř kompletně osadili totálně nesympatickým výqětem patrně nejlacinějších prkenných pornoneherců všech barev a Míšou Jehovovou, kterou charitativně vyhrabali na nějakém čínském šroťáku, protože se uvolila hrát za jídlo. Ale řád je zachován, neboť vše má mít své určené místo, a neumětelské, bezradně vatěné uspávačky hadů egoistického grafomana, oportunistického prostituta a bezskrupulózního hraboše, který by je evidentně bez mrknutí oka s radostí zaprodal i jako předražené podložky pod viklající se hajzly nebo vystýlky žump, se tímto ocitly přesně tam, kde zaslouženě mají být.